Časopis Naše řeč
en cz

Slovo v umění realistickém

Karel Erban

[Články]

(pdf)

-

Výchovné, sociální a dokumentární látky zajímají nás obyčejně při výkladu realismu víc než forma, v jejíchž nedostatcích bývá dokonce hledána přednost, kdežto její pravé umělecké hodnoty bývají přehlíženy. Ulpívá-li autor na slohovém naturalismu, bývá v tom u rozličných popularisátorů shledávána zvláštní schopnost a dovednost, jak prý autor dokumentárně zachycuje jazyk, jak je pravdivý, jak věrně dovedl zachytit kus skutečného života. I opravdový umělec [177]realista bývá po té stránce přeceňován, velebí se u něho přednosti tam, kde jsou spíše nedostatky, a pravé hodnoty realistického umění zůstávají skryty.

U nás se s takovými zjevy setkáváme nejčastěji u K. V. Raise, kterého tu také budu nejvíce citovat. Turgeněv v Lovcových zápiscích, Tolstoj ve Vojně a míru nebo Flaubert v Paní Bovaryové ukázali se většími umělci realistickými, ale těžko tu přesvědčovat citováním (někdy i zastaralých) překladů, jejichž sloh je pro naše zkoumání málo spolehlivý. Tu se dá přirovnávat a usuzovat jen povšechně, ne v detailech, což je právě u realismu důležité. Lepší by už bylo citovat v originále, ale to by zase kladlo maximální požadavky na mne i na čtenáře: mít naprosto dokonalou a přirozenou (ne jen uměle naučenou) znalost ruštiny a francouzštiny a vlastně i ruského a francouzského života. Přestanu tedy na K. V. Raisovi, svém krajanu, a snad najdu i dost čtenářů, kterým Raisovo dílo je blízké, třebaže naši kritikové nemají nám o něm mnoho co říci.[1]

Proti klasicismu je realismus zdrženlivější v úsilí stylisačním, dává na látku značný důraz a připouští v díle i dost prvků mimoestetických. Od naturalismu se liší zase tím, že se stylisačního úsilí nikdy nevzdává, že hrubý materiál skutečně po svém přetváří a formuje, třebaže má v programu »skutečnost«. Míra tohoto úsilí je však u různých autorů různá. Je to však vždy úsilí nenápadné a nenásilné, a proto tak často ve svých výsledcích přehlížené, neboť také nenápadně a skromně působí. Citová sféra slova je stlumena (nikoli však potlačena), kdežto smyslová oblast slova je pečlivě konservována, někdy, hlavně v realismu impresionistickém, i jednostranně (barevně a světelně) rozpoutána. Smyslovou krásu slova a hlavně stlumený živel citový musí si trpělivý a oddaný čtenář sám objevit, protože pravý realista se pramálo stará o laciné uspokojení čtenáře. Nebývají tu sensace ani rafinovanosti. V tom je nejen formální, ale i etická krása realismu.

V popisech a charakteristikách se jeví v realismu trpělivá a láskyplná pozornost k povrchu věcí, k jejich tvarům a podrobnostem. Chce se tím vzbudit iluse »skutečnosti«, neboť při svěžím vnímání světa zachycují také naše smysly [178]spousty povrchu a jeho podrobností, při čemž v nás hned začnou pracovat vybavené smyslové a citové asociace. Realista nás tedy uvádí do světa jistým »napodobením« skutečnosti. Nesmíme se tím však mýliti. Není to pouhá naturalistická a protiumělecká kopie tak zvané skutečnosti, ale skutečnost přeformovaná a stylisovaná. To, co se populárně potom nazývá ještě skutečností, závisí na thematické a slohové srozumitelnosti, na čtenářově pochopení tak zvaného obsahu díla. Jevová skutečnost může být sice krásná, ale uměleckou ji udělá teprve básník, i když se mnohému čtenáři potom zdá, že je to zase »jako v skutečnosti«. Není umění bez formování a přetváření, bez stylisace. Všechno ostatní je naturalismus.

Jak se tímto vnímáním rozvlní čtenářovy asociace smyslové a citové, do toho už autor přímo nezasahuje. Je ovšem třeba, aby ty asociace dosáhly u čtenáře asi přibližně stejné kvality a intensity, jak tomu bylo v zážitku a prožitku básníkově, jinak by jeho dílo nebylo dost anebo vůbec pochopeno. Je to zase typická vlastnost realismu: nenápadnost, stlumenost, slovo není citem rozvráceno jako v romantismu nebo expresionismu, autor se čtenáři nevtírá, naopak, dává mu přímo povinnost svobody: aby si sám z díla krásu dobýval, aby sám dle autorových náznaků v sobě dílo prožíval.

Realista především bedlivě a oddaně pozoruje a popisuje. Není to však jen bezradný a suchý výčet jmen, podrobnost pro podrobnost, zachycení věcí náhodných a nevýrazných. Slovo je tu voleno záměrně, má v popise důležitou smyslově konkretisační funkci, jak vidíme u Raise:

Louky byly v plném květu. Hustá bujná tráva ztratila mladistvou svěžest, zbarvila se tmavou zelení, voněly z ní rozkvetlé byliny a vlnila se jako obilí. Z travnatých hlubin jejích, v nichž ukrýval se řehtavý chřástal, vyčnívaly klásky trav, kukačky, zvonky, pantoflíčky, jítrocí zelí, koňské šťovíky a kopejtka, chlebníčky i žilníčky; zlatem svítila jelení oka a kolem struhy zachmuřený kostival chýlil své fialové trubky. Z vyhřátých hlubin lesních, do nichž pronikaly duhové proudy světla, voněla mateřídouška a čerstvá pryskyřice.

Na zahradách kolem stavení štěkal masojídek, klechtali rehkové a na nízkých stromech kolem dvorků štiřikaly mladé vlaštovice, jejichž narudlé náprsničky měly kovový lesk.

(Zapadlí vlastenci, 358—9.)

Tak se jeví jaro mladému preceptoru Čermákovi. V prosté, klidné a úsporné řeči zachycuje tu Rais zemi s květinami a ptáky. Ne však nějakým impresionistickým oparem a dojmem, nýbrž konkretními detaily, jimž ponechává většinou [179]lidová jména.[2] Tolik podrobností, ale přece nic zbytečného, jaká úspornost v slovech! Ty klásky trav, kukačky, zvonky, pantoflíčky atd. chtějí vzbudit ve čtenáři konkretní smyslově sytou představu, jak se neblaseovaným smyslům jeví jaro na starosvětském venkově. Lidové znění jmen probouzí ve čtenáři zase citové asociace, vybavují se spanilé a sličné vzpomínky z dětství — »afektivní pamět« pracuje. Z jarní přírody zachycuje sice Rais věci na první a povrchní pohled běžné a všední; kdo se však trpělivěji a oddaněji dívá, vyvstane před ním najednou louka, jak jsme ji viděli kdysi v dětství, a prostá a nehledaná slova i lidová starosvětská jména nám v uších lyricky zaševelí.

V tomto stručném, ale výrazném charakteristickém načrtnutí přírody Rais hodně upomíná na uměleckou příbuznost s výtvarnými schopnostmi M. Alše, který Raisovo dílo také s největším porozuměním a procítěním ilustroval. Tu je Rais nedoceněným realistickým mistrem slova.

V temné modři nad borovinkou narýsován byl úzký, ostrý srpek měsíčný. Cvrčci ještě jemně cikali a v šíru řehtal chřástal. Od panského hlučný psí štěkot rozletoval se tmou, již prolínal vlhký chlad.

(Na lepším, 10.)

Tytéž znaky vidíme u Raise v popisech a charakteristikách lidí, vesnických světnic, poutí a pod.

(Škaloudka) byla prostředně velká, kostnatá, krátkokrká, vysedlých ramen a lopatek, černých vlasů prostředkem rozčísnutých, velkých zamračených očí. Na prsou přes košili měla přeloženou půlku, jejíž konce byly vzadu zástěrou svázány, na modračce kanafasovou, pruhovanou zástěru, nohy do půle lýtek holé.

(Lopota, 165—6.)

Světnice byla malá, nízká, tmavého, trámcového stropu, stěn žlutých, oprýskaných, krabatých. Nalevo v průčelí stály dvě nízké, černé postele, s modrými jen ledabylo urovnanými peřinami, vpravo byl stůl a kolem něho lavice, u dveří naproti kamnům tmavá police beze skla s několika hrnečky, talíři a misami.

Podlaha byla do polovice jen udupaná, dále byla špinavá, široká, sukovitá prkna, každé do středu po délce vyduté.

Malými, zakalenými okny, ostíněnými vyčnívající střechou, proudilo světlo, v němž třepetal se jemný prach a poletovalo hojně černých, bzučících much.

(Lopota, 278—9.)

Za krámkem strejce, který vyložil se s hotovými lacinými mundury [180]dětskými, za kožišníky, kteří tu měli rohatiny plné čepic dětských i mužských, zas byli pernikáři a kramáři, ale již tu také náramně vřískaly flašinety, bouchaly rány do terče, vyvolavač hrozně vykřikoval před panorámou, co tam všecko vidět, pod rozpiatou plachtovou střechou létali do kolečka dřevění koníčkové i jeleni a ještě dál náramné visuté kolo s houpačkami točilo se vysoko v povětří, až holky v korbách ječely.

(O ztraceném ševci, II, 247.)

Tu se mnohým často zdá, že popis je jen primitivním a suchým výčtem jmen, ale kdo z nás má ta všední a obyčejná slova od dětství v sobě prožita, dosvědčí, jak se nám konkretně, barevně a plasticky otvírá svět starosvětských podhorských lidí, jejich lopoty, svízele a trampoty. Rais nemá rád ve svém slově složité psychologické problematiky a rafinované obraznosti, staví před nás rád suchá slova pro drsné a chudé věci. Ale není i v tom záměrnost a realisticky funkční pojetí jeho slohu?

Postavy Raisových povídek a románů mluví zpravidla starosvětskou řečí lidovou. (Rais ji nejlépe znal a užíval jí ve svých pracích mnohem úspěšněji než řeči městské.) Ale mýlil by se zase ten, kdo by přednost této řeči shledával v její shodě se skutečností. Raisovi venkované nemluví skoro nikdy přesně lidově ani spisovně.[3] Od důsledného znění řeči lidové odrazoval ho asi její naturalismus, proto lidovou řeč v Podkrkonoší a na Hlinecku vždy trochu přihlazuje jazykem spisovným. Ale přes to zachycuje často v krátkých rozhovorech lidí nejen typické znaky lidové mluvy, nýbrž dosahuje jimi i nepřímé charakteristiky mluvících osob:

Hospodyně, odnesši dojení do sklepa, opět chvátala do chléva; poklidivši tam, zamykala. Když se po záspi volněji vracela, muž do tmy vybafl chumáč světlého kouře a polohlasně zvolal: »Mámo, slyšíš!«

Šla blíže k němu. Několikráte si ještě zabafl a potom počal zvolna, klidně vypravovati: »Chytil mě v Libočanech bysterský Kuliš, víš, Rozumíš, a povídá: ‚U vás jsou peníze a u nás se dá za ně něco pěkného koupit.‘[4] Povídám mu: ‚Pane, u nás byste těch peněz našel.‘ Ale strejc se jen ohrnul: ‚Rozumíte, mně budete povídat — kolem dokola vím, kde jsou‘«, a Voral odbafl.

»Blafka,« řekla hospodyně, ale z hlasu jejího bylo patrno, že ji řeč strejce Kuliše nepohněvala.

»A tak kdesi cosi povídal,« zvolna začal muž, »že budou v Bystrém u Haňáků prodávat. Jičínská záložna do toho práskla.«

(Na lepším, 12.)

[181]Tu máme zachycen i pohyb, děj — pro Raise i tu jsou příznačná slova klidná, ale konkretní a výrazná, vzbuzující v nás představy sice prosté, ale pevné a ostré. Jeho rysy, črty, skizzy a obrazy prozrazují umění, které ví, na který detail hmátnout a jakým slovem zachytit jeho relief a plastiku. Cit je v něm stlumen a čeká na svou resonanci v afektivní paměti čtenářově.

V románě O ztraceném ševci užívá Rais někdy i německého nářečí krkonošského, aby jím charakterisoval nejen německý lid, nýbrž i Šustrlojzlův smutný život a skon. (Fonetická transkripce není ovšem přesná ani důsledná):

Nixenáci a Nixsef, oba v rezavých kožichách, s beranicemi v tejle, s michlmitzemi pod nimi, také spolu kráčeli ze hřbitova. »Armer Kall,« těžce zamyšlen cestou povídal Náci. »Juju — ’s is ihm besser — hotte ništ auf der Welt.« »Kór ništ!« — (Str. 637.)

A tímto »kór ništ« kapitola končí.

Jen na srovnání uvádím ještě několik dokladů z realistů světových.

Vstoupili jsme do světnice. Ani jeden suzdalský obrázek nebyl přilepen na čistém trámoví stěn; v úhlu před těžkým obrazem, pokrytým stříbrem, hořela lampička; lipový stůl byl nedávno vydrhnut a umyt; mezi břevny a po pažení oken neběhali čiperní rusové, neskrývali se tam zádumčiví švábi. Mladý chasník se vrátil s velkým, bílým džbánkem, plným dobrého kvasu, s ohromným krajícem pšeničného chleba a s tuctem nasolených okurek na dřevěné misce.

(Turgeněv, Lovcovy zápisky, vyd. 3. z r. 1921, red. P. Papáčkem, str. 3.)

V pět hodin ráno byla ještě úplná tma. Vojska centru, záloh a pravé křídlo Bagrationovo stála ještě nehybně; ale na levém křídle řady pěchoty, dělostřelectva a jízdy, které měly nejprve sestoupiti s návrší, aby podnikly útok na pravé francouzské křídlo a odrazily je podle disposice směrem k Českým horám, se již hnuly a začaly opouštět tábory. Kouř z ohňů, do kterých házeli všechno zbytečné, štípal do očí. Byla tma a zima. Důstojníci rychle pili čaj a snídali, vojáci žvýkali suchary, podupávali, aby se ohřáli, a shromažďovali se kolem ohňů, házejíce do nich zbytky baráků, židle, stoly, kola, soudky, všechno zbytečné, co s sebou nemohli odnésti.

(Tolstoj, Vojna a mír I, 452, přel. Boh. Mužík.)

»Nováček« vypadal jako venkovský hoch ve věku asi patnácti let, jsa postavy mnohem větší nežli každý jiný z nás. Měl vlasy rovně zčesané do čela jako nějaký venkovský zpěvák; vzezření měl rozumné, ale poněkud stísněné. Ačkoli nebyl příliš široký v ramenou, přece jeho kabát ze zeleného sukna s černými knoflíky musel ho pod rameny škrtiti a rozparkem mezi rukávy bylo viděti červená zápěstí rukou, jež byla asi zvyklá spíše býti obnažena než zakryta rukávy. Jeho nohy v modrých punčochách byly [182]pokryty žlutavými krátkými kalhotami, které byly příliš vytaženy šlemi. Měl silné střevíce, špatně vyleštěné a vroubené cvočky.

(Flaubert, Paní Bovaryová, str. 11—12, přel. K. Vít.)

I v těchto cizích ukázkách pronikají podstatné rysy realistického slohu, jak jsem je vpředu uvedl. Jsou tu ovšem i individuální zvláštnosti a rozdíly, ale nevybočují zpravidla z realistického slohového pojetí.

Každé velké realistické umění vyžaduje velké, klidné a trpělivé, láskyplné pozornosti k věcem všedním a nepatrným, které jen slovo básníkovo uvede do oblasti umění.[5] Najíti toto slovo je těžkým uměním. Ve své studii o novém realismu Umění viděti svět (Plán I, 364) ukazuje A. Voronský, jak u skutečně velkých umělců slova všechno jejich úsilí směřuje k tomu, aby vnímali svět svěžími, neopotřebovanými smysly, aby cítili »žhavé objetí přírody«. Jen v dětství snad vnímáme tak intensivně jako potom už nikdy v životě. Jen několika velkým umělcům je dán dar smyslově nestárnouti. Ale i čtenáři je do jisté míry třeba podobného daru, jinak by z umělcova díla nic neměl. Musí se v něm aspoň vybavovati vzpomínky (afektivní pamět) na silné smyslové dojmy z mládí. Kde jich není, těžko je se vžíti a vcítiti do díla. A právě slovo v umění realistickém toho nezbytně potřebuje. Tím trpí často nejen průměrný čtenář, ale často i pro význačné kritiky bývá tento svět uzavřen. Je to zvláštní smyslově citový svět v nás, nenaučitelný a ničím nenahraditelný. J. Deml jej nazývá v knize Mé svědectví o Ot. Březinovi (476) městem svých snů a symbolisuje jej saharským městem Beni Isgen, kde, jakmile nastane soumrak, brány se uzavrou a všichni cizinci musí město opustit. »Kdo ve svém dětství nepásl krávy, neroztloukal hrudy, netrhal přesličky, lebedu a svlačec v brázdách mezi brambory, nepomáhal střílet skály a dělat „svůdnice“ a štoly, kdo netrhal na mezách troskavce, nechytal veverky a raky, nechodil na lusky a na makůvky, nesbíral rezky a zelinky a k snídani neměl kyselku, k obědu bramborové pekáče a k večeři jablouška na loupačku, kdo nemá ve své duši rytmus cepů a při tom nevidí prachu a plev na dozrávajících švestkách — abychom uvedli jen něco málo—: takový člověk nemůže a nesmí zůstati od večera do rána v našem srdci.«

V Zapomenutém světle (41) vyjadřuje to Deml ještě lépe i drastičtěji:

[183]…aby se ocenil poctivý samožitný, domácí chléb, k tomu je potřeba velmi mnoho věcí:

1. Musíme se narodit v chlévě, anebo blízko chléva;

2. téměř od mateřského prsu musíme svým nosem vědět, co je to Butterblume, co mateřídouška, co lidský pot, co periodní krev žen, které nemají kdy, aby »braly sedací lázeň«, a co je to kravěnec.

3. musíme vědět, vidět a slyšet a také vlastníma ušima, vlastním jazykem, vlastníma očima, kolenama a rukama a vlastním srdcem a vlastní krví a duší zkusit, co je to píseň mariánská, Pozdvihování, růženec, Boží tělo, pout, co je to setí, co Aleluja, co letní bouře s přívalem, co krupobití, co noční požár celé vesnice, co jsou žně, co tažení kavek, co příchod a odlet vlaštovek, co píseň skřivana, co v železech smrt tchoře —

Tento vzácný dar měl také v štědré míře M. Aleš. V. V. Štech jej pěkně vyvozuje z prácheňského kraje (Alšův kraj, 25, v Topičově almanachu):

Tento zvlněný kraj s malými lesíky je hodně lidský. Je tu mnoho vesnic. Tady vssaje do sebe kouř podzimních ohňů, plazících se přes zhnědlé stráně a úhory, u nichž popásají se krávy i husy, a jednou vyvstane v něm zase, když zespoda vyskočí verš

Sluníčko zapadá za hory, pasáci pečou brambory, a doplní se vnitřním zrakem v celou vidinu čehosi prožitého. Z těchto let bude v sobě míti tělesné vědomí o jaru, podzimu, dešti, nevyhaslou radost z květiny nalezené v háji, klukovský zájem o žábu plovoucí v potoce, o štíry, co vylézají na sv. Jiří.

Z našich mladých prozaiků rozumí dobře tomuto hnutí lidského srdce také J. Čep:

Přijal obzor tohoto kraje za svůj skutečný domov. Tenkrát ovšem ještě nevěděl o těchto tajemných zásnubách, a že bude jednou stačit, aby si vzpomněl na kus úvozové cesty od hřbitova k lesu, na nízký šípek v mezi, na stébla slámy na návsi o žních, na hukot mlátičky ze stodol, a srdce se mu zaleje nevýslovnou něhou.

(Hranice stínu, 26.)

Jak dáváme v hloubi srdce přednost těm ubohým pozemským věcem, které jsou na naši míru! Ještě v smrtelných mrákotách nás bude pronásledovat vzpomínka na pěšinu mezi obilím, po které jsme běželi za jednoho poledního vedra v svém dětství, cítíce pod bosými chodidly tvrdé pukliny země, na stín trávy pod našimi okny, na vlaštovčí zacvrlikání.

(Hranice stínu, 89.)

Zdržel jsem se poněkud více u těchto citátů, abych právě svědectvím umělců zdůraznil vztah básnického slova k zážitku autorovu i čtenářovu. Právě v realistickém umění každé slovo něčím páchne a chutná, vtiskuje se nám do dlaně, má svůj zvuk a barvu. Kdo však taková slova neprožil svě[184]žími smysly, tomu se budou zdáti suchými a suchopárnými, afektivní pamět se nedostaví. Na adresu těchto čtenářů říká Rais: »Kdo se mnou trochu cítil a cítí, snad i v této práci něco nalezne; jiný ať ji raději nechá v pokoji«. (Ze vzpomínek, I.) Je proto blud domnívati se, že umění realistické je uměním pro všechny. Řekli jsme už, že lid sám realistické umění přeceňuje i nedoceňuje. Také mladým lidem bude se asi realismus zdáti uměním šedým, obyčejným a všedním. Mládí chce být vzrušováno citovými sensacemi slova, vyprávěčský a popisný klid, láska k drobným a nepatrným věcem je neláká. Není mu dáno vidět velikost v nepatrnosti. Jako každý romantik skáče a utíká za velikými a citem deformovanými slovy, v nichž je více zmatku než zákona a řádu. Proto má realismus nejblíže ke klasicismu, s nímž má společné úsilí o klidné zvládnutí materiálu formou, nad nějž však vyniká větší životností, neboť v klasicismu obsah někdy v dokonale vybroušené a vznešené formě »zamrzá«. Proto se realismus v nových a nových obměnách vrací, stávaje se sám často klasicismem našeho věku v poněkud změněném, ale krásném smyslu tohoto slova.


[1] Důkladněji si všiml Raisova zjevu jen A. Novák v Obzoru lit. a um., r. II, kde před 35 lety měl z jeho díla formální dojem »málo příznivý«. »Materiál slovný a lexikální, jehož Rais užívá a jímž operuje v šedivé jednotvárnosti, jest chudý a všední… slova volena jsou zcela nahodile… věty, jimiž R. vypráví, jsou hotové věty novinářského suchého referátu, docela bez osobitého rázu… není tu pyšně suverénní periody«… (Str. 33—34.)

[2] Krajové a starosvětské výrazy lidové jsou u Raise důležitým tvárným prostředkem při aktualisaci řeči: břinkovka, hopasina, hudrmanice, mrazovka, nakárka, obuj, parazónek, prsk, prapisk, utřenost; broulit, brýkat, hmourat, hnípat, kejklat se, odškrouknout, rejsnit, satonit, štířit se, štiříkat, tejnořit, zaškrouknout a pod.

[3] V Zapadlých vlastencích se původně čtla slova jako pereceptor, pozderavení, usterojit, kde e je vsunuto omylem, lid tak na Jilemnicku a Vysocku nemluví. (Viz Obzor lit. a um. II, 96.)

[4] Správně lidově by muselo znít: poudám, poudá, něco pěknýho.

[5] Turgeněvova povídka »Můj soused Radilov« je založena na »známém výroku«, »že často věci nejnepatrnější působí větší dojem na lidí než věci nejdůležitější«. V tom je celý realismus!

Naše řeč, ročník 19 (1935), číslo 6-7, s. 176-184

Předchozí Josef Bečka: Smetánkův staročesky slovník

Následující Otokar Fischer: Kusá Máchova znělka

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1