Časopis Naše řeč
en cz

Nové československé právo tiskové

František Oberpfalcer

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

J. Hrabánek a A. Milota, Nové československé právo tiskové. Ochrana cti, tiskové novely, slovenské tiskové zákony atd. V Praze 1933. Stran 489, za Kč 48.

V »Směrnicích pro jednotnou legislativní techniku«, jež schválila vláda dne 24. února 1933 a které byly vydány ministerstvem pro sjednocení zákonů a organisace správy, zdůrazňuje se hned na počátku, že osnovy zákonů a vládních nařízení musí dbáti správnosti jazyka. Po této stránce je má zpravidla přezkoumati jazykový odborník. Tato ustanovení jistě potěší každého, komu záleží na tom, aby náš jazyk zněl ve veřejném životě čistě a výrazně. Nemůžeme zde nevzpomenouti zvěčnělého redaktora NŘ. Václava Ertla. Když rozbíral jazyk zákona o dani z obratu a z pracovních výkonů a o dani přepychové (NŘ. 5, 1921, 277—287), lomil rukama nad Sodomou, která se před jeho zraky otevřela. Naproti tomu jazykovou stránku zákona na ochranu republiky vítal jako svědectví, že se probouzí úcta k státnímu jazyku (NŘ. 7, 1923, 142—149). Uplynulo od té doby celých deset let, než byla všem, kteří stylisují zákony a nařízení, péče o jazykovou jejich stránku přímo uložena. I musí nás nyní zajímati, [22]jak se uvedené Směrnice uplatňují v praxi. Všimněme si toho u zákonů vydaných, když už Směrnice vešly v platnost!

Je to hlavně zákon ze dne 28. června 1933 o ochraně cti (č. 108 Sb. z. a n., ročník 1933, str. 641—652). V knize, o níž tu referujeme, otiskl jej redaktor J. Hrabánek (str. 176—302). K jednotlivým paragrafům připojil vedle důvodové zprávy sněmovního výboru ještě podrobné vypsání, jak se měnilo znění od osnovy původní přes referentský návrh k návrhu pro meziministerské řízení a odtud k návrhu vládnímu až do redakční komise výboru ústavně právního. Může tedy každý sledovati, jaké tendence se uplatňovaly v zákonodárné práci, když šlo o to, »poskytnouti cti, jako právnímu statku nad jiné cennému, účinnou ochranu, zároveň však neznemožniti takovou ochranou právo svobodného projevu mínění a veřejné kritiky, které je jednou z nejlepších záruk zdravého veřejného života.« Naznačené fáze, kterými prošly předpisy zákona, poskytují dosti zajímavé látky i s hlediska čistě jazykového. Vidíme, jak se pojmy postupně rozlišují, hledá se znění přesnější, vymezuje se význam nových termínů. Zákon zavádí nové rozlišení slov urážka, pomluva a utrhání na cti. Urážka se děje slovem, skutkem nebo posunkem a je trestná, i když se stane beze svědka nebo v uzavřeném dopise. Tím se zákon přiklonil k subjektivnímu pojetí cti jako vědomí vlastní hodnoty. Pomluva se od urážky liší hlavně tím, že se skutečnosti »na cti důtklivé« uvádějí nebo dále sdělují před osobou třetí. Utrhání na cti je pomluva vědomě nepravdivá a pomluva podle promyšleného plánu. Co bylo dosud nazýváno zločinem utrhání na cti (na př. v § 209 zák. č. 177/1852 ř. z.), musilo být přejmenováno na zločin křivého obvinění.

Nový název zaváděný zákonem o ochraně cti je podst. jméno smírčí. Setkáváme se tu s ním také v úloze adjektiva, srov. spojení smírčí řízení, smírčí rok. To se mělo díti před ‚soudním důvěrníkem‘ (podle původních návrhů), ale redakční komise parlamentního výboru jej pojmenovala smírčí. Budou to osoby hodné důvěry, bezúhonné a nestranné, které na návrh okresních výborů ustanoví presidenti krajských soudů. Vládní nařízení o úřadování smírčích dosud vydáno nebylo. Slovo smírčí se řadí ke jménům, jako mluvčí, průvodčí, výběrčí, náhončí atd. a je to nový doklad, že je tvoření jmen na -čí stále produktivní. Starší jazyk měl tvar smiercě. Tak o sobě praví v staré bibli Kladrubské Mojžíš, že byl smiercí a prostředníkem mezi Bohem a Židy (v V. kn. Mojž. 5, 5). Poslové saského knížete nabízejí r. 1040 Břetislavovi: Pán náš kníže mezi císařem (Jindřichem) a tebú bude [23]smiřcí, ač jestli že jeho žádati chceš (V. Hájek z Libočan, Kronika česká, vyd. V. Flajšhans, díl II, str. 295). Tvaru smírce se užívá ve spisovné řeči dosud.

Co se týče jazyka tohoto zákona, je třeba uznati, že mu byla věnována péče. Skladba jeho vět se oprostila od nečeských šablon úředního slohu a tím bylo do značné míry vyhověno i požadavku srozumitelnosti, jak stanoví Směrnice připomenuté na počátku našeho referátu. Ale přece tu zůstaly některé drobnější kazy. Přidržela-li se stylisace nominálního vyjadřování, tak oblíbeného v mluvě právní, vzniklo z toho nepěkné spojení dvou podst. jmen slovesných, jako ‚i když tu nejsou ostatní podmínky zahlazení odsouzení‘ (§ 10) m. aby bylo odsouzení zahlazeno. V § 12 se mluví o útratách, které nese osoba k tomu povinná, ač jinde je užito správnějšího nahradí a pod. V § 18 zůstalo ‚je stihání vyloučeno, nebyla-li žádost… podána v zák. lhůtě‘ m. stíhání není možné; podobně v § 25 ‚opětné odročení neb obnovení (jednání o smír) je vyloučeno‘. Ve spojeních ‚jestliže tato skutečnost (života soukromého) zakládá trestný čin‘ (§ 7), ‚obsah (tiskopisu) zakládá přečin podle tohoto zákona‘ (§ 11) je užíváno slovesa zakládati způsobem jinde v našem jazyce neznámým. Do § 8 se vloudily dvě jazykové nesprávnosti: (části projevu) vnitřně souvisejí, m. souvisí; podřadné, na podstatě obvinění ničeho neměnící skutečnosti, m. nic. — Zemře-li ten, komu bylo na cti ublíženo, jsou oprávněni žalovati jeho pozůstalí. Zákon tu (§ 15) po rodičích uvádí staré rodiče a míní tím děda a bábu, které obyčejně jmenujeme prarodiče‘. Označení ‚staří rodiče‘ je v právním názvosloví běžné pro třetí třídu (parentelu) příbuzenství, ale živá mluva je zná jen ve východních částech našeho jazykového území.

Zákon o ochraně cti je v naší knize obšírně komentován. Mimo uvedené již vypsání, jak se došlo ke konečné formulaci, jsou tu poznámky vydavatele J. Hrabánka a na jednom místě (str. 232) polemická glosa univ. prof. A. Miloty, který celou publikaci přehlédl a doplnil. Tento komentář také dosti šetří jazykové správnosti, ale ve vyježděných kolejích úředního slohu pohybuje se více než zákon sám. Jsou tu toporná hromadění podst. jmen, kde by slovesná vazba byla nejen češtější, nýbrž i zřetelnější. Srov. rozhodl důvod potřeby zostření trestní represe na tomto poli (str. 234) m. že bylo třeba zostřiti; při nedostavení se ke smíru a při neprokázání vážné překážky (str. 176) m. nedostaví-li se a neprokáže. Všecky určovací členy jména se někdy hromadí před ním, na př. v dřívějších osnovách se vyskytující zvláštní paragraf… byl vynechán (str. 182). Nemírná je někdy záliba [24]v doplňkovém instrumentálu, na př.: obtíže, které byly rozhodnými pro uvedené ustanovení (str. 178), nejsou řídkými případy… ublížení (252). Také si autoři libují v tom, že místo adnominálního genitivu kladou přídavná jména; srov. příkladný výpočet (179, 207) m. výčet příkladů, důkazní obtíže, pravidla důkazní (207), soukromožalobní a návrhové delikty (217), podle počtového poměru dokázaných a nedokázaných skutečností (222) a pod. Z běžného inventáře kazů, o kterých NŘ. již mnohokrát psala, je tu předložka oproti (oproti trestní novele 207, oproti vládnímu návrhu 216), ohledně (ohledně promlčení 238, ohledně činu žalovaného 255, ohledně útrat právního zastoupení 276 a j.), až na ve smyslu ‚vyjma‘ (je smírné jednání obligatorní až na výjimky uvedené v odst. … 275). Mluví se o zvláštních okolnostech toho kterého případu (216) m. daného. Proti tvarosloví české mluvnice hřeší: do čtyřech odstavců (277) m. čtyř, milenci si najmuli v hotelu společný pokoj (219) m. najali, odstavec 1. byl vztáhnut na všecky trestné činy (204) m. vztažen, sezení (271) m. sedění. Zákon píše podle platných pravidel pravopisných vyhrůžka, komentář má výhružka (179 nn.).

Je dobře známo, jak výrazným a jadrným jazykem psali staří čeští právníci. Proto zasluhuje souhlasu, oživuje-li naše nynější právní mluva nejeden starý výraz, mnohou pádnou formuli. Komentář zákona o ochraně cti mluví o skutečnostech na cti důtklivých (str. 205); důtklivé řeči, důtklivá slova ve smyslu ‚hanlivá, urážlivá‘ znají již staré nálezy soudní. V § 23 se důkazy, dolíčení žádosti za trestní stíhání nazývají průvody. Slovo to má dlouhou tradici v právním životě; srov. slova Všehrdova v knihách O práviech země české (1499): »Pohnaný nenie zavázán, aby žalobníku odpoviedal, dokudž pruovoduov žádných od žalobce neuslyší.«[1]

Kniha, o níž referujeme, obsahuje ještě jiné jazykově zajímavé věci. Utrhání na cti, pomluvy a urážky se dějí hlavně slovy. Agenda soudů toho se týkající je veliká. I když se téměř dvě třetiny všech sporů končí smírem, je dosti takových případů, že se strany nespokojují rozhodnutím nižších instancí a předkládají spornou věc soudu nejvyššímu. Ten pak musí často vymezovat význam slov, která dala podnět k soudní při. Proto je ve »Sbírce rozhodnutí nejvyššího soudu« obsaženo leccos, co může zajímati semantiku. V poznámkách k jednotlivým ustanovením zákona o ochraně cti při[25]pojil vydavatel příslušnou judikaturu. Rozhodnutí ta se sice vztahují k právu dříve platnému, ale mnohé vymezení pojmového obsahu slov bude jistě určovati soudní praxi i budoucně. V rozhodnutí z 26. IX. 1929 mluví se o významovém rozdílu slov lež a nepravda (str. 188 n.): »Lhářem se označuje člověk mající vlastnost, že vědomě mluví nepravdu. V běžné mluvě lidí průměrné duševní úrovně lze se arci často setkati s úkazem, že se slovo lež zaměňuje (ztotožňuje) se slovem nepravda, neboť lidé začasté jsou toho mínění, že co není pravda, je lež, a že kdo nemluví pravdu, je lhářem. Aby někdo mohl býti odsouzen pro výrok lhář, k tomu nestačí průkaz objektivní nepravdivosti jeho výroku, nýbrž je třeba dokázati, že nepravdu pronesl vědomě.« — Slova švindléř a podvodník rozlišuje rozhodnutí z 11. IV. 1930 (str. 190): »Slovo švindléř (Schwindler) nekryje se co do smyslu se slovem podvodník (Betrüger), neboť k švindléřství se nevyžaduje úmysl poškozovací, nutný pro právní pojem podvodu.« — Význam jména hulvátství byl určen takto (str. 186): »Hulvátství značí chování obhroublé, neotesané, urážející společenský takt svou neslušnou formou, avšak nemá vztahu na mravní úroveň člověka.« — Kdosi se cítil uražen tím, že jeho příjmení bylo spojeno se zájmenem jakýsi, a vedl svou při až k instanci nejvyšší. Ta o ní rozhodla takto (str. 185 n.): »S použitím příklonného (!) zájmena (slova jakýsi bez uvozovek) může býti spojena příchuť projevu osobní nevážnosti pisatelovy k tomu, k jehož označení bylo ono zájmeno připojeno, přece však zůstává daleko za tím, co chce postihnouti zákon.« Některé z těchto zájezdů do semantiky jsou málo obratné, na př. o slově manévr, páni Francové (str. 190 n.) a j. Po stránce jazykové správnosti je v judikatuře dosti kostrbadostí a kazů. V rozhodnutí z 25. II. 1928 (str. 227) se spojují se slovem zákon předchodníky na -íc: zákon poskytujíc… opravné prostředky…, opouští tím půdu…; nerozeznává… mezi osvobozujícím a odsuzujícím rozsudkem, spatřujíc předpoklad… Stilisátor se chtěl tím patrně vyhnouti homonymii správného tvaru přechodníkového s formou 3. os. sing. indikativu přít. času.

Zákon o ochraně cti změnil některá ustanovení tiskové novely z r. 1924, na př. upravuje nově otázku trestnosti za zanedbání povinné péče, otázku promlčení, jedná o uveřejnění rozsudku, dotýká se i kmetských soudů (strany se mohou vzdát účasti kmetů při líčení) a j. Proto vyhlásil 7. VII. 1933 ministr spravedlnosti nové znění oné novely (č. 145 Sb. z. a n.). Toto znění s komentářem a judikaturou je otištěno v naší knize na str. 101—137. Dne 10. července 1933 byl vydán [26]zákon o kolportáži, o tiskopisech ohrožujících mládež a o tiskové opravě. Jeho znění a výklady k jednotlivým paragrafům jsou na str. 74—100. To je vlastní jádro knihy. Připojeny jsou ústavní předpisy o tisku, tiskový zákon dříve rakouský z r. 1863 a uherský z r. 1914, předpisy o konfiskaci a obecné zákony trestní o těch činech, které lze spáchat tiskem. V druhé části knihy je zákon o státním vězení, zákon na ochranu republiky (s hojnou judikaturou v poznámkách), zákon proti nekalé soutěži, zákon o právu autorském a o nakladatelské smlouvě. Cizí časopisy, irredentistické a nemravné, kterým byla zakázána doprava do naší republiky, jsou podle stavu ke dni 30. IV. 1933 uvedeny na str. 457—470. Na konci je seznam norem týkajících se tisku v časovém pořadí a věcný rejstřík.

Úhrnem lze říci, že je to příručka užitečná nejen pro právní praxi, nýbrž i pro redaktory a vydavatele.


[1] V časopise Język polski 18, 1933, str. 158 n. byl referát o tom, že se v diskusi o jazykové stránce polských kodexů právních (vedl ji časopis Kobieta współczesna) vytýkaly archaismy, ale právníci je obhájili potřebou stručnosti a přesnosti odborných názvů.

Naše řeč, ročník 18 (1934), číslo 1, s. 21-26

Předchozí Ferdinand Strejček: Kocovina

Následující kvh. (= Kvido Hodura): Z našich časopisů

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1