Lidová rčení

[Drobnosti]

(pdf)

-

(Viz NŘ. 17, 159.) Podáváme další část sbírky p. říd. učitele Fr. Jiráska z Dobřenic. Doklady jinak neoznačené jsou z Dobřenic. — Dělá jako přátele u hrobu (= je smutný; Kratonohy). — Jeden Pámbu, jeden čert (= jeden jako druhý; t.). — To je peněz, jako za kozu (= málo). — Chalupnice si pochvalovala, jak je jejich domek solidně vystavěn: »To sou zdi, že by to Žižka nerozházel.« O staré věci se říká: »To eště pamatuje Žižkovu vojnu.« (Pravy u Dobřenic.) — Má práce jako kozel na podzim (kdy se kozy prskají). — Krmim husu, ale špatně mně vyživá (= tráví), je jako pápota. (Tohoto rčení užívá hospodyně rodilá od Hradce Kr. V Dobřenicích se říká: je jako páperka, jako potápka, jako chmýro, chmýrko, t. j. lehká, slabostí se potácí. Též o nemocném člověku.) — Jadrné dříví, zvláště tvrdé, je jako zvon; při skládání polena jen zvoní. — Dřevo rovné, které nemá zkroucené líto a je bez suků, štípe se jako karty. — O piplavé práci se říká: To je páračka. Párá se s tim. To je jako dyž vši přebírá. — O těžké práci: To je práce pro vraha. — To je hrdelní cesta (= krkolomná). — Maso jako chleba (libové), jako dort (pěkně upečené), jako podešev, jako ze stary barky (tvrdé). — Chleba jako trupel, jako voštiny (tvrdý, okoralý), jako hruda, zarycenej (málo zkynutý). — Kafe jako špína, jako z maryjánkovejch plev. — Smetana jako cep (hustá). Žice v ni zustane stát. — Zéli jako šátek (bílé). — Kouká jako pět očí z měkkoty. — Běhá s tim jako žid s falešnou pětkou (Kratonohy). — Hóři to, jako dyž tam dá dvougrejcarovou svíčku (je-li v kamnech málo přiloženo). [221]— Nalohnil se vody na třešně a pak mu bylo zle. — Lábe jako bezednej. — Dneska sme měli zemlbábu, ale to ste měli vidět našeho Frantu, jak špetal (s chutí jedl). — Šel na mruc = za holkou, za panou, za ženckou (zaslechnuto po prvé r. 1932; slovo mruc snad souvisí se slovesem mroukati — kočky se v době námluv mroukají). — Já sem mu za sucha našustil (nafackoval, ale krev netekla). — Co se nachrcholil, a teď to příde do cízejch rukouch (chrcholit = chramonit, lakotit). — Švestek je rozehnuto (až se větve ohýbaly), vísi toho cely rundelce (chomáče). — Špicuj se vocud! Vyšpicovat někoho (= vyhnat, vypíchat, když překáží v práci; Dobruška). — Ani se tu pořádně nevo(h)řál, a už se zas stěhuje. — Ten mě na(h)řál (= dopálil). — Nemusi se bát zimy, dyž má takovou zářiunou ženu. — Najednou se spraštil a pryč! (Kratonohy.) — Nigdy tak dlouho nepršelo, aby nepřestalo (těšil tesař stavitele, když pršelo). — Dokud v Dobřenicích nebýval holič, stříhal vlasy domkář K. a po ostříhání přával: »Zdráv vobrost!« — »Kam šel dědeček?« »No to víš, gde je jeho Praha. K —ovům. To von tam musi na trochu šprochu, dyby měl třeba po štyrech lízt« (Kratonohy). — »Co sis uďál, že máš zavázanej prst?« »I, uříz sem se. To nešikouny maso musi pryč.« — »Jak se vede bráchoj?« »Jo, vede — je rád, že je rád.« — Poběž honem honem honem! Už dybys tu byl, tak je pozdě. — »Vzal si Josef na cestu něco k ídlu?« »Vo to se neboj, ten si nedá nouzi.« — »Nechtěl bys takovej motor, jako má X.?« »To je vo málo (= o chuť není), ale nejsou (t. peníze), a tak zustane jen při chuti. — Kam by se hrabal! Ten nestačí za nim ani koukat! — Když někdo při jídle »rozcejká« polévku, rozleje kávu a pod., volají na hospodyni: »Porci handry!« (Kratonohy.) — Na mně to neztratíš (= odsloužím se ti). Také v písni »Esli mě ráda máš« se zpívalo za mládí pana F. J.: Esli mě vyplatiš, na mně to neztratiš, tak jako že ty seš moje milá.

Naše řeč, ročník 17 (1933), číslo 6-7, s. 220-221

Předchozí Kocanda

Následující »Míti Filipa«