Časopis Naše řeč
en cz

Skloňování jména Barthou

[Drobnosti]

(pdf)

-

V LN. 15. VI. 1934 byl projeven názor, že je francouzské jméno Barthou v češtině nesklonné. Jako důvod se tu uvádí, že čeština nemá podst. jmen na -u a že tedy není vzoru, podle kterého by se cizí jména na -u skloňovala; z téhož důvodu se neskloňují ani česká příjmení Pavlů, Macků, Bártů a pod. Proč prý se tedy nutit skloňovat cizí jméno Barthou, když neskloňujeme ani svého domácího jména Bártů? Také ve Vášově-Trávníčkově Slovníku jaz. českého je jméno Barthou vydáváno za nesklonné. — Důvody, které se tu uvádějí pro nesklonnost jména Barthou, podle našeho mínění sotva asi přesvědčí o správnosti tohoto výkladu. Především okolnost, že v češtině nemáme skloňovacího vzoru na -u, není pro otázku, zda skloňovat jméno Barthou či neskloňovat je, tak důležitá, jak se podle citovaného výkladu zdá, neboť o skloňování cizích jmen nerozhoduje jen jejich koncovka. V Pravidlech čes. pravopisu se stanoví: »Pokud mají (t. j. cizí jména) cizí koncovku, řadí se k tomu vzoru, ke kterému se hlásí zněním, nebo původem koncovky, nebo kam je klade zvyk.« Podobně zní příslušný předpis i v Gebaurově-Ertlově Mluvnici české 1, 1926, 218 a v Gebaurově-Trávníčkově Příruční mluvnici 1930, 157. Nezáleží tedy u cizích jmen toliko na znění koncovky, nýbrž i na tom, jaký se při nich vyvinul zvyk. Proto všechny tři uvedené pomůcky jazykové bez rozdílu učí skloňovat i jména jako Sardou, Richelieu, Lenau, Soltau a pod. přes to, že koncové -u těchto jmen nemá přímého vzoru v české skloňovací soustavě; zvyk tato jména řadí zcela spontánně do vzoru had. Proč by zrovna jméno Barthou mělo být z tohoto ustáleného zvyku vy[288]loučeno? Či snad jen proto, že se zcela náhodně zvukem podobá českému příjmení Bártů? Nelze přece dobře srovnávat koncové -u jména Barthou s koncovým jména Bártů a pod. českých příjmení. U nich je toto překážkou skloňování proto, že v něm všichni bez výjimky a stále ještě velmi zřetelně cítíme koncovku, ať už genitivní či přivlastňovací, a našemu jazykovému citu se příčí připojovat k ní koncovku další.[1] Tento důvod ovšem neplatí o jménech cizích, a proto z osudu jména Bártů v češtině nelze nic usuzovat o francouzském jméně Barthou. Jak je paralela jmen Bártů Barthou nedokonalá, ukazují i tvary odvozené, na př. příd. jméno přivlastňovací Bártův, ale Barthouův, ženské příjmení Bártů nebo Bártová (podle Vášova-Trávníčkova Slovníku jaz. českého je tento druhý tvar správnější), ale Barthouová, atd. I z toho je tedy vidět, že nelze tato dvě jména spolu jen tak beze všeho srovnávat. Nezdá se nám také, že by bylo třeba do skloňování jména Barthou se teprve nutit. Jazyková praxe sama vyvrací tuto námitku. V době Barthouovy návštěvy v Praze a v nedávných dnech, kdy tragická smrt tohoto velkého státníka byla smutnou příležitostí, aby se o něm mnoho psalo, mohl si každý velmi snadno zjistit v českých novinách (kromě Lidových novin) i v československém rozhlasu, že se jazykový usus naprosto zřetelně a nenucené kloní k tomu, aby se jméno Barthou skloňovalo. Tvary neskloňované byly v menšině a vyskytovaly se vesměs jen ve spojení s jiným jménem (ministra Barthou a pod.).[2] Ba i v Lidových novinách, ač ode dne, kdy v nich vyšla ona poznámka, snaží se důsledně jméno Barthou neskloňovat, několikrát proklouzl tvar skloňovaný. Lidové noviny se svou dnešní praxí nápadně odlišují od jiných českých listů a už tím dokazují zřejmě, že jejich praxe není běžná a že nevyplynula z přirozeného návyku, nýbrž že je něčím umělým, do čeho se třeba zvláště nutit. V Pravidlech čes. pravopisu je poučení o skloňování cizích slov shrnuto na konec v obecnou formuli: »Skloňujeme, co se snadno skloňovati dá anebo co se podle ustáleného již zvyku skloňuje, ostatní necháváme neskloňováno« (podob. i v Gebaurově-Trávníčkově Přír. mluvnici 162) O jméně Barthou není pochyby, že se skloňovati dá; zvyk, třebas dosud ne zcela ustálený, zřejmě směřuje k jeho skloňování — a proto je skloňujme!


[1] Ostatně v příjmeních na se namnoze cítí dnes 2. p. množ. čísla, t. j. pokládají se za týž tvar, který je na př. ve výrazech Josef Nováků (= Novákovic, k příjmení Novák), Václav Králů (= Královic, k příjmení Král) a pod., a to jistě také přispělo k tomu, že se tato jména stala nesklonnými a že se jich beze změny může užívat i jako příjmení ženských, na př. Nina Bártů, Anna Petrů a pod. Viz o tom v NŘ. 17, 1933, 255n.

[2] Jak nepřirozeně a přímo nečesky znějí a jak nezřetelné jsou neskloňované tvary tohoto jména, nejsou-li aspoň provázeny nějakým jiným jménem, ukazují i tyto příklady: král se usmál a řekl Barthou; Beneš prohlásil že je Barthou zcela oddán, a pod. V takovýchto případech se obtížím vyhneme nejsnáze připojením ohýbací koncovky a nemusíme potom už příjmení doplňovat jiným určením.

Naše řeč, ročník 18 (1934), číslo 9, s. 287-288

Předchozí Rukánka

Následující František Oberpfalcer: Mužský rod v knihách černých, jinak smolných

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1