Slečna

František Šimek

[Short articles]

(pdf)

-

K poznámce Titzově o slově slečna (Naše řeč XIX, 1935, str. 64), kde je uveden doklad na toto slovo už z r. 1721, připojuji jiný doklad z doby velmi blízké, z r. 1728. Čteme jej v II. dílu postily Marka Damascena, vydané pod názvem »Trojí chléb nebeský« (I. díl vyšel r. 1727, II. r. 1728, po smrti autorově; o Damascenovi viz Vlčkovy Dějiny čes. lit. II, 1, str. 25n.). Na str. 1021 dílu II. ve výkladu na ev. sv. Jana 4, 53 (Uvěřil on i dům jeho veškeren) píše kazatel: Veškeren, pravím, dům a všickni obyvatelé jeho následovali příkladu pána svýho (!) a jako on, tak taký (!) i manželka jeho, ne jen slečny, ale i mladí páni, ne jen děti, ale i jejich chůvy, ne jen mladého panstva učitel, ale i pán dvorský mistr; ne jen oustní kuchař, ale i sklepník i pekař i pážata, slovem všickni sloužící učiněni jsou z pohanův ti nejvroucnější křesťani, a to z ohledu jedinyho (!) dobrýho příkladu pána svýho (!) domovního. — Krátce potom (str. 1025) čteme ve stejném významu slovo šlechtična: jak páni stavové, tak taký (!) jejich urozené paničky, šlechtičny a panny své drahé dykytové, damaškové, prokátové (!) …šaty mocí na sobě trhaly.

Ertl v tomto časopise VII (1923, str. 141—2) napsal, že už r. 1631 paní Kateřina z Žerotína v svých listech nazývala dvě své příbuzné šlechtičnami i slečnami. Doklad Titzův a můj jsou zatím, pokud se nenajdou jiné, nejstaršími knižními doklady slova slečna.

Naše řeč, volume 19 (1935), issue 5, p. 160

Previous Slánka a solnička

Next Oznámení