Líh

Josef Janko

[Articles]

(pdf)

-

K pěknému článku V. Poláka o slově líh (ve 4. čísle letošní „Naší řeči“, 93 násl.), kde se podává vyčerpávající téměř historie tohoto novověkého slova a kde se názorně rozvíjí významová stránka od „louhu“ k „esenci“ a konečně k „alkoholu“, mám jen malý dodatek o vlastním etymu toho slova; tato otázka totiž Polákem rozřešena nebyla. Snad proto, že kladl při tom příliš málo váhy na nejstarší útvar toho slova, lejh, ačkoli jej cituje a i dokládá (94 n.); je to skutečně východiště všeho a také Matzenauer zná lejh jako slovo zastaralé (obs[oletní] a nikoli obv[yklé]). I nelze, držíme-li se prvotného významu slova „louh“, samo lejh míti za nic jiného než za přehlasovaný útvar německého Lauge, totiž läuge se spirantickou (dolnoněmeckou nebo zde spíše středoněmeckou) výslovností toho g, tedy ch (zprvu se znělým a pak i neznělým spirantem zadopatrovým zabarvení ach-ového, kde ch se někdy blíží až h) — a ovšem ještě s nářeční ztrátou zaokrouhlení, tedy: leiche, leih. Přehláska je tu rovněž zjevem dialektickým nebo znamením toho, že slovo to vycházelo asi často z úst prodavačů židovských. Spisovným uzpůsobením vznikalo pak líh, líhu a konečně obdobou podle slov jiných líh, lihu.

Naše řeč, volume 21 (1937), issue 5, p. 128

Previous Karel Juda: Příklady lidového umění vyjadřovacího

Next Vladimír Šmilauer: Výklady slov