Časopis Naše řeč
en cz

K tvoření slovanských, zvláště českých slov onomatopoických

Jiří Straka

[Articles]

(pdf)

-

(Ostatek)

Méně časté je zakončení interjekcí a onomatopoických jmen souhláskou -t. Nejsnáze pochopíme jeho fysiologický vznik po sykavce s. Vyjděme od primární interjekce (p)s!, jejíž původní funkce bylo nejspíše volání na zvířata (srov. J. M. Kořínek LF. 58, 1931, 432n.) a z níž vzniklo mezinárodní pst! Prodlužuje-li se totiž s ve výslovnosti, a pronáší-li se s větší silou, jak je obvyklé při slovech isolovaných, jazyk, který při s tvoří hřbetem úžinu, se na okamžik bezděčně přimkne k alveolám, a tak zazní slabounké t, artikulované přibližně v týchž místech jako s. Toto t je ovšem původně zvuk jenom přechodný (Gleitlaut), bez explose, a teprve časem se z něho stane samostatné fonéma, které si mluvící uvědomuje.[1] Vedle interjekcí ps a pst (obé u Jg.: interjectio silentium imponentis, canem vocantis; chod. ps-vs… »na navnazení štěněte« Hruška 78) je sloveso pšíkať »říkati dítěti pší pší, aby usnulo« K. II (na Přerovsku, ale obecně známé) a psíkati »volati ps, pst« Jg. (již z Rešelia: psíkání, psykání »sibillus, poppysma«, t. j. mlaskání jazykem), dále psyk! »pst!« podle Loriše na uv. m. 77 a Bart. Sl. (tak se odhánějí kočky a tak se též volá, když přicházejí nečekaní hosté), psykať »někoho okřikovati« a upsykat »psykáním utišiti dítě«; pšuk a pšouk »pouštění větrů nebo jednotlivé pšuknu[158]tí« Jg. atp. Rozdíl mezi pst! a pšik (psyk), pšuk je pro naše výklady důležité svědectví, že se po souhlásce s dálo rozšíření o -t, kdežto po samohlásce o -k (srov. i pol. ksyk, kszyk a ksykać, ksyknąć z bolu, od 16. stol. Brückner). Sloveso pškáti, pšknouti Jg., K. II, Bart. Sl. a j. hlásí se sem svými významy »šeptnouti, ceknouti« i »kýchati« (u Bart. Sl. též »o bublání pukajících bublin na vrchu vroucí krupice, kaše a pod. kysajících látek atd.«), nemyslím však, že by bylo odvozeno ze základu pšk, jak vykládá Jg. s. v. pškáti (»hlahol pšk vydávati, šeptnouti, ceknouti, mucksen«), nýbrž z pouhého pš, a -kati pokládám za analogické tvoření, o němž bude níže zmínka. Ovšem by byl možný i výklad ze základu pšik, odkud by se bylo i při rychlejším pronášení víceslabičného slova vysunulo, stejně jako je mor. pchat místo pichat Bart. Sl., s kterýmž se beztoho naše pškáti mate, znamenajíc na př. u Náchoda a u Solnice též »bodati« (pškalo mě to v oči) K. II.

V jiných případech, kde máme onomatopoické slovo na -st, musíme především rozhodnout, smíme-li s pokládat za část ještě zvukomalebnou, či náleží-li spolu s -t k části sufixální. Rozhodování je usnadněno v slovech, která malují zvuky sykavé, svištivé, jako je na př. u svist, -u m. (na př. bouře, karabáče) Jg., K. III a VII, slc. švist K. VII a Kál.; z téhož základu je jméno horského hlodavce svišť, -ě m., sloveso svistati, svištěti, svištivý (řez pily) K. X a svištný (o ráně) K. VII atd., s hláskovou obměnou čes. chvist »hvizd« Jg., K. I a j., v přeneseném smyslu »úplavice«, dále chvíšť, -ě m. »svišť«, chvístati »hvízdati«, ale i »míti průjem« atd. (srov. i Berneker s. v. chvistają), konečně i č. hvizd a hvižď, -ě m. (toto v přenesených významech »pták« nebo »hluchý, červivý ořech«), hvízdati atp. (doklady již v Geb. Sl.), k němuž paralely z ostatních slov. jazyků viz u Bernekra s. v. gviždžą gvizdati a u Meilleta Sl. c. 28 a 143. Hvizd (z pův. gv-) vyjadřuje proti chvist, svist zvuk silnější, zvučnější, i je tu jak na počátku, tak na konci souhláska znělá (g a z); zároveň je náhrada z za s z příčin zvukomalebných svědectvím, že tato hláska náleží ještě k onomatopoickému základu. — Jiné takové české onomatopoické slovo je šust, -u m. Interjekce šust (na př. šust do komory = schovala se) Jg., K. III a VIII nebo mor. šúst (šúst s ňú ze dveří) Bart. Sl., na Kladsku šoust (šoust s ní do pece) Kubín 236, ale již též stč. šoust, srov.: Tobě z aust a nám mimo uši šaust RokycPost. (Šimek) I 726 ad 273; subst. šust m. »šustění« Jg. (Vel.), K. III, slc. šust vedle šušot a šuchot Kál., i pol. szust Brückner atd., v rozličných přenesených významech, jako mor. šúst »kukuřičný [159]suchý list«, čes. šoustí »drobné listnaté chrastí«, slc. šuščí »suché listí« atp., šust mor. »potřeštěné, vrtkavé děvče«, slc. šust vedle šustek »větroplach, pudivítr, blázen«, šust též »třeštění« atp. Jg., K. III, VII, IX, Bart. Sl., Kál. Významový vývoj jména šústie n. z pův. onomatopoického ve hmotný význam »roští« atp. dobře ukazuje cestu, kterou se kdysi, v dobách předhistorických, dál vývoj čes. jména chrast, -u m. a nesčetných jmen s ním souvisících ve všech slov. jazycích. Původní *chvorstъ bylo podle Bernekra napodobením šustu, který vítr působí v křoví (křoví chrastí), a metonymicky bylo slovo přeneseno nejprve na samo křoví, potom i na jiné věci praskající, jako na př. na křupající pečivo. Doklad původní interjekce našel jsem jen u Kotta VI v lašském chřast: A tu hop! k němu a chřast! jemu po hlavě a fuk! už byl pryč. Jestliže u tohoto slova, doloženého již v rukopise kroniky Kosmovy v místním jméně Chvrasten (Ab arbustis nomen Hurasten) a v četných slov. jménech místních, mohl Gebauer Sl. pomýšleti na výpůjčku ze sthn. horst, nikdo nepochyboval, pokud vím, o onomatopoickém původu českého jména chřest »Gerassel« a bohatého jeho příbuzenstva též z jiných slov. jazyků. Berneker za onomatopoické, myslím, právem pokládá také stsl. chrąstъ, č. chrúst pův. »brouk vůbec« atp. i v jiných slov. jazycích (podle chrupajícího šumu krovek), kdežto Gebauer H. ml. I 46 a Brückner hledali jinou etymologii. Jm. chrúst je tedy příbuzné s chrust, -u m. »hlahol od potření něčeho pohnutedlného tvrdého, křehkého, suchého, též samé chroustání, das Knorpeln« (na př. když zajíci okusují zelí, Čelak.) Jg., chrustiti a chrustěti Jg., chřoustati i chrustati »něco tvrdého kousati« Jg., chod. chruštit a chrouštat Hruška 35, mor. chřoustat, chřóstat, křóstat Bart. Sl., chrustot K. X, chrustí n. »opadané jehličí« K. I atd. — V českých nářečích je mnoho interjekcí a slov z nich utvořených na vyjádření zvuku, který vzniká při prudkém vylití vody, při dopadu kapek dešťových atp.; i jejich s lze, myslím, dobře chápati jako zvukomalebné. Tak chrst, interj. i jméno, zná Jg. již z Rosy a z Dobr., dále chrstnouti (vodu na někoho) atd.; chod. chlist »o zvuku hustých kapek dopadajících na zem« (Tu máš, mlíko chlist na zem!) Hruška 35; chloust Jg., K. I (Chloust na něho z okna pomyjemi), NŘ XII, 165 (interj. chlúst vyložena tu jako »žbluňk«); mor. chľasty »pršky se sněhem« Bart. Sl. a K. X 591, chlastěti »silně pršeti« K. VII 1272; chlistit (o dešti) Kubín 182 a chlejstat Hošek Nářečí českomoravské II. Podřečí polnické 1905, část 1, str. 137; chlostat (o sněhu) K. D.; záp. mor. chlístat »šplíchati vodou« Bart. Sl., val. chlustnúť »střiknouti« t. atd. Po[160]dobných interjekcí a jmen užívá se i na vyjádření »srkání«, s příklady již od 16. stol., srov. č. chlastati (krev KronMosk.) Jg., pod. slc. chlostať Kál. a j.; náležejí k bohaté rodině slov. onomatopoických slov, o nichž mluví Berneker s. v. chlastają chlastati.[2] Pokud tato onomatopoická slova mají význam nemírného pití, jejich s před koncovým -t není již tak bezpečně částí zvukomalby. Přivádí nás na tuto myšlenku to, že vedle nich jsou obdobná slova chlam, chlem a chlamst, chlemst, na př. mor. slc. a val. chľámať o nestřídmém nebo nezpůsobném pití (jako dobytek) a zlin. chľam, -u m »chlast« Bart. Sl. a K. D. 591, již stč. chlemtati Geb. Sl. a Jg. (Jg. vykládá podle Rosy »od hlaholu chlem chlem, jejž psi pijíce činí«) atd.; interjekce chlamst »chňap«, subst. chlamst, chlemst »jedno polknutí«, přeneseně jméno psa atp., chlamstati, chlemstati v stejných významech jako chlastati Jg., K. VIII, Vydra, Popis a rozbor nář. hornoblan. 1923, str. 103 atd. Schallelement, jak to Berneker zove, onomatopoických slov chlamst, chlemst, -ati bylo tedy patrně prosté chlam, chlem a celé -st přeneseno analogií od slov podobného významu, kde bylo s od počátku částí zvukomalby; možná, že i chlast »nemírné pití« je z prostého základu chla-chla.

Mimo s bývá to ze souhlásek úžinových jediné ch, po kterém nalézáme základ dvou tří českých (slovanských) onomatopoických slov rozšířený o -t. Je to především v čes. jméně checht, -u m. a s různými samohláskami v podobných českých i jinoslovanských jménech, srov. Berneker s. v. chochotą chochotati, zčásti i Meillet Ét. 174 a Sl. c. 23, Walde s. v. cachino a j. Jungmann má sice v slovníku též prosté jméno chech a chych, -u m. »tichý smích, checht«, ale jeho dva příklady na chych jsou z pol. slovníku Lindova, kde, jak poznáváme z Bernekra, je dial. jméno chech. Jinak u nás odevždy bylo jen checht vedle chechot, chechtot, utvořených již příponou -ot. Gebauer Sl. má ovšem v záhlaví jen chechet, chechot, -chta, -chtu m. a příklady na ak. pl. chechty (z RokycPost.), kdežto stč. dokladu na nom. sg. ani checht ani chechet není. Teprve u Jg. čteme z Hlasatele II: Strhl se náramný smích a checht; podobně K. VI má checht z Kom., slc. checht »chechot« Kál. atp. Z checht dále: chechtati sě, chechtánie vedle chochtánie již Geb. Sl., Jg. atd. Slc. chechliť sa »chechtať sa« Kál., dial. č. (na Královéhradecku) chychlati [161]se K. VI, mor. (Žďár) hyhlati se a hyhliť se Bart. D. II 262 a 320, Bart. Sl., K. VIII atp. a mor. chechonit se a chichoň, -ě m. »chechtot«, chichoniti se (na Přerovsku), chychoň m. smíšek«, chychnit se (potutelně), hyhňati se atp. K. VI, Bart. Sl. a j. ukazují, že -t v checht atp. není podstatnou částí onomatopoického základu, stejně jako jí není ani l ani ň oněch slov paralelních.[3] Stejně je -t elementem rozšiřujícím onomatopoický základ ve jménech řeht, řehtati atd., kteráž vedle původního významu koňského hlasu (Bratr.), žabího skřehotání (RZvíř.) měla odedávna též druhotný význam »smích« (již KomJan.) Jg., K. III a VII i j. Máme i tu totiž paralelní mor. řehniť sa »smáti se hlasitě« Bart. Sl., slc. rehliť sa »řehtati se« Kál. atp. Mladým onomatopoickým slovem, ale v nářečích oblíbeným, je šplecht, -u m. »šplíchání«, v pl. obyčejně »klevety« Jg., K. III, VII atd. Interjekci šplech ani šplecht jsem nenašel, ale je subst. šplech, -u m. »žvanění« K. VII (ze Svat. Čecha), slc. šplach »šplíchnutí« K. VIII 578 a Kál., šplouch »šplouchnutí« K. VII, č. šplíchati, slc. špliechať, příjm. Šplíchal atd. Z interjekce šuch o slabém úderu, oblíbené na Slovensku Jg., K. IX, Kál., Bart. D. I 276, utvořeno dále šuchty šuchty šuch na plot (tak rychle prý pere hospodyně, Hořice) K. IX, ale přímého dokladu na subst. šucht nemám; zato jsou dosvědčena jména šuchot »temný hluk« K. III a Kál., ale i »šepot« Bart. Sl., šuchta a j. pod. slova v přenesených významech K. III, Bart. Sl., Kál., šuchati a šúchati, slc. šuchtať atd. Jg., K. VII a VIII, Kál. a j. — Jak v těchto a podobných slovech zakončených na -cht vysvětliti vznik koncového -t? Po ch čekali bychom spíše -k, z podobných příčin, z jakých po s vzniklo -t, neboť k se tvoří na témž artikulačním místě jako ch. Avšak proud vzduchu, zvláště silný při důraze, stlačí poněkud jazyk, vzadu přiblížený při ch k patru, takže se bezděčně v tomto místě sníží, ale pružností svalů se vzepne k patru svou částí přední. Tím se dostane do polohy pro t. Ostatně i kdyby bylo mohlo spíše vzniknout -k, nebyla by vadila jeho vzniku též jakási aku[162]stická nezřetelnost skupiny chk, která vůbec není v struktuře českého jazyka kromě na švu příponovém (srov. ach-kati, gen. Mach-ka a pod.)?

Rozšíření o -t je také po souhláskách závěrových k a p. Poněvadž jsou tu interjekční základy ukončeny souhláskami závěrovými, nebylo by již třeba dalšího uzavření druhou souhláskou závěrovou, leda dálo-li by se to na odlišení jména od prosté interjekce. Potom by ovšem takové -t bylo jakousi příponou, byť ještě beze všeho vyhraněného významu, t. j. nebylo by původu fysiologického. Avšak ani vznik způsobem fysiologickým nemůžeme beze všeho vyloučit: Interjekce, jak stále připomínáme, pronášejí se — a zvláště v nejstarších dobách se pronášely — isolovaně, t. j. tak, že po nich vzniká pausa, jinými slovy mluvidla přicházejí do polohy klidové. Taková poloha může býti dvojí, absolutní a relativní (srov. nejnověji výklad prof. Chlumského LF. LIX, 291). V pravěku, kdy takové interjekce vznikaly, byly to samostatné věty a po nich se mluvidla vskutku vždy vracela do absolutního klidu; při něm je jazyk blízko patra, vpředu se dotýká hřbetem alveol a po stranách tvoří dotyk podél všech stoliček. To je právě poloha blízká poloze pro t, jak ukazují palatogramy i Roentgenové obrazy, srov. Hála-Polland Artikulace českých zvuků v Roentgenových obrazech, obr. 2, 6, 7, a Hála K popisu pražské výslovnosti, obr. 5. Tak chápeme, že na přechodu od artikulace koncové explosivy k nebo p do úplného klidu mohlo mimovolně zazníti t, s počátku slabé a bez explose, z něhož však časem vzniklo samostatné fonéma. — Příklad takového rozšíření onomatopoického jména na -k znám z naší řeči jediný, a to klekt, klokt, obměnou hláskovou (srov. Geb. H. ml. I 450) klecht, klocht. Podle Bernekra s. v. klekъtą, klekъtati a klokotą klokotati je onomatopoických jmen tohoto základu ve všech slov. jazycích hojně (srov. i Walde s. v. clango), a to s významy rozličnými. Tak stsl. klьčetъ, jak je psáno v EuchSin., »claquement des dents« a klьčьštą »je claque des dents« Meillet Ét. 298 a Leskien 84, strus. klьkъtъ »křik« Vondrák I 585 a rus.-csl. klegъtati, klekъtati »křičeti«, zvláště o orlech, nrus. klegtъ, klektъ, klegtanie »křik orlí« atp., pol. klekot, klekotać, klektać o čápech (bociany klekocą), ale i »plappern« atp. Brückner 233, nč. klekt orlů, havranů K. VI, klektati již stč. »bíti« (v nosy klektati Hod., Ten kámen klekce, t. j. »zvuk klektavý dává« ChirB., o čápech, ale i o lidské řeči Baw., ústy klektati »klappern« Papr. nebo »schwatzen« JeronKlem., nejčastěji »querlen«) Geb. Sl., Jg., K. I, IX, X vedle klechtati, slc. klektať vedle klekotať »klepati zobákem« Kál., již stč. též klek[163]tačka »čím se klektá« Geb. Sl. a KlarGloss. 2360 atd., mor. klechtačka (laš. i ve významu »řídké bláto, v němž se klechtá, brodí«) atd. Bart. Sl., klekot »das Geklapper« Jg., K. I, X (klekot orlí Al. Mrštík), K. D. a j., klekotný o vráně Geb. Sl., klekotati, slc. klekotať a klekotiť atp. o čápech i o tlachání Jg., K. I, Kál. a j.; naproti tomu: klokt m. vedle klokot o vodě Jg., již stč. kloktati (jako by kotlu, když vra klokce, pohasil oheň ŠtítMus., ve význ. »zbůhdarma mluviti« Tkadl. vyd. Šimkovo 29 a, nejčastěji »gurgeln«) Geb. Sl., Jg., K. I, IX, X 601 (ožraný kloktá, klokce slc. »nesrozumitelně mumlá«), pod. kloktánie »vření vody«, ale i »das Gurgeln, das Gurgelwasser« Geb. Sl., Jg. atd. atd. Gebauer Hist. ml. III, 2, 369 mluví o klektati, kloktati atd. jako o variantách téhož slovesa »s významem někdy porozlišeným, stsl. klekъtati = clamare a klokotati = bullire«. Vskutku jde tu asi o napodobení podobných zvuků »klektavých«, které se dálo v různých dobách a na různých místech navzájem nezávisle, a nejisto je, pokud se to kde dálo prostými interjekcemi klo-klo-klo, kle-kle-kle, pokud interjekcemi klok-klok-klok, klek-klek-klek; jen tolik se mi zdá jisté, že klekt, klokt původní interjekcí nebylo. Má-li se vycházeti od původního klo-klo, kterým se dodnes napodobuje zvuk vody mocně vyvěrající ze země a prudce odtékající (srov. P. Šobajić Slovo Klokot v zeměpisném názvosloví jihoslovanském ve sbírce R. Hrdličky »Staré i nové letopisy táborské« 1924), jde v klok o podobný případ rozšíření, jako vyloženo výše krá : krák, kvá : kvák, fr. coq atd. Ale je možné, že hned od původu zvuk vznikající na př. klepáním čapího (orlího atp.) zobanu byl vyjádřen celým klek, že tedy -k je částí zvukomalby, stejně jako -p v klap, klep a pod. V obou případech mohlo -t vzniknouti fysiologicky, jako i v chech : checht, ať je druhé -ch- zvukomalebné nebo z opakovaného che-che. — Z několika slov, kde souhláskou -t je rozšířen základ ukončený na -p, je nejdůležitější a nejstarší jméno šept, -u m. Podle Leskiena Gr. 84 bylo již stsl. šьpъtъ a šьpъtati; jeho údaj Vondrák I 585 a zčásti i Meillet Ét. 299 doplňují nejen o stsl. šepъtanie Euch., nýbrž i o paralely z jiných slov. jazyků, jako je pol. szept, szeptu, stč. šept. (ale podle Miklosiche Vergl. Gr. II 189 je též hluž. šept). Hojné jsou doklady staročeské, ale zpravidla jen na ak. pl., gen. pl., dat. sg. a pod. (přijieti zlých duchóv šepty…, kteráž duše ráda slyší šepty Štít. ř. 11b, strojiec šepty neduchovnie t. 212a, nechtiec sě těch šeptóv střieci t. 12a, slova šeptóv t. 177a, hospodin otevře tajný próchod šeptu svému t. 253b; pod. RokycPost. II 357, 158; 696, 154; 956, 172, ale vesměs tu jen ak. pl. šepty; tak i Jg. z Lomn. a j.; [164]K. III, VII, X, Bart. Sl. a j. s doklady pro skutečné šept, ale z doby nové, k čemuž srov. nášept Holeček Naši, které vytýká NŘ. V 242). Jungmann má záhlaví šept, -u m., s poznámkou, že podle Dobr. šept je místo šepet; záhlaví šepet jsem nalezl jen u Kotta III, jinak pravidelně šepot Jg., K. III, VII atd. Vedle šeptati s doklady již ze staré češtiny je šeplati K. VII, šepkati K. VIII a Kál. a pod. jinde; šeptot Jg., K. III a j. Mezi stsl. slova původu onomatopoického klade Leskien na uv. m. rъpъtъ a rъpъtati, podle Meilleta Ét. 299 a Vondráka I 585 psáno i rъpъtъ Zogr. i rъptъ Mar., jinde roptaachą vedle repъtanie. V češtině je doloženo rept, -u m. až z nové doby Jg., K. III, slc. Kál., ale sloveso reptati a jiné již ze staré doby. Čes. brept m. je dosvědčeno K. I až z nč. lid. usu, breptati »plappern« s odvozeninami zná Geb. Sl. již od 14. stol.; v Sl. Ak. jen brebt m., brebtot, brebta, brebtati atd. (s -b-); pod. blept m. (obyč. v pl. blepty »plané mluvení«), bleptati, blepta a pod. Sl. Ak.; ve všech těchto slovech je asi -p- a -b- z reduplikace brebre, bleble. Ani dept m. není samo v Geb. Sl. doloženo, teprve u K. VI a K. D. ve významu stč. debs »zvuk hučivý, dunivý«, debsati v. depsati Geb. Sl.; k nč. dept je dále deptati »dupati« Jg., K. I a X, Bart. Sl., slc. depčiť K. VIII a Kál. atd. Stč. ščebet a ščebetati vzniklo podle Geb. H. ml. I 178 ze ščьbьtъ a stsl. štьbьtati; také Jg. a K. VII, X mají záhlaví jen štěbet a štěbot, nikoli štěbt. Ale nom. sg. není vůbec doložen, jen pády nepřímé, z nichž nepoznáváme původní podobu jména v nom. sg., takže není ani tuto vyloučeno předpokládat pův. nom. sg. ščebt.

V stsl. památkách, mimo řídké výjimky, na př. reptъ, je psáno důsledně před -tъ tvrdé jer šьpъtъ, rъpъtъ atp.). Ve shodě s tím bývají i v našich mluvnicích a slovnících pro st. češt. důsledně předpokládány tvary na -et, ačkoli pro nom. sg. šepet, ščebet a pod. není dokladu. Tyto tvary na -et pokládáme právě naopak za druhotné a zdá se nám, že mohly ze starších tvarů, v nichž byl onomatopoický základ ukončený explosivou rozšířen o -t přímo, to jest bez jeru, vzniknouti takovýmto způsobem: Po závěrové souhlásce k nebo p, zvláště když následovala rovněž závěrová souhláska -t, mohl ze silné explose vzniknouti přechodný zvuk samohláskový, a ten se mohl dále státi zárodkem skutečné temné samohlásky jerové, k níž měl nejblíže,[4] tedy z pův. šьptъ > šьp’tъ šьpatъ > šьpъtъ. Původní podoba slova, zdá se nám, je dostatečně dosvědčena stčeským, ano vůbec záp. slovanským [165]šept, kdežto pozdější šьpъtъ obráží se v č. špet m. »ceknutí« K. III (špetnouti, špetati od 16. stol. a dosud Jg., K. III, Bart. Sl. atd.), vzniklém rovněž náležitě podle jerového pravidla. Kdežto tedy po explosivách před -tъ došlo fysiologicky nutně k přechodnému zvuku samohláskovému, který se dále vyvinul až v jer, po úžinových souhláskách, jako v svist, šust, chrast, nebylo k tomu žádného podnětu; tomuto rozdílu ve výslovnosti mezi -st a koncovou skupinou explosivy + t odpovídá skutečný způsob psaní stsl. památek, v nichž proti pravidelnému psaní šьpъtъ, rъpъtъ, atp. se mezi s a t jer nepíše: chvrastije, chrąstъ, chręstъkъ »chroustání« a pod.

Kde v onomatop. slovech stojí -t za samohláskou, tam se stalo teprve vývojem pozdějším. Tak dnešní škyt »zvuk vycházející ze žaludku«, »jedno škytnutí«, škytati, škytot atd. Jg., K. VII, VIII a j. vznikly z pův. ščkáti Geb. H. ml. I 512 přes ščikati — štikati přesmyknutím k a t; samo ščkáti (han. a mor. slc. čkat Bart. Sl., slc. čkať, čknúť Kál. a j.) má zvukomalebný základ šč a k vyložíme jako fysiologické rozšíření po průvodném zvuku samohláskovém, který se jindy objevuje jako plná samohláska u nebo i, srov. mor. dial. ščukat, ščukýcat, ščukytat, čukytať Bart. Sl., slc. šťukať, šťukávka, čukať, čukávka, štíkať, štiknúť, štikutať Kál., pod K. VII, VIII, IX, X, K. D. a j. Mor. a slc. je interj. cit, cet, srov.: cit, citte »buďte ticho« (Cit, sú tu někeří bosky, t. j. děti, před nimiž se nesmí o všeličems mluvit, Slavič.) Bart. Sl., (byl cet »po tichu«) K. D., (cit, čit! »pst!, neplač!«, turč., Hviezd.) Kál. 59 a 77. Vedle této interjekce upozorňující a zakazující byla jiná, vyjadřující slabý ozev přitlumeného hlasu při zavřených ústech, cek, cik, která je základem slovesa cknúti, ceknúti »mucksen«, doloženého již u Husa (Geb. Sl. vykládá ze cьk-), stč. ckáti »winseln«, slc. cknúť »mucken«, která z češtiny uvádí Berneker s. v. cikają cikati jako příbuzná k sch. cîk »Gezisch«, sln. cik »Singdrossel«, pol. cykać »ticken« atp. Jungmann má též jméno cek, -u m. »ceknutí«, z r. 1816. Srov. podobné interjekce románské: rum. cit, it. zitto, fr. chut, šp. a port. chito, port. chite, chuta, kteráž Meyer-Lübke REW 8205 vyvádí ze společného základu st »still«. Naše interjekce cьk- je ve shodě s výklady o fysiologickém vzniku koncového -k (viz o ní již výše); druhá interjekce, cit a cet, vznikla, myslím, z pův. (p)st (nebo spíše ct), podobně jako vykládá Meyer-Lübke ony románské interjekce, nebo pod vlivem cik, cek.

Jinou zdánlivou výjimkou jsou četná onomatopoická jména zakončená na -sk, jako mlask (již v KlarGloss. 1060 jako subst., srov. i Geb. Sl., K. VII 1326 a j., mlask vedle mlaskot [166]Jg., srov. i Berneker s. v. mlaskają mlaskati), plesk (interj. i jméno Jg., K. VII a j., pleskot, pleskati, plesktati K. VII, pľeščit Bart. Sl., pľáskat t., pľasknúť Kál. atd.), tlesk (jméno Jg. a j., tleskati t., tľéskať »pleskati, žvaniti« Bart. Sl. a j.), prásk (interj. Bart. Sl., Jg. vedle prask i subst. K. VIII, prask »lesní chrust« Kubín 214, praskati, práskati, praščet Bart. Sl. a j.), břesk, -u m. »pronikavý ostrý zvuk, vřesk, třeskot« (V třesk mečů, v polnic břesk se smát Vrch.) Sl. Ak., nejspíše i jméno ptáka dlask Geb. Sl., Berneker s. v. a j. Zde všude skupina -sk chce vyjádřit, myslím, resonanci zvuků malovaných počáteční skupinou explosivy + likvidy, tedy -k patří k zvukomalebnému základu. Interjekci pisk a z ní dále jméno pisk K. VII, pisknouti a pískati Jg. atd., které mají obdoby i v pol. pisk, a četné další odvozeniny, doložené již ze staré češtiny (piskač, piščec, piščba atd. Geb. Sl.) i ze staré polštiny (Brückner), není třeba vykládati ze základu pi a z přípony -sk, jak činí Brückner, nýbrž ze širšího onomatopoického základu pis nebo dokonce ze základu pisk; jde tu totiž o vyjádření jiného ptačího zvuku, než vyjadřuje interjekce pí, srov. z Rosy: Co starší sobě pískají, to mladí po nich pípají Jg.

Pokusili jsme se vyložiti vznik stsl. přípony jmen onomatopoických -ъtъ, čes. -et; ale ani přípona stsl. -otъ, čes. -ot nemusí býti vždy prvotní, za jakou ji právě při jménech původu onomatopoického pokládá Vondrák Vergl. Gr. I 584, nýbrž aspoň v mnohých případech je původu druhotného. Tak kokotъ, čes. kokot (již v stč. slovnících za lat. gallus, ale i za virga virilis, přehojné v příjmeních a ovšem i v dalších odvozeninách), rus. kokotъ též ve významu »slepičí kdákání«, sch. kokot, též stpol. (v nč. kohút, od 15. stol. Geb. Sl., npol. kogut), které vykládá Meillet Ét. 298, stejně jako Vondrák na uv. m., příponou -otъ, lze vyložiti z reduplikované interjekce koko (viz výše), rozšířené o -t per analogiam (srov. i sti. kukkutas, kurkutas, kukkubhas »kohout«, nřec. kókotos a j. Berneker I 540). Jiné rozšíření původního základu koko jeví se v stsl. kokošь fem. »pták, slepice«, pod. rus., jihoslov. i pol. ve významu »kvočna, slepice«, kdežto mrus. kokoš, stč. kokeš, -kšě, nč. kokoš znamená »kohout« (srov. podobná tvoření jmen z interjekcí: mrus. kukuł »sameček kukačky«, lot. kukut, lat. cuculus Walde s. v., Berneker). Nelze tedy pokládati kokot za jméno tvořené příponou -otъ, nýbrž naopak bylo snad jedním ze vzorů, z nichž byla vyabstrahována tato přípona, charakteristická pro slovanská jména značící zvířecí a přírodní zvuky, jako bekot, mekot, frkot, hrkot, bzukot, cvrnkot, chřestot, šustot atd. Koncové [167]-otъ ve jméně kokotъ je mi tedy podobným útvarem jako ve jméně životъ ze živo-tъ, podle názvosloví Vondrákova příponou rovněž sekundární.

Abychom shrnuli své výklady o -k a -t zakončujících základy onomatopoické: Vznikly původně z příčin fysiologických, a to -k především po samohláskách a po průvodných zvucích samohláskových, -t po souhláskách, zvláště úžinových; staly se časem vhodným prostředkem k ukončení zvukomalby, t. j. ukončení děje bylo tu vyjádřeno tím, že i artikulace ukončena závěrem (tak na př. trvací psss anebo bzzz teprve koncovým závěrem v pst a bzik, bzuk dochází svého ukončení a stává se výrazem jednoho faktu)[5], a dále prostředkem k rozlišení jména od pouhé interjekce (mek, které bylo s počátku rovněž interjekcí jako mé, teprve skrze zakončení, připomínající zakončení mužských jmen, nabylo funkce substantiva); na konec je -kъ, -tъ již skutečnou příponou, která se per analogiam může připojiti k základu jakkoli zakončenému. Tak vysvětlíme též ona přečetná onomatopoická slovanská slovesa na -kati, u nichž -k- jistě již nenáleží k zvukomalbě, srov. na př. achkati (Zubatý Sb. fil. III 183n.), nebo slovesa na -tati, jako jektati, plesktati atd., jejichž snůšku má Geb. Hist. ml. III 2, 368nn. a vedle nichž jsou již stč. jména rodu mužského, často užívaná i jako příjmení, na př. bebta, brepta, šplechta atd.

[1] Na podobný výklad vzniku -t po s již pomýšlel Kořínek LF 58, 1931, 433n., když mluví o ps : pst: »Obyčejně se píše pst!, ale skutečná výslovnost je zpravidla buď ps! nebo ps’! (= na konci se závěrem zubným nebo hrdelným, bez explose). Vyslovuje-li se koncové t (k), vyvinulo se tu obdobně jako na př. v něm. Obst, Axt, vulg. angl. clost místo close, fr. perduc místo perdu a pod., viz na př. Oertel Lecture on the study of langu. (1902) 206 n.« Srov. též Puscariu na uv. m. 88 n.

[2] Přenesený význam »tlachání«, který u těchto sloves spatřujeme v některých nářečích, jako laš. chľastať »tlachati« Bart. Sl., jihoč. chlástat »chvástat se« Dušek Jihoč. hláskosloví I, 25 a j. (konečně i val. chľastiť sa »lichotiti se někomu« Bart. Sl.), vyplynul, myslím, z významu »silného lití«, srov. i dnešní vulg. nelej, nenalejvej »nelži«.

[3] V nářečích se dostává do základního chach, chech, chich někdy l, a tak máme na př. chlachot »helles Lachen« K. VI (na Rychnovsku, ale i na Moravě), val. a mor. slc. chlachot »smích« a val. chlachota m. »smíšek«, chľachotat se, chľachtat se atp. Bart. Sl. a K. D., vedle chlachtat též chlichtat se a chlichtání Kubín 182, K. VI a X (z Jir., též chlichtot), zachlachtat se (na Ostravsku) K. V a pod. K. IX, K. D. a j. Z těch obměn základního chechtati se upozorňuji již jen na dial. (z Jevíčka) klechtat se Bart. Sl.; srovnáme-li s tím slovo chlechty, které čteme v jednom rukopise RokycPostily, beztoho značně mladším, místo chechty, nemusíme to pokládat za písařův omyl, jak činí Šimek LF. XIV (1927) 239, nýbrž chlechty může býti dial. obměna; není to potom ovšem doklad pod heslo klekot, nýbrž pod checht.

[4] Podobně mluví Kořínek LF 58, 434 o »nepatrném živlu vokalickém mezi p a s« v interj. ps, který »měl ze slov. vokálů nejblíže k redukovanému ь, takže časem … mohl se tomuto ь úplně přizpůsobiti… «.

[5] Rozdíl mezi ps a pst podobně vykládá na př. Puscariu na uv. m. 88 n. — Pozn. red. V některých dokladech tohoto článku musilo být z technických příčin místo typů autorem předepsaných užito typů jednodušších.

Naše řeč, volume 20 (1936), issue 7, pp. 157-167

Previous Zuboléčba, zubolékařský

Next Josef Bečka: Adjektiva polodějová