Epitheton u Petra Bezruče

Jan V. Sedlák

[Articles]

(pdf)

-

(Ostatek)

Temná barva měla své jasné, bělostné kontrasty, avšak poměrnosti v tomto kontrastu nebylo, barva temná je ve značné převaze. Leží jako mračná tíha na celém díle. Zato se vyskytují kontrasty černé s jinými barvami.

Tak velmi často kontrastuje s černou barvou ruď a červeň, a to často i v jedné oblasti zážitkové. Básník jejich kontrast prožívá velmi prudce. Barevná kategorie červený a rudý není tak bohatá jako tmavočerná, je jí sotva polovic. Vyskýtá se u Bezruče pětatřicetkrát. Nejvíc je jí v básni »Leonidas«, jež je celá zalita rudí, úporně se stupňující představou boje a krve, hlavně krve. Tak tu je červené moře, červená Niagara, červená záclona, rudé oštěpy, rudé meče, rudý dým, rudý anděl atd. Toto hromadění barevného epitheta nemá zde jen smysl charakterisační ani neplyne ze smyslové záliby básníkovy, jeho smysl je tu spíše hyperbolický a symbolický, jde tu o stupňovanost zážitku, o zesílení účinku, o symbolickou hrůzu vise básníkovy. Tato ruď je hlavně spojena se zážitkem sociálním a v něm často kontrastuje s černou, ať už vidí básník zem, kraj či člověka. Rudá je tu fabrika, rudé hutě, rudý kov, rudá pochodeň, rudý hrob, upomínající na hrob černý, červené je železo hutí, v kraji jsou pak červené střechy, rudý jeřáb, rudé bobule, rudé paprsky, rudé suknice, rudý šat, rudý koukol a j. Vyskytne se i červené pole, ale to je pole bitevní, pole národnostního zápasníka, tedy opět symbolické.

A k těmto příkladům, řekněme většinou kolektivně symbolickým, můžeme přiřaditi prudce názorný a ojedinělý obraz datlíka s rudou čapkou o zkrvavené hlavě nevěrné ženy v Papírovém Mojšlu.

[179]I můžeme říci, že také toto barevné epitheton je pro Bezruče příznačné a že je spojeno s jeho základními zážitky.

Dosavadními barevnými epithety není bohatství těchto epithet u Bezruče vyčerpáno. Je ještě jedno epitheton barevné, je to barva sivá; jí se dostalo u vykladačů Bezručových nejméně pozornosti.

A přece tato barva náleží k základnímu fondu prožitých a typických epithet bezručovských. Záliba v této barvě je po temné a rudé největší. Vyskytuje se i se sinou sedmnáctkrát. Potkáváme se s ní hned v básni »Jen jedenkrát«, která je tolik příznačná pro výklad básníkova zážitku i prožitku. Zde se vedle kontrastních barev černé a zlaté vyskýtá i barva sivá, tato smírná směs dvou kontrastních barev, ve verši »v popelu sivém juž poslední praská jiskra vzpomínky«. Tento sivý, na pohled utichlý popel s jiskrou vzpomínky je jeden z hluboce prožitých obrazů básníkových, symbolisujících žár pod klidnou, vyrovnanou maskou. Je tedy toto epitheton stejně významné jako ostatní epitheta barevná, je stejně jako epitheta dřívější symbolickým obrazem nitra. Typická prazkušenost je v něm vyjádřena, a proto má toto slovo své zvláštní fluidum melodické, proto básníka tak rytmicky rozechvívá, proto má svůj význam rytmicky podnětný. Epitheton sivý je z Bezručových epithet nejtypičtější. Vede k pochopení jeho prožitku. Je v něm kus bezručovské resignace, je v něm jakási výslednice černé a rudé barvy, s nimiž tvoří v díle základní trojici barev; proti této trojici jsou ostatní barevná epitheta v mizivé menšině, nemají té kvality a funkce jako ona tři epitheta základní. Několikrát se vyskýtá adjektivum sivý v substantivisovaném tvaru sivá, t. j. vodka, v níž utápí nejen Papírový Mojšl, ale i jiné osoby své milostné a životní ztroskotání. Toto faktum není bez vnitřní souvislosti se zážitkem básníkovým. Sivá barva se vyskýtá ještě na několika místech. Hledí na nás ze sivých kožíšků starčku, kde tato sivost nemá už bolestnou jítřivost pod maskou jako v básni ‚Jen jedenkrát‘, tentokrát promlouvá tlumenou resignací stáří. Jiné příklady: sivý je květník, z něhož vyrůstá typický básníkův kaktus, sivé je Hradisko, sivé pero, sivé mury, sivý stařík, sivý polí pruh, sivá skála, sivá hlava, sivé ráno a dále siný útes, siná nebesa, siná voda, siný dým.

Tím jsou vyčerpána barevná epitheta Bezručova. Jejich význam a smysl, jak jsme viděli, není jen impresionistický, není také jen a jen realisticky charakterisační, naopak toto barevné epitheton má hlavně a v podstatě funkci symbo[180]lickou, jsouc výrazem typických zážitků i typického prožitku básníkova.

Barevná epitheta Bezručova jsou jednoduchá, prostá, není mezi nimi komposit, není v nich složitých odstínů, jaké miloval impresionismus, není v nich hravosti náladové, je v nich většinou dokumentárnost názoru i symbolické přehodnocení a tím i oduševnění.

Toto spojování konkretnosti a symboličnosti, toto přehodnocování skutečnosti, jak jsem na ně podrobněji upozornil v své monografii o P. Bezručovi, je pro básníka Slezských písní typické. V něm také můžeme najít kus vysvětlení pro onu hlubokou účinnost Bezručova výrazu.

Básník typické pseudonymity, která je nejbytostnější jeho potřebou, básník naplněný pocitem odcizení světu, básník, jemuž se odcizilo tak mnohé v jeho životě, jenž viděl cizotu na vlastní rodné chalupě, půdě a pak i na celé zemi, jenž pocit cizoty zažil osobně i kolektivně, užíval epitheta cizí s hlubokou vnitřní účastí. Toto epitheton se vyskytuje hlavně v oblasti zážitku kmenového a sociálního a nese v sobě náplň horké nenávisti, šlehavé ironie, dravé bolesti i nelítostné tvrdosti. Z pětadvaceti dokladů šestkrát se vyskytuje cizí řeč a mluva, pětkrát cizí školy, jednou cizí chrámy, vyskytují se cizí doly a s nimi cizí spřež, cizí drábové, cizí ruce, cizí víra, cizí duch a na konec i cizí Bůh.

A jako cizí vyskytuje se i falešný: falešná řeč, falešné hranice, falešná Praha, falešný Čech atd.

Zajímavé je, jakých epithet užívá Bezruč pro ženu a lásku. Ženu nazývá rozličně, nejčastěji lidovými, obvyklými názvy ze svého kraje: děvucha, ale též děva, dcerka, žena. Tato slova jsou mu pro ni nejbližší, neboť vonějí dechem jeho země a zvoní bolestným zvukem jeho rodné mluvy. Epitheta pro ženu nejsou zvlášť nová, neobvyklá, jsou naopak zcela prostá, ba až konvenční; jsou mezi nimi epitheta lidová, ale i dost otřelá epitheta z poesie umělé. Nejvíc se vyskytuje v poesii Bezručově mladá žena a děvucha, čteme tak desetkrát; pak je děvucha většinou švarná nebo hezká, několikrát šumná, konečně sličná, jedenkrát spanilá, lepá, ztepilá. Jinak jsou ještě ženy a děvuchy bídné a ukrutné, žena je ještě pyšná, ale i teskná, něžná a dokonce bílá. To už je barva výkřiku, barva panenských těl propadajících neřesti a bídě.

S děvuchami souvisí i láska. Kdykoli básníkovi vytane, kdykoli se přihlásí první láska — a ona se přihlašuje svými spodními, nevypočitatelnými proudy neodbytně —, má pro [181]ni epitheton sladká, buď přímo, nebo i v přirovnáních. Připadá nám toto epitheton snad dost konvenční, ale Bezruč do něho vložil všecku kratičkou a neopakovatelnou milostnost první lásky. A tato sladkost lásky u básníka kontrastu hořkne v lásku beznadějnou, kterážto dvě epitheta se doplňují, přitahují a prolínají. Odtud má tato sladkost takřka vždy bolestně hořký přídech u Bezruče, ať čteme na př. sladkým hlasem, sladká slova, sladký tón, sladký krok, sladký úsměv, nebo i sladká vodka.

S epithetem sladký kontrastují i doplňují se hořké sny, hořké vzpomínky, hořký úsměv, metaforicky osobitý »hořký motýl bolu« a hořké kvasnice žití.

K tomu se pojí epitheton teskný, tesklivý a smutný, které zalévá vše: duši, zemi i celý život; tak je tesklivá duše, teskná píseň, tesklivý pohled, teskná je země, teskno hledí slezské lesy, teskný je život. Sem patří i smutný národ a smutné údolí.

Zvláštní skupinu tvoří epitheta hyperbolická, připojená k osobitým symbolům, v nichž se objektivuje básníkův trojí zážitek i jeho typická touha po masce. Také tato hyperbolická nebo i drastická epitheta mají působit mohutně právě svým vnitřním kontrastem polaritní náplně v bolestné masce. Je to zase jeden z velmi účinných prostředků Bezručových. Jen v jediné básni »Já« je jich nehromaděna pěkná řádka. Tak: trhlý chřestýš, toulavý šumař, bláznivý gajdoš, šílený rebel, napilý zpěvák, zlověstný sýček, komický rapsód, zoufalý rapsód; sem náleží i zoufale bolestné epitheton škaredý: škaredý fantóm, škaredý věštec, škaredý kovkop, škaredá řeč, škaredý mrak. A pak ještě jiná: nezdárný synek, zrádná krev, z bídné krve, zběh špatný; a ještě do této oblasti můžeme zařaditi špatnou notu, směšné písně, trnový věnec, strom zvadlý, komické vrásky, zoufalou strunu, proklatý zvon a p. Zde všude jde o kontrasty prudce oscilující, zde opět jde o představy stupňující účinnost naléhavou symboličností.

I jinde mívá epitheton Bezručovo ironickou náplň. Čteme: dobrý Bůh, dobrý císař, dobrý král, dobrý markýz, drahý pán, host vzácný; také epitheta panský a jasný mají skoro vždy přídech ironický, rovněž tak boží a svatý. Nejinak je to u epithet věhlasný vůdce, mužové slavných a vznešených názvů, zlaté město, národní dámy, bídný chlop, oddaný sedlák a mn. j. Jako jsem upozornil na hluboce prožité epitheton škaredý, tak zde připomínám jeho kontrast, epitheton sličný, které stojí také na místech významných a je v své [182]prostotě plno melancholického stesku nebo i ironické bolesti. Tak musíme chápati a cítiti sličnou bylinu, sličnou ženu, sličného motýla, hlavně však sličnou masku.

Nebudu už podrobněji rozbírati, do jaké míry mají zbývající epitheta buď personifikující, metaforickou, nebo symbolickou, metonymickou a pod. hodnotu, na př. pyšný ret, sladké zory, urputná pěst, úporné rameno sudby, zhasínající tón, plamenný nepřítel, zasmušilý starček, strmá jeseň, sirý krb, dýmavé léto, modrá strana a j.; chci jen opětně říci, že epitheton bezručovské má hluboký vztah k básníkovým zážitkům.

Epitheta Bezručova jsou tvořena rozmanitě: vedle obvyklého adjektivního epitheta jsou epitheta z participií, z komparativu a superlativu. Zvláštností jsou epitheta substantivní a příslovcová. K epithetu z genitivu přivlastňovacího v této práci nepřihlížím.

Z participia minulého činného tvoří Bezruč epithet málo. Je jich v celém jeho díle něco přes dvacet. I v nich, jako u jiných epithet, je možno sledovati individuální náplň podle zážitku, i v nich je možno najíti oscilaci bezručovského prožitku. Tak tu je prchlé mládí, zvadlý list, napilý zpěvák, trhlý chřestýš, zoufalý rapsód, zoufalá struna, zoufalý pohled i zoufalá žena, je tu zašlý život, z poroby vyrostlý, plamen vyšlehlý, je tu též vyhaslý kmen a jsou tu i zkamenělé slzy.

Daleko větší, víc než trojnásobný, je počet epithet z participia minulého trpného. Je jich přes sedmdesát, leč ani obojí tato epitheta nepřevyšují počet epithet barevných. Také v nich najdeme výraz básníkových zážitků a vztahů, hlavně v nich bývá vyjádřen zážitek vlastenecký a sociální. Tak čteme: národ porobený (čtyřikrát), národ poděšený, deptaný (též haluz a zem), kmen šlapaný, zem, půda prokletá, uštvaná, vydaná, sypaná skalami, ale i zem milovaná, její krása nevyzpívaná, nevykreslená, nezpodobená; čteme dále: šíje umdlená, kahan prokletý, ruce sepjaté, pohled upjatý, brva semknutá, pariové prokletí, železo rozpuštěné, vlasy pocuchané, člověk zamračený, škola zněmčená, chrám zpolštěný a na konec hoře skryté a maska zakrytá.

Většina těchto epithet je utvořena od sloves s předponami vyjadřujícími intensitu, důraznost, dramatičnost i názornost dění (vy-, vz-, u-, pro-, roz-).

Velmi maličko je u Bezruče epithet z participa présentního, ač právě jimi se dosahuje hybnosti i oživení stylového. Bezruč celou dynamiku a celou hybnost epitheta neklade do jeho [183]vnějších forem, naplňuje je dynamikou a polaritou niternou. Proto také je málo těchto epithet. Je jich sotva deset. V básni »Já« jsou najednou tři a mají tu opravdovou sílu a působivost pozvolného i vytrvalého dění: mlčící Beskydy, mlčící národ, zhasínající tón mluvy. Z ostatních těchto epithet uvádíme: vlající chochol, syn dřímající, klasy praskající, vrahy kypícími, děvčaty jásajícími atd.

Skrovný je počet epithet z komparativu nebo superlativu. Většina epithet komparativních má význam stupňované nebo i skryté bolestné ironie. Tak na př.: šťastnější národ (dvakrát), smutek hlubší žití, řeč lepších lidí, horší nad ni (rozuměj mluvu rodnou), druhého většího na zemi (roz. Boha).

Epithet superlativních je nepatrný počet a nemají náplň ironickou. Nápadně a jistě se záměrnou účinností je jich užito v básni »Žermanice«, kde propuká lítost nad popleněnou krásou mladé ženy. Sedmkrát se opakuje a stupňuje ‚nejhezčí děvucha‘, stupňuje se s bolestnou jásavostí a klesá v náhlém zlomení.

Jinak vůbec střídmé a skoupé užití superlativních epithet u básníka pathosu tak svádějícího svědčí o tvrdé kázni umělecké.

Velice zřídka se vyskýtají u Bezruče epitheta složená. Je jich něco přes deset. Některá vznikla vlivem antické poesie: blýskavohelmý, běloperutný, v ostatních není ani osobitosti ani novosti: černobrvá labutinka, černovlasá děvčata, rusovlasé děvče, tmavomodré oči, polozhaslý plamen, bezmasé rameno a j.

Zvláštností jsou u Bezruče epitheta substantivní, je jich jen několik, jako: pijáka — sedláka dvorek, fantast — básník, hlupců — soudců a lékařů plémě, fialové zvonky — stonky, myšky — nožky, kde už jde o kus epithetického přirovnání, (já šel) s Ostravicí souputnicí (140) a pod.

Prostými epithety příslovcovými (tiše, ticho, teskno a pod.) nebudu se zvlášť zabývati. Zmíniti se chci o příslovcových epithetech zvláštních. Tak ojedinělý je typ příslovcového epitheta, které mluvnice nazývá složeninou vazebnou, vzniklou z předložkového pádu. Příklad: po skromnu Horáci dýchají. Jiné je dvakrát se vyskytující dialektické poly: poly se ti popolštíme, poly se ti peněmčíme, kde o volbě slova rozhodl asi též eufonický názvuk.

Zato jinde je dosti epithet z tvarů předložkových, na př.: Jamb po Labi v tanci skáče, a smutek bez konce; spojení [184]s předložkou bez je u Bezruče dost oblíbeno, na př. bez úsměvu, bez víry a pod.

Epitheton Bezručovo stává takřka zpravidla hned před slovem nebo za slovem, jež určuje, a to podle potřeby výraznosti. Jsou dosti řídké případy, kde mezi epitheton a slovo, které se jím blíž určuje, je vsunut nějaký jiný člen. Shledáváme tyto příklady: zpod nehtů červená lije se krev (126), sehnutou do výše narovnal šíji (127), tak je ti protivný té mluvy zvuk (131), kněze, jenž naší by modlil se řečí, a pod. Důvodem takového odchýlení je na většině míst potřeba zvýšenější pathetičnosti, jindy je to jen pro rým nebo z důvodů metrických.

Hromadění epithet vedle sebe není u Bezruče časté. Vyskytnou-li se epitheta vedle sebe, je v nich jen potřeba bližšího určení nebo také stupňování dojmu, jindy jen potřeba rozvinouti kontrast. Tak: kopeček travnatý, nenáhlý, nízký; hrubé, těžké ruce (29), sivý a tichý, vážný a hrubý (67); dlouhým a žlutým tím murem; šumivá, divoká Ostravice; bázlivé a teskné ohně; Hradisko sivé a vysoké; zámek je úzký a hrozivý; v těchto dvou posledních příkladech působí na volbu slov podvědomě i jejich samohlásky i, y, ý a é i jejich sykavky, což jistě zvyšuje dojem cizoty a vzdálenosti, vyhrůžnosti a úzkosti, jimiž zde básník chce působit; podobně v příkladě protivnou panskou mi řečí je aliterace dost působivá. Také tam, kde chce stupňovat, užívá Bezruč téhož slova v jiné formě. Tak na př.: kde dýcháme těžko a ztěžka (62), nebo názvučně: ticho a teskno je ve mně, v srst temnou a teplou se halil, tam žije krása nevykreslená, nevyzpívaná, nezpodobená. I epitheta stejného významu jsou vedle sebe se stejným názvukem: zasmušilý, zamračený hledí… Žar.

Bezruč užívá epitheta hospodárně, dává mu osobitou funkci, prostému, ano i všednímu a otřelému slovu propůjčuje vnitřní dynamiku, povyšuje je do básnické řeči právě osobitou náplní, prosubjektivňuje a polarisuje epitheton jako všecek svůj výraz, dávaje mu takto zvláštní napětí a účinek.

Epitheton Bezručovo není ztrnulé, naopak, jsouc naplněno pravdivostí básníkova prožitku, má svůj konstruktivní význam pro jednotu vnitřní formy i celého básnického výrazu Bezručova.

Jen takové epitheton, které není ztrnulé, které má hlubší funkci životně uměleckou, povznáší se nad konvenční zdobnost a nabývá hodnoty duchové.

Naše řeč, volume 17 (1933), issue 6-7, pp. 178-184

Previous Josef Chlumský: Poznámky k Weingartově Zvukové kultuře českého jazyka

Next Vladimír Šmilauer: Studentské přezdívky z Bratislavy