Průteplivost a průzvučnost

Arch. Prof. Dr. Alois Čenský

[Articles]

(pdf)

-

V 6. čísle letošního ročníku „Naší řeči“ se dočítám v článku „Technikovy jazykové poznámky“, že se prof. ing. Vladimír List z brněnské techniky ujímá termínů vodivost tepla a zvuku proti nově zaváděným slovům průteplivost a průzvučnost. Činí tak v 3. čísle letošního ročníku „Zpráv Československé normalisační společnosti“ na str. 15 v svém článku „Poznámky jazykové“ těmito slovy: Výrazy průteplivost a průzvučnost, kterých se začíná užívati k charakteristice isolantů tepla a zvuku, nejsou šťastné. Bylo by neštěstí říkati po starém způsobu — vodivost tepla a vodivost zvuku?

Ačkoliv jsou mi dobře známy velké zásluhy a bdělá péče prof. Vl. Lista o jazykovou správnost při naší technické normalisaci, přece nemohu souhlasiti s jeho názorem, že by se mělo místo průteplivost říkati „vodivost tepla“, místo průzvučnost „vodivost zvuku“. Proč s tím nelze souhlasiti, dále stručně odůvodním. Při tom ponechávám stranou otázku, zda výrazy průteplivost a průzvučnost jsou či nejsou šťastné, poněvadž o tom rozhodovati náleží jen filologům. Máme-li však v češtině stará a již vžitá slova průhlednost-průhledný, průsvitnost-průsvitný, průtažnost-průtažný, průlinčitost-průlinčitý a j. v., nevím, co by se mohlo namítati proti slovům průteplivost-průteplivý a průzvučnost-průzvučný, která jsou stejně tvořena a v technice tepelné i zvukové dnes již velmi běžná.

Je přece známo, že tepelná technika přesně rozlišuje již v základních pojmech vodivost tepla a průteplivost stěny nebo jiného stavebního prvku. Vodivostí tepla neboli tepelnou vodivostí, jak se v našich odborných spisech často čte, rozumí se obecně fysikální vlastnost materiálů voditi větší neb menší množství tepla. Tato vlastnost staviv se zjišťuje experimentálně a v odborných spisech, českých i německých, se označuje λ (malým lambda). Je to číslo (součinitel) udávající v kilogramových kaloriích množství tepla, které projde 1 m² vrstvy materiálu ztloušti 1 m za hodinu, je-li směr tepla kolmý na vrstvu a liší-li se povrchové teploty o 1° C. Němci tomuto číslu (λ) říkají Wärmeleitzahl.

Průteplivost stěny (Wärmedurchlässigkeit der Wand, Wärmedurchlaßzahl) je však poměr součinitele tepelné vodivosti (λ) k libovolné tloušťce stěny (t), tedy poměr λ : t, a označuje se v spisech Λ (velkým lambda). A jako nelze psáti λ = Λ, nelze říkati vodivosti tepla průteplivost. V starších spisech nalézáme pro hodnotu Λ název propustnost tepla (tepelná propustnost). Je to doslovný překlad výše [179]uvedeného německého slova, a není jistě na škodu nebo neštěstí, že se dnes nahrazuje kratším a českým slovem průteplivost, jehož užíval již Jan Ev. Purkyně, třebaže v jiném vztahu, než o který tu jde. Proto mám za správnější po stránce jazykové, říkáme-li dnes o stěně, která propustí více tepla v stejné době než stěna jiná, že má větší průteplivost, než kdybychom říkali, že má stěna větší propustnost tepla (tepelnou propustnost). A je to i vědecky přesnější, než kdybychom říkali, že má stěna větší tepelnou vodivost, protože tu jde zpravidla o celkový prostup tepla, tedy již s odpory při vstupu do stěny a při výstupu ze stěny, které mají často na prostup tepla stěnou dosti velký vliv. Pro úplnost ještě uvádím, že slov průteplivost-průteplivý užívají také fysikové, a to na označení vlastnosti některých látek propouštěti dlouhovlnné paprsky z oblasti infračerveného záření, které jsou nositeli tepelné energie, tedy vlastnosti známé pod vědeckým jménem diathermánnost-diathermánní. Ale mám za to, že k nějakému rozporu mezi fysiky a tepelnými techniky nemůže tu dojíti, protože se tepelná technika zabývá jen průteplivostí stěn, stropů a jiných stavebních prvků, které ohraničují vytápěné prostory, nehledě ani k tomu, že se některým fysikům názvy průteplivost-průteplivý k vyjádření uvedeného fysikálního pochodu nezdají dosti přiléhavé.

Podobně nelze zaměňovati ve zvukové technice název vodivost zvuku za slovo průzvučnost, poněvadž jsou to rovněž pojmy různého významu: první se týká zase jen staviv, druhý stěn a jiných stavebních prvků z nich konstruovaných. Isolační zvuková technika je vědní obor poměrně velmi mladý, a nelze se proto diviti, že její odborné názvosloví není v našem jazyce ještě ustáleno. Průzvučnost stěny, stropu, okna a jiného stavebního prvku se zjišťuje rovněž pokusy. Obecně je to poměr propuštěné energie zvuku k dopadající energii zvuku; při tom rozlišuje zvuková technika zvuk šířený vzduchem (Luftschall) a zvuk šířený tělesem (Körperschall). Dříve se říkalo tomuto poměru podle německého Schalldurchlässigkeit propustnost zvuku (zvuková propustnost), a není to snad na závadu, že jsme si toto slovo počeštili. Kým a kdy se tak stalo, nepodařilo se mi zjistiti. Nazývati však tento poměr, t. průzvučnost, „vodivost zvuku“, nebylo by s vědeckého hlediska správné.

Podle výsledků vědeckého bádání z poslední doby se dnes necharakterisuje isolační účin stěny nebo jiného stavebního prvku již jejich průzvučností, jak se dělo dříve, nýbrž jejich zvukovou isolačností neboli zvukovou isolační schopností, tak zv. zvukovým útlumem. Je to zvuková energie (hlasitost), kterou stěna nebo jiný stavební prvek zadrží a která se rovná přirozenému logaritmu poměru zvukové energie dopadající k zvukové energii propuštěné, tedy přirozenému loga[180]ritmu převratné hodnoty průzvučnosti. Také z tohoto důvodu se nemůže nahrazovati pojem průzvučnost pojmem vodivost zvuku.

Místo slov průzvučnost-průzvučný možno užívati také výrazů průslyšnost-průslyšný, na které mě upozornil prof. dr. Smetánka. Tyto výrazy mám po technické stránce za stejně správné jako slova průzvučnost-průzvučný, neboť výstižně vyjadřují podstatu zvukové isolace, při které se měří fysiologická intensita zvuku, t. j. intensita vnímaná sluchem. Zato slova proslýchavost-proslýchavý, která někdy čítám v odborných článcích nebo často slýchám v rozhovorech (na př. konstrukce neproslýchavých příček, zkoušky na proslýchavost stěn a pod.), nezdají se mi správná, třebaže mají podobný odstín jako výrazy předešlé, a byl bych redakci „Naší řeči“ povděčen, kdyby o nich vyslovila svůj názor. Bylo by to v zájmu správného názvosloví v našich technických normách, o nichž pracuji, pokud se týkají oboru pozemního stavitelství, společně s Československou normalisační společností.

Na konec ještě poznámku. Slova, o nichž se tu rozpisuji, jsem marně hledal ve Vášově-Trávníčkově „Slovníku jazyka českého“, letos dokončeném. Toliko výrazy průteplivost-průteplivý jsem nalezl v starém Herzrově „Česko-německém slovníku“ a v Teysslerově-Kotyškově „Technickém slovníku naučném,“ zde ovšem jen ve významu slov diathermánnost-diathermánní. Doufám, že všechna slova v tomto článku uvedená bude registrovati se zřetelem k úplnosti českého technického názvosloví „Příruční slovník jazyka českého“, právě vycházející.

Naše řeč, volume 21 (1937), issue 7, pp. 178-180

Previous Úmrtí T. G. Masaryka

Next Miloslav Wajs: Čeština vývěsních štítů a reklamních nápisů