Příspěvky k pojistnému názvosloví
E. Kodar
[Articles]
-
1. Pojišťovací — pojistný
Nemáme v češtině zvláštního podstatného jména, které by označovalo pojem vyjadřovaný slovesy pojistiti a pojišťovati, kromě slovesných substantiv pojištění a pojišťování, nemáme ani příslušného jména přídavného (jako asekurace — asekurační); v té nouzi si řeč vypomáhá přídavným jménem na -cí, odvozeným od nedokonavého slovesa pojišťovati, tedy pojišťovací, rozšiřujíc jeho význam daleko nad pravou míru. Taková přídavná jména znamenají účel nebo určení, k čemu se co hodí nebo jest (Gebauer-Ertl I, 1926, 85; NŘ. 4, 1920, 220).
Protože pojistiti, pojišťovati může jen osoba nebo celek osob (instituce, korporace), je zřejmé, že se adjektiva toho může užívati zpravidla jen o osobách ve významu »činný za tím účelem, aby pojišťoval; způsobný, ustanovený, zřízený k té činnosti«, tedy na př. ve spojeních pojišťovací ústav, spolek, společnost, jednatel (zástupce) a pod.; snad ještě možno tak říkati o nástroji, kterým se pojišťuje, jako je návrh, smlouva. Ale toto přídavné jméno se spojovalo a dosud spojuje bez rozvahy nejen ve smyslu výše uvedeném, ale ve všech jakýchkoli vztazích, i tam, kde je možno lépe se vyjádřiti jiným způsobem. Nikdo, komu záleží na přesnosti výrazu, neuzná za správné výrazy pojišťovací dějiny, pojišťovací hlídka (obzor), pojišťovací dozorčí komise, pojišťovací myšlenka, právo, přehled, škola, kultura, věda a pod.
Nevhodnost tohoto přídavného jména na označení vztahů jiných, než mu příslušejí, poznala se již dříve a nutila vytvořiti adjektivum přesnější: pojistný, odvozené příponou -ný od kmene slovesa pojistiti.
[290]Podle analogie jiných adjektiv odvozených příponou -ný od jmen podstatných nebo od sloves může míti adjektivum pojistný rozličné významy, vyjadřující vztahy k pojištění nebo k pojišťování. Přes to, že potřeba toho slova byla zřejmá, a třebaže bylo na rozdíl obou adjektiv ukázáno (viz Asekurační listy V, 1928, č. 12, str. 160), není dosud jednoty v jejich užívání. Snad jenom pohodlnost zaviňuje, že v každé německé složenině s Versicherung — a je jich přehojně, neboť němčina nemá příslušného adjektiva a jinak se nevyjadřuje než složeninami — tlumočí se první část slova přídavným jménem pojišťovací. Vypsal jsem z pročítaných spisů 180 podstatných jmen, při kterých bylo přídavné jméno buď pojišťovací nebo pojistný; z toho počtu bylo jen s přídavným jménem pojišťovací 98, jen s přídavným jménem pojistný 44, s oběma 42. Má tedy přídavné jméno pojišťovací dosud převahu; značný počet jmen spojovaných s oběma adjektivy svědčí o značné neustálenosti; obě adjektiva se střídají třeba v jednom odstavci při témž podstatném jméně.
Dotknu se zde ještě krátce poměru obou adjektiv k jiným přídavným jménům od obou sloves.
Pojistné je to, co se může nebo má pojistiti; co již je pojištěním zabezpečeno, je pojištěné. Pojistná hodnota nebo suma je tedy skutečná hodnota věci v čas pojištění, pojištěná pak ta, která byla do smlouvy pojata; může býti větší nebo menší než skutečná. Podobně pojistný zájem je ten, který vyžaduje pojištění; jakmile je však pojištění provedeno, je zájem pojištěn, a pak se tedy mluví o zájmu pojištěném. Srovnej Asekurační listy V, 1928, 160: »Pojištěný může býti předmět nebo osoba, předcházelo-li jich pojištění. Pojištěný jest tedy ten objekt, na který se vztahuje pojistná ochrana (= pojištěný zájem). Ježto pojištěný zájem bývá vyjádřen počtem peněžních jednotek, možno také mluviti o pojištěné, nikoli o pojistné sumě.«
Přídavné jméno pojišťovací je sice odvozeno od slovesa, ale nemůže se doplňovati čtvrtým pádem jako slovesné příčestí, nýbrž jinak. Má-li se předmět vyjádřiti akusativem, nutno užíti příčestí pojišťující.
Není tedy správný název: »Vzájemné kapitály a důchody pojišťovací společnost.« To je ovšem doklad starší, nyní snad již by se taková nemotornost nesnesla; dnes v názvech pojišťoven nacházíme i jinak adj. pojišťující, na př. »Svatováclavský pojišťující spolek na Smíchově«.
Ten, jehož majetek nebo přímý zájem je pojištěním chráněn, tedy aktivní účastník pojistného poměru (Hermann Otavský, Soukromé pojišťovací právo), je pojištěný (ovšem v přeneseném smyslu slova); ale pojistiti může každý, kdo má právní zájem na neporušeném stavu pojištěného předmětu jako plnomocník, věřitel, nucený správce, poručník a pod. Není tedy vždycky ten, kdo něco dal pojistiti, i pojištěným; proto bylo potřebí názvu širšího, a tím je výraz pojistník, něm. Versicherungsnehmer, t. j. ten, komu se poskytuje pojištění, kdo uzavřel pojištění a zavázal se platiti pojistné, třebaže se pojištění netýká ani jeho osoby (pojištění životní), ani jeho majetku (pojištění věcné). Kdo si pojistil svůj život nebo majetek sám, je pojištěný (pojištěnec), ale i pojistník, protože jemu je poskytnuto pojištění na ochranu jeho majetku.
Říká se tedy nyní pojistník všeobecně o osobě, která dá něco pojistit, t. j. do pojištění návrhem vlastní rukou podepsaným přihlásí a přijetím pojistky smluvní závazek uzná a platiti pojistné se zaváže. Pojistník je tedy navrhovatel před vyřízením smlouvy.
Jistě je leckomu odvození toho slova záhadné, a proto připojím vzorec, podle kterého si je můžeme odvoditi. V každém právním jednání, označeném základním slovesem, jmenují se obě smlouvající se strany, jakož i věc, o kterou se smlouvají, i samo jednání jmény odvozenými od onoho základního slovesa, takže je tu rodina pěti slov. Za příklad volím právní jednání zvané latinsky cessio a jeho české adekváty.
a) Základní sloveso: cedere — postoupiti;
b) název jednání: cessio — postup;
c) označení smluvní věci: cessus — postoupený;
d) název první jednající strany: cedens — postupce;
e) název druhé jednající strany: cessionarius — postupník.
Postupník je tedy ten, komu se něco postupuje. Takovým způsobem jsou utvořeny i jiné názvy právních jednání a podle toho vzoru vzniklo i naše slovo pojistník, a znamená tedy toho, komu se něco pojišťuje. Místo výrazu pojistník se někdy vyskytuje opis pojistný zákazník.
[292]Mezi slovy pojistník a pojištěnec je docela podobný rozdíl jako mezi pojistný a pojištěný. Vedle názvů pojištěný (pojištěnec) a pojistník vyskytuje se ještě termín obmyšlený, t. j. v osobním pojišťování ta osoba, v jejíž prospěch je pojištění určeno.
Naše řeč, volume 17 (1933), issue 10, pp. 289-292
Previous (aro): Z jazykové fronty
Next Jiří Haller: Mimo co, kromě čeho
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1