Zápas Vajanského s germanismem

Albert Pražák

[Články]

(pdf)

-

Svetozar Hurban Vajanský vytýkával Čechům, že se duchem a skladbou jazyka příliš poněmčili, a přiznával proto Slovákům právo na vlastní spisovnou řeč, protože jen jí se lépe uchrání cizoty než Češi. Tato výtka a tato obrana slovenštiny překvapuje právě u Vajanského, jenž vlastně celý život zápasil s německými vlivy a odporem k Němcům, k němčině a k německým vlivům probíjel se k slovenskosti duchem i slovem.

Vajanský byl germanismem značně zatížen již z domu a ze své studijní výchovy. Jeho děd Pavel Hurban studoval ve Wittenbergu a v Lipsku. Jeho otec Josef Miloslav Hurban přilnul v Prešporku nejvíce k německým profesorům a k německé osvětě, byl doktorem lipské university, prodléval mnoho v Německu a naplnil svou knihovnu hlavně němec[270]kými knihami. Svetozar Hurban Vajanský studoval na německých gymnasiích v Těšíně, v Střelcích, v Stendale, za studií vázl zcela ve vleku německých básnických předloh, zamiloval se a oženil se s Němkou a psával jí německé dopisy i básně. Ještě koncem sedmdesátých let měl František Táborský z Vajanského dojem hodně německý, jako by to chodil Slovák z Oravy na hlavě s Bismarckovou »picklhaubnou«, tak mu připadala jeho řeč a jeho posunky. Je to vidět i na jeho korespondenci z mladých let. Hemží se německými a cizími slovy a germanismy (versifikatia, zenthusirovati, nenamusený, apko, kassahalter, oberstova launa, držím v habtachtě, Pulwerthurm, pulswaermery, veršokováč, nemôžem moje city zadržať, kameň od žaludka mňa odpadol, v poesii leží cena, tu sme mali strašný pád, vozduch bol staubfrei, byl nutný Luftveränderung, moj príchod je velmi do otázky postavený, v najlepšom páde a p.). Vajanský v své milostné korespondenci horoval sice stále jen pro Slovensko a pro jeho boj s Němci, zavrhoval německou Austrii a dušoval se, že nikdy nemůže a nesmí jako Hurbanův syn národ a jazyk zradit anebo porušit, vysnil si i o své milence a pozdější ženě Idě Dobrovičové konstrukci, že byla vlastně poněmčena v svých otcích a že nutně přijatým slavismem se vlastně k svému slovanskému prapůvodu vrací, ale ve všem tom horování bylo mnoho německého myšlenkového i slovního cizího nánosu. Ten byl konečně i dobový, Slováci se skutečně v té době bránili maďarismu i afektováním germanismu a jakoby zdržováním Bachovy atmosféry v Uhrách. Vajanského to však zatěžovalo i stylisticky a literárně, jeho prvotiny a jeho první práce to prokazují dosti jasně, ba je to znát i na jeho zralých pracích v osmdesátých letech, jak nejednou uznamenal jeho přítel Jaroslav Vlček, nabízeje se mu za upravovatele slohu a skladby a vymycuje z jeho prací germanismy. Vlček nelibě nesl tyto germanismy i v Národních novinách a v Slovenských pohľadech, jež Vajanský redigoval. Vykládal si je vlivem četby německých deníků a časopisů. Zdály se mu však právě tu nebezpečnými, protože rozkolísávaly řeč a skladbu obecných čtenářů. Vajanský tu všude Vlčka pilně poslouchal, uznával zcela oprávněnost jeho rad a vážil si zvlášť jeho jazykové programní stati v Slovenských pohľadech »Filologické rozhovory« (I, 80), kde byla slovenskému spisovateli přímo uložena povinnost vniknouti do nejtajnější a nejhlubší podstaty rodného jazyka, zušlechtiti a zdokonaliti jej a nedati si jej prosáknouti cizím duchem. Vajanský přijal tento program proto za svůj, že zároveň upozorňoval slovenskou mládež na to, že Slovákovi není [271]řeč jen dorozumívacím prostředkem, nýbrž čímsi vyšším, drahocenným a posvátným, zbýváť Slovákům v Uhrách jediná ze všech práv a ze všech obranných prostředků (S. P. II, 97). Přímo se nadchl myšlenkou stvořiti si osobitý a ryze slovenský sloh, vítězně zmoci stavbu vět a plasticky zvládnouti formu. Měla být jako žula, jako plné zrno, ve všem a všude svá a osobitá, jak nejednou napsal Vlčkovi i jak programově určil o svých Besedách a dumách (srov. můj čl. o Vlčkovi a Vajanském v Bratislavě IV, 405 a d.). Čtenáři uhodli brzy tento cíl Vajanského. V tomto smyslu oceňoval jeho sloh na př. i P. Marušiak, chvále na Vajanském slovenskost a slovanskost v duchu i v písmu a jeho dostižnost slovenských vzorů L. Štúra, J. M. Hurbana a M. M. Hodži (dopis dne 21. VIL 1894).

Vajanskému se stával germanismus čím dále tím méně snesitelným. Hned r. 1883 (N. N. č. 24) vytýkal přispěvateli Účastinárovi na př. šroubovaný sloh, četné germanismy a nadbytek vedlejších vět. Ještě r. 1915 25. XII. stěžoval si svému zeti Rudolfu Markovičovi na slovenský zpěvník, že v něm píseň Čas radosti je korigován »luterským oslem« v německém smyslu proti parthenogenesi místo našeho pěkného »narodil se z panny« na »již jest narozený«. Vše, co připomínalo poddanost nebo poddajnost německému vlivu, zatracoval. Zacházel tu až k idiosynkratickým projevům, na př. dne 14. XII. r. 1898 v jídelním voze Vrútky-Vídeň k nájezdům na německého záložního poručíka, jejž zkarikoval v svém notesu pamfletickou básní, posměšně namířenou proti všemu německému a rakouskému.

Zvlášť se mu zdálo, že germanismu podléhají Češi. Proto začal proti nim brojiti. Utvrzovali jej v tom svým názorem hlavně Rusové, zejména Vl. Lamanskij, jenž již r. 1880 mu poslal do Slovenských pohľadů článek o slovanských nářečích a zle vytýkal nové české literatuře, že přervala pokrevní příbuzenství se starou českou literaturou a že je duchovně velmi málo svá a samostatná (I, 50). I český přítel Vajanského red. Jos. Miškovský si mu stěžoval, že jsme až příliš poněmčilí a že se tato poněmčilost dere i k takovým básníkům, jako jest Vrchlický (25. I. 1884).

Vajanský zahořel proto hněvem proti cizím vlivům v české literatuře a proti všemu nečeskému v češtině. Začal v českých knihách, v českých časopisech a novinách, ba i v soukromých českých listech zaškrtávat cizí slova a cizí, zejména německé vazby, jako by se byl rozhodl takto sám a na svůj vrub bojovat s germanismem, zažírajícím se nebezpečně do české mysli.

[272]Toto úsilí zesílelo hlavně koncem let devadesátých a počátkem dvacátého století, kdy se množily starovlastenecké nářky na mládež pohrdající jazykem i národním duchem a kdy sám Vajanský se utkal se slovenským dorostem, přiklonivším se v jeho bojích s Masarykem na Masarykovu stranu. V této době napsal do svých notesů i na volné aršky papíru několik seznamů slov a vět z českého tisku a odsoudil je pro cizotu. Uvedl je i významným nadpisem »Proč jsme se odtrhli«, dávaje tak najevo, že souhlasí s námitkou Sama Chalupy proti češtině, že se mu stala nadál neztravitelnou a nechutnou pro napáchlost němčinou.

Uvádím odtud několik dokladů příkladem:

Jméno není čtenáři zběžné (Nár. listy 29. XII. 1901).

Dávati k lepšímu (Katol. listy 29. XII. 1901).

Český akt vleče se s fádností, která hledá sobě rovna (Čas 27. VIII. 1903).

Telegrafní úřad byl zažádán za vydání originálu telegramu k nahlédnutí (Čas 4. X. 1903).

Rubšovo jméno šlo od úst k ústům (von Mund zu Munde, ib.).

Vzpomenul bych především letošního úmrtí vrchní hlavy katolické církve (NL. 17. XII. 1903).

Špatný prácedárce (Našinec 1903, č. 25). V Uhrách přes všechnu vládní pomoc průmysl jest v dětských bolestech (Národohospodářský obzor).

Však to už dalo čekání (Lidové n. 21. VIL 1905).

Je v nadějích (Pozor 3. IX. 1905).

Dívka byla vybavena na dráhu života spanilým zevnějškem (B. Brodský, román Nápadníci).

O tomto opatření budiž žactvo neprodleně vyrozuměno (Čas 7. II. 1909).

Učinily si o všem svůj ničím neovlivovaný úsudek (Růžena Jesenská, Tanečnice, Zvon IX, 1923).

Padlo rolníkům na obtíž (Věstník ú. j. č. host. 15. II. 1907).

Auktor románu Eugen Abel nechává zníti všecky struny jejího konání (Fr. Šorm, Našinec 1915, č. 234).

České školství jest vysazeno chikanám (NL. 15. III. 1912).

Městská rada se zmocňuje, aby učinila příslušná opatření k provedení usnesení pod I. uvedeného (Český d. 1. VII. 1915).

Obyvatelstvo nenechalo si předce vzíti (hat sich nicht nehmen lassen, Venkov 17. VII. 1915).

Takový chleba jíme teď v Husovicích, to už není k vydržení, to není k jídlu (Lid. nov. 17. VII. 1915).

Proti ostatním knihám tohoto druhu román Šustův neulpívá na žádném z tří oněch slavných údobí z Historie Říma (Venkov 19. X. 1915).

Hledá sobě rovna (sucht ihrer gleichen, Hlas národa 26. III. 1913).

[273]Kmeny byly připraveny k odnesení (Plzeňské l. 1903, č. 47).

Žádný nebyl k doptání (Ženské l. 1903, č. 3).

Hoch vyšel obecnou školu (Náš domov, č. 3).

Zaujímal tak podřízené místo (Slovácké n. 1910, č. 30).

Vajanský se však nespokojil jen vypisováním takovýchto germanismů. Provázel je i častými rozhořčenými poznámkami, svědčícími o jeho impulsivnosti, na př. tu »hovadinu spáchal stilista Herben«, »to je perla vyšší kultury a českého jazyka«, »to už není jazyk, ale žargon ulice a brlohu«, »to je hnus a svinstvo« a p. Tato impulsivnost souvisela často s nepřátelstvím k novinám realistického směru, ale měla vždy základ v jazykových nesprávnostech, zejména v germanismech.

Vajanský se zamýšlel i nad tvorbou některých českých slov a projevoval k ní nelibost. V notese z r. 1905 si zaznamenal na př. ke dni 20. IX. tyto doklady »ohavení českého jazyka«: pohov (Rast), svaz (Bund), řetězec (Kette). Zdálo se mu tu, že se taková slova tvoří tím, že se slovu utne »chvost«. Nad takovýmito slovy se pohoršoval i Hviezdoslav, nenáviděl na př. slovo schůzka. Hviezdoslav však utínal koncovky slov anebo jednotlivé částice k slovům přidával také, ba za mlada to dělával i Vajanský, ale k stáru to zamítal, zejména při Heydukovi a při Vrchlickém.

Pro Heyduka a Vrchlického měl Vajanský také zvláštní rubriku jazykových nesprávností a násilných zvláštností. Čerpával z ní i ve veřejných kritikách jejich prací. Sem se přiměšovala ovšem často i závist Hurbanova rodu k českým básníkům vůbec. Hurbanův otec chtěl na př. hned od počátku, aby byl Vajanský pokládán za předního básníka československého kmene, a bál se, aby nebyl zastíněn Vrchlickým. Naznačil to nejednou v korespondenci, na př. s K. Sl. Amerlingem. Odtud vznikl hurbanovský předsudek proti nové české literatuře vůbec, zejména výtka německosti a židovskosti. Týkalo se to hlavně Vrchlického a jeho náboženské a mravní volnosti. Přispěli k tomu mnoho i Rusové (hlavně Lamanskij), kteří v nové české slovesnosti spatřovali poruchu slovanské osobitosti vpádem cizích, jmenovitě západních látek, námětů, typů, obrazů a tvarů. Mnoho tu však způsobil i Jaroslav Vlček svými soukromými listy a veřejnými kritikami. V dopise dne 26. VII. 1883 Vajanskému nazval českou literaturu Augiášovým chlévem a souhrnem německého byronismu a hugovského romantismu. Vše v ní prý protéká německým prostředím a z cizích literatur se prostředkuje v Čechách jen němčinou, výtka ovšem nesprávná, protože právě Vrchlický začal nás odněmčovat překlady [274]z cizích originálů. Ještě r. 1890 dne 30. XI. označil Vlček polohu české nové slovesnosti za ohroženou germanismem, germanisuje se prý v Čechách kulturně se všech stran. Tyto námitky byly melivo na hurbanovský mlýn. Jestliže schvaloval Vajanský slovenské jazykové osamostatnění s jazykové stránky, tentokrát je vděčně přijímal i s čistě literárního hlediska. Slováci se prý osamostatněním aspoň uchránili zhoubného vývoje, jak se projevil v české literatuře nástupem lumírovské generace, zejména vlivem Vrchlického. Vrchlickému zvlášť vytýkal neúctu k jazyku, nejednotnost myšlenky a slova, improvisační nerozmyslný kvap, porušující logiku představy a výrazu, libovolné nakládání s jazykem a násilné novotvoření pro žonglérské rýmy, napodobivost ciziny na újmu duchovního i tvarového vývoje domácích prvků, výtky, jež byly z většiny oprávněny, jež vytýkala i česká kritika, zejména v Osvětě a v moravské Hlídce, ale jež u Vajanského vzrostly přímo na přečiny proti českému duchu a byly vysloveny s upřílišenou slovní nákladností a někde i nespravedlivě.

Již počátkem osmdesátých let dopsal Vajanský Vlčkovi, že Vrchlický tvoří příliš rychle, že se mu sypou knihy jako »brambory z pytle«, a že tedy není divu, najdou-li se v jeho verších »blbá bláznovstva«. Proto napsal pod podobiznu Vrchlického i obhroublé varovné verše »poetickou svoji laksírku uveď jen trošičku na mírku!« Titánství Vrchlického pokládal za bláznovství a autora by byl nejraději poslal do blázince (Sl. Pohľ. I.). Vadilo mu i to, že se stará o cizí myšlenky a netvoří dosti v českém duchu. Zvlášť sbírkám »Co život dal« a »Moje sonata« vyčítal slovní vyumělkovanost a formální hravost, pod níž básník prý ukryl často jen myšlenkovou nesmyslnost. Myšlenky byly tu bez ladu a skladu nahazovány, jen aby nesly zvonivé rýmy a skutečností dosti nepodepřené obrazy a výrazy; byly to filigránské hříčky po cizí módě, ale naprosto ne básnická živná krmě, jaké potřeboval ohrožený národ. Vajanskému to připadalo jako vídeňský nebo budapešťský bazar, nikde nic česky svojského, všude cizí všehochuť a titěrně hloupé filosofické a formalistické kotrmelce. Stejně si vedl Vrchlický podle Vajanského i v starých látkách. Mluvil v nich žargonem dnešních lidí a vše pojímal v dnešním smyslu, nedbaje souhlasu ducha, slova a doby. Zvlášť tu odsuzoval hru »V sudě Diogenově« (1903), již si poznámkoval někde až s hrubými odsudky. Vrchlický na př. vložil do úst Alexandrovi: »Tedy dále, půjdem do Indie, hned zítra před sluncem východem!« Hurban připsal »sadni si na rychlovlak o čtvrtej ráno, při [275]Zugsverspaetung osobným o 7∙7!« Nebo: Alexander řekl podle Vrchlického k Melisse: »Já vedl ženy sepiaty zlatými řetězy k svému loži«. Hurban připsal: »Hovädo, tak nemluvili nikdy!« Skoro každý takovýto výrok byl provázen u Vajanského nadávavou slinou, a řada stránek byla pomalována oslíma ušima, protože Vajanský nesnesl anachronismu nebo modernisace staré látky, jak tomu bylo u Vrchlického. Znělo mu to psychicky i fysicky falešně a nemožně, člověk i v dramatě měl mluviti podle něho tak, jak mluvil v své době a v svém ovzduší. Vajanskému se nelíbily ani překlady Vrchlického, zvlášť se zlobil na některé verše přeložené z Goethova »Fausta« (na př. »Všechno, vše mizící obrazem bývá, co nelze dosíci, zde skutkem kývá«). Vypsal si je na doklad českého jazykového a tlumočnického úpadku dne 15. VIII. roku 1910 do notesu a prohlásil je za »vrchol hrůzy«. Všecky tyto odsudky měly kořen především v jazyku, v tom, že s ním básník a překladatel násilně nakládal a tvořil proti jeho duchu.

Vajanský měl podobné námitky i proti Heydukovi, ač s ním žil v přátelských stycích. Když četl na př. jeho báseň v Kostnických jiskrách (3. VI. 1915) »Svaté památce Mistra Jana Husi«, zarazily ho rýmy »hled’ — zved’, všleh’ — zžeh’, byly mu to »blbé a hnusné Knittelverše«, za něž i Heyduk zasloužil názvu »hovädo«. Při Heydukovi se mu nelíbily slovní zdrobněliny a rodinné přeněžnělosti, odsuzoval tu zvlášť jeho sbírku »V zátiší« (v dopise Vlčkovi), kde si prý básník co chvíli vyvěšuje »pokakané plinky svých dětí«.

Vajanskému se však nelíbila zvlášť mladá česká poesie z počátku XX. století. Projevil to divoce útočnými poznámkami v Lešehradově sbírce »Květy samoty«. Lešehrad napsal na př. verš: »Na střeše zlaté slunce plálo.« Hurban připsal k němu: »a do huby si s…«. Lešehrad veršoval: »Tiše vcházím do své říše«. Hurban k tomu dodal: »a mám vředy na svém břiše«. K veršům Lešehradovy Ukolébavky »Hou, hou, houpy, hou« poznamenal Vajanský: »O ty hovado, ty prase, ty koň, hau, kvau, čau, prau, s…, trávy sa držau!« Do sbírky připsal ke každému zvláštnějšímu slovu, větnému spojení, obrazu a výrazu výkřiky: o prase! asinus in folio, divoký osel, žid, oslovské uši, ktoré trčia z českého Parnasu, sliny a hrachoty, blbosti, koňstva a hlupoty.«

Podobně zle poznámkoval verše Romana Haška. Nazval je »hnojnou jamou jazykových hovadin« a vysmál se hlavně rýmům příští — tříští — hříšti — piští a obrazům »oči šeptaly«, »oči jako močál« a p. To prý jest možno již také napsat »oči jako hajzlová díra. To není již jazyk, ale svinstvo«. [276]Rozchod Vajanského s mladou českou poesií byl v jeho pokročilém věku úplný a souvisel jistě i s jeho rozchodem s mladými Slováky. Vše nové, co nesli mladí, propadalo u něho odsudku, hlavně jazyk se mu nelíbil, scházela mu logika ducha i slova, ať právem či neprávem. Přispěl k tomu do značné míry i jeho rozchod s Masarykem a realismem i jeho příklon k Vlčkově Osvětě, s níž doslova souhlasil v jejím odporu k realismu, symbolismu a dekadenci. Tu nebrojil již jen proti jazyku, obrazu a výrazu, nýbrž proti celému duchu nového umění, jež mu připadalo cizáckým a scestným. Těmito odsudky jako by si byl ve skrytu duše co nejnehorázněji potvrzoval svoji domněle správnou a odůvodněnou rostoucí nechut k Čechům a jako by si byl tím vším impulsivně i ověřoval svou rusomilnou směrnici, ženoucí Slováky vědomě do náruče ruské. V Rusku až na »prožidovštělého Gorkého« jako by byl ani neviděl dekadence a obdobného slovesného vývoje, reagujícího na nové evropské směry jako v Čechách. Ruština a ruský car svými ohromnými prostranstvími ho oslepovali a utvrzovali ve víře, že slovenská spása jest jen v nich.

Rusismem byl čím dále tím více u Hurbana vyvažován germanismus. Německou četbu v dospělém věku nahrazoval ruskou četbou, čerpal z ruských novin a psal do ruských listů, cestoval do Ruska a své děti posílal do Ruska na výchovu. Rusko mohlo podle něho jediné ochránit rakousko-uherské Slovany od zcizení. Zvlášť programově zněl tu již dne 26. I. r. 1880 list Vajanského Fr. Bílému; neviděl již československé spojky v spisovné češtině a jako jednotící sílu Čechů a Slováků navrhoval — ruštinu. Vajanský by byl chtěl, aby Češi i Slováci pěstovali především vědu rusky, protože by se tím vědecky dostali na evropskou výši a chránili se v své malosti a ohroženosti v Evropě rusismem. V možnost české existence uprostřed Německa a Rakouska nevěřil. »Českú zem zaujme germanismus jako vietor! Tam niet pomoci, a všetky obete, všetko spieranie je marné. Proti zákonom prírody niet lékov.« Možnou spásu Slovanstva spatřoval proto v sjednocení s Ruskem. Jen v tomto znamení bylo možno zvítěziti. Cítil se proto nejdříve Slovanem a pak teprve Slovákem a Čechem. Kdo by se byl chtěl cítit nejdříve Slovákem a Čechem a potom teprve Slovanem, byl podle něho buď hlupák nebo zrádce. Tato diagnosa poměrů ve Vajanském postupem let sílela a stávala se mu oporou proti germanismu i maďarismu. Jestliže dosud čerpal většinou z německých básníků, nyní se silněji a usilovněji přikláněl k ruským básníkům, někde tak těsně, že přejímal z nich [277]typy, situace, dialogy, zejména z Turgeněva, z Gončarova a z Tolstého. Problém ten napadl nejdříve Jagiće při souboru Sebraných spisů Vajanského, zejména při jeho Suché ratolesti, v níž znamenal těsné souvislosti s Gončarovovou Strží (srov. Archiv f. sl. Ph. XXXI, 4). Jagić však uznamenal při tom i jinou věc. Vajanský pokročil v svých pracích neobyčejně i jazykově a slohově. Jeho »idiom« nepůsobil již nijak zanedbaně, jak působíval dříve, byla to literárně velmi jemně vypracovaná dikce, zbavená někdejších germanismů a vzdělaná na ruských spisovatelích. Vajanský však zaplatil tuto svou výhru nad germanismem poruštěním svých prací; vedle typů, námětů a situací byly to i přečetné slovní rusismy, svědčící o pilné ruské četbě a o překladech z ruštiny, ale i o pilném studiu ruského slovníka Losova. Jagić uvedl řadu těchto rusismů jako chybu slovenského spisovatele, jenž usiluje o čistotu svého jazyka, a uvedl i to, že některé rusismy nebo rusinismy, na př. »škodiť mi nezaškodí«, »mrzeť ho nemrzelo«, působí v slovenštině i nepřirozeně (Arch. f. sl. Ph. ib.). Zdá se, že Vajanského tu vedle odporu ke germanismu v českoslovenštině zavedla i velkoruská tendence, i chut odvděčovat se takovým Rusům, jako byli Lamanskij a Florinskij, kteří stále jítřili československé nedorozumění důrazy na slovenskou uchovalost a svojskost a na českou zcizelost a poněmčelost (srov. Jagićovo mínění o tom v Arch. f. sl. Ph. XII, 1890). Vajanský se porušťoval i v dopisech, od r. 1886 mluvil o českých »trudoch« a p., kde mohl, nahradil český i slovenský výraz nějakým rusismem, jen aby se Rusům co nejrychleji a co nejvíce přiblížil i aby mohl slovníkově prokazovati těsnější slovenskou souvislost s Rusy než s Čechy. Působil tu ovšem i úpadek českého vlivu v Rakousku, zejména v osmdesátých letech, i Riegrův nezájem o Slováky v uherském parlamentě a v delegacích, takže Vajanský — hodně pod vlivem Francisciho — Čechy mohl vyřazovati pozvolna z osnov slovenské budoucnosti. Vajanský uvěřil, že tato jeho cesta jest pro Slováky nejlepší a že takto co nejlépe slouží slovenskému lidu. Mladí Slováci, zejména skupina Hlasu, se tu však brzy postavili proti němu a podrobili tuto všecku jeho práci záporné kritice. Nejzajímavěji však posoudil právě tuto slovní, výrazovou a obrazovou stránku Vajanského (podle autorova mínění slovensky osobitou, svojskou a pro Čechy příkladnou i výstražnou) slovenský kritik a básník Tichomír Milkin. Uznal sice mluvu Vajanského za elegantní, výraznou, mluvnicky čistou a vzornou, ale za příliš konstruovanou a nesrozumitelnou pro slovenský lid. Zkoušel společenskou nosnost slo[278]venštiny Vajanského, ale s nezdarem. Prostí Slováci Vajanskému nerozuměli, pro ně byl Vajanský bez účinu. Milkinovi to připadalo hodně paradoxní, že básník-buditel nemá koho budit, protože ten, kdo se má probudit, nic z toho ze všeho neví a ničemu nerozumí. Vajanský položil prý svou ctižádost příliš vysoko, chtěl mluvit k inteligenci, jíž skoro nebylo, a nedovedl mluvit k lidu, jenž byl a básníka potřeboval. Zapomněl, že i matka musí mít pro dítě srozumitelnou mateřštinu, nemá-li se jí dítě odcizit, a že tedy i spisovatel musí tvořit v mateřštině lidu, pro nějž tvoří. Milkin uvedl řadu slov, jež ztěžovala u Vajanského obecnější porozumění jeho dílu. Jsou to na př. tyto výrazy: purpur, patina, klenot, baldachýn, luna, portýr, renegát, barrikády, paragraf, chaos, pól, Músa, stalaktit, melodram, lýry tón, amulet, illuse, meteor, orgie, zefír, cynický a p. (Srov. Liter. listy XVI, 1901, č. I. a d.). Milkinův úsudek vyvrátil četné námitky, jež měl Vajanský proti českým spisovatelům, pokud jde o jejich srozumitelnost, účelnost a užitečnost pro lid a národ, a omezil značně i jeho zásadu, že básník nemá mluvit jen k inteligenci, nýbrž k národu. Jestliže se Vajanský kdysi rozčiloval, když nazval Skabičevskij Puškina básníkem inteligence a ne národa, nyní měl tu sám důkaz, že i jeho dílo mělo blíže k inteligenci než k národu. Vajanský to ovšem nikdy nepřipustil v své mysli, žil ilusi, že promlouvá k čistému, zachovalému a osobitému slovenskému lidu, a ne k požidovštělým, poměštělým, pomaďarštěným a poněmčeným intelektuálům, na něž narážel v rychle se maďařících hornouherských městech. Byl to jeden z jeho sebeklamů, jako sebeklamem byla řada jeho odsudků české kultury i jeho řešení české otázky, časté to dosti nedoložené a náhodné improvisace, stále kladené na týž základ předsudku o poněmčilé češtině a poněmčilé české kultuře.

V jedné věci tu však měl Vajanský skutečnou pravdu. Česká tvorba se skutečně po praktické stránce dosti nebránila germanismu a právem připadala leckdy neuváženou, nepropracovanou, improvisovanou; bylať v ní nerovnoměrnost látky a typu, ducha a slova, obrazu a výrazu, i málo smyslu pro umění komposice, pro psychologickou prohloubenost typů, pro jasnější osnovu práce a pro pozornější propracování námětů a látek. Vajanský si zamiloval u Heineho, u Goetha a u lidové poesie jasnost, prostotu a plastiku výrazu a obrazu. Proto přímo trpěl, jestliže se někdo prohřešoval proti těmto zásadám, jak to shledával docela i u Vrchlického nebo v nejmladší české poesii. Tento požadavek měl i pro umění prózy, chtěl podle přiznání Jaroslavu Vlčkovi, aby i tu vše [279]bylo životné, jednoduché a prosté, plastické a výrazné, aby tu nebylo zbytečností a nepřirozených násilností; i prosaik měl působit dojmem pravděpodobné skutečnosti a kouzlem i přirozeností slova. Proto si v Tainovi zaškrtával právě takové zásady, nejdůrazněji požadavek důmyslné tvorby charakteru, aby postava byla zrovna živě zachycena a důsledně v své bytostnosti v románě prokreslena (Philosophie der Kunst, 1885, 55 a d.). Proto si podtrhl i ve Spielhagenovi požadavek na epikovi, aby tvořil postavy tak, aby je čtenář před sebou zrovna živě viděl jednat (Beiträge zur Theorie und Technik des Romans, 1883). Nahlédneme-li do tvůrčí dílny Vajanského, prostudujeme-li jeho náčrty a rozvrhy jednotlivých prací, shledáváme skutečně, že mu při tvorbě hlavní otázkou bylo dokonalé určení scénáře osob, dokonalé vidění[1] jejich bytostných znaků, že si pak podle toho novelu nebo román rozvrhoval do kapitol, přidával do nich pobočné osoby, situace nebo scenerie, ale že při všem tom novelu a román formálně velmi pečlivě propracovával, měřil a odhadoval nosnost slov, zkoumal stavbu vět a period, že často odstavec nebo kapitolu několikrát začínal, jen aby vše bylo jasné, plastické, prosté, nutné, účinné, aby to působilo jako život sám, a přece to bylo ryzí umění. Je to vidět již na dochovaném zlomku Traja bohatieri, na náčrtech k novelám Dvě sestry, Pančava, Blíženci, Podrost, na románech Suchá ratolest, Pustokvet, Kotlin a j., kde všude si Vajanský nejdříve na nečisto (impurum) nastiňuje pracovní program a plán a pak na čisto (purum) vše zdokonaluje, hlavně formálně, a vymycuje odtud vše nadbytečné, nejasné, nesrozumitelné, prostě vše, čeho k problému není nejnutněji potřebí. Při těchto přehlídkách stavby díla a textu psychologicky velmi zajímají škrty a vpisky.[2] Prokazují, že Vajanský čím dál tím lépe slyšel svůj text, že v něm zápasil postupně o nejdokonalejší výraz a že i tu sváděl těžký boj s germanismy. Prosíval vazby i slova, aby co nejhustším sítem propadla každá neslovenská vazba a každé slovo jen zdaleka páchnoucí germanismem, na př. uklonila sa v pravo m. uhla sa, už vznikaly na oblohe hvezdy m. večerilo sa, Julke napadlo m. Julke prišlo na um, na stole a na lavici ležal prach m. stoly a lavicu pokrýval prach, musel to byť m. bol to asi, napadla jej vec m. zišla jej na um, [280]hlúpou si prichádzam m. zdám sa samej sebe, a p. j.). Takovéto revise Vajanského nezastavovaly se u rukopisů, pronikaly i do jejich korektur, do prvních otisků prací v časopisech a v novinách, do prvotisků a dalších tisků knih; Vajanský byl při každé další četbě svých prací velmi činný. Povšimla si toho vděčně i kritika, na př. Prúdy (III, 69). Právě na těchto korekturách, zejména germanismů a cizích vazeb, jest patrno, kterak se Vajanský postupem doby daleko vzdálil svých počátků pod německým vlivem a kterak svůj jazyk i mysl očistil. Začal míti vůbec úzkostlivý smysl pro jazyk; bylo to vidět i při překladech jeho prací do němčiny, tlumočených jeho ženou Idou, kde velmi pilně zase dbal toho, aby v překladu nebylo slavismů a aby Němci třebas i parafrází co nejtěsněji přiblížil obraz a výraz. Tento zápas o to, aby všude byl zachován co nejosobitější ráz jazyka a co nejcharakterističtěji aby byla uchována svojskost mysli, byl v jeho pozdějším věku nejdůležitějším předpokladem při tvorbě i jejím překladu.

Boj Vajanského s germanismem byl předpoklad jeho národního a uměleckého sebezachování. Byl článek z řetězu jeho starostí, aby se slovenská a česká mysl nerozchvátila cizotou, abychom i v děsném tlaku cizího násilného prostředí zůstali svoji. Staral se o to stejně úsilně jako tvůrce i jako publicista. Zasluhuje proto i při svých obhroublých nájezdech vděčnou připomínku této své jazykové péče a starostlivosti.

---

[1] Vajanský skutečně své románové reky především dobře viděl. Měl pro ně »optickou« pamět. Je to znát i na jeho slohu. Srov. tu Remy de Gourmont, Le Problème du Style.

[2] Srov. obdobný pracovní postup u Balzaca, Stendhala, Flauberta a j. Viz Albalat, Le Travail du style. — Lanson, L’Art de la Prose.

Naše řeč, ročník 19 (1935), číslo 6-7, s. 269-280

Předchozí Stanislav Petřík: K intonaci věty. Intonace pozdravů a jiných výrazů zdvořilostních

Následující Antonín Profous: Jak třeba rozuměti jménu Chřibská, Kreibitz