Časopis Naše řeč
en cz

Literární rukověť k čítance pro šestou třídu českých středních škol

Jiří Haller

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Dr. Jan Menšík: Literární rukověť k čítance pro šestou třídu českých středních škol. — Literární rukověť pro sedmou třídu českých středních škol. Druhé vydání, upravené podle osnov z r. 1933. Vydali Bursík a Kohout v Praze. 1935 a 1936.

[215]Nové učební osnovy pro střední školy z r. 1933 změnily rozsah a způsob dosavadního vyučování české literární historii. Podle nich není úkolem střední školy podávati žákům podrobnou znalost všech, i podružných zjevů literárních, nýbrž poučovati především o spisovatelích význačných, kteří dávají literatuře své doby osobitý ráz, a při učení vycházeti přímo ze čtení jejich spisů. Školní dějiny literatury přestávají být bibliografickým výčtem a stávají se poučným přehledem vývoje národní kultury, jak se jeví v literárním tvoření, a historií literárních škol a slohů. Těmto novým předpisům úředních osnov se přizpůsobují také dřívější učebnice (rukověti) literární historie, a proto také literární příručky Menšíkovy, podle nichž se na našich středních školách učí už léta, vycházejí nyní v nových vydáních, upravených podle osnov dnes platných. Literární rukověť pro šestou třídu obsahuje dobu od našeho národního obrození až po Karla Havlíčka (na Slovensku až do slovenské odluky Štúrovy), rukověť pro sedmou třídu jedná o českých literárních dějinách od B. Němcové až k Al. Jiráskovi a A. Staškovi (na Slovensku po Vajanského a Hviezdoslava).

Velkou předností těchto Menšíkových učebnic je ustavičný zřetel ke kulturnímu a literárnímu dění evropskému. O české literatuře pojednává autor v širokém rámci světových literatur a poučení o ní prohlubuje hojnými poznámkami o životě a práci velkých umělců cizích; poznámky na konci učebnic jsou po té stránce bohatou studnou poučení i pro čtenáře nestudenty. Ve shodě s osnovami věnuje Menšík hlavní pozornost vůdcům literárního vývoje, t. j. velkým spisovatelům a básníkům, kdežto jejich epigony a zjevy vedlejší vůbec zařaďuje do petitových odstavců a poznámek. Proto se z jeho knih jasně vybavuje základní linie českého literárního vývoje a hlavní etapy cesty, kterou od doby národního obrození prošel český literární jazyk. Vítanou pomůcku pro hlubší studium najde žák i učitel v bohatých bibliografických poznámkách, kterými Menšík doprovází každý odstavec své knihy a v nichž s neobyčejnou sčetlostí cituje velká synthetická díla vedle obšírných monografií i časopiseckých článků až po nejnovější dobu. K potřebám a zájmům studentským zvláště hledí odkazy na beletristická díla, v nichž jsou zpracována themata z české literární historie; tak se při výkladech o době obrozenské připomíná Jiráskův F. L. Věk a Raisovi Zapadlí vlastenci, při Dobrovském Al. V. Šmilovský a pod. Duševní obzor žáků se soustavně rozšiřuje i zajímavými výklady o základních literárních proudech a myšlenkových směrech světových, o jejich [216]původu a rázu, na př. o nacionalismu, romantismu, realismu, mysticismu a pod. Portrety básníků a učenců oživuje autor rozličnými příznačnými podrobnostmi, výroky, příhodami ze života a j. Ve všem tom se jeví dílo nejen důkladného znalce literárních dějin českých a cizích, nýbrž i zkušeného odborníka pedagogického, který dovede využíti všech příležitostí, aby ze své látky vyčerpal co nejvíce všestranného poučení a při tom své výklady učinil poutavými a nabádavými.

Nás zde ovšem zajímá především autorův poměr k českému jazyku, a to jednak do jaké míry věnuje pozornost jazykové a vůbec formální stránce probíraných spisovatelů a jejich děl, jednak jak se autor sám vyjadřuje. A tu pokládám za jednu z nejužitečnějších vlastností Menšíkových výkladů, že v nich všude přihlíží také k jazykovým a slohovým prostředkům, jež jsou pro jednotlivé spisovatele příznačné. Tak na př. stručně charakterisuje vyjadřovací způsob Palackého, Jungmannův, Čelakovského, Erbenův, Máchův, Světlé atd. a celé odstavce s názornými příklady věnuje básnickému slohu Nerudovu, Čechovu, Zeyerovu, Vrchlického, Hviezdoslavovu. Menšík tím vyhovuje požadavku, aby poučení o ideové stránce literárního vývoje šlo ruku v ruce s vývojem stránky formální. Žáci jsou tak vedeni k uvědomělému pozorování vyjadřovacího umění v rozličných individuálních podobách, k srovnávání shod a rozdílů mezi jednotlivými básníky a tím zároveň ke zkoumání vlastního vyjadřovacího způsobu, jeho potřeb a nedostatků. V pojetí Menšíkově se tedy literární historie stává skutečnou učitelkou slovesného umění.

Jazyk, jehož Menšík v svých výkladech užívá, je po mluvnické a lexikální stránce velmi čistý. Kromě drobných nedopatření, jakých není uchráněno žádné lidské dílo (na př. vytvořiti jednotný celek jazykový pomocí škol a úřadů VI, 5, m. s pomocí; Palackého dílo… zůstává stále vznešeným pomníkem snah buditelských a naší pýchou VI, 35, m. naší chloubou; V. Hugo jest pokládán největším franc. básníkem XIX. stol. VII, 80 m. za největšího básníka), nenajdeme tu chyb proti spisovné formě. Při tom je jazyk Menšíkův výrazný, jasný a úsporný; je jako stvořen pro dílo určené ke školnímu studiu. Není zatížen zbytečnými cizími slovy, v kterých si tolik libuje dnešní literární kritika a část literárních historiků. Menšík sice také užívá cizích odborných termínů, ale pokud to jde, klade je do závorek na druhé místo a ve výkladě samém hledí vystačiti co možná jen se slovy českými. Třeba po pravdě říci, že tím neutrpěla ani [217]jasnost ani přesnost jeho výkladů, nýbrž naopak že se jeho podání tak stalo neobyčejně srozumitelným a snadno přístupným i duševní úrovni středoškolského studenta. Zřetel k usnadnění studia nepochybně vedl autora také k tomu, aby cizí názvy literárních děl ve výkladech o době obrozenské uváděl v českém překladu a originální znění připojoval v závorkách.

Naše řeč, ročník 20 (1936), číslo 8, s. 214-217

Předchozí Václav Polák: Dobrovského Dějiny české řeči a literatury

Následující kvh. (= Kvido Hodura), vp.: Z našich časopisů

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1