Časopis Naše řeč
en cz

Svéráz Jednoty a jeho prameny

Ferdinand Hrejsa

[Články]

(pdf)

-

Profesor Smetánka, k jehož poctě ke dni jeho 60. narozenin vychází toto číslo Naší řeči, zabývá se mimo jiné rád Jednotou bratrskou. Mnoho přemýšlení věnoval náš jubilant zvláště spisům Petra Chelčického, z nichž Bratří čerpali své zásady a svůj svéráz, jakož i Kšaftu Komenského, v němž Jednota, umírajíc, odkazuje, co jí bylo svérázné a nejdražší. Není divu. Vždyť profesor Smetánka vyrostl sám duchovně z ušlechtilého hnutí, jež se v Jednotě projevilo tak zřejmě a patrně. I když Jednota jako celek v bouři války třicítileté a pak pod tlakem protireformace zanikla, zanikla jen jako organisace, ale tisíce jejích členů žilo dále v skrytosti v Čechách i na Moravě, uchovávajíce ve svém nitru to, co bylo Jednotě svérázné, jako vzácný dar. Mezi nimi byli i předkové profesora Smetánky. Až došlo k toleranci. A tu se skrytí kacíři znova hlásili k někdejším Bratřím. Mezi jejich potomky dosud žije duch otců, husitů a Bratří. Všichni, a mezi nimi jistě i profesor Smetánka, s úctou vzpomínají Jednoty a dosud si přejí, aby i v nich mocně se projevoval její svéráz.

Ale v čem je svéráz Jednoty a v čem je jeho pramen?

V čem je svéráz Jednoty? To jest otázka, na kterou lze snadno odpověděti. Bratřím to bylo vždy jasné, hned od počátků Jednoty až do jejího zániku. Stačí proto pověděti to stručně. Hned když Jednota vznikala pod vlivem Chelčického a když se oddělovala od církve nejen katolické, ale i podobojí, oč že jim šlo? Proč se oddělili? Sami pravili, že proto, že církev římská pobloudila smyslem i životem, církev pak podobojí ne sice smyslem, ale životem, t. j. někteří učením, ale všichni laxností životní. A co hledali Bratří? Oč usilovali? O krásný život podle Písma, t. j. podle Krista. Proto hledali dobré kněží, kteří by se zakládali v Písmu a vyznačovali příkladným životem, a krásnou církev, jednotu věrných učedlníků Kristových, kteří by žili před Bohem v spravedlnosti a pravdě. Již tu je patrný svéráz Bratří: [203]kladou důraz vedle zdravého učení i na život, jehož vzor vidí v Písmu, Kristu a mezi jeho učedlníky v prvotní církvi.

Proto se tolik varují všelikých špatných kněží, laxních a nepříkladných, a hledají dobré kněží, až se konečně uchylují do Kunvaldu, kde znají dobrého kněze Michala ze Žamberka, a užívají rádi jeho služeb. On pak v jejich smyslu nepřipouští leckoho k hodu večeře Páně, nýbrž jen kající, odmítaje nekající, až by se káli. Tak od počátku konají kázeň v bratrské lásce, směřujíce k tomu, aby se všichni snažili žíti v spravedlnosti. Volí také ty, kteří by nad kázní bděli. A konečně po mnohých vážných úvahách a poradách odhodlávají se k rozhodnému kroku: zakládají si vlastní kněžský řád a volí si vlastní kněží. Volí si je z těch, kteří jsou zřejmě dobrými, opravdovými křesťany, kteří tedy, jak říkají, jsou především zvoleni Bohem a pomazáni Duchem svatým. A tu již vytvořují Jednotu jako pevnou církevní organisaci, v níž všecko směřuje k tomu, aby tu mezi nimi nebylo lidí neřestných, nýbrž aby i chybující byli vedeni, aby činili pokání a se polepšili, by tak všichni tvořili jednotu opravdových křesťanů, kteří by se ve všem řídili Písmem a žili krásným životem. Je patrno, že to bylo Bratřím svérázné: opravdové úsilí o ušlechtilý život v lásce a spravedlnosti, vyvírající z víry v Boha a Krista.

To vedlo některé až k úzkostlivé péči, aby nehřešili, takže dospívali i k tomu, že si nebyli jisti, zda je život jejich vskutku zcela čistý a bezhříšný, až v té nejistotě počali pochybovati i o svém spasení. Než tu mnozí nalezli východisko, jako později i Luther, v slovech Písma, že spaseni býváme skrze víru, a ne ze skutků zákona, a že spaseni budou ti, kteří jsou předzřízeni. A tu mnozí v jistotě své víry a svého předzřízení počínali býti radostné mysli. Zanechávali dřívější pošmournosti mysli, úzkostlivé péče o bezhříšnost a hleděli radostně a důvěřivě na život v jistotě své víry. Ale vážní pozorovatelé brzy je počali kriticky sledovati. Viděliť sice, že ona až úzkostlivá péče a pošmournost bylo něco přepjatého a že je sice správné zdůrazňovati víru a předzřízení, ale že na druhé straně je stejně přepjaté takové jednostranné radostné spoléhání na pouhou víru a na předzřízení bez zřetele na život. Vždyť pozorovali, že Bratří takoví, nadšení vírou a předzřízením, ztrácejí opravdovost životní a snadno se oddávají laxnějšímu způsobu života. I hledali poučení v Písmě, až nalezli, že správná je cesta střední a že jistota spasení není založena ani na domnělé bezhříšnosti, ani na pouhé víře v Boží milost a předzřízení, která by nedbala životní opravdovosti, nýbrž že k jistotě spasení je potřebí [204]víry živé, projevující se vůlí, posvěcenou a obnovenou Duchem svatým, tedy vůlí, která je poddána Bohu a poslušna jeho vůle, a proto nutně vede k novému životu. Je vidět, jak svéráz Jednoty záleží právě ve zdůrazňování víry živé, vůle obnovené a nutnosti nového života.

Na tom stanovisku stála Jednota, i když došlo k oddělení Malé stránky, která lpěla na oddělování se od světa, kdežto Velká stránka upouštěla od takového úzkostného oddělování se od světa, ale snažila se uprostřed světa býti Jednotou božího lidu.

Proto Jednota, když za světové reformace vešla ve styk s Lutherem, ráda sice slyšela o reformě učení, ale pohřešovala reformu života v saské církvi. Vytýkal to B. Lukáš a později B. Blahoslav i Komenský. A Luther uznával, že Jednota ve svém řádu a kázni, tedy v organisované péči o nový život, má něco vzácného a že nebylo od dob apoštolských církve, která by se více blížila církvi prvotní nad Jednotu bratrskou. Ale přece se mu zdálo, že Jednota neklade dosti důrazu na pouhou víru a že naopak příliš zdůrazňuje skutky, t. j. život. Měl i jiné rady pro Jednotu, jako když jí doporoučel pilné studium jazyků, zvláště klasických. A Jednota časem ve mnohém povolila, i v tom, že stavěla více víru v popředí než dosud. Ale při tom nikdy neopominula zdůrazňovati potřebu nového života a znovuzrození, až jí to zvláště gnésioluterští bohoslovci vytýkali jako katolisující sklon. Ale Blahoslav na cestě do Magdeburku k M. Flacciovi a zpět s bolestí viděl v tamním lidu, že zdůrazňování pouhé víry a sporných otázek věroučných vede k pomíjení života a k mravní nevázanosti, a proto se tím více utvrzoval ve zdůrazňování života a v péči o kázeň a život. A Jednota ve svých dekretech vždy znova stíhá nedostatky mravní, které se jeví v Jednotě. Ve své péči o život, ve své kázni vidí perlu, kterou Jednota nalezla. O ni nad jiné dbá. A právě proto Jednota také vynikala ušlechtilým životem svých členů.

V posledních asi padesáti letech před Bílou horou nelze arci nevidět, že kázeň v Jednotě poněkud polevila, ač právě v té době začínala Jednota živější styky s kalvinismem, který přece také kladl důraz na kázeň. Ale souviselo to i se studiemi bratrských kazatelů v západní Evropě, kde přece jen i na kalvínských universitách měli studenti značnou volnost, jakož i se vzrůstem šlechty a zámožných kruhů městských v Jednotě i s nastalou větší náboženskou volností, s ženitbou kněží a j. Ale vedení Jednoty vždy kladlo důraz na kázeň a na život. A Jednota i v té době přes nedostatky některých [205]svých členů i některých kněží vynikala životní opravdovostí a v ní se stále jevil svéráz Jednoty.

O tom svědčí zvláště četné vzácné osobnosti, jež po celý čas trvání Jednoty z ní vyrůstaly. Vzpomeňme jen B. Řehoře, Lukáše Pražského, Jana Roha, Jana Augusty, Jana Blahoslava, Jiřího Izraele, Jana Eneáše, J. A. Komenského. A vedle nich vynikají paní Krescencie Zmrzlíková, Marta z Boskovic, páni Krajkové, Žerotínové, Václav Budovec z Budova a j.

Třicítiletá válka nejen Jednotu vykořenila a její organisaci v Čechách i na Moravě zničila, ale vnesla i mezi rozptýlené její údy mnoho válečné psychosy a mravní porušenosti. Je příznačné, jak Komenský na to naříká v Kšaftu. Stěžuje si na polskou Jednotu a naříká i nad rozptýlenými Bratřími z české Jednoty, že se zvrhli a nejsou, čím mají být. Takový nářek lze pochopiti, jen když jsme si vědomi, že Jednota kladla vždy až do posledka důraz na život ušlechtilý v duchu Kristovu, a proto tak bolestně cítila jeho pokles.

To vše svědčí o tom, že od počátku až do konce záležel svéráz Jednoty ve zdůrazňování a pěstování ušlechtilého života ve smyslu Písma. To je naprosto zřejmé. A to je také pro celý národ velice významné. Nic nemohlo celému národu tolik prospěti jako takové sloučení vroucího náboženského života a mravní ušlechtilosti, jakož i touhy po vzdělání a i sociálního cítění, jak tomu bylo v Jednotě. Jaký ohromný vliv a význam to mohlo míti pro celý náš národ, kdyby Jednota byla mohla i po další staletí působiti v tom směru jako zdravý kvas životní opravdovosti a jako organisovaná péče o ušlechtilý život a kdyby byla mohla rozvíjeti činnost takovou víc a víc! Co by to bylo znamenalo pro mravní život a pro duchovní sílu a pak i blahobyt, ba i pro tělesné zdraví celého národa!

A tu je otázka: V čem se pramení toto úsilí Jednoty? Proč že kladli Bratří takový důraz právě na život?

Jistě že to souvisí již s tradicí Husovou a husitskou i táborskou, ba již s tradicí Milíčovou a Matěje z Janova. Ti všichni kladou důraz na opravdový život všech a zvláště kněží. Husité a Táboři to zdůrazňují v Pražských článcích o stavení hříchů a o zrušení světského panování kněží. Bratří pokračují v nejlepších těch snahách svých otců a ještě je očišťují. Svéráz zbožnosti husitské i bratrské záleží právě v kladení důrazu na život, na krásný život jako projev samé zbožnosti.

Tím se dotýkáme věci velmi důležité, — že totiž toto úsilí Jednoty o krásný život nerozlučně souvisí se samou zbož[206]ností bratrskou a že hlavní pramen toho úsilí vyvírá ze samé zbožnosti bratrské a souvisí s její podstatou.

A tu je potřebí blíže si všimnouti bratrské zbožnosti. Zbožnost bratrská je hned na první pohled jiná než zbožnost nejen katolická, ale i než zbožnost luterská nebo kalvínská. Poznáme to nejlíp, když si všimneme toho, co je jádrem zbožnosti: je to to, co církve nazývají vírou. Víra je jádrem zbožnosti ať katolické, ať bratrské, ať luterské či kalvínské. Ale je ku podivu, jak jednotlivé tyto církve různě chápají podstatu víry. V tom je právě kus jejich svérázu a právě s tímto svérázem víry a zbožnosti souvisí svéráz celé církve.

Co je tedy víra podle pojetí jednotlivých těchto církví?

V katolické církvi je podstatou zbožnosti věřiti všemu, čemu církev učí, a činiti, co církev přikazuje. Jde tu tedy o naprosté myšlenkové podřízení a i o poddání vůle církvi.

V církvi luterské a kalvínské je víra smělá doufanlivost v milost boží v Kristu. Jde tedy o odvážné uchopení milosti boží, zjevené v Kristu. Bratří sice také, jako i Hus a Hus jako Augustin, učí věřiti tomu, čemu církev podle Písma učí, a doufají ovšem také v boží milost v Kristu, ale upozorňují, že to vše může býti a často bývá jen víra mrtvá a marná, která se týká jen myšlenek anebo vede k nesamostatné poslušnosti příkazů církevních anebo probouzí v člověku často i neodůvodněné titánské spolehnutí na boží milost, ale při tom se víra ta vůle a vnitřní podstaty člověka často netkne a v něm nový boží život neprobudí. Bratřím jde o víc. Jim jde o víru živou, jinými slovy o oddání vůle a celé osobnosti Kristu a Bohu, o živou poslušnost a oddanost Kristu a Bohu.

V tom je veliký rozdíl. Tam, kde podstata zbožnosti záleží v tom, aby lidé věřili všemu, čemu církev učí, a aby činili, co církev přikazuje, mohou takoví věřící ovšem také býti vedeni k životu mravnímu a třeba až asketickému, ale není to život autonomní, samostatný, nýbrž vždy podřízený vychovatelskému vedení církve. Tam, kde podstata zbožnosti záleží ve spoléhání na samu víru v Krista a v boží milost podle Písma, mohou věřící ovšem býti vedeni k Písmu, k Bohu a Kristu, a to nemůže být bez mocného vlivu na mravní život, ale je tu značné nebezpečí, že to spoléhání bude hlavní věcí a život zůstane Kristem nedotčen. Zcela jinak je tomu tam, kde jde o víru živou jako oddanost a poslušnost k Bohu a Kristu. Kde lidé žijí v stálé poslušnosti a v dětinské, radostné oddanosti k Bohu a Kristu, tam se to musí důsledně projevovat v životě a celý život se musí formovat duchem Kristovým a připodobňovat se Kristu. Důsledkem takové víry musí býti znovuzrození k životu zásadně opravdovému [207]a svědomitému a při tom samostatnému. V takových poměrech nelze jinak, než že lidé musí žít vyšším a čistším životem.

Proto mezi Bratřími, kteří plně zdůrazňovali víru živou, nezůstávala jejich zbožnost neplodná a prázdná, nýbrž projevovala se pravidelně (ač i tu nutno připustiti výjimky) v novém, lepším životě a v úsilí o život krásný a ušlechtilý. Bylo jen důsledné, že Bratří, zdůrazňujíce živou víru, zdůrazňovali vždy i potřebu znovuzrození a ušlechtilých činů, třeba jim to jiní vytýkali. Bratří si byli vědomi, že jim tu Bůh dal nalézti pravdu a že právě v takovém úsilí o nový lepší život má Jednota něco nad jiné krásného.

Je v tom něco nadmíru důležitého i pro život celého národa. Pro národ má obzvláštní význam, když jsou v něm lidé, kteří jsou celou svou zbožností vedeni k tomu, aby žili životem novým ve světle věčnosti, a zvláště když je tu celá církev, jejíž svéráz záleží právě v tom, že rozhodně žádá, aby se zbožnost jejích členů projevovala svědomitým životem. To nutně musí vésti k tomu, že takoví lidé budou v národě zdravým kvasem, solí země. Pro zdravý vývoj národní nemá nic tak nesmírný dosah jako to, aby v něm bylo takových svědomitých dobrých lidí co nejvíce.

O to dbala a v tom směru neobyčejně se zasloužila Jednota. Z ní vyrostlo vskutku hojně lidí opravdových, nejen mezi jejími předními zástupci, o nichž vypravují dějiny, nýbrž i v řadách lidí prostičkých, žijících v tichosti a veřejností nevšímaných. Ale v nich byla síla našeho národa. Její zbytkové nevymřeli, ale uchovali se v ústraní a v zapadlých krajích a soustředili se v době toleranční a soustřeďují se dosud v českobratrské církvi evangelické, která hned po světové válce r. 1918 navázala svůj život tím těsněji na život svých otců, na konfesi Českou z r. 1575 a na konfesi Bratrskou, vydání Komenského z r. 1662, a činí si úkolem pokračovati v úsilí někdejších Bratří. Proto navazuje na život Jednoty rozličně. Nezáleží na tom, aby navázala na podřadné věci zevní. Ale záleží ovšem na tom, aby měla svůj svéráz v tom, v čem jej měla Jednota, aby tedy ve své zbožnosti zdůrazňovala víru živou, projevující se v obnovené vůli a v životě opravdovém a svědomitém.

To si přeje jistě i profesor Smetánka. A nejen přeje, nýbrž i o to usiluje. Stojíť v čele čbr. sboru ev. na Smíchově a tak i v čele práce, která směřuje k cílům, ke kterým kdys směřovala Jednota. Jako svými vědeckými pracemi, tak i svým náboženským úsilím stojí ve službách svého národa a koná vynikající dílo.

Naše řeč, ročník 19 (1935), číslo 6-7, s. 202-207

Předchozí Prokop M. Haškovec: O dvou vazbách českých

Následující Miloslav Hýsek: K textu Tylovy »Řemeslnické merendy«

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1