Časopis Naše řeč
en cz

Adjektiva polodějová

Josef Bečka

[Articles]

(pdf)

-

V češtině máme několik významových skupin adjektivních, které těsně souvisí se slovesy. Odvozují se od slovesných kořenů a kmenů a zachovávají — tu silněji, tu zas slaběji — i dějový význam svých slovesných základů. Nejtěsněji se slovesem souvisí adjektiva dějová, která jsou do jisté míry součástí časovacího systému sloves, neboť to jsou adjektivisované přechodníky přítomné a minulé: přející, ztrativší. Mají silný aktivní ráz a vyjadřují vlastně děj adjektivní formou. Adjektiva polodějová mají dějový prvek poněkud oslabený a také jejich aktivnost jest již slabší: mámivý, omamný. Se slovesem souvisí mnohem volněji, [168]netvoří se totiž ode všech sloves a také svým významem se často oddělují od svých slovesných základů. Kromě toho máme ještě tři skupiny adjektiv, které mají v sobě pasivní význam dějový. Jsou to především adjektiva značící stav, který je následkem nějakého děje: ušitý, proslavený; protože je lze utvořit od kteréhokoliv příčestí minulého trpného, jsou zpravidla stejně jako adjektiva dějová vlastně součástí časovacího systému sloves. Pak jsou slovesa, která vyjadřují pasivní možnost nebo schopnost děje: pochopitelný, znatelný. Konečně třetí skupinou jsou adjektiva označující určení k něčemu nebo vlastnost, která je prostředkem nebo nástrojem k dosažení nějakého děje: šicí, žací.

Svým tvořením a svým významem mezi nejzajímavější ze všech těchto skupin patří adjektiva polodějová. Jsou to adjektiva označující blíže bytosti nebo věci, které jsou schopny vyvíjet nějakou činnost nebo tuto činnost vyvíjejí rády a často, zpravidla i s jistou zákonitostí a pravidelností. Jsou zajímavá proto, že na nich můžeme sledovati mnohé důležité zjevy slovotvorné a mnohé poučné okolnosti vývoje jejich významu. Proto jsem si je vybral za thema svého článku. Abych tuto věc příliš nekomplikoval, všímám si polodějových adjektiv jen v současné nové češtině, kde lze celkem přesně a úplně zjistit jejich tvoření i jejich oblibu i odstíny jejich významu.

Nejtypičtější příponou, kterou se tato polodějová adjektiva tvoří, jest přípona -vý. Suffix -v- najdeme u několika prastarých slov původu indoevropského anebo praslovanského, na př. živ (z kořene ži-, který je v slovese žíti), pivo (z kořene pi-, jenž je v slovese píti), žluva (z kořene zlu-, který je základem adj. žlutý) a p. Velkého rozšíření však nabyl tento suffix tehdy, když se začal kombinovat s nominálními kmeny -a a . Tak vznikly kombinované přípony -avý, -ivý a ty dalším skládáním daly přípony -lavý, -livý, -nlivý a -čivý, Tehdy se staly tyto přípony velmi výhodným a pohodlným slovotvorným prostředkem, takže se jimi vytvořila celá veliká skupina adjektiv.

Přípona -vý u adjektiv vyjadřovala pravděpodobně význam jisté plnosti obsahu. U základů substantivních se nemohla vyvinout plně, protože s ní zde konkurovala přípona -tý (kombinovaná na -atý, -itý, -ovatý, -ovitý), a proto toto tvoření zakrnělo. Máme sice v češtině několik adjektiv takto tvořených s významem plnosti obsahu, ale toto tvoření není nijak produktivní; na př. krvavý, děravý, blátivý, kadeřavý, červivý (červavý), deštivý a p. Zato však u slovesných základů se toto tvoření velmi rozšířilo, neboť zde nebylo pře[169]kážek. Dějový prvek slovesných základů zabarvil poněkud význam přípony; statická plnost se změnila v plnost dynamickou, a tak adjektiva nabyla onoho charakteristického významu adjektiv polodějových, vyjadřujících schopnost nebo sklon k nějaké činnosti. V tomto významu vytvořila přípona -vý velmi početnou a při tom velmi výraznou skupinu adjektiv.

Adjektiva polodějová se vyznačují již od staré češtiny a ještě více v češtině nové velmi snadnou tvořivostí. Stále vznikají přímo před našima očima nová a nová adjektiva tohoto druhu. Ale netvoří se ode všech slovesných základů stejně lehce. Nejsnadněji se tvoří od slovesných kmenů -a a -i. Je to proto, že kombinované přípony -avý a -ivý jsou už odedávna vžity a oblíbeny, a je tedy toto tvoření do značné míry již zmechanisováno. Lze uvésti celé desítky takových adjektiv a nemusíme při tom ani uvádět adjektiva málo běžná anebo zastaralá. Několik příkladů od sloves na -a: váhavý, káravý, tázavý, vyčítavý, dravý, hravý, psavý, podezíravý, toulavý, žebravý, nedočkavý, zvídavý, dojímavý, zajímavý, kulhavý, šilhavý, lákavý, hádavý, rouhavý, zpěvavý, pronikavý, podnikavý, chápavý, řezavý, prchavý atd. atd. Také od sloves na -i se tvoří velmi snadno: hrozivý, spořivý, léčivý, dychtivý, tvořivý, tíživý, líbivý, lichotivý, přesvědčivý, mučivý, děsivý, bláznivý, vábivý, fintivý atd.

Tíže se tvoří adjektiva polodějová od sloves s jinými kmenotvornými příponami. Přípona -vý se totiž kombinuje toliko s -a a -i, nikoliv s jinými kmenovými příponami. Nekombinuje se vůbec na př. s kmenotvornou příponou .[1] Proč nevznikla přípona -ěvý, nedovedeme si vyložit. Je to něco podobného jako s prvky chemickými; některé se spolu slučují ochotně, jiné jsou si naprosto apatické. Zdá se, že v staré češtině byly náběhy k tvoření adj. od sloves na (na př. v Gebaurově Slovníku stč. je doklad na adj. haněvý: jest káranie lživé v hněvu haněvého, contumeliosi, Kladr. Sir. 19, 28), ale tvoření to se neujalo. Přes to se však cítila potřeba polodějových adjektiv i od sloves s příponou -ě-. A patrně právě tato silná potřeba sloves, podporovaná analogií s adjektivy na -avý a -ivý, vedla jazyk ke kompromisu. Adjektiva se tvoří i od kmenů na -ě, ale s příponami vypůjčenými od kmenů i- a a-. Většina adjektiv od sloves na má příponu -ivý: chtivý, mizivý, míjivý, dovádivý, zurčivý, poroučivý, bručivý, slušivý, svištivý, syčivý, otáčivý [170]a p.[2] Přípona -avý jest méně častá: bolavý, čpavý, brečavý, bručavý, voňavý. Někdy se tu tvoří adjektiva sice příponou -ivý, ale od participia l-ového: trpělivý, snášelivý, mlčelivý, zdrželivý. Z nich byla vyabstrahována přípona -livý, která se někdy připojuje přímo ke kořeni: urážlivý, stydlivý, hanlivý.

Tato přípona -livý se pak dostala analogií i k slovesům na -i, jak svědčí tyto doklady: smířlivý, citlivý, účinlivý, popudlivý, kormutlivý, škodlivý. Kombinovaná přípona -lavý, kterou nacházíme u některých adjektiv od kmenů na -a, vznikla asi kontaminací koncovky -livý s koncovkou -avý; na př. bodlavý, štiplavý, pisklavý, chytlavý, mazlavý. Dalším kombinováním přípony -livý docházíme k příponě -nlivý; východiskem byla asi adjektiva jako proměnlivý: na př. úpěnlivý, zdrženlivý, snášenlivý. Možná, že zde působil trochu i tvar substantiva verbálního: úpění, snášení.

Od ostatních slovesných tříd (t. j. od třídy 1., 2. a 6.) se polodějová adjektiva vůbec netvoří nebo se tvoří jen vý-je přece dosti sloves, která by se svým významem k tomuto tvoření hodila, na př. krásti, másti se, plésti se, píti, a přece taková adjektiva nevznikla. Je tu jen několik adjektiv, z nichž téměř každé je tvořeno jinak, což je nejlepším důkazem tvořivé bezradnosti: zimomřivý, třaslavý, chvějivý, žhavý, lidové adj. lezavý a pak pijavý (pijavý papír).

Také slovesa 2. třídy se houževnatě brání tvoření adjektiv polodějových. Nedostatek ten však nepociťujeme tak silně, protože v této třídě jsou většinou slovesa jednoduchá a perfektivní a od takových, jak ještě uvidíme, tvořívají se polodějová adjektiva jen zřídka. Adjektiv od sloves 2. tř. je málo a jejich tvoření je, stejně jako u 1. třídy, velmi nesoustavné. Na př. je tu přípona -ivý pojící se k participiu -lovému: prchlivý, tklivý, důtklivý, nedůtklivý, spolehlivý, nebo přípona -livý pojící se k základu vyabstrahovanému z příčestí min. činného nebo ze substantiva verbálního: přitažlivý, opovržlivý. Objeví se tu i přípona -čivý, o které ještě budeme mluvit: uhrančivý. Tedy opět zřetelné důkazy rozpaků při tvoření.

Šestá třída vůbec netvoří polodějových adjektiv příponou -vý. Předpokládanou příponu -ovavý nacházíme jen u jediného příd. jména stěhovavý, které nikterak není starého původu. Jiná polodějová adjektiva se tu tvoří zpravidla příponou -ný, kombinovanou s kmenotvornou přípo[171]nou v -ovný: milovný, žertovný, kočovný, bojovný, laškovný, děkovný, usilovný. Ale i toto tvoření je velmi omezeno; je to dosti podivné, protože přemnohá slovesa této třídy přímo volají po adjektivech polodějových. Zde máme jednu z nejznámějších ukázek tvořivých vrtochů jazyka. Tvořivou bezradnost potvrzuje jen adj. pracovitý, tvořené zcela neobvyklou příponou, a příd. jméno rozhazovačný, které dokonce má za základ až odvozené substantivum rozhazovač. V ostatních případech jsme buď vůbec bez polodějového adjektiva, nebo užíváme spřežek: tancechtivý, koupěchtivý, které se však svým významem nekryjí plně s našimi adjektivy na -avý a -ivý. Jaké ještě jiné důsledky tato nechuť k tvoření adjektiv u 6. třídy má, povíme později.

Ale také podstatná jména mohou býti základem adjektiv s příponou -vý. Ovšem jen některá z těchto adjektiv mají plně onen specifický polodějový význam. Od substantiv na -a se tvoří adjektiva zpravidla příponou -avý: láskalaskavý, slzaslzavý. Přípona -ivý je obvyklá u adjektiv odvozených od substantivních kmenů -i: lestlstivý, žalostžalostivý, žádostžádostivý, přízeňpříznivý, bolestbolestivý, lítostlítostivý, závistzávistivý, milostmilostivý. Ale i přípona -livý je zde častá: úzkostúzkostlivý, staroststarostlivý, pamětpamětlivý, svársvárlivý, strachstrašlivý (původně znamenalo ‚bázlivý‘), bázeňbázlivý. Ale někdy máme příponu -ivý, -livý u adjektiv od kmenů na -a a naopak zase velikou výjimkou[3] -avý u adjektiv od kmenů na -i, na př. důvěradůvěřivý, zahálkazahálčivý, dobrotadobrotivý, neduhneduživý, pravdapravdivý, proměnaproměnlivý. Kombinované přípony se objevují u adjektiv pověrčivý (pověra), smradlavý (smrad) a křiklavý (křik). Ke jmenovaným adjektivům patří i uctivý a poctivý, ale jejich souvislost s původním základem se dnes už necítí.

Povšechně lze říci o tvoření adjektiv polodějových toto: Kmenoslovné kategorie vytvořila tato adjektiva jen od základů ze sloves 4. a 5. třídy a částečně i třídy 3. (se vzorem 1.b z 5. tř.). Od ostatních sloves se tato adjektiva tvoří jen zřídka a ojediněle. Je to tvoření stále ještě nehotové; je tu velmi mnoho adjektiv docela mladých (obětavý, obětivý, obětovný, nejsou na př. ještě ani v Jungmannově slovníku). Tvořivost jazyková má tu pole působnosti ještě nevyužité; napočítal jsem všech adjektiv tohoto typu, která jsou běžná v moderní češtině, na 400. Můžeme předpokládat, že i s adjektivy méně známými je jich asi 1000, tedy počet stále [172]ještě dosti malý proti tisícům všech sloves (o substantivech ani nemluvíc). I když se přemnoho sloves svým významem k tomuto tvoření nehodí, přece jen stále ještě je mnoho desítek slov možných, kterých si jazyk dosud neutvořil, ač jejich vzniku nic nebrání. Čekají stále jako slova virtuální na dobu, kdy se stanou součástí slovního pokladu jazyka. Můžeme tedy očekávat, že počet těchto adjektiv ještě poroste. A skutečně jazyk této možnosti využívá; využívá jí ve všech svých složkách. Mezi polodějovými adjektivy jsou slova zřejmě odborná (na př. kráčivý v zoologické terminologii: kráčivé nohy u ptáků; zánětlivý v jazyce lékařském, žíravý v chemii, klouzavý let, stoupavá a klesavá intonace atd.). Vedle nich jsou slova z jazyka obecného, ba někdy i slova vulgární, ačkoli v příponě -vý v podstatě není vulgárního zabarvení (na př. obecné svádivý proti spisovnému svůdný, obec. voňavý proti spisovnému vonný, vulgární řádivý atd.).[4]

Adjektiva polodějová se tvoří zpravidla od sloves trvacích (nikoli však od opakovacích): líbivý, léčivý, popínavý, zvídavý, otáčivý atd. Mohou se však tvořit i od sloves perfektivních; stává se to ovšem řidčeji a vid perfektivní se při tom ztrácí: nedočkavý, uhrančivý, nakažlivý, popudlivý, vypočítavý, nedůtklivý. Perfektivní sloveso bývá základem zvláště tehdy, když příslušné sloveso opětovací je v 6. třídě, od níž se adjektiva polodějová tvoří jen málo a neochotně, na př.: podmanivý (od podmaňovati), smířlivý (od smířiti, nikoliv od smiřovati), přesvědčivý (od přesvědčiti, a ne od přesvědčovati), zdrželivý (od zdržeti se, nikoliv od zdržovati se), pohoršlivý (od pohoršiti, pohoršení, ne od pohoršovati), opojivý (od opojiti, a ne od opojovati), oslnivý (od oslniti, a ne od oslňovati), opovážlivý (od opovážiti se, a ne od opovažovati se), opovržlivý (od opovrhnouti, a ne od opovrhovati).

Základem tvoření bývá infinitivní kmen a jen zřídka kmen presentní (na př. lživý, chvějivý) nebo participium l-ové. Pasivní tvary základem nebývají; jediné adj. učenlivý by bylo možno vykládat od part. perf. pas. učen, vzhledem k jeho významu (učenlivý je ten, kdo je snadno učen). Tvar učelivý by pak byl dubletou, vzniklou asi analogií podle dvojitých tvarů některých adjektiv, jako mlčelivýmlčenlivý, zdrželivýzdrženlivý, snášelivýsnášenlivý (u těchto dvojitých tvarů však naopak původní příponou je -livý a teprve druhotnou -nlivý). Už jsme se zmínili o tom, že někdy bývá zá[173]kladem i podst. jméno slovesné, na př. úpěníúpěnlivý, zdánízdánlivý, snad i trvánítrvanlivý (zde to však není jisté, na závadu je krátké a; spíše je tu kombinovaná přípona -nlivý). Možná, že substantivum verbální, možná — což však je méně pravděpodobné —, že příčestí minulé trpné je základem adjektiva pohnutlivý.


[1] Myslím zde ě původní (tedy slovesa 3. třídy) i ě vzniklé přehláskou z ja (tedy slovesa 5. třídy, vzor 1b sázeti).

[2] Pomáhati tu mohla ovšem i shoda tvarů présentních (líbí se — líbivý, bručí — bručivý a pod.).

[3] Pro tuto výjimečnost tvoření se tvar obětavý nepokládá za správný.

[4] Srovnej slovo dejchavý (množ. č.) »kamna«, které z hantýrky uvádí Vášův-Trávníčkův Slovník jazyka českého.

Naše řeč, volume 20 (1936), issue 7, pp. 167-173

Previous Jiří Straka: K tvoření slovanských, zvláště českých slov onomatopoických

Next Karel Erban: Parataxe v řeči lidové

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1