České názvosloví společenských zábav

[Short articles]

(pdf)

-

K článku tohoto názvu v 1. čísle letošní Naší řeči připojujeme dodatkem několik poznámek prof. F. Strejčka, které do něho nebyly pojaty:

Nedávno byl otištěn v našich denních listech odpor spolku Komenský proti »cizáckému označování zábav«, t. j. proti názvům jako raut, soirée, matinée, garden-party a pod. Píše se tu také, že »v dobách národního probuzení byly pořádány besedy, přátelské večery, plesy zástěrkové a posvícenské zábavy bez škrobenosti«. Ukázali jsme rozborem některých takových obrozenských názvů, že naši předkové tu opravdu vystačovali se slovy svého jazyka, a to by mohlo být vzorem i nám, třebas se od té doby časy hodně změnily a s nimi ovšem i ráz a duch společenských zábav. Ale pod rouškou cizího názvu se leckdy skrývá zábava, kterou označovali dříve jménem českým. Tak na př. slovo raut (psáno původně rout) je původu anglického a znamená schůzi, shromáždění, nebo společnost pozvanou ke kávě nebo ke hře. Není to tedy nic jiného než beseda nebo dýchánek. Slovo soirée je původu francouzského a znamená večerní zábavu, zábavný večírek; rovněž slovo matinée je vzato z francouzštiny a mohli bychom je nahraditi názvy »dopolední slavnost« nebo »dopolední beseda«. Garden-party není nic jiného než zahradní slavnost nebo zahradní beseda. Často se u nás brojí také proti cizím výrazům weekend (čti víkend, t. j. konec týdne), tramp (čti tremp), tramping (čti tremping). Pro všechny tyto pojmy máme výrazy domácí. Weekend se překládá »anglická sobota«, ale stačilo by i pouhé slovo »sobota«, neboť samo už znamená původně odpočinek. Máme také krásné verše Jaroslava Vrchlického, které prohlašují sabat, t. j. sobotu, za den odpočinku:

Jeť sabat proto drah a milý,
že před ním trud je a trud za ním.

Slovo tramp se překládá do češtiny slovem »tulák« (v podstatě ovšem toto slovo neznačí nic jiného než toulavého žebráka), s tím však sportovci nechtí být spokojeni, neboť slovo tulák je poněkud nelichotivé. Kdybychom však sáhli do starších zásob jazyka, našli bychom snadno výraz, který nemá hanlivého přízvuku. Je to slovo chodec a znamenávalo dříve nejen prostého pěšáka, ale i pocestného bez přístřeší,[1] jak svědčí také známé [60]verše Josefa Krasoslava Chmelenského v romanci »Návrat z Palestýny« (původně v »Kytce« na r. 1838):

Rytíř se vrátil z Palestýny v chodeckém plášti, chud a stár, — Slova chodec a chodectví jistě neznějí špatně a mají tu výhodu, že jsou naše, česká a původní; avšak byla zatlačena výrazy novějšími a nelze očekávat, že by jim dal dnešní usus přednost před módními slovy cizími.

Všecky moderní společenské zábavy jsou v podstatě pouhé obměny a obnovy dávných pospolitých schůzek a »provození« našich předků a je jisto, že s bohatstvím domácího slovníku vystačíme po té stránce ještě na dlouho. Jenom pravé pospolitosti a jednoty v národním životě se nám žalostně nedostává.

---

[1] Na př. v letopisech Trojánských (podle Jungmanna): Chodci stále hospody nemajícímu. České přísloví (podle ČČM. III, 68): Ač chodec syt, ale mošna nesyta, atd.

Naše řeč, volume 19 (1935), issue 2, pp. 59-60

Previous Josef Bečka: Konec starých časů

Next Ferdinand Strejček: Filec, batoh