Mé styky s profesorem Smetánkou

František Šimek

[Články]

(pdf)

-

S profesorem Smetánkou se znám už hezkou řádku let — při nejmenším třicet. Kdy jsem ho poznal po prvé, nevím docela jistě, ale myslím, že to bylo na některé schůzi Jednoty českých filologů nebo v knihovně Jednoty, kam si snad přišel vypůjčiti nějakou knihu (byl jsem za svých studijních let na fakultě knihovníkem Jednoty mod. oddělení). A od té doby naše styky nebyly zkaleny ani mráčkem — kdo ostatně by mohl říci, že mu Smetánka, náš dobrý Smetánka, kdy ublížil? A téměř všechny mé práce jsou spiaty s jeho jménem: od cestopisu Mandevillova přes Tkadlečka a Rokycanu až po Jakoubka ze Stříbra vždy jevil opravdový, vroucí zájem, povzbuzoval, radil, korigoval se mnou. Mandevilla a obsáhlou Rokycanovu Postillu četl se mnou slovo za slovem, při Tkadlečkovi a Jakoubkovi ze Stříbra jsem se obracel v pochybnostech vždy také na něho, a ať jsem ho zastihl v kavárně, ve vinárně, v bytě nebo na ulici, vždy mi byl stejně ochotným rádcem. Největší zásluhu má o vydání Rokycanovy Postilly; kdyby nebylo Smetánky, nebylo by toto dílo asi dosud vytištěno. Smetánka mě vyzýval k jeho vydání, netaje se s četnými obtížemi, s nimiž bude edice spojena, zejména pak předem upozorňoval, že bude třeba mravenčí píle k dokončení tohoto úkolu.

Jsem také jedním z prvních kandidátů, které Smetánka aproboval z češtiny. Když r. 1907 umřel Gebauer, měl jsem právě před ústní zkouškou; myslil jsem, že mě bude zkoušet profesor Pastrnek (Smetánka do té doby nebyl členem zkušební komise), proto jsem narychlo studoval jeho přednášky. Teprve při klausurní zkoušce jsem poznal, že jsou themata od prof. Smetánky, a on mě také zkoušel. Pamatuji se, že [309]přísedícím u mé zkoušky byl ctihodný dnes mladík Arnošt Kraus a že právě při mé zkoušce dostal Smetánka zprávu o narození svého Benjamina.

Několik lístků jeho korespondence z r. 1910 a 1911 se týká tisku mé edice Mandevilla. R. 1913 dlel v Italii; dne 6. srpna 1913 je datován jeho lístek z Neapole s obměnou staročeských veršů: »Neapolis, město dávné, ve vší čsti jest velmě slavné.« Nedlouho před vypuknutím světové války (1/2 1914) mi oznamuje, že budou v České akademii brzy zase nějaké peníze, že by mohlo dojít co nejdřív na tisk Tkadlečka; žádá mě za zprávu, kdy asi hodlám svůj elaborát předložit, aby o tom referoval ve stčeské komisi. Dne 5. června téhož roku mi píše, že dostal Tkadlečka k posouzení Zubatý. (Tkadleček byl přijat do tisku, ale světová válka oddálila vydání na kolik let.)

Před samým vypuknutím světové války jsem dostal od Smetánky ještě lístek ze Švédska, ale mám jej někde založen; vím jen, že na něm vzpomíná sv. Brigity: krmili-li se tam na severu už za starších dob tak jako dnes, že se nediví, měla-li sv. Brigita tak podivuhodná zjevenie.

A druhý lístek, naplněný šibeničním humorem a ironií, je pohled z Risana v Dalmacii. Vím, jak ho hnětlo, že musil opustit universitní katedru a jít do pole; odtud ten resignovaný a ironický tón jeho lístku: »Milý pane kolego! Děkuji za milou vzpomínku. Na brzký návrat nepomýšlím. Ostatně nejsem ještě rozhodnut, vrátím-li se vůbec; ono to není tak jednoduché. Srdečné pozdravy Váš E. S.«

A potom následují lístky smutnější, kdy Smetánka »válčil«. První lístek z 5. října 1914 (s razítkem: K. und k. Festungs-Artillerie-Regiment Freiherr von Rouvroy Nr. 5, Feldkompagnie Nr. 2, censurovaný také samým Smetánkou) je datován ze 17. listopadu 1915 (s razítkem: »K. u. k. Militärverpflegsexpositur Grkovac« a s adresou odesilatele: »Zásobárenský oficiál Dr. E. Smetánka, Grkovac, Dalmacie, Boccha di Cattaro«) a zní: »Milý pane kolego! Že do Prahy nespěchám, tomu se nedivte. Vzduch je tady výborný, vody teď nazbyt, místa dost, nemůže Vás přejet elektrika, nemusíte bádat, berete dvojnásobné služné a léta Vám plynou proto dvojnásobnou rychlostí do pense — no, a hlavně, žádný mne do Prahy nehoní.[1] Zadal jsem si koncem srpna o dovolenou — zatím to nejde. Hlavní věc na světě je čekat, a v tom já jsem odborník. Srdečně Vás pozdravuje E. S., tkadlec učeného řádu, t. č. mimo službu.«

[310]Ale i trudná léta válečná minula a Smetánka se vrátil do Prahy. R. 1919 jsem se dostal i já do ní a mohl jsem se s ním stýkat osobně, čehož jsem hodně využil (a využívám dosud).

Přeji Smetánkoví ze srdce, aby mu bylo dopřáno korigovat ještě hodně takových tlustospisů, jako je mé vydání Rokycanovy Postilly, a především, aby se cítil v svých šedesáti letech tak svěžím, jako byl v svých letech třiceti, kdy jsme se poznali.

---

[1] Smetánka trpce nesl, že se universita nestarala o to, aby se mohl vrátit do Prahy, ač jeho katedra byla suplována nedokonale.

Naše řeč, ročník 19 (1935), číslo 6-7, s. 308-310

Předchozí Ferdinand Strejček: České názvosloví společenských her

Následující Karel Titz: Dva příspěvky k románským vlivům v češtině