Dareba s darebou
Václav Machek
[Články]
-
Když jsem býval doma v jedné dědině hořického okresu v severovýchodních Čechách, slýchával jsem někdy, jak se lidé častují zvláštními slovními obraty. Hospodář nadává svému čeledínovi ty troubo — s troubou, ty pitomče — s pitomcem a pod. Pomlčka naznačuje, že tam obyčejně bývá nějaká, aspoň nepatrná pausa, aby další slovo dopadlo na nešťastníkovu hlavu s tím větší vahou, ač nemusí tak býti vždycky, záleží na tempu řeči. Bylo mi vždycky divné, jak se má rozuměti tomu instrumentálu s předložkou s, když přece provinilec byl jen sám jediný. Pak jsem časem našel i jinde (v literatuře) několik dokladů, jež tuto uvádím. Tento způsob, při němž je slovo zesíleno vlastním instrumentálem (po předložce s), zná i Kott 3, 80 z východních Čech (kluku s klukem, darebo s darebou, vochlamo s vochlamou, vobejdo s vobejdou, votrapo s votrapou), také je uvádí Vondrák, Archiv f. slav. Phil. 12, 1890, 76 (vejre s vejrem), ale nic o tom nevykládají. V písemnictví jsou příklady těchto obratů nesmírně řídké, ale zato pocházejí z jiných krajů československého jazyka. Máme jich jen několik: »Tuze pospíchám, milá dívče, doma je zle, žena čeká na lík jako na boží smilování, haž po druhý se s tetou svezu, dnes muším letít jako na křídlech, nestačila bys mi,« vykládal jako v letu [sedlák] a ani se neohlédl. »I leť si, schone jeden se schonem,«[1] zabručela za ním Štěrbová (Baar, Spisy 5, 117). Zde to znamená asi ‚ty splašáku splašácká‘. Jiné chodské příklady najdeme v Hruškově slovníku: čůda s čůdou (čůda = »ženská nestydatá«), klachl s klachlem (klachl »je přezdívka člověku velkého těla a nedbalému«), takuvyj vochlesta s vochlestou ha já si ho mám vzít? Expresivní význam takovýchto obratů je dobře [26]viděti i z toho, že po nich někdy následuje věta, v níž je sloveso utvořené od stejného základu: hámoto s hámotou, přece nehámoť! (hámota = pleskal, žvástal); vochlesta s vochlestou, jenom chlestat a jenom chlestat! (vochlesta = ochlasta; u Hrušky s. v. chlestat). Je tu patrná snaha výrazy hromadit, aby se jejich účinek zesílil. Tyto chodské věty odpovídají větám jako nestydo nestydatá, že se nestydíš, takže můžeme říci, že tvoří jistý typ vzrušených vět, vyjadřujících pohoršení nebo hněv.
Z Moravy příkladů nemáme, ale ze Slovenska ano. Už si ty len bosorka s bosorkou (= čarodějnice čarodějnická; Rázus, Haná 31). To by si musel dokázat, niktoši s niktošom (= ubožáku ubohý, ib. 43). V jedné povídce Timravině se neobratný mládenec nemůže odhodlat k tomu, aby své dívce vyznal lásku, ač ta na to čeká, ba mu i pomáhá. »Babroš i s babrošom!« myslí si nahnevaná Ľudmila (= nemotora nemotorný; Timrava, Spisy 1, 40). Smysl je vždy dobře jasný. Říci někomu darebo s darebou je totéž jako osloviti ho darebo darebácká. Má-li Rázus obrat bosorka s bosorkou, najdeme za to u Kukučina bosorka bosorská (Mať volá 1, 68). Oba obraty se vyskytují jen jako nadávky, t. j. při silném pohnutí mysli. Jejich povaha s sebou nese i to, že se vyskytují jen v 1. nebo v 5. pádě. Také jsem nečetl ani neslyšel případů s množným číslem.
Z těchto nečetných příkladů je viděti, že tento způsob není jen východočeský, jak tvrdil Kott, nýbrž že je nebo že byl znám na celé oblasti našeho jazyka. Je pozoruhodno, že jsou to právě oblasti okrajové, v nichž se ještě trochu udržel, jinak je na vymření.[2] Mohu sám potvrditi, že ho ve východních Čechách užívají jen málokteří lidé; zpravidla si pomáhají jinými slovními obraty.
Ptáme se nyní, jaký je původ těchto instrumentálů. Je těžko dáti určitou odpověď, a to proto, že tyto obraty jsou dosud známy jen z nynějších nářečí, zkrátka že nemají historie. Pro svůj příliš vulgární ráz se nedostaly do spisovné řeči. Tak na př. Rais hleděl podati řeč svého kraje (okolí Bělohradu) zajisté věrně, ale těchto obratů nemá. Od svých rodičů jich neslyšel a později před panem studentem nebo dokonce před panem učitelem lidé asi mluvili nebo se snažili mluviti slušněji než jindy, a tak těchto instrumentálů nezaslechl, ač v tomto nářečí ještě žijí. Právě proto, že nemají historie, bude každý výklad jen domněnkou, a těch se může arci vyskytnouti několik.
[27]Pro nás není pochyby o tom, že to jsou výrazy staré. Typ dareba s darebou je asi obměna staršího důrazového útvaru, v němž byl sdružen nominativ s pouhým instrumentálem. Tento starší stupeň zněl tedy asi dareba darebou. Takové vazby měly úkol zesílit jednoduché slovo a byly možné nejen u podstatných jmen, nýbrž i u přídavných a u příslovcí. Typu dareba s darebou odpovídají (nehledíme-li na předložku s, kterou dodala čeština v době, již nelze určiti, a na i nebo aj v slovenštině) ruské obraty jako durak durakom (= hlupák hlupácká, veliký hlupák). Příklady: on stoit durak durakom ‚il reste là planté comme un imbécile fieffé‘; on prijechal grjaznyj, čort čortom ‚il est arrivé si sale, noir comme un diable‘; i iz gostej domoj přišla (svińja) svińja svińëj ‚et le cochon revint au logis, cochon comme devant‘. (Boyer-Speranskij, Manuel pour l’étude de la langue russe 278.) Ona dura duroj (Šachmatov, Sintaksis rus. jaz. 177). A kak zasel v nego durak, to idol stal bolvan bolvanom (tamt. 211). Eto vino — voda vodoj (= »suščaja voda«, t. j. čistá, opravdová, vodovitá voda; Potebnja, Iz zapisok 1, 490). Spojujeme tedy ruské vazby s českými v jedno i geneticky (ačkoli starší prameny literární nás nechávají na holičkách), neboť není dosti pravděpodobno, že by obojí vazby byly vznikly v češtině i v ruštině samostatně.
U přídavných jmen a příslovcí stojí instrumentál ve velkoruštině před nominativem (resp. příslovcem), v maloruštině za ním: ja davnym davno v baně [= v lázni] ne byval (Miklosich, Vergl. Gram. 4, 715). Izba byla polnym polna dymu; černym černo atp. (Boyer na uv. m.). Keller (Das Asyndeton in d. baltoslav. Sprachen 34/5) nazývá typy polnym polna, vysokim vysoko »äusserst beliebte Figur, äusserst häufig«. Z maloruštiny: śil sobi odyn odnym za ričkoju ‚posadil se sám, docela sám…‘; toľko odyn odnym kołod’az vo vśim carstvi ‚je toliko jediná studně…‘ (Miklosich). Viz i Vondrák VSG2 2, 285 a 575. K uvedeným příkladům se druží příklady zesilovacího instrumentálu při adjektivech tvořených zvláštními příponami významu deminutivního, které uvádí Belić v Archivu f. slav. Phil. 26, 1904, 335/6. Tak znamená gluchim gluchochonek ‚docela hluchý‘, dolgim dolgošenko ‚velmi dlouho‘, boľnym boľnešenek ‚velmi chorý‘.[3]
[28]Ruštinu u nás napodobil Čelakovský jednou v Ohlasu písní ruských: »i byl on mládec [Ilja Volžanín] v jejích palácích plným plno jedenáct let.« Jinak jsem našel původní příklad toho druhu dosud jediný (dobrým dobre u Kukučina, Spisy 6, 188). V pořádku slov se tedy československý stav shoduje s velkoruským, a nikoli s maloruským.
Tento český a ruský zesilovací instrumentál (při jménech a příslovcích) patří dále do veliké skupiny starodávných zesilovacích prostředků, které dodávají nějakému slovu důrazu tím, že k němu připojují buďto totéž slovo ve stejném útvaru (na př. daleko daleko = velmi daleko) nebo v nějakém pádě, nebo přídavné jméno odvozené od něho. Bývala i při slovesích takováto »figura etymologica«, a ku podivu zase velmi často v instrumentále.
V slovanských jazycích se tento způsob, zesilovati výraz jeho opakováním nebo připojením stejnokmenného útvaru, čím dál tím více ztrácí. Tak opakování téhož slova najdeme už jen málokdy.[4] Ještě méně najdeme prostý pád (t. ř. akusativ nebo instrumentál vnitřní) při slovesích (pletky pletú Reymont, Sedliaci, přel. Grebáč-Orlov 3, 88; — krihou skrahnul Hviezdoslav, Hájnikova žena 68; — blkom blčí Sládkovič, Detvan, strofa 47). Hojnější a produktivní je instr. vnitřní u nás snad jen na Moravě (v nářečí mor.-slc.): sed sedmem, rana pálí palmem, ščípe ščipmem, léje lejmem a p. (Bartoš, Dial. mor. 1, 183). Za to však je u nás velmi oblíbeno připojování adjektiva (lenochu lenošná, sloven. mačný mak, čes. pravda pravdoucí, hanba hanboucí atp., rus. gore gor’koje ‚trpké hoře‘, čudo čudnoje, divo divnoje ‚opravdový div‘, den’ den’skoj ‚celý boží den‘) a p. V češtině je to jediný vskutku živý a produktivní druh.[5]
V starých dobách byla »figura etymologica« všelikého druhu dosti hojná. Je to prostředek sice primitivní, ale právě proto účinný. Baltské jazyky si ještě v nynější době libují v rozmanitých zesilovacích prostředcích, zvláště instrumentálech.[6] Hojný [29]typ je na př. degtè dega ‚hořením hoří‘ v litevštině (srov. výše pálí palmem). Do této kategorie patří vlastně také t. zv. intensivní zdvojování kořene. V slovanských jazycích a zvláště v češtině jsou však tyto prostředky nyní omezeny na nejmenší míru, jsou ve zřejmém úpadku a drží se jen (kromě jediného typu lenoch lenošná) jako archaismy, které dnešnímu člověku nejsou syntakticky průhledné.
*
Na Slovensku se vyvinul ještě jeden zvláštní instrumentál, jehož užívání osvětlíme několika příklady. Objevuje se rovněž v řeči vzrušené, když někdo nadává, vyčítá nebo popírá něco sobě nebo jiným, a to ve spojení s nějakou zaklínací formulí. Jde tu o zjev dosti podivný, syntakticky těžko pochopitelný a — zdá se — omezený na slovenštinu. Abychom se uvarovali nejasností, musíme vypočítati doklady v jejich celé obšírnosti. U Timravy v jedné povídce vystupuje jakýsi Jano, jenž jde žádat o ruku jedné dívky pro svého tchána-vdovce. Ale ta úloha je mu náramně nemilá. Přijde až k domu nevěstinu, už před domem zastihne ji i její matku na ulici, oběženy se ho ptajj, kam jde. »Idem poľa vás…«, odvetí pridusene. »Bodaj ťa i so somárom, keď si sa dal vyhnať,« myslí o sebe medzitým (Spisy, 2, 98). Kdybychom to, co si Jano myslí o sobě, přeložili do obyčejné češtiny, znělo by to asi: »Měl tě šlak trefit, abys zůstal doma, osle oslovská.« — J. Cíger Hronský líčí v románě starého lakomce a jeho dceru. Lakomec je těžce nemocen. Tu se doví, že žid Blumenfeld, který mu je dlužen dvě stě zlatých, umírá, a bojí se, že tak o ty peníze přijde. Chce jít k židovi do jeho dědiny, ale rodina ho nechce pustit, aby neuškodil svému zdraví ještě více. Starý se rozhněvá: »Ticho, dosť! — vari mám založiť ruky a potom budem na druhý svet za ním chodiť? Tristo sa mu aj so zlodejom! Čo, azda vám je nič dvesto zlatých?!« (Žltý dom v Klokoči 164.) — U Kukučina jeden gazda zlořečí nepodařeným volkům. »Bohdaj ste skapali [= zahynuli] i s lazármi!« klial nešťastným juncom (Spisy 2, 116). Těmi lazary míní právě oba voly. — Jiný příklad z Hviezdoslava (Spisy 3, 251). Matka přistihla syna, jak tajně nesl volům oves (podstrkuje jim, aby hodně ztučněli), a rozvinul se tento dialog:
— »Nedal bys im múky?
A ty žuj si slamu. — Privrznem ti ruky! —
Zakoleš ich var’, há?… Prasa stučnie samo?…«
Ledva ohrnul sa: »Ja, nezúrte, mamo —
za hrsť zadkov, ejha! Včude ovsík kuká:
[30]ak vystýkať zúbky —« »Verím, zpod klobúka;
odkryl…« »Mhm,« syn však, »hi-hi…« siažil s chichtom.
»Zubaj, počkaj, zamknem!… By ťa i s leciktom…«
Posledním slovům by ťa i s leciktom zase není možno rozuměti jinak než asi ‚aby tě… ty ledajáku neopatrný‘. Při tom máme tu zvláštní instrumentál od lecikto, nikoli očekávané lecikým, z čehož můžeme tušiti, že matce při řeči tanulo stále na mysli ty lecikto, jež v posledním okamžiku snadno změněno v instrumentál docela mechanicky.[7]
Útvar těchto vět je dosti podivný na první pohled. Je tu nejprve začátek nějakého zaklení (zpravidla bez slovesa!). Že se v kletbách místo celé věty poví jen začátek, je známo i z jiných slovanských jazyků (Vondrák VSG2 2, 574). Příčinou je to, že se to s tou kletbou nemíní tak doslova, jak ta věta zní, a z pověrečného strachu se to tedy nedopoví. K tomu pak je zde připojen ještě instrumentál s předložkou s, k tomu ještě dodána spojka i (aj).
Takových proklínacích vět může býti značné množství. Záturecký (Slovenská přísloví 258) má jich bohatou sbírku. Při některých si mluvící osoba ani neuvědomuje přesný obsah kletby, ale podle stupně svého rozčilení si uleví větou delší nebo kratší, více nebo méně šťavnatou. A dá-li pak na počátek takových kombinovaných útvarů úvodní slova nějaké jiné kletby, která se svým významem, bereme-li jej přesně, zrovna nehodí, vzniknou věty, jejichž smysl musíme teprve hádat. Vytuší jej arci každý ze souvislosti. A ty proklínací obraty spojené s instrumentálem jsou pak jakousi rouškou myšlenky, kterou lze vysloviti mnohem prostěji a jasněji, ale která se ze zvyku mluvící osoby nahrazuje nebo obaluje stereotypní formulí. Při tom v instrumentálu je obyčejné apelativum citově nevýrazné, indiferentní, místo výrazu nadávkového. Je zase třeba uvésti citáty v celé souvislosti, aby smysl byl úplně patrný.
Tak na př. u Kukučina (Spisy 3, 134) pastýř Durina si nemůže vzpomenouti na slovo trúba a praví: »Veď keď mi nechce na um zísť (= přijít na mysl)… no, bodajže ho i s takým rozumom… len toť som ho vedel, a teraz… nedajbože! Ach, ako sa mi po jazyku pletie.« (= Čert vezmi takový rozum.) Podobně kleje kupec Ondrej na svou vlastní hlavu, že je zapomnětlivá: »Ľaľa! Bodajže ťa i s hlavou!« A pľasol sa širokou dlaňou po čele (Kukučin 1, 166). — Nebo v dramatu Mia od Jégé-Nádašiho (str. [31]68) hovoří Gorovič: »Tak konečne začíname všetci po ľudsky hovoriť, ako sme to mali hneď od začiatku urobiť. Livoňský sa naučil, že je veľký rozdiel medzi teoriou a praxou a že oduševnenie za vedu a pokrok nemôže súťažiť so živým, ostrým citom lásky, ktorá smetie i onakvejšie překážky. A ty, Gusto môj, nahliadaš, že pohodlie je viac hodno, ako každý charakter.« Na to mu odpoví Turecký: »Nech ho tam parom uchytí i s charakterom, človek sa len podaromnici natrápi preň.« Smysl té věty je ‚parom vezmi charakter‘ nebo ‚dej pokoj s charakterem‘. Turecký nemluví (podobně jako Gorovič a ostatní) snad o nějakém charakterním člověku, kterého by měl parom odnésti i s jeho charakterem. Ne, Gorovič mluvil všeobecně jen o charakteru. Ani onoho Livoňského tím nemyslí, neboť ten se sám účastní hovoru. Prostě ta věta je náhodná výplň kadlubu (nebo jakéhosi »šimla«), jímž je zakletí (aby ho parom vzal) spojené s instrumentálem. V celém »šimlu« se myšlený předmět oděje do instrumentálu a celek pak značí »čert vezmi toho a toho (to a to)«. — Dva chlapci jdouce lesem padají přes kořeny. »Bodaj by si skamenel i s koreňom,« vykríkne zas Paľo a kus krpca ostalo mu tam na koreni (Zechenter, Lipovianska maša 25). Větu bodaj by si skamenel netřeba zase bráti doslova, chlapec chce říci asi tolik co zatracený kořen! Ale bodaj by si skamenel je asi nejoblíbenější jeho zaklení, a tak ho užije i tu, ačkoli se právě nehodí smyslem. — V románě P. Kompiše Osloboditeľ hovoří spolu na str. 183 děkan a advokát. Když advokát omlouvá záletnictví hrdiny románu, zlobí se děkan: »Bodajže ťa i s fiškálom! (= Zatracený advokát!) Pri všetkom ti najde obľahčujúcu okolnosť!« — Muži mluví o ženách, jak jsou panovačné atd., a jeden praví: Štrngni si no so mnou, celkom mi vyschlo hrdlo. Psia mať i so ženami, niektorá je také chuchro, čo keď by si dúchnul, spadla by s nôh, a často i najmocnejšieho siláka vodí jako to teľa na povrázku… (Reymont, Sedliaci, překlad Grebáče-Orlova 2, 156). Smysl je zase asi ‚čertovské ženské‘. — Také Záturecký (na uv. m.) potvrzuje tuto vazbu. Praví, že se k větám bodaj ho Pán Boh pobil atp. dokládá i s človekom nebo i s takým človekom.
Tomuto slovenskému typu právě popsanému se blíží věty ze zlínského podřečí na Moravě v Bartošově Dial. slovníku 371: Nech ťa šľak spere ai z baranem! — Hrom do ťa uhoď s koněm! Bartoš praví doslova: »Takovými a podobnými kletbami proklíná se beran, kůň atd. sám = nech šlak spere barana, hrom uhoď do koňa.« Tyto věty mají jednu zvláštnost. Kletba se tu obrací formálně k druhé osobě a nikoli k třetí, jak jsme viděli až dosud, udaný význam však tomu neodpovídá. Zpravidla chtějí totiž ta[32]kové kletby zasáhnouti třetí osobu nebo věc, tedy vzdálenou. V tom případě by v instrumentálu mohlo docela dobře býti obyčejné apelativum. Jestliže však se adresují druhé osobě, přítomné, čekáme v instrumentálu nějaké silné slovo hanlivé. Podle toho jsou v pořádku věty by ťa i s leciktom a nech ho šlak spere ai z baranom, ale zlínskou větu nech ťa šľak spere ai z baranom cítíme jako kontaminaci obou předešlých způsobů. To je už takřka poslední stadium vývoje. Jsou to už ubohá schemata. Vlastní syntaktická funkce jednotlivých slov v nich zanikla. Uvedené doklady těchto podivných instrumentálů jsou, jak bylo řečeno výše, ze Slovenska anebo ze sousední oblasti moravské, blízce příbuzné. A zase je to zjev bez historie. Je věru těžko podati přesvědčivý výklad tohoto úkazu, neboť hořejší sbírka dokladů má věty nestejného rázu. Jednak máme tam věty, v nichž zaklení je jenom načato, a kde je dána volnost fantasii, aby si doplnila, co potřebuje k tomu, aby ten instrumentál učinila srozumitelným. Jednak jsou kletbové věty úplné, a pak instrumentál nemá v nich pražádné opory. A opět připomínáme, že je možno vykládati si vznik takových vět několikerým způsobem, podle toho, které věty pokládáme za původní typ. Řekněme hned, že není možno příliš lpěti na doslovném znění kletbových formulí. Každý člověk je náchylný k tomu, aby si vyvolil jeden jediný obrat zaklínací. Jeden užívá při každé příležitosti věty bodaj ťa (ho) šľak trafil, i když mluví o neživých věcech, jiný řekne bodaj by si skamenel, i když kleje na kořen, jiný zas má oblíbené rčení psia mať, které spojuje se vším možným, a jiní ještě jinak. Kletby úplné nám ten instrumentál nikterak nevysvětlují, ba spíše zatemňují. A tak nezbývá než obrátiti se k nejčastějšímu způsobu neúplných vět bodaj ťa nebo by ťa, jež lze doplňovat arci dosti libovolně.[8] Následující řádky nejsou tedy nic více než pouhá domněnka. Máme za to, že tento instrumentál v kletbách souvisí s vazbami typu dareba s darebou, babroš i s babrošom. Tak onu větu z Timravy doplňujeme takto: bodaj ťa [šlak trafil, ty somár] i so somárom. Větu z Hronského: tristo sa mu [hromov do duše páralo, tomu zlodejovi] aj so zlodejom. Svádí nás k tomu hlavně ta okolnost, že u Timravy nalézáme obojí rčení (totiž typ babroš i s babrošom a instrumentály kletbové), čímž je zaručen jejich lokální styk aspoň na jednom místě. Zdali je tomu tak i jinde, to by mohla zjistit jen podrobná anketa. To by tedy byl základní útvar [33]těch vět. Ostatní věty (kde instrumentál je bezvýrazné apelativum) vznikly ovšem teprve tehdy, když se původní typ stal schematem. Pokažení původní jasnosti se stalo i tím, že v zaklení není příliš třeba výrazů úplně srozumitelných. Slovák se zaklíná rčením bysťuže bohu, b. výbohu, jemuž nerozumí, ale to mu pranic nevadí.[9]
Oba dva výrazové typy, které jsme tu popsali, totiž 1° dareba s darebou a 2° bodaj ťa i so somárom patří do syntaxe vulgárního čsl. jazyka. Tak jako existuje zvláštní slovník neliterárních mluv (rozmanitých stavů a zaměstnání, na př. zločinců, vojáků a j.) s osobitými způsoby tvoření slov, tak i skladba má některé zjevy, které jazyk reservoval pro nízké výrazy zlosti, pomluvy nebo posměchu.
[1] Tak je psáno. Správně by mělo býti shone.
[2] Byl bych velmi rád, kdyby čtenáři Naší řeči napsali redakci, znají-li tento instrumentál i odjinud.
[3] Belić uvažuje o původu těchto instrumentálů a pronáší domněnku, že vznikly ustrnutím z instr. predikativního (doplňkového). Ve větě on byl boľnym boľnešeńkim se prý výraz boľnym boľnešeńkim cítil jako složenina, takže tam, kde to celé musilo být v 1. pádě, změnilo se jen zakončení druhého členu, kdežto počátek (ten instrumentál) zůstal beze změny. — Že je tento výklad úplně pochybený, dokazuje právě čeština, kde ho vůbec nelze užíti, ačkoli jde o zjev úplně stejný. Spíše to může býti kontaminace typů běl — bělëšenek (podobá se českému malý — maličký) a polnym polnyj.
[4] O tomto asyndetickém opakování jedná Hujer, Mnema (Sborník Zubatého), str. 162.
[5] Příkladů tohoto druhu lze nashromáždit ohromné množství. Pěknou sbírku jich má Kott 3, 79 a Vondrák AfslPh. 12, 1890, 62 n. [S tvary jako mor. pálí palmem srovn. starší patrně tvary jako plovmo plovú Štít. Vrť. 166, 29. Red.]
[6] Viz Zubatý, O alliteraci v písních lotyš. a litev. 22 n. (= Věstník Kr. č. sp. náuk, 1894, č. III) a Indogerm. Forschungen 3, 1894, 134 n.; Endzelin, Lettische Gram. 439, 458 a j.
[7] Není podobno pravdě, že by Hviezdoslav byl napsal tento tvar ad hoc jen pro rým.
[8] Ostatně ani genitivy, dativy a akusativy zvané »zvolací« nejsou syntakticky právě průhledné. Na př. csl. tako mi […?…] gospoda mojego Isus Christosa ‚per meum dominum…‘ (v. Vondrák VSG2, 2, 249).
[9] Jiný výklad obou instrumentálových vazeb mi naznačil (v dopise) redaktor t. l., řed. V. Ertl. Doufám, že jej dále sám uveřejní. Pro druhý typ vychází z vět asi takovýchto: dejte pokoj s fiškálem nebo k čertu s fiškálem. První část věty má povahu silně emocionální a mohla býti časem nahrazena zaklením silnějším, než je pouhé k čertu. — I když je tento výklad velmi svůdný, setrvávám na svém; hlavním důvodem je mi to, že při těch instrumentálech je téměř vždy spojka i nebo aj (jedna věta zlínská jí nemá, ale víme, že Bartošovi dodavatelé nebyli vždy právě nejpřesnější). Tato spojka je společná oběma typům. Je nám pochopitelné, že ji Slováci přidali k výrazu s babrošom, odkud se přenesla sem do těchto kletbových útvarů, ale ve vazbě dej pokoj s fiškálem si ji dobře vyložiti nemůžeme.
Naše řeč, ročník 13 (1929), číslo 2, s. 25-33
Předchozí Škultétyová
Následující Quido Hodura: Máchův Máj
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1