Genitiv vlastnosti

[Short articles]

(pdf)

-

(XX, 219) K naší odpovědi na dotaz paní R. S. v předešlém čísle NŘ. („Člověk tmavých vlasů“ v rubrice Drobností) upozorňuje nás univ. prof. Fr. Trávníček, že jsme při svém výkladu opominuli uvésti, co o genitivu vlastnosti napsal Jos. Zubatý v NŘ. IX, 1925, 208 n. a F. Trávníček ve spise Neslovesné věty v češtině II, 1931, 201 n. Nebývá sice v takovýchto odpovědech na dotazy naším cílem vyčerpati celou látku a uváděti veškerou důležitější literaturu, nýbrž přestáváme zpravidla jen na látce vyznačené dotazem a na odkazech k soustavným mluvnicím. Přes to však vítáme upozornění prof. Trávníčka jako podnět k širšímu výkladu o genitivu vlastnosti.

V 9. roč. NŘ. na uvedeném místě vytýká Zubatý (v posudku knihy J. Marii Panstvo v taláru), že se genitivu vlastnosti v novější české literatuře užívá často přes náležitou míru a že se tak děje především dvojím způsobem. Předně, když se pojí jako přívlastek přímo s individuálním jménem popisovaného pojmu, na př. s vlastním jménem nějaké osoby. Tak je tomu ve spojeních „souchotinářský, kulhavý hostinský Šmíd, propadlých, žlutých tváří“, „Spiegel, tichý, zahloubaný, žluté nezdravé pleti pohlédl…“ atd. Čech nevyhledávající neobvyklých způsobů mluvení, píše Zubatý, přidal by ke jménu osoby ještě nějaké slovo významu generického, na př. Šmíd, člověk nezdravé pleti, a pod. Stejně je tomu, popisuje-li se předmět neživotný, na př. Prašná brána, stavba slohu gotického, nikoli Prašná brána slohu gotického. Druhý případ zneužití záleží v tom, že se genitivem vlastnosti vyjadřují vlastnosti nahodilé, proměnlivé, které si můžeme od příslušného pojmu beze všeho odmysliti, na př. zlých, mstivých očí stál před presidentem (vlastnost čistě jen nahodilá, chvilková); bílá noční košile rozhrnutého límečku; v židli seděla paní Manželová, žluté pleti a hlavy svěšené, atd. Takové genitivy nevyjadřují často ani přívlastkové určení podst. jména, nýbrž příslovečné určení děje (jak stál před presidentem?, jak seděla paní M. v židli?), a jsou to potom genitivní příslovečná určení způsobu, „jakých české ucho neslýchalo, české oko nevídalo“. Vzorem k nim jsou patrně německé výrazy j. X. stand gesenkten Hauptes, Y. sah stieren Blickes vor sich hin a pod.

Podle Trávníčkova výkladu na uv. místě vyskýtá se genitiv vlastnosti nejčastěji, aspoň v starším jazyce, jako doplněk v slovesné větě sponové, na př. svatý Prokop jest slovenského roda (rkp. Hradecký 1b); ženské pokolenie jest menšieho rozumu (rkp. Krumlovský 1a) a pod. V novém jazyce to podle T. bývá zřídka, na př. na lékaře nemyslí, kdo je veselé mysli, to jméno je rodu mužského atd. Dále bývá gen. vlastnosti nesouřadným přívlastkem podst. jména v doplňku, v předmětě nebo v přístavku, na př. to je člověk dobrého srdce; viděl jsem tam lidi obojího pohlaví; Prašná brána, stavba gotického slohu a pod. K tomu poznamenáváme, že tu Trávníčkovi unikl jeden z nejčastějších případů v nové češtině, genitiv [246]vlastnosti při podmětu, na př. Jména rodu ženského tvrdého zakončení se skloňují podle vzoru žena. Přístup mají lidé obojího pohlaví. Lidé dobré vůle jsou vítáni, atd. Genitiv vlastnosti se podle Trávníčka vyvinul z nominálních vět (člověk, bílá brada > člověk bílé brady) a liší se od nich jednak pádem (genitiv m. nominativu), jednak zrušením pausy. Z toho plyne, že gen. vlastnosti nemůže zpravidla býti samostatnou částí věty, přístavkem, odděleným od svého jména pausou. To je podle T. ten případ, jejž uvádí Zubatý jako spojení genitivu vlastnosti s individuálním jménem popisovaného pojmu, na př. s vlastním jménem osoby (Spiegel, tichý, zahloubaný, žluté nezdravé pleti a pod.). Tím méně ovšem může být genitiv vlastnosti po pause ukončené, t. j. po tečce a pod., na př. vběhla do kanceláře Sušilová. Bledá, planoucích očí. Druhý nesprávný způsob při užívání gen. vlastnosti je, když se jím vyjadřuje příslovečné určení na otázku jak? — to je způsob popsaný už Zubatým, jak jsme viděli výše. Proto pokládá T. za nesprávné toto spojení (Jirásek, SS. III⁵, 292): stojí statná dosud a svěží, kulaté brady s lalouškem, neboť genitiv nemůže být výrazem adverbiálním. Nezvykle zní Trávníčkovi i Jiráskovo spojení psík useknutého ocasu, vážná sousedka zahnutého nosu, starý Bílek dlouhých, bílých vlasů za uši sčesaných tu stál. Jest totiž genitiv vlastnosti v nové češtině vůbec řídký a nelze ho užívati vždy. Často je lépe sáhnouti k instrumentálu s předl. s (muž se sklopenou hlavou a pod.) nebo k nominativu (starý Bílek, dlouhé bílé vlasy sčesané za uši, stál… atd.) nebo k opisu se slovesem míti (starý Bílek, maje dlouhé bílé vlasy sčesané za uši, stál…) atd. Zubatý na uv. m. upozornil, že vhodným střídáním všech těchto výrazových prostředků lze se vyhnouti slohové jednotvárnosti, již nutně působí stereotypní kladení genitivu vlastnosti v popisech.

Naše řeč, volume 20 (1936), issue 9, pp. 245-246

Previous Dotaz ke čtenářům

Next Josef Beneš: Káva