Výklady slov
Vladimír Šmilauer
[Articles]
-
Alois. Křestní jméno Alois není, jak se obyčejně uvádí, obměnou germánského jména Adelweis nebo Alwis, nýbrž je to maurský tvar francouzského jména Louis (ze starofrancouzské formy Loois, Lowis [129]— vzpomeňme na Zeyerovu „Píseň o korunování krále Lovise“ v Karolinské epopeji —; a- je arabský člen, známý z mnoha jiných slov: Allah, Alhambra, alchymie, amalgam, alkohol, algebra, azimut, alizarin, anilin, alkovna, Alcazar atp.). Dokladem o identitě obou těch jmen je na příklad i to, že známý španělský theolog a básník Luis Ponce de Leon jmenuje se latinsky Aloysius Legionensis (Luis de Leon je onen slavný stoik, který zahájil přednášky na salamanské universitě, přerušené pětiletým pobytem v inkvisičním vězení, slovy: Dicebamus hesterna die…, Řekli jsme včera…). Obecným v Evropě se jméno Alois stalo až v XVII. a XVIII. stol. R. 1621 byl totiž prohlášen za blahoslaveného a r. 1726 za svatého Aloysius de Gonzaga, člen řádu jesuitského (žil 1568—1591). Z téhož francouzského základu, z něhož pochází maurské znění Alois, vznikl i maďarský tvar Lájos. — Konec konců jde ovšem o jméno germánské, protože francouzské Louis má za základ germánské Chlodwig („Slavoboj“). (Podle Alfr. Götze.)
Cicvár, citvar (VT., H. „něm. Zitwer z lat. cituarium, léčivý druh pelyňkového semene“). Citvar, cicvár se jmenují rozličné drogy, vesměs ostré chuti; nejčastěji kořen indické Curcumy nebo drobné úbory jednoho druhu pelyňku, Artemisia cina, t. zv. cicvárové semínko. Latinská forma cituarium, která je na př. v Klaretovi, odkud ji cituje Gebauer, je jenom místní obměnou obecného latinského zedoaria. Tvar zedoaria, z něhož vzniklo i francouzské zédoaire a anglické zedoary, je — jako drogy, jež označuje — původu orientálního, persko-arabského (zadwâr).
Čabraka (VT. „z franc. chabraque, snad německým prostřednictvím“; H. připojuje „a to z tur. čaprak, pokrývka na sedle“). Etymologický výklad tu uváděný není nový (má jej již Gebaurova Historická mluvnice I, 1894, 514 a j.) a můžeme na něm dobře ukázati, jak třeba starší výklady přejímati kriticky. Dnes totiž, skoro čtyřicet let po vydání I. dílu Historické mluvnice, máme k disposici pomůcky o mnoho dokonalejší, než měl Gebauer. Máme možnost přesvědčiti se, kdy je které slovo po prvé doloženo v němčině a ve francouzštině. A tu se dovídáme, že slovo čabraka:
a) je v češtině v XVI. století (Z. Winter, Dějiny kroje v zemích českých II, 636);
b) v němčině je doloženo od r. 1691 (Weigand);
c) do francouzštiny se dostalo jako nové převzetí z němčiny až v století XIX. (Gamillscheg).
Už z toho vyplývá, že o převzetí z francouzštiny nemůže býti ani řeči. Vyplývá to i z úvahy historické. Vojenská terminologie — a k ní patří i slovo „čabraka“ jako pokrývka především jezdeckého [130]koně — přicházela k nám z Francie ve dvou dobách: v době rytířské a potom v XVII. a XVIII. století. Tak se v době rytířské dostalo k nám slovo kropieř, synonymní s „čabraka“ (a ti vši byli rytieři, těch komonstvo pod kropieři, říká se v Alexandreidě), a to z francouzského crou pière přes středohornoněmecké grôpiere. Ale v XVI. stol. nepřicházely nové termíny ze západu, nýbrž z východu, kde bylo v dobách tureckých válečné centrum tehdejší Evropy. Za přímý pramen našeho slova můžeme pokládati maďarské csáprág. Jaký je původ tohoto slova maďarského, o tom jsou názory dva. Jedni — a těch je většina — odvozují je z tureckého čaprak, což prý pochází ze slovesa čap- ‚zahalovati‘ (Lokotsch); ale maďarští linguisté soudí (Magyar nyelv IX, 412), že turecké slovo je původu maďarského. Tvar csáprág má totiž četné obměny (cafrak a caprak z nich pronikly i do slovenštiny), jež jej přiřaďují k dnešnímu slovu cafrang ‚třásně‘ (s neetymologickým n, které bývá před koncovým g i v jiných případech: slov. brlog > barlang, jeskyně). Ale protože nelze vyloučiti možnost, že tu jde jen o lidovou etymologii, zůstaneme raději při výkladu z turečtiny.
Čáry (H.: asi k „čára“; podle čar, rýh na ruce věštiti). Brückner spojoval též obě ta slova, ovšem jiným způsobem. Přece však není toto spojení pravděpodobné; zvláště ne v té formě, že by šlo o hádání z rukou. To nebyl způsob staroslovanský. Slovo „čáry“ má ostatně velmi staré a ctihodné příbuzenstvo, které ukazuje bezpečně, jak se jeho význam vyvinul. Příbuzné staroindické karóti znamená „dělati“, od toho je odvozeno kártram s významem „kouzlo, kouzelný prostředek“. Je tedy vývoj významový: dělati → někomu udělati, a to vývoj velmi starý, takže na změnu významovou ze slova „čára“ mysliti nemůžeme.
Džentry. Slova džentry užíváme většinou jen v spojení s poměry maďarskými nebo slovenskými. Jeho základem je, jak známo, anglické jméno pro nižší šlechtu a vůbec vrstvu přímo pod nobilitou (která se začíná baronem) gentry. Pod tímto jménem, které bylo při velmi intensivních stycích maďarské a anglické šlechty v Uhrách dobře známo, zorganisoval v 70. letech minulého století Koloman Tisza střední vrstvu maďarskou, totiž nižší šlechtu a její souputníky, a na ní založil svou politickou moc.
V slovenském prostředí nabylo toto slovo — džentry byla nositelem maďarského šovinismu a protidemokratického zaujetí — významu potupného, v němž se dostalo i k nám.
Kolonáda (H. pod heslem „čelo“: ř. kolona, sloup; kolonáda). — Kolonáda ‚sloupová síň‘ nemá co dělat s řeckým slovem kolónos ‚pahorek‘, jež ovšem patří do příbuzenství slovanského slova „čelo“. [131]Je to slovo, které se s italským stavitelským uměním dostalo přes Francii a Německo i k nám — a to dosti pozdě; Jungmann je ještě nedokládá. Italský tvar je colonnata, t. j. columnata ‚sloupová (síň)‘ k lat. columna ‚sloup‘.
Napoleon. Nemalý již počet výkladů tohoto jména byl právě rozmnožen o nový. Jeho autorem je profesor bruselské university Henri Grégoire, který před několika lety přednášel v Praze o své zajímavé theorii nibelunské, dovozující, že pověst o Nibelunzích je původu belgického a že se ve jménu Nibelungen skrývá jméno Nivelles. V studii uveřejněné ve XXII. ročníku Bulletinu královské akademie belgické připojuje nyní k tragedii nibelunské i jméno Napoleonovo. Vychází při tom ze sbírky různých forem tohoto jména, kterou nedávno sestavil Aebischer; ukazuje, že jsou tu dvě řady, jedna s Nap-, druhá s Nep- (Nepolionus, Nepuleon, Nepolone), a domnívá se, že tato řada s nep- je původnější. Za tohoto předpokladu nedělá nijaké obtíže spojiti jméno Napoleon s některou formou jména Nibelung, rozšířeného od druhé polovice VIII. stol. v Německu i ve Francii (mezi jeho formami se vyskýtá i Nepolo 1065, Nipulunc VIII. stol.). V románském prostředí se toto germánské jméno přiklonilo k typu na -leon (Timoleone, Pantaleon, Brancaleone), ev. i k obecnému lion ‚lev‘.
Španělsko. Jméno této země, která způsobem tak tragickým poutá k sobě dnes pozornost celého světa, je podle W. Sieglina (Zeitschrift für Ortsnamenforschung X, 253) původu baskického. V baskičtině znamená totiž slovo espan okraj, zvláště vyvýšený. Jako vlastní jméno označovalo Espan nejprve pahorkatinu mezi Rhônou a Pyrenejemi. Když se (někdy v V. nebo IV. století př. Kr.) zmocnili tohoto území Iberové, přenesli Massalijští (Massalia byla řecká kolonie, předchůdkyně dnešní Marseille) jméno Espania na celé panství iberské. Když pak Iberové z jižní Francie ustupovali, zatlačováni jsouce Kelty, posouvalo se s nimi i jméno Ispania na poloostrov Pyrenejský. Stopy původního významu však najdeme u římských spisovatelů Ennia a Livia: nejzápadnější ústí Rhôny se jmenuje „os Hispaniense“, ústí hispanské, okolí Nemausu (Nîmes) se nazývá Ispana regio; území Volcianů mezi Pyrenejemi a Marseillí označuje Livius slovem Hispania.
U Románů vznikla z latinského znění Hispania forma Spagnuol- (středolatinské spagnuolus, italské Spagnuolo), z níž pochází i naše Španiel - Španěl.
Mamlas. Slovo mamlas, které znamená člověka klackovitého, halamu, jinde pak člověka budižkničemu, je známé nejen v češtině a v slovenštině (kde někdy mívá i význam nepejorativní), ale velmi [132]dobře i v polštině, v maďarštině, v slovenské němčině (doloženo je v dialektologických pracích z Dobšiny a Spiše) a v srbocharvátštině.
Zjišťovati původ nadávek je věc velmi těžká; nadávky se šíří do cizích řečí mnohem rychleji a snadněji než slova jiná, pro své silné citové zabarvení mívají hodně obměn; a pro svou nespisovnost nebývají v starší literatuře zaznamenávány, takže se jejich stáří a jejich dřívější tvary těžko zjišťují.
Také o původu slova mamlas jsou názory velmi rozmanité. Na jeden z nich nás nyní upozorňuje laskavý čtenář. „A magyar nyelv szótára“ (Slovník maďarštiny) Czuczora a Fogarasiho 1862 n. vykládá totiž, že slovo mamlasz je obdobou slova bámész ‚zevloun‘ a vzniklo ze slovesa mamol se suffixem -asz, který je i v slovech kopasz ‚lysý‘, csupasz ‚holý‘. Ale pramen sám už předem vzbuzuje nedůvěru. Etymologie slovníku Czuczora-Fogarasiho, jinak velmi bohatého, jsou totiž vyvrcholením onoho divoce fantastického etymologisování, které bylo v Uhrách do příchodu Budenzova velmi oblíbeno (i náš Kollár byl jeho obětí). Tato stránka toho slovníku byla velmi brzy samými maďarskými filology náležitě odsouzena a už desítiletí se etymologie Czuczorovy ani necitují, natož aby se jim věřilo. Ani tato etymologie (třeba není ještě z nejhorších) není možná: slovesa mamol v maďarštině není a suffix -asz, jinak v maďarštině dosti hojný, nemá významu pejorativního. Pozdější etymologové maďarští mají slovo mamlasz jednak za německé (z Maulaas), jednak za slovenské.
Výklad slova mamlas z němčiny najdeme i u filologů slovanských (na př. v slovníku Vášově); zdá se však pravděpodobnější, že je slovanské a odvozeno ze slovesa původu onomatopoického (zvukomalebného). Tak vykládá Brückner, Łoś i jiní badatelé polští, tak má i etymologický slovník Holubův.
Onomatopoická slova, v nichž se opakují znělé hlásky retné (m, b), označují řeč nejasnou, brebtavou, ev. bručivou: čes. mumlati, mrmlati, pol. mamlać, mamrać, mamrotać, něm. murmeln, mummeln, lat. murmurare, angl. mumble atd.; brblati, beblati, brebtati, blebtati, bláboliti, sch. blebetati, lit. balbatuoti, lat. balbus, balbutire. Taková řeč bývá příznakem buď duševní zaostalosti (slovo blbý souvisí s blebtati) nebo společenské neohrabanosti. Suffix -as s významem pejorativním je v slovanských řečech hojný: čes. kruťas, kliďas, chuďas; lotras, ťulpas; pol. grubas, chudas, krzywas, nieboras atd. V polštině je však tvoření touto příponou hojnější a užívá se ho i u základů slovesných (biegas, pijas), kdežto v češtině bývá jen u základů jmenných (t. j. u přídavných a podstatných jmen). Protože pak v polštině máme doloženo i základní sloveso mamlać ‚nezřetelně mluviti‘, zdá se nám nejpravděpodobnější, že východiskem je polština, a že odtud slovo [133]toto proniklo jednak do slovenštiny a z ní do slovenské němčiny a maďarštiny (odtud dále do srbocharvátštiny; Maretić pokládá srbocharvátské slovo za přejaté z maďarštiny), jednak do češtiny.
To je ovšem domněnka. Jistoty, jak jsme již řekli, v těchto věcech nabýti nelze.
Naše řeč, volume 21 (1937), issue 5, pp. 128-133
Previous Josef Janko: Líh
Next jh. (= Jiří Haller): Praha v obnoveném státě československém
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1