Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého
Jiří Haller
[Články]
-
Ve shodě se zásadami, podle nichž je PS. sestavován, není vlastní jméno Dácie uvedeno jako samostatné heslo, ale z výkladu k heslu dakorumunština poznáváme, že se píše s á. Slova daguerrotyp, daguerrotypie a daguerrotypovati se píší nyní se dvěma r. U hesla daktylický (k subst. daktyl) se připomíná, že lépe je říkati a psáti daktylský. Vedle subst. dál, -i f. uvádí PS. i tvar dále, -e f. (podle vzoru duše), ale s poznámkou, že obyčejnější je tvar dál a že v množném čísle jsou tvary dat. dálím, lok. dálích, instr. dálemi. Komparativ příslovce daleko zní dále n. dál. tvar dáleji je archaistický. Příslovce dalece mívá ve spojení tak dalece význam „celkem, konec konců“, ale jen v jazyce familiárním, na př.: Hospodařila, snášela jim (nevlastním dětem) a co tak dalece za to měla? Leda živobytí (Rais). Místo spojení jak dalece (na př. Jak dalece má naději, o tom byla různá mínění) je lépe užívati spojení do jaké míry; podobně místo tak dalece v obdobném významu (na př. vzpamatoval se tak dalece, že pochopil, co se kolem něho děje) je lépe říkati do té míry. Příslovce daleko stupňuje zápor slovesa (na př. Jiřík daleko ještě nebyl v plných letech mužné síly) a komparativ (na př.: Hluk už byl daleko slabší než včera). Stupňování superlativu příslovcem [162]daleko (na př. daleko nejsilnější), je nečeský latinismus. Spojení jak daleko, tak daleko ve významu spojky omezovací je rovněž nesprávné (lépe pokud, do té míry), na př. m. jak daleko toho dovedu je lépe říci „pokud to dovedu“. Ve spojení s genitivem má příslovce daleko povahu předložky, na př.: Holečku, daleko pata oka (= zmýlil ses; příklad z B. Němcové.) Příd. jméno daleký má komparativ další, archaisticky dálejší. Spojení „až na další“ je germanismus místo správného výrazu „až do dalšího opatření, prozatím“.
U podst. jména dáma uvádí PS. gen. pl. dam. K místnímu jménu Damašek je přídavné jm. damašský nebo damascenský, zřídka damašecký. Šavle z damašské oceli se jmenuje damascenka. Vlastní jméno Dán má 1. pl. Dánové. K subst. daněk je příd. jméno daňčí a jméno daňčího mláděte zní daňče (gen. daňčete). Cizí slovo dandy (ve výslovnosti dendy) se skloňuje v gen. dandyho, v dat. dandymu atd., v pl. dandyové, dandyů, dandyům, dandy, dandych, dandy. Křestní jméno Daniel má 2. p. Daniele i Daniela. Zdrobnělé jméno dáňka (k subst. daň) se vyskytuje archaisticky a dialekticky a má vedle sebe druhotvar daňka; také příslušné jméno přídavné má dvojí kvantitu: dáňkový, daňkový. Příjmení Dante se skloňuje v gen. Danta, v dat. Dantovi atd., příd. jméno přivlastňovací zní Dantův a podobně se píše i příd. jm. dantovský. Subst. danost má význam „co je dáno, vrozeno, skutečnost, fakt“; příd. jméno daný pak znamená „existující, jsoucí, skutečný, hotový, neměnný“ (na př. dané poměry) a „určitý, rozhodný“ (na př. v dané chvíli, v daném okamžiku; archaisticky podržuje též význam „datovaný“, na př. list daný ve Špíru dne 18. října a pod.
Příd. jméno darebný a slova od něho odvozená (darebně, darebnice, darebnost a pod.) mají vedle sebe tvary daremný, daremně, daremnice, daremnost a pod., ale významem zpravidla odlišné. Pozorujeme, že tvary s b mívají význam silnější, kdežto význam tvarů s m bývá zpravidla slabší. Tak na př. u hesla darebnice je běžný jen význam „nehodná, nezdárná žena, ničemnice“, kdežto slovo daremnice mívá vedle toho též význam „marnivá žena“. Příslovce darebně značí „ničemně, nezbedně, mizerně, špatně“ a teprve na druhém místě „nadarmo, bezúčelně, zbytečně“; příslovce daremně má jen význam „nadarmo, zbytečně“. Podobné rozlišení významu shledáváme i u jiných dvojic těchto slov.
Sloveso dařiti se má vedle neosobní vazby daří se (mi dobře a pod. = vede se mi) vazbu osobní s významem „dobře růsti, prospívati“, na př. na rolích se daří pšenice, skot se dařil a pod., a „míti úspěch, býti provázen zdarem“, na př. plány se daří, druhý krok se nesnadno daří, boj se daří atd. V tomto druhém významu [163]se užívá také vazby neosobní, na př. dílu se daří, s krámem se mi výborně daří a pod.
Velmi obsažné je heslo dáti. Přechodník přítomný se uvádí ve tvaru daje, archaisticky dada, podst. jm. slovesné je dání. V nejběžnějším svém významu „darovati“ a pod. má sloveso dáti četné vazby, na př. dáti slovo (= slíbiti), dáti komu dobré slovo (= vlídně, přívětivě promluviti), archaisticky též dáti komu zločinců, lotrů a pod. (= nadati, vynadati), dáti co černé na bílém (= potvrditi co písemně), dáti pozdravení (= pozdraviti), archaisticky dáti = říci, pronésti, na př.: Vstala, dala „Zaplať Pán Bůh“ (z Němcové), dát s Bohem (= rozloučiti se), familiárně „dáti vale“, dáti pokoj (= nechati na pokoji, s pokojem), dáti místo žádosti (= vyhověti), dáti průchod spravedlnosti (= uplatniti, projeviti spravedlnost), dáti výraz čemu (= vysloviti co), dáti komu n. si na čas (dopřáti [si] času), ten si dal (= ten to provedl), dáti v plen, v pospas, v šanc, ve psí, na to nic nedám (= nedbám), nic za to nedám, že… (= vsadil bych se), za daných okolností atd. Ve významu „způsobiti, způsobovati“ má sloveso dáti na př. vazby dalo mu to hodně přemýšlení, dalo to velké shánění, dalo nám to co proto, vy jste mi daly (= prohnaly jste mě), teď jsem tomu dal (= pokazil jsem to, provedl jsem hloupost), to bys tomu dala (= to bys špatně soudila, mýlíš se), dals těm buchtám (= snědl jsi jich hodně) atd. V jiných ustálených spojeních mívá sloveso dáti význam „přenésti co kam, podati co komu, odevzdati, strčiti, poslati“ a pod., na př. dáti komu ruku nač (= slíbiti), dáti komu na ruku co (= naznačiti, upozorniti), dáti komu za pravdu, dáti co do pořádku, dáti na program, dáti do knih (= zapsati do pozemkových knih), dáti co komu do pera (= vnuknouti, pověděti), nedal ani ránu (= nevystřelil, v přeneseném smyslu = nehnul prstem), dáti se kam, do čeho (= přihlásiti se, na př. do spolku), dáti pryč koho, dáti (si) pozor nač, slovo dalo slovo (= rozprávka se zvolna rozproudila), archaisticky v datování, na př.: dáno v Praze 1. ledna 1935. Dále má sloveso dáti význam „dovoliti, dopustiti, nechati komu co“, na př. nedalo mi to, abych se nepodívala, něco mu nedalo dobře dělat, dá si říci, dát si sloužiti, dejme tomu (= předpokládejme, připusťme), nedá na sobě nic znáti, dej na sobě záležet, dala si záležet na obědě, že se dáte také vidět, dal se vidět (= dal veliký dar), dal se slyšeti (= pravil, prohlásil), to by se dalo slyšet (= to je příjemná zpráva), dali si chutnat atd. Ale nesprávně se podle francouzštiny píše na př. „dal vytrysknouti proudu lítosti“ (m. povolil), dala nápoji hodně se zakrviti, dal spadnouti dýmce (m. upustil ji) a pod. Za dobré vazby přijímá PS. i spojení dá se a pod. ve významu „je možno“, na př. chvátal jsem, jak se dalo, starý strom se nedá ohý[164]bati, s výšiny se dalo celé město přehlédnouti, zde se nedá nic dělat a pod. Ve významu „poručiti, uložiti, svěřiti komu co“ (nebo s infinitivem) má sloveso dáti na př. vazby dáti (si) osedlati koně, dáti co advokátovi (= svěřiti), dáti komu co pod moc atd. Vazba dáti se (do čeho a pod.) znamená „pustiti se do nějaké činnosti, začíti co“, na př. dáti se do práce, do pláče, do křiku, do pití, do hraní, do karet a pod., dáti se na útěk, na cestu, dalo se do deště, dáti se s kým do soudu. Podobný je význam „pustiti se do nějakého předmětu“, na př. dáti se do koláčů, moli se dali do fraku, dala se do něho zima, a „pustiti se do koho nebo do čeho s vádou, s praním“, na př. dal se do mne (= vyhuboval mi), dali se do sebe, dáti se do křížku s kým. Konečně zaznamenává PS. význam „zamířiti kam“, na př. dáti se vpravo, dialekticky „vydařiti se“, na př. bůh ví, po kom se dala, „oddati se komu, čemu“, na př. dala jsem se duší i tělem tomu, jejž miluji, dáti se na kněžství, na vojnu, do služby, za čeledína, na pití, na pokání, na katolickou víru, „vydati se“, na př. dáti se v nebezpečí, na smrt, na milost a nemilost, zápor. „nedati se“ (= brániti se), na př. hoch se nechtěl dát a rvačka byla hotova.
K tomu přistupuje ještě několik spojení s opětovacím slovesem dávati, na př. dávati divadelní hru, operu, koncert, ples (= pořádati), dávati hodiny, dávati vinu někomu, něčemu (= svalovati vinu na někoho, na něco), dávati dobrý n. zlý příklad, pohoršení, dávati někomu někoho n. něco za příklad, dávati takt, dávati pozdravovati koho, dávati se poroučeti komu atd. Místo vazby „dávati k lepšímu“ je lépe říkati „vypravovati něco (na pobavení společnosti)“.
Vlastní jméno David se mění v obecné jméno david v žertovných spojeních chváliti davida, honiti davida (= zvraceti). Při hesle dávno se uvádí příslovce ode dávna (psáno zvlášť). Podst. jméno dbalost má vazbu o něco, zřídka něčeho, na př. dbalost o šatstvo; příd. jméno dbalý ve významu „všímající si, dbající něčeho“ je poněkud archaistické a má vazbu obojí, dbalý čeho n. oč, na př. lidských řečí nejsem dbalý (Krásnohorská) o dobré jméno své jich duše byla dbalá (Machar). Sloveso dbáti má vazby dbáti koho n. čeho, o koho n. oč, na koho nebo nač. Podst. jméno dci je archaismus, akusativ k němu zní dceř, dat. dceři; akusativu dceř se někdy nesprávně užívá místo nominativu, na př.: Mně ženou být máš a jí dceř (Machar). Básnické jméno debř (= dolina, kotlina, rokle, úval) se skloňuje podle vzoru kost (gen. debři) i podle vzoru duše (gen. debře). Franc. jméno debut (= první veřejné vystoupení) se vyslovuje „debyt“, gen. „debytu“. Sloveso degenerovati „rodově upadati, chátrati, zvrhnouti se“ mívá vedle sebe také zvratný tvar degenerovati se, ale jen zřídka. U podst. jména dech se uvádí vazba sotva [165]popadati dechu i sotva popadati dech. Sloveso dechnouti mívá v jaz. básnickém také tvar dchnouti s videm dokonavým i nedokonavým, na př. List tvůj dchne (= dýchá) vůní duše každou řádkou (Machar). U lidového výrazu deko (= dekagram, vedle nesklonného tvaru deka) je uveden lok. pl. dekách. Slova dekoltáž, dekoltovati se, dekoltovanost, dekoltovaný atd. píší se bez e; útvary s e (dekoletáž, dekoletovati se atd.) jsou archaistické.
Sloveso děkovati má vazby „komu n. čemu zač“, archaisticky děkovati z čeho. Nesprávné je spojení „děkovati co komu n. čemu“, na př. kartám děkoval největší část svých důchodů, děkoval náhlé své vyšinutí vlohám svým a pod. Zvratné sloveso děkovati se má rovněž vazby „komu zač n. z čeho“. U slovesa dělati třeba rozlišovat spojení dělati něco na něčem s významem „dělati něco na nějakém místě“ (na př. dělati na svém, na panském, na přehradě a pod.) a dělati o něčem s významem „míti něco za předmět své činnosti“ (na př. dělati o tom a pod). Také sloveso dělati má velké množství rozmanitých spojení, na př. dělati pána, starou a pod. (= tvářiti se tak), dělal, jako by to nepozoroval (= předstíral), dělaná růže (= umělá), co bych s tím dělal (= co bych si s tím počal), budeš mít se mnou co dělat (= spravím si to s tebou), to nemá s tím co dělat (= to s tím nesouvisí), jazyk jí nedal dobře dělat (= dala se svésti svou mnohomluvností), měl co dělat, aby… (= musil vyvinouti velké úsilí), dělejte (= pospěšte si), dělati dílo, své divy a pod. (= vyváděti, řáditi), dělati oběd, kávu, boty atd., dělati drahotu, cavyky a pod. (familiárně = zdráhati, upejpati se, váhati), dělati dojem, dobrotu, dlouhý nos atd., dělá to pár zlatek za měsíc (= činí, t. j. dohromady), dělati si naděje, laskominy, dělá mu to těžké srdce (= hnětlo ho to,) dělati někomu kázání (= hubovati někoho), dělati si starosti, svědomí, z někoho blázny, outržky, dobrý den, smích (= vysmívati se komu) atd. Místo familiárního rčení dělati se pro sebe se doporučuje říkati raději otvírati svou živnost. Správné jsou vazby dělá se mi špatně, zle od žaludku, to se dobře dělá (= vypadá), to by se na obrázku dobře dělalo a pod.
Podst. jméno dělba se vyskytuje obyčejně ve spojení dělba práce, jinak je řídké. Před tvarem deliciésní (= půvabný, rozkošný, roztomilý) třeba dávati přednost tvaru deliciosní. Spisovný tvar delinkvent má v obecném jazyce vedle sebe tvar delikvent; podobně je tomu také u ženského jména delinkventka (ob. delikventka). U podst. jména demokrat je uveden 1. p. pl. demokraté a demokrati. Jméno démon a všechny jeho odvozeniny se píší s é (démonik, démonismus, démonisovati, démonolatrie, démonologie atd.). U jména den se uvádějí tvary v 3. 6. jedn. č. dni nebo dnu, v 1. množ. č. dni, dny, zřídka dnové, v 2. mn. č. dní, dnů, ve 4. mn. č. dni n. dny; připouští se tedy nyní [166]tvar dny i v 1. pádě množ. čísla. Ustálené spojení na bíle dni (na př. býti, ležeti na bíle dni) se píše odděleně. Jména denice (= jitřenka), deníček, denička (zdrobnělina ke jménu denice) a deník se jen archaisticky píší se dvěma n (dennice atd.). Místo příslovce dennodenně je lépe říkati každičký den.
Francouzské jméno depot (= uložená suma, úschova, úschovna; vyslov depot) se skloňuje buď podle vzoru hrad (gen. sg. depotu), nebo je nesklonné neutrum; v jazyce lidovém je vedle toho též tvar depo, gen. sg. depa (podle vzoru město). Slovo deponens (z terminologie mluvnické) má v jedn. čísle jen nominativ a akusativ, množné č. zní deponentia. Přítomný čas slovesa deptati zní deptám (podle vzoru dělati), archaisticky a básnicky depci, na př. po bok vraníkovi bílý koník depce (Heyduk). Sloveso děravěti (3. pl. děravějí) znamená „stávati se děravým, dostávati díry“; nesprávně se ho užívá m. děraviti ve významu „činiti díry“. Vedle číselného příslovce desateronásobně je také kratší tvar desateronásob, na př. Ta zajisté zaslouží desateronásob krásnější nebe než mnohý sebe lepší člověk (Němcová). U číslovky desaterý se poznamenává, že v 1. a 4. pádě rodu ženského a středního (t. j. tvary desatera, desateru, desatero) a v 1. a 4. pádě množ. čísla všech rodů (tvary desatery, desatera) bývají vedle tvarů složených (desaterá, desateré atd.) též tvary jmenné. U jmen pomnožných, hromadných a abstraktních má tato číslovka druhová význam číslovky základní, na př. desatery hodinky, desatera kamna, desaterá drůbež, desaterá pravda a pod. U slova desert (= zákusek) se zachovává původní výslovnost s s (des—); to platí patrně také o příd. jménech desertní (na př. desertní víno) a desertový. Číslovka základní deset má 2. p. desíti nebo deseti; také v složeninách bývá obojí tento tvar, na př. desítidenní i desetidenní, desítiboj i desetiboj, desítikoruna i desetikoruna atd. Ale jméno desetina má jen zřídka vedle sebe tvar desítina a podobně je tomu také u jména desetník (zřídka desítník).
Původní výslovnost zachovává i francouzské slovo desin, dessin (= opakující se kresba, vzorek na tkaninách, nástěnné malbě a pod.), vyslov desén; tak je tomu též u odvozeného slovesa desinovati (= opatřovati desinem, kresliti, tvořiti desin) a u příd. jména desinovací. Sloveso děsiti se má vazbu genitivní (děsiti se něčeho), ale též vazby děsiti se před něčím, nad něčím. Podst. jméno deska má 2. p. množ. č. desk i desek. Řecký název samovlády lze psáti despocie i despotie; tyran je despot nebo despota. U hesla destička se druhotvar deštička označuje za výraz archaistický a dialektický. Vedle tvaru déšť se v 1. pádě jedn. čísla drží i tvar s e (dešť), v ostatních pádech je ovšem už jen krátké e (deště, dešti atd.). Příslovce detto (nebo ditto) s významem „rovněž, právě tak“ (v obchodních písem[167]nostech se jím označuje opakování téže položky) píše se se dvěma t, ale ve zkratce se píše dto. U řadové číslovky devadesátý připojuje PS. velmi užitečnou poznámku, že výraz „léta devadesátá“ značí „léta, kdy se psalo devadesát, t. j. 1890—1899“; dosud se tohoto výrazu (a výrazů jemu podobných, na př. léta šedesátá, osmdesátá a pod.) užívalo nestejně, někdy ve významu léta 1880—1889, jindy 1890—1899. U číslovky devatenáct se uvádí také archaistický tvar devatenácte. U druhové číslovky devaterý je připojeno poučení obdobné jako při číslovce desaterý. Jméno devisa se skloňuje podle vzoru žena (gen. devisy atd.), zřídka podle vzoru duše (nomin. devise atd.); v peněžnictví (ve smyslu „směnka n. vůbec pohledávka v cizozemsku splatná a obyčejně na cizí měnu znějící“) je jen tvar devisa, na př. obchod s devisami, opatřiti devisu a pod. Slovo difthong a odvozená slova difthongický, difthongisace, difthongisovati se píší se s th. U hesla dík je uvedeno předložkové spojení dík, díky něčemu s významem „zásluhou, s pomocí někoho n. něčeho, pro někoho n. pro něco“ bez poznámky, a je to tedy spojení správné.
Naše řeč, ročník 21 (1937), číslo 6, s. 161-167
Předchozí Vladimír Šmilauer: Magnetisovati - magnetovati
Následující Vladimír Šmilauer: Výklady slov
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1