Časopis Naše řeč
en cz

K intonaci věty. Intonace pozdravů a jiných výrazů zdvořilostních

Stanislav Petřík

[Články]

(pdf)

-

Intonační poměry jsou tu dosti složité a často je těžko najíti psychický korelát té nebo oné nuance. — Nejlépe bude, když budeme probírati typ za typem.

»Má úcta«

Jako dvě slova vyslovujeme tento pozdrav dnes už řidčeji. Jestliže ano a klademe-li správně, t. j. podle pravidel českého jazykového systému přízvuk na slovo úcta a snížíme-li při tom tónovou úroveň celého výrazu, zejména přízvučného ú, jde o výraz hluboké úcty; tak zdravíme představené, lidi, kterých si vážíme, a p. Všimněme si tu funkce hlubokého tónu: tón tu je korelátem úcty, má tu tedy docela zřetelnou funkci a není původu mechanického, t. j. není způsoben přízvukem samým, nýbrž oním duševním rozpoložením anebo — když tu někdy ono rozpoložení schází: uctivě dovedeme pozdraviti i osobu mocnou, které si však nevážíme — aspoň funkcí. — Celkem ne příliš odchylnou funkci bude míti tento výraz, když ponecháme jako v předešlém případě hloubku na má, ale zvýšíme notu na ú, anebo naopak když hloubku ponecháme na ú a zvýšíme má. O uctivé funkci tu rozhoduje především hloubka a náležité, t. j. ne nedbalé kladení přízvuku. Ostatní prvky intonační se mohou měniti a nemá to podstatnějšího vlivu na funkci. — Zvednout tón na obou slovech jest už výrazem jistého přátelství, takže si nemůžeme dovoliti užít takovéhoto intonačního tvaru, není-li mezi osobou pozdravující a pozdravenou poměr přátelský. Přátelské zabarvení se pochopí tím, že vysoký tón za určitých slovních i mimojazykových poměrů obsahuje v sobě cosi veselého, naopak od hloubky, která je korelátem spíše citů vážných. O tom jinde více. Proč je hloubka výrazem jedněch citů a výška jiných, to je ovšem asi věc zvyku.

Položíme-li přízvuk na á místo na substantivum, hned se tato »nedbalost« cítí jako porušení zdvořilosti, ale dá se vynahraditi tím, že snížíme tón na obou slovech hodně hluboko. Hodně nezdvořilé by bylo, položiti na přízvuk takto nesprávně umístěný ještě vysoký tón a komoliti hlásky: a > o; byla by to ironie: vyslovování tohoto pozdravu jako dvou slov svědčí sice o zdvořilosti, ale melodie nás poučí, že tato zdvořilost není míněna vážně. Tuto intonaci slýcháváme od nadřízených nebo vysoko společensky postavených osob, když pozdravují podřízené.

[260]Mnohem častěji se tento výraz vyslovuje jako jedno slovo, a to dvojslabičné s krátkým prvním a, velmi běžný pozdrav český (srov. též Mathesius, K dynamické linii české věty, ČMF. XVII, 1931, 78 pozn.). Nezdvořilou funkci má tento musikální tvar: rychlé tempo (nedbalost), dosti vysoký tón na první slabice (au), avšak ještě během této slabiky tón klesne, ale ne hluboko, poslední slabika je vyslovena nezřetelně (spolknuta): vysoký tón tu jako výše svědčí o jisté přátelskosti, blahovůli, ale celková nedbalá výslovnost tento dojem zase ruší. Nezdvořilost je ještě zřetelnější, když abnormálně protáhneme první slabiku — čirý výsměch. — Zdvořilý je tvar skoro opačný: přízvuk je na poslední slabice výrazu (na cta), jež má notu stoupavou, kdežto slabika mau má tón hodně hluboký, rychlé tempo tu má funkci zdvořilou: spěcháme, abychom pozdravili. Tempo, jak vidíme, nemá zpravidla samostatné funkce, nýbrž funkci čistě odvozenou: slouží k tomu, aby zvyšovalo funkci ostatních složek musikálního tvaru. Zdvořilost ostatních složek musikálního tvaru je tu způsobena tím, že se liší od normální, všední české výslovnosti: na konci výpovědi tón obyčejně klesá, kdežto zde stoupá. Mluvící osoba asi cítí všednost klesání noty na konci výrazu, a proto užije tvaru opačného, zvedne notu. Něco podobného vidíme i u jiných výrazů zdvořilostních (srov. níže). Často slýcháme tento tvar v odpovědi na pozdrav, osoba pozdravená se chce jaksi osobě, která první pozdravila, odvděčiti tím, že užije tohoto zdvořilého tónu. — Též slyšíme tento pozdrav se stoupáním tónu na u: dosti hluboký tón na první slabice svědčí o uctivosti, vysoký a rovný tón na u a na poslední slabice má zabarvení přívětivé bez zvláštní uctivosti, zejména když protáhneme poslední slabiku: tak vítáváme známého a milého hosta, nebo obchodník tak vítá zákazníka. — Zvláštní radost dáváme najevo také tím, že proneseme pozdrav má úcta tónem laskavého volání (o něm jinde): každá slabika má notu rovnou, a to první bývá vysoká, druhá mírně nižší, ale ne zase tak hluboká jako konec výpovědi. — Dále bývá tento pozdrav pronášen hlubokým tónem na obou slabikách — vážnost, uctivost bez přátelské laskavosti. Neklesne-li tón dosti hluboko, t. j. má-li notu asi tak střední, je to náš nejvšednější pozdrav. — Někdy mohou míti obě slabiky i tón asi stejně vysoký, což je zase pozdrav přátelský, laskavý. — Stran kvantity je nejčastější tvar s krátkými samohláskami. Protažení některé samohlásky zesiluje zpravidla dané zabarvení, tedy ani kvantita tu nemá samostatné funkce, nýbrž jen vedlejší, odvozenou, podobně [261]jako tempo. Hlavním nositelem funkce je tu melodie a přízvuk.

»Dobrý den«

Tu máme předně tvar podobný prvnímu tvaru u předešlého pozdravu: slabika dob má vysoký tón, od ní rychle klesá tón a přízvuk, poslední slabika je »spolknuta«, ráz pozdravu je nedbalý; totéž platí o »Dobrý večer«, »Dobré poledne, odpoledne« a p. — Jindy má slovo dobrý, zvláště se silným důrazem na první slabice, nízký tón, slovo den pak náhle dostane notu vysokou. Hluboký tón tu svědčí vážnosti, uctivosti, vysoký přátelství, jak jsme viděli už u maucta a má úcta. Když pak uvážíme, že tento pozdrav byl u nás zaveden jako pozdrav demokratičnosti, lidovosti, pochopíme, že bude míti zabarvení srdečné, zvláště dobře patrné. Jaké zabarvení má pozdrav sám, t. j. abstrahovaný od intonace, v těch krajích, kde je nejobyčejnějším pozdravem, na př. na Slovensku a v některých částech Podkarp. Rusi, to nemohu říci. U nás má zabarvení srdečné i proto, že se jím vyjadřuje přání něčeho dobrého, kdežto pozdrav má úcta má až dosud zabarvení jistého společenského odstupu asi ještě z doby, kdy byl výrazem společenské nerovnocennosti nebo méněcennosti. — S vysokým tónem na všech slabikách je pozdrav »Dobrý den« a p. ještě o něco laskavější. — Jindy první slovo pozdravu má na obou slabikách vysoký tón, druhé nízký rovný, tedy tón »smutku«, při tom poslední slabika bývá protažena. I tento tvar má funkci laskavou, z důvodů asi stejných jako u typů předešlých. Někdy tu skutečně vyjadřujeme smutek, na př. nad tím, že se musíme rozejíti, na př. při pozdravu Dobrou noc a p. — Od školáků slyšíme často Dobrý den s tímto intonačním tvarem: první dvě slabiky mají stejně vysoký tón rovný, slovo den o malý interval nižší, první slabika pozdravu (dob) je protažena, tempo bývá pomalé. Právě poslední dva prvky způsobují ono školácké a dobře známé zabarvení. Bez protažení a s normálním tempem je tu zabarvení laskavé, přátelské. — Jindy ještě je na první slabice tón nízký, na druhé vysoký, na den zase nízký: přítomnost vysokých i nízkých tónů zároveň dává pozdravu zabarvení zdvořilé i laskavé zároveň, často jej slyšíme od obchodníků a žáků. Výrazy Dobré poledne, Dobrý večer a p. mají v tomto případě na celém druhém slově notu hlubokou a rovnou. — Dále může býti celý pozdrav pronesen hlubokým tónem a přízvuk je na prvním slově — intonace vážnosti. — Konečně má celý výraz vysoký tón intonace přátelskosti bez zvláštní uctivosti.

Obdobný tvar intonační mají i pozdravy Poklona, Má po[262]klona, Služebník, se slovesem Dobrý den přeju a p., též německé, jako Grüss Gott, Meine Hochachtung, Mein Kompliment, a p., též slovenské Dobrý deň (a dialektické varianty), rusínské Dobry ďeň, ďin a p. Příbuzné poměry nalézáme i v jiných výrazech zdvořilostních, jako Poroučím se, Porúčam sa a p., Děkuji atd. — Nyní uvedeme ještě několik dokladů z živé mluvy; všecky typy zde uvedené jsou v řeči živé časté, nejsou to tedy výtvory jedinců. 1. Dobrý den prajem (prodavačka v Trnavě ke kupci), první slabika měla tón hluboký, druhá vyšší, pak bylo zase klesání a teprve na poslední slabice pozdravu nota lehce stoupala; zabarvení zdvořilé i laskavé. Náhodou je to tvar shodný s »varováním«; hloubka svědčí vážnosti, výška je přátelská, stoupání na konci je zdvořilejší než všední klesnutí. — Dobrý ďeň prajem (žák zdraví profesora), první slovo mělo notu dosti nízkou, druhé však vysokou a ta na stejné výši vydrží až do konce pozdravu celého. Často slýchám od žáků týž pozdrav, ale s klesnutím noty na prajem, ceteris paribus. — Dobrý večer (děvče asi patnáctileté zdraví vážnou osobu), první slovo mělo nízký rovný, druhé vysoký rovný tón. — Dobré odpoledne (v obchodě k zákazníkovi), na od nejvyšší nota. — Dobrý večer, první slovo nízko, večer vysoko (obě slabiky tohoto slova měly rovný tón), souhláska č byla protažena (tedy veččer), na ve silný důraz: výsledkem byla funkce velmi laskavá; trnavská žena z lidu pozdravuje tak jinou. — Dobré ráno (trnavský školník, rodem od moravskoslovenských hranic, zdraví profesora), ráno mělo vysoký rovný tón. — Dobré ráno vinšujem (t. t.), i slovo vinšujem mělo vysoký rovný tón. — Dobrý den prajem, na slabice a jem vysoký tón; touto intonací chce žačka odčiniti to, že pozdě pozdravila profesora; tempo hodně rychlé. — Dobré ráno, slečno (já k služce), hluboký rovný tón »smutku« na celém výraze, laskavost. — Dobrou noc přeju (já), vysoký tón na noc. Dobrý den, vysoká nota na den (trnavská žena zdraví známou). — Dobré ráno, první slovo mělo notu hlubokou, vysokou, o zase o něco nižší (žena z lidu odpovídá na pozdrav jiné ženě). — Maucta, pane Petřík (soused v Lounech ke mně). První slovo s notou indiferentní, t. j. ani vysokou ani příliš hlubokou, na pa vysoký tón i důraz; kladení přízvuku na pane je zjev individuální, jindy jsem to ještě neslyšel, jen ona osoba toho užívá, a to pravidlem. — Zpravidla je v normálním užívání pane N. N docela nepřízvučné v pozdravu; přízvuk na pane se klade při zvolání. Pochopí se to tím, že se emoce, která provázívá zvolání, vybíjí na první slabice zvolání, kdežto v klidné řeči se pří[263]zvuk klade na slovo logicky závažnější, tedy na př. Pan Zèlenka mi povídal… Je pravdě podobné, že čeština dala přednost slovosledu pan Kovář před Kovář pan proto, že přízvuk je v slovní skupině na slově druhém, na př. zelena lòuka, něco mlùvil, hovořil tìše a p. bez zřetele na to, zdali je druhý výraz skutečně závažnější syntakticky; tedy při obráceném slovosledu bude louka zèlená, kopec v`ysoký, tiše mlùvil atd., t. j. přízvuk na slově syntakticky méně závažném (neplatí tedy pravidlo, které stanovil Gebauer, jako by přízvuk měl výraz určovací, srov. Historická mluvnice IV, 38 n., Praha 1929); souvisí to s celým přízvukovým pohybem české věty, který je stoupavý. Při přizvukování novočeském (německém, slovenském i maďarském a p.) nerozhodují poměry syntaktické, spíše na jedné straně čistě mechanický pohyb přízvuku, na druhé pak poměry významové, které si žádají zdůrazniti to neb ono slovo ve větě. Kdyby se tedy byla čeština rozhodla pro pořádek Zelenka pan, byl by na základě onoho mechanického pohybu přízvukové linie české padl přízvuk skupinný na slovo významově méně závažné, a tomu se čeština vyhnula tím, že zavedla slovosled opačný. Z téhož důvodu asi byl zaveden slovosled císař pán a p., kde skupinný přízvuk padá na slovo povahy plné. Máme tu tedy případ, kde se čeština vyhnula tyranii přízvukové linie tím, že si ustálila určitý slovosled. Zase příklad vztahu mezi stránkou intonační a slovní. — Nyní se zase vrátíme k intonaci pozdravů: Porúčam sa! (trnavský obchodník), první slabika měla hodně vysoký tón, pak však takřka bez přechodu nastalo dosti hluboké klesnutí, jež trvalo na stejné níži až do konce výrazu, poslední slabika byla protažena; zdvořilost tohoto tvaru byla jasná, hlavně pro hluboký tón, jenž se rozkládal po největší části výrazu. — Ďakujem (trnavská obchodnice ke kupci), první slabiky měly notu nízkou, teprve na poslední slabice nastalo zdvořilé stoupnutí. — Bozkávám, hluboký rovný tón (kolega Čech pozdravuje dámu). — Čokolom, vysoký rovný tón (trnavské děti mě zdraví); od dětí slyším tento tvar pravidlem. — Ďakujeme, první slabika měla notu vysokou, pak nota klesla, poslední slabika měla melodii stoupavou (žena z Trnavy se snaží melodií a rychlým tempem odčiniti to, že pozdě poděkovala za pomoc). — Kchis ti hant, první dvě slabiky měly tón dosti hluboký, poslední vysoký (pozdrav dítěte). — Poklona, melodie trojslabičné »laskavosti« (o níž jsme jednali jinde): první slabika měla notu sice nehlubokou, ale přece poměrně nejhlubší, na druhé byla nota vysoká rovná, na poslední zase poklesnutí a nota rovná (školník zdraví profesora). — Služebník, po[264]klona, pane Hercék, první slabika nízká, druhá vysoká, třetí nízká, nízká nota pak trvá asi na stejné výši až do konce (trnavský holič, Čech, zdraví zákazníka). — Porúčam sa, první slabika nízká, druhá vysoká, pak nízký tón až do konce výrazu (obchodnice v Trnavě).

Jak jsme viděli, je v pozdravech intonační tvar a ovšem i akustický dojem tím způsobený často různý, ale funkce je tu v mnoha případech stejná: různé stupně zdvořilosti. Máme tu tedy jednak ukázku, že akustický dojem a funkce není jedno a totéž, dále pak případ, že různé tvary intonační (resp. musikální vůbec) mohou míti společnou funkci. Tu je také pozoruhodné, že předem jsme si vědomi funkce musikální stránky, že ji jaksi už slyšíme, ještě než ji vyslovíme, dále je tu případ, že intonace (musikální stránky) je užito vědomě. Musikální stránka je tu tedy zřejmě nástrojem, nikoliv pasivním výrazem citů. Ba dokonce je tu do té míry nástrojem, že užíváme někdy určité musikální stránky »uctivé« i tam, kde úcty necítíme. Byl jsem svědkem toho, že dvě osoby pomlouvaly třetí, která právě přicházela, ale když se přiblížila, byla oslovena formou velmi zdvořilou (je to výše uvedený příklad »Dobrý veččer« se zdvojeným »č«). — Viděli jsme dále, že když chceme vyložiti funkci celku, musíme vykládati především funkci jednotlivých prvků a z toho sestrojiti synthesu. Konečně jsme mohli viděti, že ne všechny prvky musikálního tvaru mají funkci rovnocennou; největší význam tu mají přízvuk a melodie — a ještě větší má melodie než přízvuk —, kdežto tempo a kvantita tu mívají jenom funkci podřadnější. Bude třeba studovati tyto zjevy též v jazycích s intonací slovní, abychom viděli, zdali intonace slovní nepřekáží vyjadřovati zdvořilost nebo nezdvořilost. Je možné, že se raději potlačí intonace slovní, aby se tyto společensky důležité prvky mohly uplatniti.

Nyní se naskýtá otázka, kam máme platnost intonace pozdravů a jiných výrazů zdvořilostních zařaditi. Uvádívá se, že intonace větná má trojí platnost: logickou, citovou a estetickou (tak na př. Št. Krčméry, Slovenské pohľady, ročník XLVII, 475). Že tu nejde o funkci logickou — i když toho výrazu užíváme ve smyslu hodně širokém —, je jasné. Často je ovšem uctivý pozdrav výrazem citu úcty, neuctivý prozrazuje cit opovržení a p. Velmi často však, jak už jsme výše viděli, není intonace pozdravu přímým výrazem citu. Můžeme uctivě pozdraviti člověka, ne protože si ho vážíme, ale protože je mocný, vlivný; je snad možné, že aspoň na okamžik v nás jeho přítomnost vzbudí jistou úctu, ale vždy to [265]jistě není. Též na př. uctivé »Děkuji« není vždy výrazem vděčnosti. Zpravidla nám jde jen o to, abychom na posluchače působili příznivým dojmem; jde tu tedy o zřetelné zaměření na posluchače, a to tu je i tehdy, když je intonace výrazem skutečného citu: úcta se nejeví v intonaci jenom proto, že nám tak diktuje cit, ale vždy nám jde i o to, aby to posluchač vycítil. Tedy vedle oněch výše uvedených tří funkcí je třeba připustiti ještě čtvrtou, totiž platnost společenskou.

Shrneme-li prvky, které činí pozdrav zdvořilým, shledáme, že je to předně pečlivá výslovnost hlásek, náležité kladení přízvuku a určité zabarvení melodické: hluboký tón svědčí uctivosti, vysoký tón přívětivosti; psychologicky se to pochopí na jedné straně z jiných funkcí hlubokého tónu (na př. vážnost, o tom více jinde), na druhé straně pak vysoký tón obsahuje v sobě cosi jasného (kdežto hluboký má zabarvení temné), což v pozdravech, tedy za určitých slovních poměrů, dostává funkci přívětivosti. Zabarvení tónu souvisí jistě s počtem záchvěvů rázů hlasových při obou tónech: jak známo, je kmitočet při tónu vysokém větší než při hlubokém. Zvlášť přívětivý je zejména vysoký rovný tón, rozkládající se po několika slabikách. Často se oba základní prvky kombinují, na př. tak, že přízvučná slabika je hluboká, následující vysoká. Zdvořilou funkci má i koncové stoupání, jak jsme výše vyložili.

Koncové stoupání má své zvláštní místo i v jiných zdvořilostních výrazích. Vyskytuje se v »Dále!«, »Vstupte!«, »Herein!«, kde má dosti zdvořilé zabarvení, protože prozrazuje jisté soustředění, ba napětí pozornosti na to, kdo to asi klepe na dveře. Napětí pozornosti, jevící se v koncovém stoupnutí, upomíná na otázku. Nicméně není tu asi implikována vlastní otázka; české výrazy »Vstupte«, »Dále« (»Vejděte«) nám svým melodickým tvarem mnoho nepovědí, poněvadž, i kdyby tu byla implikována otázka, bylo by tu stoupání koncové; ani slovenské »Ďalej«, »Vstupte« by nám z téhož důvodu nic nepovědělo, ale mohlo by pověděti trojslabičné »Vojdite«, kde by bylo při implikované otázce stoupání na předposlední slabice, to se však zdá neobvyklé. — Proti tomuto typu stojí celkem lhostejné »Dále!«, »Herein!« s melodickým pohybem klesavým od první, nepříliš vysoké slabiky nebo od začátku slabiky (»Herein«). Lhostejnosti svědčí nevysoké stoupnutí přízvučné slabiky a slabý přízvuk; hodně nízký tón, spojený se silným důrazem, a nedbalá (nezřetelná) výslovnost hlásek prozrazuje mrzutost a má zabarvení nezdvořilé.

Jinou skupinou zdvořilostních výrazů s koncovým stou[266]páním jsou »Prosím!«, »Ano!«, »Zajisté!«, »Ovšem!« a p., které slyšíme často z úst obchodníků, číšníků a p. jako reakce na objednávku, na př. »Přineste mi bílou kávu!«, »Dejte mi tři kila mouky!«, »Máte balicí papír?« a p. Avšak řada uvedených výrazů není docela stejnorodá, totiž jen výrazů »Ano!«, »Zajisté!« »Jistě!«, »Ovšem!« se užívá s koncovým stoupáním docela běžně v řeči mluvené, kdežto »Prosím!« s koncovým stoupáním je spíše omezeno jen na určité prostředí sociální, obchodnické a p. V běžné řeči se ho neužívá asi proto, že by vznikaly zmatky a nedorozumění, jelikož by se takové »Prosím!« chápalo jako otázka, s níž má tón společný; u ostatních výrazů toho »nebezpečí« není, protože svým obsahem jasně vyjadřují souhlas. V prostředí obchodnickém toho nebezpečí, že by »Prosím!« bylo chápáno jako otázka, není tak velké, poněvadž obchodník zpravidla hned spěchá, aby zákazníkovi vyhověl, a z toho poznáme, že nejde o otázku, ale o zdvořilý souhlas. Stává se, že obchodníci, navyklí užívati »Prosím!« s koncovým stoupáním, přenášejí je do řeči mluvené a tím dávají podnět k nedorozumění; takový případ jsem sám pozoroval: žádal jsem ve vlaku dámu naproti mně sedící o dovolení kouřit. Odpověď »Bitte!« (s koncovým stoupáním) jsem pokládal za neporozumění, a opakoval jsem otázku; ukázalo se, že ta dáma je zaměstnána v obchodě. — Avšak ani ono koncové stoupání v »Prosím!« není čistě speciální výtvor jedné vrstvy společenské, nýbrž je to analogie podle typů jinak v mluvené řeči běžných, jako jsou »Ano!«, »Ovšem!« a p.; zde se pak vysvětlí asi tak jako koncové stoupání v pozdravech.

Do stejné skupiny patří i koncové stoupání ve zdvořilém »Račte přijmout místo!«, které slyšíme často v holírnách; v řeči obchodníků je pak toto stoupání i v otázkách: »Čím mohu posloužit?«, »Čím posloužím?«, »Co pán dostane?«, »Co si pán přeje?«, »Co si račte přát?« a p. Ve všech těchto obchodnických zdvořilostech je však implikován jistý spěch; toto koncové stoupání naznačuje, že obchodník je ochoten ihned vyhověti zákazníkovu přání. Toto zabarvení si vysvětlíme takto: koncové stoupání připomíná koncové stoupání na konci taktu, za kterým hned následuje další výpověď. Zde sice nenásleduje výpověď obchodníkova, ale vykonání přání. — Můžeme sestaviti podle jejich psychologické povahy tyto typy s koncovým stoupáním: 1. takt, za kterým následuje další výpověď mluvící osoby, 2. výše probírané zdvořilostní výrazy obchodní (sem patří konečně i »Ano!«, »Prosím!« s konc. stoupnutím), kde stoupnutí naznačuje, že následuje nějaký fysický výkon mluvící osoby; 3. otázka, kde [267]stoupnutí svědčí, že očekáváme jazykovou reakci posluchačovu; 4. typ »Dovolte!?«, kterého užijeme na př. razíce si cestu davem (srov. níže při »Dovolte!«); tu zase čekáme fysickou reakci posluchačovu.

Často mají zdvořilostní výrazy zabarvení pouhé zdvořilosti, nejsouce jinak míněny vážně nebo upřímně. Tak na př. otázka »Kdy jste přijel?« s větným přízvukem na slabice při a se stoupnutím ke konci slabiky jel je zřetelně pouhá zdvořilost, bez skutečné účasti. Kdyby nám totiž opravdu záleželo na tom, kdy N. N. přijel, položili bychom přízvuk na slovo tázací, nikoliv až na poslední slovo věty; tempo tu bývá pomalé, čehož by při skutečné zvědavosti nebylo. Koncové stoupnutí nesvědčí tu tomu, že by mluvící čekal odpověď, ale buď je povahy jen zdvořilé (srov. stoupnutí na konci pozdravů), nebo spíše naznačuje, že je to otázka položená jakoby mimochodem a že mluvčí sám bude pokračovati, nečekaje třebas ani na odpověď. Zabarvení se rázem změní, položíme-li větný přízvuk na slovo tázací, zrychlíme-li tempo a rozložíme-li po větě melodii »varovací«, zde s aktuální funkcí zvědavosti. — Od případů pouhé zdvořilosti není daleko ke koncovému stoupání v řeči úřednické, jež má zabarvení odměřenosti: úředník popisního úřadu se táže: »Kde jste se narodil?«, »Kde bydlíte?«, »Jak jste starý?« a p., klada bez zájmu přízvuk nikoliv na slovo tázací, ale na poslední slovo věty a zdvíhaje na konci věty notu, čímž naznačuje, že má naspěch, a hned chce pokračovati v otázkách. Toto koncové stoupání tedy má zabarvení chladné úřednosti; podobně chladně a odměřeně zní »Račte přijmout místo« (s konc. stoupnutím), kdežto táž věta u holiče zní zdvořile; to se vysvětlí vlivem prostředí: u holiče jde o stoupnutí zdvořilé (má nahraditi všední klesání) anebo pramení ze spěchu, ale vysvětlitelného ochotou ihned obsloužiti zákazníka, kdežto v životě úřednickém se spěch pochopí z návalu práce. Vidíme, jak společenské prostředí určuje zabarvení (funkci) intonace.

Též výraz »Dovolte!«, »S dovolením!« může míti toto koncové stoupání, a to s rozmanitými platnostmi aktuálními: 1. Nabízíme se, že někomu posloužíme, na př. že mu pomůžeme do kabátu n. p.; 2. Dovolujeme se na př. podívati se na fotografii, kterou jiný drží v ruce; zdá se mi, že kdyby náš pohyb (na př. sáhnutí po fotografii) nikomu nepřekážel, stačilo by užíti výrazu »Dovolte!«, »S dovolením!« s klesavou notou, jenž není už tak zdvořilý. Když bychom užili i v prvním případě (t. j. když předmět drží v ruce jiná, rozumí se společensky nám nadřízená nebo aspoň nám málo známá [268]osoba) klesavé noty, musili bychom, chtíce býti hodně zdvořilí, přidusiti hlas a potlačiti přízvuk. Je pozoruhodné, že naprosto nepatrné odstíny přízvukové a melodické mohou míti v těchto zdvořilostních výrazích dosti značný význam; stačilo by jen poměrně nepatrně zesíliti přízvuk, a výraz bude působiti hodně nezdvořile. 3. Žádáme si energicky průchodu na př. davem lidí. Čím je žádost energičtější, tím je tu koncové stoupnutí vyšší a příkřejší, t. j. nota stoupá hned od začátku poslední slabiky. Méně energický tvar je s melodií klesavou. 4. Výrazu »Dovolte!« zpravidla s hodně vysokým stoupnutím užíváme jako energického protestu proti něčí urážce; implikovaný údiv nad impertinencí má snahu protahovati poslední slabiku a zvyšovati notu ke konci slabiky, kdežto čisté energické ohrazování zvyšuje notu bez protahování. — Stejný tvar melodický mají i věty »Jak si to představujete!«, »Co si to dovolujete!« nebo vokativy »Pane!«, »Slečno!« a p., též okřikování »Mlčet!«, »Ticho!«, »Nekřičte!«, »Chovejte se slušně!« atd.

Koncové stoupání není asi ve všech těchto čtyřech případech stejného původu. V případě prvním se asi vysvětlí tak jako u výše uvedeného »Ano!«, »Prosím!« a p. nebo u pozdravů, totiž snahou vyhnout se všednímu koncovému klesnutí noty. — V druhém případě vedle této snahy působí zvýšení i ta okolnost, že tu často jde o zvědavost, tedy o emoci psychologicky dosti blízkou otázce. Svědčí o tom vedle sebepozorování i ta okolnost, že toto stoupání noty na konci je i ve výrazech méně zdvořilých, na př. »Ukažte!« Je-li emoce zvědavosti hodně silná a spojená s nedůvěrou, bývá tu na předposlední slabice stoupnutí a na poslední zcela mírné klesnutí noty, upomínající na udivenou otázku: »Je to možné?!«, kde na slabice mož- je vysoký tón, ale na lehce klesne. Silná zvědavost se tu jevívá též v melodii »varovací«: na slabice do tón nízký nebo aspoň nevysoký, na vol- stoupnutí, na te klesnutí a stoupnutí. — Též ve třetím typu bývá stoupnutí často jen stejné povahy jako v případě prvním, ale často obsahuje v sobě cosi vyzývavého, upomínajícího na koncové zvýšení v »Pozor!« a p., a též poněkud na případ čtvrtý. Avšak můžeme se někdy přistihnouti, že koncové stoupnutí je psychologicky příbuzné stoupání na konci taktu, za kterým hned následuje další pokračování. Zde totiž často spěcháme, a proto čekáme, že hned nám bude uvolněn průchod. — V posledním typu pak stoupnutí (často spojené se zesílením vedlejšího přízvuku) je blízké překvapené otázce, spojené s energickým protestem, a není asi psychologicky daleko od koncového stoupání v melodii varo[269]vací, kde má stoupnutí funkci jaksi »burcovati« vědomí posluchačovo. — Pohoršení bez energického protestu se v tomto výraze vyjadřuje vysokým tónem skoro úplně rovně probíhajícím (po poslední slabice bývá mírné klesnutí) buď po všech slabikách výrazu »Dovolte!« nebo aspoň po posledních dvou, slabika přízvučná pak má hluboký tón; poslední slabika bývá protažena. Tento typ patří psychologicky k melodii vyjadřující údiv: Jak tohle je možné! Co vy si všecko dovolujete! a p.

Ve zdvořilostních formulích nalézáme často i rovný tón s různými aktuálními funkcemi. Nevysoký rovný tón v »Dále!«, »Vstupte!« a p. svědčí o lhostejnosti: nechceme se příliš namáhati (nemajíce zájmu o to, kdo vejde) a volíme tedy nejkratší cestu: melodii bez vln. S vysokým rovným tónem týž pozdrav je laskavý (srov. pozdravy téhož tvaru: »Bozkávám« a p., »Čokolom!«). — Nezdvořilé je »Dovolte!« s nevysokým rovným tónem, jímž si žádáme na př. věc, kterou má jiný v ruce nebo lhostejné, když někomu na př. pomáháme do kabátu. — Rovnou notu slyšíme často v obchodech: »Co si ráčíte přát?« a p. Pochopí se to spěchem a též častým opakováním téže formule. Je pozoruhodné, že často opakované ustrnulé výrazy jeví snahu se monotonisovati: mluvčí si uspoří námahu. Tak ve škole slyšíme často: »Text domácího cvičení přečte…« (každou hodinu stejně), »Jaká je to věta?«, »Co to slovo značí?« s rovným tónem. Tím spíše v řeči úředníků a ve výrazích jenom zdvořilých (»Jak se vede?«) a p. Často slyšíme tuto melodii u pouličních vyvolavačů (o tom jindy).

Naše řeč, ročník 19 (1935), číslo 6-7, s. 259-269

Předchozí Josef Páta: Srb, lužický Srb nebo Lužičan? — srbský, lužicko-srbský nebo lužický?

Následující Albert Pražák: Zápas Vajanského s germanismem

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1