Případný

jh. (= Jiří Haller)

[Články]

(pdf)

-

Přídavnému jménu případný věnoval prof. Havránek delší výklad v knize »Spisovná čeština a jazyková kultura« (Praha 1932) na str. 63n., aby na něm ukázal, »jak slabé a nevědecké jsou základy našeho brusičství a jak usus spisovný, tak mizerný a kaceřovaný od našich brusičů, je lepší a bezpečnější [148]oporou spisovnému jazyku než jejich zákazy a nápady«. Ale tento výklad Havránkův obsahuje několik nepřesností už v premisách, takže závěry, k nimž dochází, už tím samým nemohou být správné. Především není ve shodě se skutečností tvrzení, že se adj. případný »několikrát, třebaže ne tak rozhodně jako adv. případně, zamítá v Naší řeči«. V NŘ. se o tomto příd. jméně mluví všeho všudy dvakrát, ale z toho jednou bez zamítavého úmyslu,[1] takže Havránkovo příslovce »několikrát« se ve skutečnosti může vztahovat toliko na jeden jediný případ, t. j. na posudek Qu. Hodury o knize P. Buzkové Mlází (NŘ. 15, 1931, 20). Na tomto místě se adj. případný s významem »možný« uvádí mezi výrazy, jejichž původ »třeba hledati zase v běžné češtině, jejíž vliv proniká i do spisů velmi dbalých jazykové správnosti a čistoty«, a ve spojení »případnému výbuchu« se doporučuje místo něho příd. jména možný. Ale to přepočítání, které ovšem posloužilo prof. Havránkovi k tomu, aby mohl tím rozhořčeněji odsoudit NŘ., je vedlejší; vážnější jsou nepřesnosti v samém výkladu slova případný. Prof. Havránek vykládá věc celkem známou, že adj. případný mívalo v starší češtině význam a) »vhodný« (»aptus«), b) »accidens, accessorius« (t. j. »nepodstatný«, viz Jungmannův slovník s. v.), c) »contingens« (u Jungmanna t. »stálý, nahodilý, náhodný«), a druhý význam dokládá ze Všehrda a Řehoře Hrubého z Jelení (o dokladech, které tu uvádí, prof. Havránek praví, že jsou to doklady obecně přístupné v Jungmannově a Kottově slovníku, ale v Jungmannově slovníku s. v. jich není). Nikde však prof. Havránek nenašel, že by adj. případný bylo mělo v starší době, počítajíc v to i dobu obrozenskou, význam »eventuální«, jehož oprávněnost v jazyce spisovném chce dokázat. Ale přes to praví: »je z nich (t. uvedených dokladů) viděti, že i tehdy žilo slovo (?) ve významech, s nimiž souvisí dnešní jeho význam »eventuální«, právě v jazyce vědeckém (na př. též v Logice Šimona Jelenia Sušického) a v jazyce právním i administrativním. Jde o kancelářského »šimla«, ale [149]starého (,) a o slovo přeložené spíše z lat. accidens, accidentalis, podobně jako něm. Zufall, zufällig. To, že neproniklo do jazyka hovorového ve všech svých významech, nýbrž jedině v zúženém významu »vhodný«, nemůže býti důvodem proti jakýmkoliv jiným významům tohoto slova, které to slovo nikdy nepřestalo mít ve spisovném jazyce, atd.« Ale z dokladů, které vůbec jsou po ruce, je vidět, že jediný význam, který »to slovo nikdy nepřestalo mít ve spisovném jazyce«, je význam »vhodný, příhodný«; jenom ten se drží od doby, z níž pochází nejstarší známý doklad, t. j. asi od 16. stol., až do dneška, kdežto významy ostatní časem zanikly a význam »eventuální« vznikl patrně teprve v době zcela nedávné, jak ještě uvidíme. Pro oprávněnost slova případný = »eventuální« tedy neplyne z tohoto Havránkova výkladu naprosto nic. Pochybujeme také, že by význam »vhodný« byl u tohoto příd. jména vznikl zúžením; prof. Havránek neříká, z čeho, z kterého významu původního, a přece by bylo třeba to zjistit, neboť bez udání takového základu je předpoklad významového zúžení příliš vrátký. Ani od významu »nepodstatný, vedlejší«, ani od významu »nahodilý, náhodný« nevidět cestu, po které by se mohlo zúžením dojít k významu »vhodný«. A víme-li, že bývalo (a snad ještě je) v českém jazyce také sloveso připadati, připadnouti s významem »hoditi se, přiléhati«,[2] nebudeme původ významu »vhodný« u příd. jména případný hledat v zúžení nějakého významu jiného, nýbrž spíše ve spojení s tímto slovesem. Protože pak uvedený význam slovesa připadati mohl vzniknouti zcela spontánním způsobem, t. j. bez jakéhokoli cizího vlivu, z původního významu hmotného (srov. na př. Jungmannův doklad z Dobrovského »poklička připadá«), lze význam »vhodný, příhodný, příležitý« pokládati za jediný význam příd. jména případný, který se vyvinul přirozeným způsobem na domácí půdě bez cizího popudu. Tím také nejlépe vysvětlíme, proč se právě tento význam ukázal ze všech nejživotnější.

Také o významu »eventuální« praví prof. Havránek, že je to »zúžený význam starší: značí možnost podmíněnou«. K tomu poznamenává, že v době obrozenské mělo adj. případný ještě význam širší, t. j. vůbec ještě nemělo význam »eventuální«; na př. Palacký r. 1827 »chce právě, aby se rozlišovalo případný »accidens« od příhodného »das Passende«, — [150]tedy neuznává pro odbornou terminologii jedině podle Hallera (!) oprávněný význam »vhodný«, — ale dnešní specifikace patrně tehdy již začala: v Dobrovského slovníku z roku 1821 se rozlišuje mezi náhodný a případný jako dvojím významem něm. zufällig a v Jednání společnosti mus. z r. 1824 (2, 11) čteme o »ponaučení« »v případných podnikáních« úplně shodně s administrativním jazykem dnešním a t. p.« Čtenář zajisté ihned zpozoruje, že prof. Havránek mezeru mezi významem »nepodstatný, nahodilý« a »eventuální« nepřeklenul, nýbrž že ji jen obešel. Přes to, že cesta od »nepodstatný, nahodilý« k významu »eventuální« je na pohled schůdnější než k významu »vhodný«, není tak samozřejmá, aby k jejímu důkazu postačilo pouhé zdání pravděpodobnosti, že »dnešní specifikace patrně tehdy již začala«. Doklady, které prof. Havránek na to uvádí, o začátku takové specifikace nepřesvědčují. Především Dobrovského překlad něm. slova zufällig dvěma českými výrazy náhodný a případný neukazuje nic jiného, než že to byla i tehdy synonyma jen částečná, t. j. že adj. případný mělo i významy jiné, ale nikterak to neukazuje na »specifikaci« směrem k významu »eventuální«.[3] Druhý doklad pak svědčí jen o tom, že se prof. Havránek nepřesvědčil ve věci tak důležité (je to podle něho první doklad významu »eventuální«, ale zcela ojedinělý) o jeho smyslu dost pečlivě, avšak naprosto ne o tom, že slova případný je v něm užito »úplně shodně s administrativním jazykem dnešním«. Celý ten citát zní takto: »Pro zběrající členy bylo od samého vysokého presidium v případných podnikáních je vedoucí ponaučení navrženo; v obou řečech země tištěno a s protokolními k tomu cíli též tištěnými archy, ježto dodávání jich po každé dvojnásob provázeti mají, zasláno.« Z toho je na první pohled zřejmé, že adj. případný tu nemá význam »eventuální«, nýbrž že se vztahuje k věci docela určité, ke sbírání (t. j. věcí pro museum) a že tedy označuje podnikání týkající se těch sbírek, t. j. příslušné podnikání. Že toto místo třeba vykládati takto a nikoli jinak, ukazuje i jeho překlad v druhé »řeči země«, jenž zní: »Für die sammlenden Mitglieder wurde vom hohen Praesidio selbst, eine in ihren diessfälligen Unternehmungen sie leitende Instruktion entworfen« atd. V současných slovnících se pak slova se členem dies- překládají [151]zpravidla opisným výrazem se zájmenem ukazovacím (dokonce na př. diesseitig = téstranný); také zde diesfällig zcela nepochybně znamená »tohoto případu se týkající«,[4] nikoli »eventuální«. Existenci významu »eventuální« u slova případný v době obrozenské tedy prof. Havránek nedokázal ani v nejmenším, ba nedokázal ani její možnost. Citát z Palackého pak ukazuje, že i Palacký v slově případný spojoval význam obojí, neboť jinak by nebyl poznámku o významu »vhodný« připojil.

Kdyby přechod významu »nahodilý« nebo »nepodstatný« k významu »eventuální« byl opravdu tak přirozený, jak říká prof. H., čekali bychom, že se v jisté době budou vyskytovat doklady na obojí význam vedle sebe, ale nic takového není. V materiálu sebraném kanc. Slov. jaz. českého je poslední doklad staršího významu »nahodilý« z r. 1871 (z Palackého; po r. 1820 se vyskytuje adj. případný v tomto významu valnou většinou jen u spisovatelů starší generace), význam »accidens«, t. j. »nepodstatný, vedlejší«, je v nové době doložen velmi slabě; Jungmann z ní má jen doklad z Palkovičova slovníku, Kott dva doklady, ale oba jsou patrně archaismy, ve sbírkách kanceláře Slovníku pak je z doby po r. 1820 jediný doklad ze Zikmunda Wintra (1888), ale to je rovněž zřejmý archaismus. První pravděpodobný doklad významu »eventuální« je teprve z r. 1895, a také z doby pozdější je jich ještě nápadně málo (celkem je v materiálech Slovníku přes sto dokladů adj. případný a z tohoto počtu jen pět s významem »eventuální«). Není tedy mezi staršími významy a významem »eventuální« kontinuita a stále trvá možnost, že významu »eventuální« nabylo adj. případný jinak než spontánním vývojem; dokud ona časová mezera nebude vyplněna přesvědčivými doklady, zůstane Havránkův výklad nedoloženou domněnkou. Analogie s vývojem franc. éventuel ovšem také neukazuje nic jiného, než »že se mohl význam accidentalis takto zúžit«. Nemá průkazné moci ani doklad, který prof. H. uvádí ze 16. stol. na důkaz, že už tehdy byl význam »eventuální« v slově případný obsažen. Ostatně takových dokladů by se dalo najít mnoho. Na př. u r. 1538 čteme ve Sněmech čes. (1,438): »Také by slušné bylo, aby [152]se takoví poslové od obojí strany již zřízeně (sic!) jednoho dne i také jedné hodiny na cestu spolu vypravili, na té cestě všude v hospodách i v jiných místech bratrsky spolu byli a ve všelijakých případných příhodách neb potřebách přátelsky sobě radili a pomáhali.« Zde zajisté by zdánlivě byl dobře možný výklad, že adj. případný má smysl »eventuální«; ale víme-li, že po celá staletí další mělo toto slovo jen význam »nahodilý, nepodstatný, vhodný«, nebudeme se nutit do zcela výjimečného výkladu ani zde.

Je tedy vidět, že výklad prof. Havránka o vývoji významů příd. jména případný není zcela nepochybný, a jistě není tak přesný a tak vědecky založený, aby mohl být dokladem toho, »jak slabé a nevědecké jsou základy našeho brusičství atd.« Prof. Havránek však dokazuje dále, že adj. případný se smyslem »eventuální« žije v dnešním jazyce spisovném vedle svého homonyma se smyslem »vhodný«, že ve významu prvním je to »speciální prostředek spisovného jazyka v několika jeho funkcích (v jazyce administrativním, právním, v jazyce vědeckém)«, ve významu druhém pak že je to slovo hovorového jazyka. Kolise obojího toho významu pranic prý nevadí porozumění, a kdo nerozumí na př. spojení »případná změna«, je prý výjimkou. V jazyce »nelze hodnotiti isolovaná slova, oddělená od jejich funkčního využití a automatisovaných spojení«. — Je tedy jisté, že vznikem významu »eventuální« se stalo adj. případný dvojvýznamným; dvojvýznamnost slov je pak vlastnost, které se jazyk rád zbavuje rozličným způsobem, a to proto, že často ani kontext ani situace neurčují dostatečně vlastní smysl takového slova. Viděli jsme něco podobného právě u adj. případný, neboť také u něho se jazyk časem vzdal všech jeho významů kromě jediného »vhodný«, a takových příkladů by se dalo uvésti mnoho. Také prof. Havránek uznává potřebu zbavovat se mnohovýznamnosti slov, a to zvláště v jazyce odborném (71 n.), ovšem dodává k tomu, že dvojvýznamnost nevadí u slova případný, neboť »toto slovo není termín, totiž slovo automatisované jako isolovaná jednotka, nýbrž je to slovo »vztahové«, a taková slova jsou automatisována ve spojeních, třeba i jen potenciálních, takže jejich rozdíly významové v různých funkcích a automatisacích mnohem méně vystupují a vadí« (str. 72). Tato zásada je snad teoreticky možná, ale v praxi se neosvědčuje. Jsou i velmi běžná spojení adj. případný, kterým nejen výjimeční nechápavci, ale ani lidé velmi bystří neporozumějí, [153]arci počítají-li při něm i s významem »eventuální«. Jak rozumět adj. případný na př. v této větě: »Jsou to (v cestopisu) spisovatelovy osobní dojmy, protkané případnými zprávami, čerpanými z literatury místopisné, cestopisné i kulturně historické« (Athenaeum VII, 1890, 174)? Rozumíme sice spojení »dal mu případnou odpověď«, neboť zde opravdu nemůže mít adj. případný význam »eventuální«, když nejde o budoucnost, ale nebudeme už tak jisti u věty »prohlásil, že mu dá případnou odpověď zítra«. Nedávno byly v novinách zprávy o tom, že práce četnictva stíhajícího vraha Ondráše je ztěžována nesprávnými a nevhodnými (nepřípadnými) informacemi obecenstva, a vedle těchto zpráv byla v novinách výzva, aby obecenstvo četnictvu pomáhalo případnými zprávami o pobytu vrahově: byly tím myšleny zprávy vhodné, náležité, t. j. spolehlivé, či zprávy eventuální? A konec konců, je i spojení »případné změny programu«, jehož se prof. Havránek především dovolává, opravdu tak jednoznačné? Tyto doklady s nejistým smyslem adj. případný (přijmeme-li pro ně obojí význam) by se daly snadno ještě rozmnožit, ale šlo nám toliko o to, abychom dokázali, že i v obvyklých spojeních dnešní dvojvýznamnost adj. případný vadí, třebas je to slovo »vztahové«.

Je tedy otázka, stojí-li onen nový význam slova případný za to, aby se pro něj bojovalo. Domníváme se, že nikoli, neboť jej opravdu nepokládáme za nezbytný, a co víme, také úřední jazyk dovede se bez něho obejít (na př. odborný jazyk vojenský; právníci při sestavování občanského zákoníka se mu rádi vyhýbali a ponechali si slovo případný toliko ve smyslu »vhodný«, a to proto, že právě ona dvojvýznamnost by byla velmi často zaviňovala nejasnost textu). Těm oborům, kterým jde o přesnost a jasnou srozumitelnost výrazu, nemůže tedy dvojvýznamnost adj. případný přinést žádné výhody a vždycky lépe pochodí každý pisatel, užije-li pro onen nový význam místo něho slova možný nebo cizího eventuální anebo konečně vhodného obratu jiného. Ten, kdo se bez adj. případný = eventuální nedovede obejít, musí se zvláště starat o to, aby jeho text s ním byl jednoznačný. Výtka Naší řeči, vztahující se na adj. případný, týkala se textu literárního, a proto je Havránkova kritika této výtky nepřípadná, neboť i on dokazuje existenci a potřebnost slova případný = eventuální toliko pro jazyk věcný (administrativní, právní, vědecký).

---

[1] Je to v Ertlově zprávě o Škráškově Výboru vazeb a rčení z oboru vojenského (NŘ. 10, 1926, 279). Praví se tam doslova: »Případný znamená podle Š. 57 správně ‚nahodilý, příležitý, eventuální‘; není to pravda, neboť případnou odpovědí a p. rozumíme dnes zpravidla odpověď vhodnou, náležitou, ale budiž. Je-li však případný = eventuální, proč je chybné případně = eventuálně?« O smyslu toho místa lze se přesvědčiti pouhým nahlédnutím do rejstříku k tomuto ročníku NŘ., neboť i v něm už tiskem je vyznačeno, že se na onom místě adj. případný nevytýká za nesprávné.

[2] Staré doklady viz u Jungmanna s. v.

[3] V debatě, o níž se prof. H. také zmiňuje, prof. O. Fischer dokonce prohlásil, že by vyhnal od státní zkoušky kandidáta, který by mu něm. zufällig přeložil českým slovem případný.

[4] Dobrovský překládá něm. diesfalls českým výrazem v té případnosti, K. I. Tham má pro ně překlad strany, z příčiny toho, v příčině toho; adj. diesfällig je uvedeno u J. Franty Šumavského (1844) s významem toho se týkající, v té případnosti.

Naše řeč, ročník 17 (1933), číslo 5, s. 147-153

Předchozí Jiří Haller: Spisovná čeština a jazyková kultura IV.

Následující J. Schwarz: Mluvnické vyučování