Časopis Naše řeč
en cz

K textu Tylovy »Řemeslnické merendy«

Miloslav Hýsek

[Články]

(pdf)

-

Víme dnes o Tylově »Fidlovačce«, že její text, jak ji po prvé vydal J. L. Turnovský a jak přecházela do nových vydání Tylových spisů, neobsahuje původního znění Tylova, nýbrž že byl vydavatelem upraven: jsou v něm vynechány celé scény, škrtáno v dialozích, vypouštěna slova, měněny výrazy i slovosled celých vět. Dálo se tak tehdy v letech šedesátých, víc než třicet let po vzniku této lokální hry pražské, v duchu doby, jež text autorův nepovažovala za nedotknutelný a neměnitelný; neznamená to, že vydavatel, jenž oženiv se s Annou Rajskou a stav se druhým otcem Tylových dětí, snažil se těmito úpravami starou frašku přiblížit vkusu nového obecenstva, zejména i venkovských ochotníků, z příčin hmotných, aby četnějším odbytem rodina získala větší honorář: Turnovský, od mladých let nadšený Tylův ctitel, usiloval těmito úpravami naopak udržovat a zvyšovat kult svého miláčka ve vrstvách nejširších, jež dosud nevydané Tylovy hry a překlady měly dostávat ve znění, které jejich potřebám nejlépe vyhovovalo. Zachovaný rukopis »Fidlovačky« ukazuje, jakého rázu byly tyto úpravy a změny a z jakého důvodu vznikly: Tyl, odchovanec zejména německé současné dramatické tvorby, opíral se ve svých původních pracích pro nedostatek domácí tradice o její vzor, ale nebezpečí pouhého epigonství překonával od počátku přímo programovou snahou opřít se co nejvíce o život domácí v malbě jeho skutečných poměrů a v přilnutí k lidové mluvě; odtud v jeho hře realistické scény s odvážnou reprodukcí i společenské bídy a mravního kalu, odtud v jeho slovníku nevybíravé výrazy lidové šťavnatosti a přiléhavosti, takže se v počátcích našeho uvědomělého literárního realismu proti odmítavým hlasům protirealistické kritiky mohl sám Stroupežnický prostě odvolati na příklad starého Tyla. Ale literární náš vývoj nešel v dramatě vždy ve stopách Tylových; právě v letech, kdy nevylečitelný divadelní apoštol dokončoval v Plzni svou pozemskou pout, propagoval jeho kritický odpůrce Mikovec v sloupcích svého »Lumíra« konversační drama francouzské, které se mu kromě jiných vlastností zdálo zvláště vhodným, aby při vzrůstu naší národní společnosti pomáhalo vytvořit dosud neexistující salonní mluvu. Mikovcovy snahy nebyly ojedinělé, nové slovesné pokolení navázalo na ně zejména tvorbou románovou a dramatickou, a tato tendence se s obnovou politického života projevila i v řečnickém umění našich tehdejších vůdců a v článcích novinářských; stačí ukázati na vznos[209]ně vybraný sloh Karoliny Světlé a na jevištní mluvu nejúspěšnějších mladých dramatiků E. Bozděcha nebo F. V. Jeřábka, na klasický pathos promluv Riegrových nebo Sladkovského, nebo na Nerudovu zálibu ve francouzských termínech, aby bylo patrno, jak vliv živé řeči lidové byl paralysován a překonáván touto zušlechťující tendencí. A tak Turnovský »zušlechťoval« i Tyla, vypouštěje z »Fidlovačky« místa příliš realistická ať látkově nebo výrazově, zjemňuje jeho slovník a akademicky upravuje jeho věty.

»Fidlovačka«, napsaná roku 1834, má národní význam jako kolébka naší státní hymny; z ostatních her, kterých Tyl za života tiskem nevydal a které vzkřísil teprve Turnovský, je zpracování německé hry Angelyovy »Das Fest der Handwerker«, provozované r. 1849 s názvem »Řemeslnická merenda«, důležité kollárovskou ideou slovanské vzájemnosti, pojatou ve smyslu austroslavismu z roku osmačtyřicátého. Tylovy překlady, jak známo, nikdy nechtěly býti věrnými, nýbrž Tyl je zpravidla lokalisoval do Čech a zpracovával velmi volně tak, že často z předlohy přejal pouze základní motiv a nejednou pouhý popud, aby z něho vytvořil hru vlastní, docela novou; tak tomu bylo již s »Fidlovačkou«, tak je tomu i u některých jeho her pozdějších, jež vyšly jako jeho práce původní a u nichž literární historie později zjistila cizí předlohy. Také »Řemeslnická merenda« patří do jejich řady; ale zde nejde o výklad jejího poměru k předloze, který byl opět zcela volný, nýbrž o otázku Tylova původního textu a jeho posmrtného vydání v třetím svazku prvního souboru nebo vlastně jen výboru Tylových her z r. 1892, který redigoval Turnovský a z něhož »Řemeslnická merenda« přecházela do nových vydání Tylových spisů.

Laskavostí knihkupce K. Zinka, který do jedné ze svých aukcí dostal Tylův rukopis »Řemeslnické merendy«, mohl jsem srovnati oboje znění. Rukopis Tylův není bohužel zachován celý: schází počátek, celý první výstup textu tištěného, ale výstup druhý je v rukopise označen jako třetí, takže ve vydání Turnovského byl buď jeden výstup vynechán nebo dva první výstupy zkráceny na jeden; první část rukopisu se končí prvními slovy Kozlíkové ve výstupu osmém, druhá část obsahuje jen výstup 10., jenž je tu uveden jako 12., až po první verš písně »Moravo« — vypadly, jak patrno, ještě výstupy dva. Již ta okolnost ukazuje, že si vydavatel s »Řemeslnickou merendou« počínal stejně jako s »Fidlovačkou« vynechávaje a zkracuje; a stejným způsobem zacházel i s textem ostatním.

Ve »Fidlovačce« vystupovali pražští Češi, Němci a odro[210]dilci; podle toho se v ní také česky mluví: čeští lidé mluví lidovou češtinou pražskou, členové popanštělé společnosti ji kazí německými slovy a frázemi, pan Dudek ji úmyslně komolí, jako by česky neuměl. V »Řemeslnické merendě« slovanská idea uvedla na scénu kromě pražských Čechů zástupce rakouských Slovanů Poláka Marlinského a Chorváta Kuljeviće a kromě toho předbřeznové separatistické tendence hanáckého Moravana Holečka a Slováka Šimka; hra je oslavou jak národní jednoty Čechů, Moravanů a Slováků, tak slovanské vzájemnosti. Tyl ukazoval a řešil ve svých pracích již dříve naše časové problémy: na separatistické pokusy moravské odpovídal novelou »Marie« a historickou povídkou »Tataři u Holomouce« a slovenský lid svým krajanům přibližoval v obrázku »Pomněnky z Rozteže«, v jehož zpracování pro novelistický soubor v době počátků Štúrovy odluky nechal slovenského dráteníka dokonce vypravovat slovensky — Tylova slovenština, jako později slovenština Boženy Němcové, nebyla ještě přesná, jsouc tehdy jen strakatou míchaninou češtiny a moravských i slovenských dialektů, neboť slovenštiny Tyl, nehledíme-li k osobním stykům s některými Slováky, z vlastního názoru neznal a byl nucen si ji domýšlet zejména podle slovenských písní ve sbírkách kollárových. Po té stránce slovenština Pavlova v »Řemeslnické merendě« neznamená pokrok, jsouc stejně libovolná, jako byla v »Pomněnkách«; její české zabarvení však v Tylově hře nepřekáží, protože Pavel žil v Praze a svou mateřštinu mísil s češtinou. A to platí také o řeči Hanáka Holečka i obou slovanských zástupců, Chorváta a Poláka; ale ani hanáckého nářečí Tyl důkladněji neznal, seznámiv se s ním zběžně za pobytu na kroměřížském sněmě, takže jako již dříve v slovenštině dráteníka z »Pomněnek« tvary hanácké, vyskytují se nyní u jeho Hanáka tvary slovenské. Ve vynechané scéně, kde ženy dělníků pana Jesenského přicházejí je hledat do hospody paní Kozlíkové a tam jim čtou levity, žena Holečkova nazve svého muže posměšně Hanákem a Holeček jí oplácí: »Jsem (Hanák) a to je moje chlúba. Tož me nejsme jako tvoji „loncmoni“, kteří nevědějó, co říct, když se jich člověk zeptá: Odkud, krajane? Němci nejsó, Čechy byť se stydějó tedy jsó jen tak boží stvořeníčka, abe jech osly sežraly.« To je charakteristická ukázka Holečkovy, a ovšem Tylovy, hanáčtiny, v níž tož se vyskytuje často jako její hlavní znak.

Není možno v stručném článku uváděti škrty, náhradní drobné přídavky a změny, kterými se tištěný text »Řemesl[211]nické merendy« liší od Tylova rukopisu a jež setřely s Tylovy hry mnoho barev a odstínů také dějových; největší je škrt oné hospodské scény s ženami. Jakého jsou rázu, ukáže několik příkladů:

 

Rukopis:

Jesenský: To je pravda, taková vlastenka může udělat člověka šťastného — a kdyby se jich dalo půl kopy do posady, snad by spasily vlast štěbetáním jako husy Řím. A půl kopy by se jich u nás našlo — ba možná, že ještě několik přes půl kopy. Ah nový čas má ještě mnoho co napravovat! (Konec výstupu 2.)

Tištěný text:

Jesenský: Kdyby nebylo k životu více třeba nežli dobré kuchyně, mohla by ta žena nejvyšší mužovy žádosti uspokojit.

Jesenský: — ale odešel jsi ode mne zdráv a silen do boje pro slovanskou svobodu a tam jsi krvácel pro mne, pro nás tak dobře, jako pro sebe a pro své krajany. (Výstup 3.)

Jesenský: — ale odešel jsi ode mne zdráv a silen do boje pro svobodu svého národa.

Jesenský: Tedy si ji zatím ukrať!

Pavel: Ach, pane Jesenský!

Boženka: Služebnice, pane Jesenský! Ráčíte snad něco poroučet? Matka pravila, abych se poptala.

Jesenský: Nic jiného?

Boženka: Nic vejslovně, ale koukala při tom, jako by byla terno udělala.

Jesenský: Terno to není; ale poradil jsem jí dobré extráto — a když bude moudrá, může mít taky ambo. Jen vy dva spolu držte a pamatujte na slova: Miluj svého bližního jako sebe samého.

Boženka: Co to panu Jesenskému napadá? (Konec 3. a počátek 4. výstupu.)

Jesenský: Tedy si ji zatím tuhle ukrať, a jsi-li statný bojovník, dobývej štěstí s velikou nadějí a láskou; mně se všechno zdá, že nebude Boženka tak urputný nepřítel, aby byla proti každé kapitulaci.

Boženka: Co to panu Jesenskému napadá? Ten je dnes v roztomilém rozmaru.

Závora: Kdo by se byl nadál, že by se tvoje polská všeumělost i [212]k takovým kumštům zahodila, aby nám snídaní objednávala. Tyť jsi jindy samá pejcha!

Marlinský: Tak jest! Tužúr samá pejcha! Polák jest pejcha, Polák jest dla tego. Polák jest syn slavnej Polsky, dítě velkégo národu, který světem otřásal — Polák zná pro ojčiznu bojovač, pro svobodu krev prolevač — Soběský, Koščuško, Poňatowský, Skřinecký, Napoleon — všistko, všistko sláva ojčizny — naša pycha — naša —

Závora: No, no — jenom se tou pejchou nezamodrchej! (Výstup 7.)

Závora: Kdo by se byl nadál, že i takové kumšty dovedeš a že bys se snížil, abys nám večeři objednal. Tyť jsi jindy samá pýcha.

Marlinský: Tak jest! Tužúr samá pýcha! Polák jest pýcha a može byč pyšný. Polák jest syn slavnej Polsky, dítě velkégo národu, který světem otřásal.

Závora: No, no — jenom se ve svou pýchu nezamotej!

Závora: Tu máte polského flauzistu! Teď mluví o své pejše — a hned nato vlez by pod zástěrku.

Závora: Podívejte se na polského kavalíra! Tu chvíli ho bolelo srdce, když si vzpomněl na domov, a v okamžení na to dvoří se zástěrce.

 

 Tyto ukázky mluví o rázu škrtů, změn a dodatků samy. V první ukázce byla poslední Tylova věta o novém čase, jenž má ještě mnoho co napravovat, roku 1849 časová; v době vydání se o »novém čase« již nemluvilo a vydavateli se zdála zbytečnou. Jména polských hrdinů, jichž se Marlinský dovolává v předposlední ukázce, většinou znali v revolučním roce i Čechové, později však ve vědomí širokých vrstev ustoupila do pozadí — z textu zmizely i jiné zmínky a narážky, své doby aktuální: v pátém výstupu na př., co říká Závora, že »Předloni byl by se Slovák s Češkou popral, protože se nemohli shodnout, má-li se psáti byl, bol nebo bou; letos nekoukají už na dobropísemnost a milujou se podle písma božího«, nebo jak se dále směje Kuljevićovi, jenž se těší na merendu: »Hahaha, dej pozor, brate Chorvate! Naši páni tě ještě pozvou, abysi psal slovník.« Těmto narážkám pozdější léta již nerozuměla. Ale vydavatel řeč originálu zejména zjemňoval, zbavuje ji výrazů šťavnatě lidových i lidových tvarů: tak slovo zamodrchati nahradil přijatelnějším zamotati, z flauzisty udělal kavalíra, pejchu nahradil pýchou a pod. Stejně postupoval v celém textu; v osmém výstupu na př. Závora Marlinskému říká v rukopise: »No, jen hobluj, hobluj, truhláříčku, ať dohobluješ«, kdežto ve znění tištěném: »No, nabíjej, nabíjej, truhláříčku, ať vystřelíš«; o něco dále vydavatel vynechal v Závorově prudké odpovědi na na[213]dávku Marlinského, že je reakcionář, slova: »— víš-li pak, že mám chuť několik žeber ti přerazit, aby ti trochu té tvé horké břečky vyteklo?« V pátém výstupu počeštil Závora latinské zkomolené Ne sutar cultra repidam »Nemíchej, kde není škopíček«, ale místo toho ve vydání Turnovského čteme: »Neskákej přes mezník, aby ses nepřetrh’.« Takových zjemňovacích změn je množství: neokouní se, nýbrž lelkuje; Pavel se v ústech Kozlíkové z pobudy změnil v poběhlíka; Kuljević nekleje maďarsky teremtete, nýbrž Kozlíkovou nazývá zloglasnou gospojou; Marlinský Závorovi není do paty střelenej, nýbrž jen hr, hr do toho a j.

Vydavatel opravoval a brousil i syntakticky: místo S tím Polákem to není k vydržení čteme S tím Polákem nelze vydržet; Lúbí se ti merenda? opravil na Lúbiš ty merendu, aby vám nic v hrdle nezamrzlo na aby vám hrdlo nezamrzlo; ona (merenda) se dává na my dáváme tu merendu; české výrazy, mluvil-li Hanák a Slovák nebo oba Slované, někdy nahradil výrazy z jejich nářečí nebo jazyka (místo paní na př. gospoja, místo dycky mi bolest serdce žere čteme bole meni u srca, místo hluposti zase glupstva), jindy je tomu naopak (místo gospoja říká jednou Kuljevič krčmářka), na Pavlovo včil Závora původně odpovídá, aby se nevčilkoval, v tištěném textu však, aby nekoukal na časy. Že lidové abychme nebo prej často opravoval v abychom a prý, souvisí s celým rázem těchto změn.

A jak vydavatel části hovorů i celé scény vynechával, tak jinde také přidával vlastní vsuvky, zejména v sedmém výstupu celé odstavce vlasteneckých deklamací zcela ve stilu politických úvodníků a táborových řečí z počátku obnoveného života politického. Tu na př. horuje Hanák Holeček: »Pracujme ale mysleme si něco o sobě. Vždeť sme me národ přeca jen kořen, na kterom se všecko zakládá. Ale ovšem musí to byť kořen zdravý, pevný, zachovalý, jako ten náš slovanský.« Obrací se potom k zesmutnělému Polákovi vybízeje jej k víře v budoucnost a získá si Závorovu pochvalu: »Bene, bene to je pravda, Hanák dlouho nerozváže, ale když se jednou do toho pustí, tedy to umí vyložit.« Ale tyto věty nevyplynuly z pera Tylova.

Když se při Tylových oslavách roku 1926 ve vinohradském divadle hrála Tylova »Řemeslnická merenda«, překvapila životností a u obecenstva se setkala s plným úspěchem; z Tylova rukopisu však vidíme, že jeho hra byla ještě mnohem životnější, než jak ji známe z dosavadních tisků: je pravdivější, barvitější a temperamentnější. Úpravy v duchu doby, míněné sebe lépe, autorům vždy neposlouží; nejplnější život [214]uměleckého díla je ten, který do něho vdechl autor. »Řemeslnická merenda«, jak byla vydávána, ze značné části není originálem Tylovým; Lansonovo upozornění, že při studiu básnických prací vydaných po smrti spisovatele je třeba jíti k rukopisům, nebylo vzato ze vzduchu a platí nejen pro literární historii, nýbrž také pro bádání jazykové.

Naše řeč, ročník 19 (1935), číslo 6-7, s. 208-214

Předchozí Ferdinand Hrejsa: Svéráz Jednoty a jeho prameny

Následující Josef Janko: A ještě jednou jména Čupr a Zeyer

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1