Časopis Naše řeč
en cz

Ještě jednou dareba s darebou

Václav Machek

[Články]

(pdf)

-

(Psáno pro jubilejní sborník NŘ., věnovaný univ. prof. dr. E. Smetánkovi k šedesátým narozeninám.)

Před několika lety jsem se v tomto časopise (XIII, 1929, 25—33) obíral syntaktickým typem dareba s darebou, v mluvnicích vůbec neuváděným. Psal jsem, že tento typ je asi obměnou zesilovacího instrumentálu, zachovaného ještě v ruštině (rus. durak durakom — hlupák hloupý, hlupák hlupácký), tedy zjev jistě starobylý. K typu dareba s darebou jsem pak připojil i slovenské instrumentály objevující se ve větách, které obsahují vzrušené výčitky nebo proklínání.

[202]Tento článek vzbudil dvojí ohlas. Především hned v následujícím čísle (str. 51—56) vyšla pod stejným názvem stať V. Ertla, bohužel nedokončená, neboť to byla Ertlova práce poslední. Ertl v ní projevil nesouhlas s mým historickým výkladem, dovolávaje se toho, že není starých dokladů. Sám pak se pokusil hledati výklad v současném stavu jazyka: myslil na rozličné zdvojeniny jako div a div, kříž na kříž, bída nad bídu a na spojení synonym jako bída s nouzí. »Podle tohoto výkladu … není výraz dareba s darebou nic jiného než syntaktická obměna výrazu pro důraz opakovaného« (str. 54). Odmítl také můj výklad instrumentálu v slovenských kletbových formulích.

Druhý ohlas byl ten, že do redakce NŘ. začaly prouditi dopisy dosvědčující, že ten typ je znám nejen v okrajových oblastech našeho jazyka, nýbrž i uvnitř jeho území. Dosvědčil dále i to, že se objevuje i v množném čísle. Tyto zprávy najdeme v několika číslech NŘ.

Není právě vhodné polemisovati s autorem nyní mrtvým. Nicméně musím se vrátiti k tomuto thematu, abych jednak obhájil, jednak opravil své stanovisko, neboť mlčení by znamenalo porážku. V jedné věci měl však nebožtík pravdu: slovenský kletbový typ bodaj ťa i so somárom je do této souvislosti zařaděn vskutku neprávem, v tom svůj tehdejší výklad zcela odvolávám.

Nemělo by smyslu, kdybych chtěl krok za krokem vyvraceti Ertlovo domnění, že typ dareba s darebou lze pochopiti z nového jazyka, jako útvar mladý. Zásada, že jazykové jevy je třeba vykládati nejprve z vlastního materiálu, ze současné doby, neviděti ve všem hned něco starobylého, je ovšem správná, ale zajisté ne vždycky. Nikdo nepopře, že jazyk má spoustu předhistorických reliktů, vyložitelných jediné s pomocí metody srovnávací.

Syntaktický útvar dareba s darebou je tak vyhraněn jako málokterý jiný. Má, jak říkáme, silný citový přízvuk; objevuje se jakožto kvalifikativ peiorativní (hanlivý), nikdy v pochvale. Jestliže pak najdeme typ zcela podobný i jinde na slovanské půdě, nebude trvám pochyby o tom, že to není domácí, mladý výtvor českého jazyka, nýbrž útvar původu starobylého, předčeského.

V svém článku jsem uvedl paralelní výrazy ruské, lišící se od našich jen tím, že ještě nemají spojky s, vložené teprve v češtině. Jinak jsou zcela obdobné: jsou to také výrazy vesměs hanlivé. Později jsem sháněl zprávy, jsou-li podobné výrazy i v jiných slovanských jazycích. V mluvnicích nebylo o nich zmínky, a tak jsem byl odkázán na osobní [203]dotazy. Mohu nyní konstatovati, že zcela stejný typ je též v bulharštině. Podle zprávy p. Lubomira Andrejčina, lektora bulharštiny na krakovské universitě, je ten typ běžný ve východní bulharštině. Příklady: negodnik s negodnik, glupak s glupak, svinja s svinja. Univ. profesor Stefan Mladenov mi pak píše, že ty obraty jsou i v západní bulharštině, a to vesměs ve výrazech hanlivých, nadávkových, a že ve spisovném jazyku jsou téměř neznámy (dva tři doklady z literatury slibuje uveřejniti později v časopise Rodna reč). Ze svého rodného nářečí vidinského zná obraty magare s (sъs) magare (magare = osel), govedo s govedo a j. V srbocharvátštině a v slovinštině však nejsou (G. Ružičić, F. Ramovš).

Bulharština pokročila od původního stavu podobně jako čeština, totiž vložila mezi obě jména předložku s, a je patrné, že se to stalo zajisté velmi brzy, to jest před zánikem instrumentální koncovky v druhém jméně, zkrátka před úpadkem deklinace. Předložku s pokládáme tedy za neorganickou vložku, provedenou z té příčiny, aby starý typ durak durakom byl aspoň trochu uveden ve shodu se syntaktickými normami živého jazyka. Ruština však jej mohla podržeti bez závady.

Máme tedy syntaktický typ, nehledíme-li na předložku s, podobou i funkcí zcela totožný, ve třech slovanských jazycích, a to za okolností takových, že přejetí z jednoho jazyka do druhého je vyloučeno. Závěru, že jde o typ starobylý, vskutku praslovanský, nelze se vyhnouti.

Poznámky:

1. Pan dr. Pavel Trost mě laskavě upozornil na dva zcela obdobné doklady rumunské: oara cu oara „une heure entière“, un an cu anlu „une année entière“, uveřejněné v článku J. Bycka La répétition en roumain, Bulletin linguistique (Paris-Bucuresti) II, 1934, 74. Autor článku je uvádí bez jakéhokoli výkladu předložky cu. Bylo by třeba, aby romanisté vyšetřili podrobněji, kde a jak se užívá tohoto způsobu, zcela obdobného našemu typu. Nabízí se tu domněnka, že to není než napodobení sousední bulharštiny. Je přece známo, jak je rumunština prosáklá vlivy slovanskými.

2. Ještě několik dokladů na typ dareba s darebou:

Kolářík … křičíl: „neřest jedna s neřestí, hubít tě muším na dosmrti, haby bul pokoj Baar, Chodské povídky a pohádky, řada II (Praha 1922), 8.

dyž se najednou vobrátí ten jeren duch na něho, vykřikne: „Lumpe jeren s lumpem“ ha — víz, víz, — přetáhne ho kořenem Baar, Náše pohádky (Plzeň 1921) 66.

Tuláku jeden s tulákem. J. F. Hruška, Na hyjtě II (1920), 12.

Mezuláne pitomá i s mezulánem pitomym. Kubín, Lidové povídky z Podkrkonoší I, 15.

Copak on (Zumr) ví!? Viděl mě, klepal mě? Dal si tu práci, jakou si dal dr. Hrdlička? Do přednášek nechodí, doma není, leda v noci, a bude [204]radit přes starýho a zkušenýho doktora! Tlučhuba s tlučhubou. V. Mrštík, Zumři (1912) II, 162.

Taškáři! láteřil (Růžička), — komedianti s komedianty, kdo by tohohle se nadál! tamtéž 175.

Ty paskuda aj s paskudou (z Oravy) Medvecký, Detva 134.

Pliaga … kdežte si, i s pliagou? Hviezdoslav, Spisy III, 492.

Mlsno s mlsnou! kočko s kočkou! mamlase s mamlasem! V. Kotsmích, O podřečí doudlebském (Sborník vědecký musea království Českého I, 1868), 27.

Naše řeč, ročník 20 (1936), číslo 8, s. 201-204

Předchozí Stanislav Petřík: O plzeňském „zpívání“

Následující Václav Polák: Lexikální a etymologické drobnosti I. (káva – kafe)

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1