Michaelis

[Hovorna]

(pdf)

-

(K. M.) V latinských listinách a spisech v době, dokud nebylo stálých příjmení, bývalo zvykem osoby pro určitost jmenovati křticím jménem, 2. pádem křticího jm. otcova a podle potřeby přídavkem naznačujícím rodiště; tak na př. Jacobus Wenceslai de Miza (Jakub Václava = Václavův ze Stříbra, asi známý Jakoubek ze Stříbra). Když začala vznikati příjmení, stávalo se časem, že se jako příjmení ustalovalo i u dalších potomků slovo označující něčího otce. U nás vznikala tak nejčastěji příjmení jako Janů(v), o nichž jsme mluvili častěji, naposledy 7, 63; někdy tak za příjmení ustrnul i tvar latinský i s lat. koncovkou 2. pádu. To se stávalo spíše u Němců, kde vznikala tak příjmení jako Nicolai (Mikulášův), Bernhardi, Matthiae n. Mathiae (Matějův, k tvaru Mathias), Michaelis, Johannis a j.; u nás se tak stávalo řidčeji, protože se takové tvary lat. nesnadně srovnávaly s potřebou skloňovati je v rozličných pádech. Spíše, ač také ne často, vznikala i u nás příjmení z latinských názvů řemesel, které si pak naši předkové rádi přizpůsobovali; na Smíchově bývala rodina s příjm. Skrýba (= lat. scriba, písař), jež se tenkrát ob. vyslovovalo Škrýba nebo i Šklíba, z příjm. Pistor (pekař) vzniklo Pištora, z Molendinanator (mlynář) Molenda, beze změny zůstala na př. jména Molitor (mlynář), Pastor (pastýř) a j.

Naše řeč, ročník 8 (1924), číslo 5, s. 156

Předchozí Koc

Následující Na Kladně