Časopis Naše řeč
en cz

Praha v obnoveném státě československém

jh. (= Jiří Haller)

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Praha v obnoveném státě československém. Vydala nákladem obecních důchodů rada hlavního města Prahy za redakce městského archiváře univ. prof. dr. Václava Vojtíška. 1936. — Památník Josefa Emlera. K stému výročí narození vydala rada hlavního města Prahy prací městského archivu za redakce městského archiváře univ. prof. dr. Václava Vojtíška. 1936.

Sborník Praha v obnoveném státě československém je kniha o 830 stranách foliového formátu, tedy dílo úctyhodné už svými rozměry. Tak se hned za prvních osmnáct let rozrostl obraz toho, k čemu Praha došla a co dovedla v obnovené československé svobodě, v republice Československé. Je to ovšem obraz všestranný; na podnět primátorova náměstka F. Kellnera a redakcí městského archiváře univ. prof. dr. V. Vojtíška sešlo se tu téměř padesát příspěvků, z nichž některé jsou obsáhlými studiemi (na př. stať ústř. mag. rady L. Jarolímka „Kulturní činnost města“ má sama bezmála 100 stran), a každý z nich se obírá některou stránkou činnosti hlavního města Prahy a jejího významu v našem veřejném životě. Jsou tu zastoupeny všechny obory městské správy a všude se vedle hlavního zřetele k poměrům dnešním projevuje i snaha dokázat, že dnešní Praha buduje svou novou práci na pevných základech starých. Vypsání té tradice, která se během staletí vyvíjela a přirozeně dospěla až k své dnešní demokratické podobě, věnovány jsou především historicky založené příspěvky prof. V. Vojtíška, ale i v jiných článcích se zpravidla přihlíží také k stránce vývojové a obraz dnešní se doplňuje srovnáváním s dobami dřívějšími. Proto také je v čelo celého svazku položen retrospektivní oddíl „Základy“ (1—139).

Nemůžeme bohužel ani zběžně načrtnouti obsah všech článků tohoto rozsáhlého sborníku, neboť by si to samo vyžadovalo velmi dlouhého výkladu. Avšak přes to, že nás na prvním místě zajímá stránka jazyková, všimneme si přece jen aspoň těch věcí, které jsou vždycky s to vzbuditi nejširší zájem. Hned v prvním oddílu čtenáře jistě zaujme článek univ. prof. dr. Václava Dědiny „Relief a povaha půdy“ s výkladem o tom, kteří činitelé a které síly vymodelovali půdu, relief a celou přírodní scenerii a podmínky vzniku Velké Prahy tak, jak se [134]jeví nyní. Historie Prahy se tu takřka přenáší do dávných období naší planety, do prahorní a prvohorní éry, a ukazuje se, jak se v postupu dob pražský terén měnil. Nejvýraznějším znakem všech těch dalekosáhlých změn je dráha a směr vltavského toku. Ještě uprostřed doby třetihorní bývala Vltava, vlastně její tehdejší předchůdce, slabou řekou (asi jako Blánice) a směřovala od dnešního Šternberka přes Sázavu na sever ke Kouřimi. Teprve v době ledové dostává Vltava zhruba dnešní svůj směr, ale ve značně větší výši, než leží její dnešní úroveň. Geologické složení pražské půdy je knihou, do níž příroda pro zkušené oko geologa vepsala celou svou historii; a tak podle ní prof. Dědina vypravuje, že Vltava v těch nejdávnějších dobách byla orientována proti dnešku značně na východ, neboť zasahovala svým tokem Olšany a Bohdalec, a po stupních se přemisťovala čím dál tím víc na západ a blížila se k směru dnešnímu, jejž si vyhloubila v opukové pláni bělohorské. Dějištěm těchto změn je celá partie Nového města a Vinohrad, která je jesepní (vypuklou) stranou vltavského údolí a sestupuje etapně od stupně k stupni, takže tvoří celý soubor teras: první z nich je plošina vinohradské vodárny, druhá je Vinohradské a Tylovo náměstí s přilehlými ulicemi, třetí a nejspodnější terasa je Karlovo náměstí, neboť nábřeží je už útvar umělý. Naproti tomu strana výsepní (nárazová) je petřínská stráň s Nebozízkem, čelem to bělohorské pláně. Strmá poloha tohoto břehu je způsobena podmílací činností vltavských proudů, jak tomu bývá vždycky při výsepní straně říčního údolí. Tak je dnešní plastika Prahy a jejího okolí výsledkem činnosti Vltavy a jejích přítoků. Jejím vodám se v rozličných dobách na mnoha místech stavěly v cestu křemencové skály, na př. v dnešních Riegrových sadech, u Wilsonova nádraží, u Emauz a naposledy v okolí Palackého mostu. Přes tyto prahy tekla Vltava v peřejích, a byla by tedy nasnadě domněnka, že jméno Prahy má původ v těchto charakteristických prazích. Avšak, poznamenává hned k tomu prof. Dědina, v době příchodu slovanského obyvatelstva do nitra labsko-vltavské pánve byla Vltava s výmolovou prací již hotova a vyhlodané řečiště bylo znovu zanášeno, takže prahy, jež dávaly vznik bývalým peřejím, byly již zase zarovnány štěrkem a pískem a prahy skryté pod úrovní Vltavy nijak se v spádu řeky neprojevovaly. Jenom na březích vltavských v motolském údolí a při jeho vyústění, dále pak tam, kde byl později založen emauzský klášter a skupina okolních kostelů, jevily se křemencové prahy na povrchu jako řada skalních vršků. Ale tyto vršky byly v té době jistě zarostlé lesem, takže ani nebyly tehdejším osadníkům zřejmé. Proto dává prof. Dědina i se svého geologického stanoviska za pravdu spíše výkladu, který původ jména Praha hledá v tom, že bylo město Praha založeno na místě vypraženém nebo vyprahlém.

[135]Po tomto exkursu do dávných dob geologických se nám zdá, jako by historický článek prof. V. Vojtíška o dějinách českých měst a hlavně města Prahy vykládal o minulosti zcela nedávné. A přece se v něm počíná samým úsvitem dějin, kdy na místě Prahy stával pouhý knížecí hrad a pod ním se zvolna rozvíjela kupecká osada cizích kolonistů. To bylo asi v 11. století a snad ještě o něco dříve, a od té doby sleduje pak prof. Vojtíšek krok za krokem růst Prahy a sílení jejího českého obyvatelstva. Ve formálně dokonalé historické zkratce představuje tu Prahu jako duševní centrum veškerého českého života ve všech obdobích naší národní historie a činí z Prahy hrdinku největších našich národních zápasů. Ukazuje, jak rostla s růstem celého státu a upadala s jeho úpadkem a jak se v ní a v jejích osudech jasně projevovalo demokratické určení našeho národa. V 19. století se pak Praha a její český živel měšťanský stává hlavním nástrojem českého národního obrození. Tehdy přese všechnu reakci, centralisaci a germanisaci byla Praha už skrytým ohniskem, z kterého se myšlenka češství a národního uvědomění nezadržitelně šířila do celé země. „Praha, hlava království,“ se říkávalo a nebyl to jen prázdný zvuk, neboť úcta a láska českého lidu ku Praze ji vždycky povznášela a činila pojítkem všech krajů a všech vrstev. Doplňkem tohoto Vojtíškova článku „Mluva dějin“ je další jeho článek „Za ideou Veliké Prahy“ (v oddílu „Právní řády a činitelé města“, 141—237). Autor v něm sleduje vývoj, jímž se ubíralo postupné stmelování jednotlivých pražských čtvrtí a částí v jednotný celek až po zřízení Velké Prahy roku 1920.

K těmto retrospektivním článkům se druží přehledný výklad univ. prof. dr. Ant. Matějčka a sekč. šéfa dr. Zd. Wirtha o výstavbě a uměleckém bohatství města Prahy, článek inž. Jos. Zlatníka o problému pražské regulace, L. Jarolímka o místě Prahy v národní osvětě, JUDr. H. Pilze o městské ústavě a o snahách o její reformu atd. Nejobsáhlejší oddíl knihy, „Činnost městské správy“ (277—751), seznamuje čtenáře s dnešními zájmy, potřebami, výkony a snahami hlavního města. Vykládá se tu o činnosti presidia, o stycích s cizinou, o finanční správě a o její kontrole, o hospodářské správě obecního majetku, o městské sociální péči a o městském zdravotnictví, o obecním pohřebnictví a o hřbitovech, o obecní politice stavební, o kulturní činnosti města, o městském archivu a městských knihovnách, o městském museu a o památkovém sboru, o městském divadle pražském atd. Úhrnnou bilanci všech těchto jednotlivých článků podává v závěru celého sborníku prof. V. Vojtíšek obšírným článkem „Kupředu v těžkostech doby (v letech 1929—1935)“. Ve třech kapitolách („Povšechný stav města“, „Činitelé městské samosprávy a její finanční podmínky“, „Činnost městské správy“), provázených velikým bohat[136]stvím údajů číselných i jiných, předvádí se tu zhuštěný obraz práce, kterou město Praha a její úřední činitelé za první léta republiky Československé vykonali ve všech oborech, které jsou jejich činnosti přikázány. Program další práce je pak shrnut v tomto projevu presidenta Osvoboditele (z r. 1930): „Dobře se světovým rozhledem spravována, na vysoké úrovni mezinárodní stojící, pevná a klidná, vzor mírné spolupráce různých stran, směrů a národností, vzor politické rozvahy a vyspělosti, odolávající všem excesům a přehnanostem, vzor starostí o sociálně slabé — tím vším bude Praha stát v čele, to vše jistě bude jejím programem…“

Takovýto sborník článků od mnoha autorů a z rozmanitých oborů poskytuje ovšem i mnoho poučení jazykového. Thema i stupeň spisovatelské praxe dává téměř každému příspěvku tohoto sborníku zvláštní jazykový ráz, a to tím nápadněji, že se tu jako spolupracovníci sešli vedle universitních profesorů, odborných učenců a zkušených spisovatelů i autoři ad hoc, kteří mají jen výjimkou příležitost předkládati své stylisace veřejnosti. Proto se tu shledáváme i s vybroušenými a slohově dokonale vyrovnanými články (na př. hned první článek „Hlava svobodného státu“ od člena měst. rady prof. Al. Žipka je po té stránce vzorný) i s články naveskrz odbornými, v kterých je hlavní úkol vyjadřovací ponechán takřka jen číslicím a přehledným tabulkám. Tato slohová pestrost ovšem nikterak neruší jednotný dojem sborníku, neboť všechny vnější rozdíly ve výrazu překonává síla společného thematu.

Po stránce jazykové správnosti věnovali autoři i redakce všem textům velkou péči, jak čtenář poznává ze stejně dobré jazykové úrovně příspěvků tak různorodých. Větších chyb proti normativní mluvnici tu nenalézáme vůbec, jen chyby běžné často právě v jazyce odborném, na př. zmíněný (m. uvedený, jmenovaný, dotčený a pod.), vykazovati (m. ukazovati, jeviti), -li místo spojek s určitějším významem („přišla-li r. 1836 královská korunovace, byla jim, t. j. pražským Němcům, prázdnou ceremonií“ m. když přišla… atd., nebo korunovace, jež přišla r. 1836, byla jim atd.), zdáli se býti nebezpečni (m. zdáli se nebezpeční), byl používán m. bylo ho používáno, vynechávání zájm. ten, na př. při podst. jméně věc a j., stavící m. stavějící, území dosud nezastavené m. nezastavěné, promísen m. promíšen, zceliti m. sceliti a pod. Nemělo by tedy významu, kdybychom podávali úplný výčet takovýchto odchylek, při neobyčejné rozsáhlosti tohoto sborníku jistě ne právě snadný. Avšak upozorniti tu musíme zato na jinou stránku jazyka, t. j. na rozmanitost odborné terminologie, v níž se věrně obráží thematická pestrost sborníku. Najdeme tu vedle starodávných slov jako fafrnochy, svobodná obec trhová, slova ohňová a j. na př. moderní termíny právnické j. smluvní svoboda, naturální plně[137], výrazy činžovní kasárny (t. j. hromadné nájemné domy), zastavitelnost pozemků, kouřmo (jako podst. jméno, na př.: naskytl se i případ, že v letním období za bezoblačné oblohy srazilo kouřmo účinek slunečního záření z 1.0 gramkalorie na 0.1), za jarní rozjiže (tání), jílové proplásti, výsepní a jesepní strana atd. Pro všechno to bohatství poučení v něm obsaženého zaslouží tento sborník, který má být zároveň pamětní knihou obecní, aby byl, jak mu přeje primátor dr. K. Baxa v úvodním svém projevu, hodně čten a aby přinesl hojně poučení nejen nynější generaci, nýbrž i budoucím. Teprve oni budou moci ze svého odstupu plně oceniti, co město Praha a jeho samospráva vykonala v počátcích Československé republiky.

*

Druhý sborník byl péčí rady hl. města Prahy a redakcí měst. archiváře univ. prof. dr. V. Vojtíška uspořádán k oslavě stých narozenin Erbenova nástupce v městském archivářství, profesora Karlovy university Josefa Emlera (1836—1899). Ve vypravování Emlerových dětí, žáků jeho a zástupců historické vědy tu ožívá příkladná postava učence, který se z venkovského chlapce povznesl svým nadáním a přičiněním do řady předních národních pracovníků v druhé půli minulého století. V čelo knihy je položen intimní oddíl „Ze života“ (9—63) a v něm vedle vzpomínkových článků Marie Emlerové a Jana Emlera je nejobsáhlejší příspěvek tohoto sborníku, článek „Vlasti, Vědě a Tobě…“ od Flory Kleinschnitzové. Autorka v něm otiskuje listy, které si psávali Emler a Kateřina Dlabačová, jeho snoubenka a později manželka; jsou to dokumenty vskutku vzácné po stránce lidské i slohové, jak ještě podrobněji ukážeme.

Druhý oddíl, nazvaný „Ve službách města Prahy, vědy i národa“, obsahuje tři články o odborné práci Emlerově. V prvním z nich probírá V. Vojtíšek Emlerovu činnost v městském archivu pražském a její význam, ale svůj výklad zakládá velmi široce, takže podává vlastně celý životopis od gymnasijních let a od studií na vídeňské universitě i v Institutu pro rakouský dějezpyt až do konce Emlerova života. V svém výkladu se Vojtíšek obírá i Emlerovými styky s představiteli tehdejší vědy dějepisné, s Fr. Palackým, K. J. Erbenem, V. V. Tomkem, Ant. Gindelym a mnohými jinými, a tak se mu Emlerův životopis stal rámcem pro plastický obraz celého tehdejšího snažení vědeckého a kulturního. Při tom však Vojtíšek nezapomíná ani na čistě lidské stránky osobnosti Emlerovy a ukazuje, jak se v jeho práci i v jeho stycích s lidmi projevuje jeho prostá, čistá a upřímná povaha. „Myslím skutečně, že nemám závistníků“, mohl Emler o sobě říci, „vždyť já každému všechno pěkné a dobré přeji a nikdy jsem zúmyslně ještě nikomu nic nepříjemného neučinil…“. A tak čisté a ideální bylo [138]i Emlerovo vlastenectví. Do městského archivu ho nevedla jen snaha o hmotné zabezpečení, nýbrž i možnost práce pro Prahu, pro „srdce národa, srdce krásné naší vlasti“, neboť si byl vědom, že „když srdci vděk se činí, jedná se dobré celého těla“. Myšlenka na Prahu v něm vždy „vzkřísila ducha kleslého k práci nové, chtějíc tak přispěti a účinkovati, aby skromným lupénkem matičce Praze do vznešeného slávy věnce co syn vlasti se osvědčil“. Stálým popudem k práci mu bylo vlastenecké předsevzetí, „do poslední kapky krve věnovati síly své utlačenému kmenu a přispěti v práci, aby se obnovily letorostě jeho slávy a kvetly a hojné ovoce nesly“. Vojtíšek se tu dotýká i Emlerova poměru k boji o RKZ. Emler v rukopisných sporech nikdy činně nevystoupil, ačkoli ho k tomu mnozí vyzývali, zvláště Kalousek a Hattala, a to Vojtíšek vykládá v ten smysl, že Emler nechtěl porušiti věrnost k Palackému, jehož názory o rukopisech se mu zdály nedotknutelné. Jen v soukromí asi projevil pochybnosti o RZ. — toho se týká také Masarykův dopis, jejž tu Vojtíšek (96) otiskuje.

Druhý článek tohoto oddílu se týká vědecké a učitelské činnosti Emlerovy a jeho autorem je univ. prof. dr. Gustav Friedrich. Vypravuje se v něm, jak Emler od prvních vědeckých pokusů v historii a ve vydávání historických památek postupoval podle dobře promyšleného plánu k svým hlavním dílům, především k veliké edici pozůstatků zemských desk pohořelých r. 1541 (celkem 1160 stran foliového formátu) a k dílu Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae (téměř 1500 stran); tímto dílem Emler pokračoval ve vydávání listinného materiálu, jež jeho předchůdce K. J. Erben dovedl až do r. 1253. Mimo to byl Emler činný i v jiných podnicích edičních, na př. Fontes rerum Bohemicarum, a napsal množství menších i rozsáhlých rozprav o rozličných otázkách českých dějin. V třetím článku této části sborníku vykládá dr. Miloš Kratochvíl, komisař měst. archivu, o vzniku a významu Emlerova vydání Regest.

Další oddíl, „Ve vzpomínkách žáků“, obsahuje sedm vzpomínkových článků od Emlerových žáků, mezi nimi od Jindřicha Vančury, Františka Groha, Václava Novotného, Jos. V. Šimáka a Jos. Šusty. Na konec sborníku je připojen soupis prací Emlerových a seznam jeho universitních čtení a cvičení.

Všemi svými příspěvky nás tento sborník přenáší do plodné, vlasteneckým ruchem a úsilím nabité doby let sedmdesátých až devadesátých, do let, „která neznala překotného našeho spěchu a technických vymožeností, překonávajících dálku prostoru“, ale v nichž „jas nadějí i radostná vůle, zasvětiti se celým životním dílem rozvoji národních sil, býti stavitelem při velechrámu probuzeného národa,“ strhovaly do svého kouzelného kruhu a určovaly vlastenecký program veškeré tehdejší práce. Ale nejmocněji pociťujeme kouzlo této [139]zašlé doby při čtení dopisů, jež tu otiskuje F. Kleinschnitzová (je jich přes třicet). Jsou opravdu, jak autorka praví, „projevem osobnosti a zrcadlem duše, obrazem citů a myšlenek, které vytvářely niterný svět pisatelův a nesly pečeť doby, tlumočníkem srdcí—netýkavek, jež cudnost citová zaklíná do plachého mlčení v blízkosti milovaného člověka“. Promlouvá k nám z nich starosvětské kouzlo tehdejší tradice měšťanské, jejíž dojímavou romantiku známe dnes jinak jen z historické beletrie. Ta patina věku nenávratně zašlého se obráží ovšem i v jazyce oněch dopisů. Jsou svědkem a dokladem zcela jiného způsobu vyjadřovacího, než jakého užívají v svých intimních projevech lidé naší doby. Čtěme na př. toto vyznání lásky:

Velectěná slečno!

Již několikrát jsem zasedl, abych vykonal, k čemu se nyní odvažuji; nebyl jsem však s to své předsevzetí uskutečniti. Vůle a cit hlásily se k činu, k přechodu přes Rubikon, pero nechtělo, řízeno jsouc rozumem, poslouchati. Těžko jest udržeti hladinu v pokoji, třeba i na potůčku skromném, burácejí-li větrové, neušetří, ale navštíví i sebe větší zátiší. Byloť to i se mnou. Žil jsem v klidu dvěma bohyním, věnoval jsem jim veškery své nejupřímnější snahy, a ony provázejíce mne růžemi i trním, činily mne nejen spokojeným, ale i blaženým. Bohyně ty a zároveň i družky mé jmenují se Věda a Vlast. Letošní Vesna záviděla mi buď ten poklid, aneb aby mne ještě více oblažila — kdyby jen toho bylo! — vylákala mne k sobě, chtíc mi ukázati svých něžných dítek. Ty se však ještě nedostavily; ale oko mé spatřilo utěšenější všech očekávaných. Čarovný obraz květinky této vštípil se do duše mé a neopustil mne více. V ňadrách mých zmizel klid a umístila se touha a ta mne pudila opět k drahému, divotvornému obrazu. Po druhé jsem poznal, proč mi drahým, proč mi velemilým, po druhé jsem poznal, že touha má se objevila co čistá láska — k Vám, velectěná slečno! Neračte mi to zle vykládati, že jsem pustil rychle uzdu citům svým a že zároveň i tak rychle je objevuji, atd.

Odpověď na dopis, v němž milovaná dívka mladému učenci odpovídá a projevuje vzájemnou náklonnost, zní pak takto:

Velectěná slečno!

Přál bych si, kdybych mohl živě nakresliti, jak mohutně se ňadra má dmula a jaké city se vířily v nich, když jsem Váš předrahý list obdržel. Váhal jsem a spěchal zároveň roztrhnouti pouzdro. Obsahovaloť rozhodnutí, odsouzen-li jsem opět sám se ubírati za svými světicemi, sám se těšiti vzešlým z toho slastem, sám též i bol nésti nad nezdarem; byloť veň vloženo i toužebně očekávané poskytnutí aneb obávané zničení naděje, že si budu moci zasloužiti a vydobýti perlu, jejíž řídké a krásné vlastnosti, jejíž celá bytost se zakotvila na dno mých nejprvnějších přání a tužeb, [140]a to od toho nezapomenutelného okamžiku, v němž se mi dostalo štěstí poznati ji. Rychlostí blesku proletěl jsem řádky mi drahé a přečítal opět a opět, vybíraje pilně, co by k vyplnění mého nejvřelejšího přání vztahovati se mohlo. Zač jsem v předešlém svém listu nejprve prosil, aby dána mi byla naděje, že mé snahy nejsou zcela marny: toto drahé kvítko — jak se domnívám — jsem nalezl. Budu je šetřiti a pěstiti co svěřence mi nad jiné dražšího a milejšího, aby, vzrůstši zdárně, utěšeného mi plodu přineslo atd.

To je mluva doby dávno minulé, kdy mírný tok života dopřával dostatek času k takovémuto perifrastickému, květnatému vyjadřování. Sloh těchto intimních dopisů ze sedmdesátých let minulého století nám ukazuje názorněji než cokoli jiného, jak jsme se za těch šedesát let vzdálili, jak dnes žijeme životem zcela jiným a také mluvíme zcela jiným jazykem. Krásu a výraznost slovního projevu hledáme dnes ve vlastnostech zcela jiných, máme jiný slovník a naprosto jinou frazeologii. A přece jen jsou naše kořeny v této době, z ní vyrůstá i dnešní náš způsob vyjadřovací. Dopisy Emlerovy, otištěné v tomto sborníku, nám připomínají, že podrobné prozkoumání tohoto růstu, jeho vnitřních zákonů i vnějších činitelů, stále ještě čeká na svého pracovníka.

Naše řeč, ročník 21 (1937), číslo 5, s. 133-140

Předchozí Vladimír Šmilauer: Výklady slov

Následující K. E. (= Karel Erban): Z našich časopisů

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1