Slovenské pohledy

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Karel Kálal, Slovenské pohledy. S mapkou Slovenska. »Za vzděláním«, svazek 96. Za 60 h Nákladem Jos. R. Vilímka v Praze. [1917.]

Touto novou knížkou Kálalovou se čtenář potěší a opravdu také poučí. Vypráví o zemi a lidu, o stolicích a úřadech, podává pohled dějepisný, vypisuje pomaďaršťování Slováků, jejich rozvoj literární a národohospodářský, učí čísti slovensky, a na konec se ptá: Co dělat? a odpovídá několika vhodnými radami, jak by se vzájemnost československá mohla prováděti a utvrzovati.

Ale jak jest to všechno podáno jasně, stručně, poutavě, jadrně! Kálal patrně chodil do školy k Havlíčkovi, u něho se učil psáti. A jest v této knížce viděti, jak se tomu dobře naučil. Zde nenajdeš dlouhých period; jsou stručné, ale výstižné, obraty má lidové, nestrojené, názorný sloh, cizí slova vždy vyložena a ztlumočena; čtenář hned vidí jasně před sebou, co se mu předvádí před oči, zejména když spisovatel volí slova, která se trvale vtiskují v pamět.

Slyšme na příklad začátek.

Vodím si čtenáře po Slovensku, ukazuji mu a vypravuji:

Mnoho hor, to je ráz Slovenska; čtenář má starost, z čeho lid žije. Odpovím mu čísly. Neplodné půdy (skal, močálů a j.) je 4·7 %, v Čechách 3·25 %, tedy o málo méně. — Daří-li se na Slovensku také pšenice, jedí-li Slováci koláče ze své mouky?

I pšenice tam roste; pěstuje se na 28.527 jitrech; udaří se jí 1,771.125 metrických centů za 34,813.000 korun. — Trenčanská [272]stolice (z ní jsou dráteníci) zdá se býti také samá hora, a přece pěstuje pšenici na 16,468 jitrech za 2,444.000 korun. — —

Slovensko má budoucnost. Jeho naděje jest v továrním průmyslu. V celém mocnářství není země, která by měla tak příznivé podmínky pro tovární průmysl jako Slovensko. Postojte při Váhu, nebo jděte po jeho břehu hodinu, půl dne, den… To množství vody, ten prudký spád — jaká to obrovská vodní síla! A pozorujte přítoky s vysokých hor padající — zase množství vodní síly. A rozhlížejte se po horách, po tom množství lesů jehličnatých i listnatých. V zemi je uhlí, v zemi je železo a množství jiných nerostů od olova do stříbra a zlata. V zemi je také hojnost pracovní síly, jež dosud hledá výživy za hranicemi.

Kdo opanuje velkoprůmysl slovenský, bude pánem Uher.

Ovšem, ovšem, když se zamyslíme v přítomnost, jakoby nám prostřelil křídla, klesáme k zemi…

Čtenář nám dává otázku: Komu patří zem (lépe: čí je země) a komu její lid? Tu si povzdychneme a zamlčíme se na hodnou chvíli…

A tak spisovatel srovnává i jinde stav věcí českých a slovenských, aby rozdíly vynikly. Na př. mluví-li o čistotě, praví: Řekněme si pravdu: U nás je posud dost nečistoty. Jihočeská hnojiska jsou chvalně známa. Ale na Slovensku je nečistoty ještě víc, hnojnice teče i po ulicích měst. Jest ovšem Slovensko dvojí; trefně to řekl básník Heyduk: »Jinak v horách, jinak v pláni: v horách žebráci a dole páni.«

Národní písně karakterisuje Kálal opět tak prostě a přece výrazně: »Nár. písně slyšíte po celém Slovensku; jsou zvláštní, krásné, svědčí o uměleckém nadání. Jsou většinou smutné, tvořené v duchu starých písní církevních.« A podobně rysy krátké a význačné má pro školství, pro národní hospodářství, dějiny, pro vše. Tak psáti dovede, jen kdo ovládá látku, jako sochař kámen a malíř barvy.

Jsme-li uspokojeni slohem Kálalovým i barvitostí jeho mluvy (na př. po heydukovsku: okénka maličká, že je širákem zakryje), projevujeme plnou spokojenost i se správností jazykovou. Není tu téměř co vytýkati. Píše-li spisovatel: »Dále se dobývá na Slovensku ruda zinková, antimon, rtuť, vzácné opály«, přáli bychom si ovšem, aby se tu zachoval druhý pád u slovesa, tedy: dobývá se… rudy, antimonu, rtuti, vzácných opálů«; ale pohříchu naše školy v přírodopise jsou té chyby vůdci. Jinde K. zkracuje minulé příčestí o l; píše: byl by odmíť, patrně pro lidovost tvaru toho. Ale není radno tak oklešťovati tvary jazykové v mluvě spisovné. Lidovost formy přiměla asi Kálala také užívati neurčitého způsobu výhradně bez spisovného i; píše: jazyk národní jediný má [273]kouzlo zušlechťovat srdce a ducha rychle osvěcovat, atd. Snad bychom se přece neměli ještě nadobro rozloučiti s plnozvučným ti. — Ve větě: Župan může zemany soudit jen v záležitostech peněžních, by se dobře nahradilo slovo záležitost výrazem: ve věcech peněžních. Ale to jsou drobty, ani ne výtky, nýbrž jen přání.

Naše řeč, ročník 1 (1917), číslo 9, s. 271-273

Předchozí Justýnčin mistrovský kus

Následující B. (= František Bílý): Stého výročí objevení rukopisu královédvorského,