Poroučeti se

[Drobnosti]

(pdf)

-

(S. H.) Klausule poroučím se Vám, která se psává v závěru dopisů, je po jazykové stránce úplně správná, srov. NŘ. 14, 1930, 196 a 16, 1932, 32. Není příčiny pokládat tento výraz za germanismus a také žádný ze známých brusů jazykových jej nikdy nezapovídal. Bez závady ho užívají v tomto významu i nejlepší naši spisovatelé. Prohlašuje-li dnes někdo výraz poroučím se vám v úctě za germanismus (na př. R. Jakobson v Spis. češtině a jaz. kultuře 1932, 118), činí tak podle našeho mínění neprávem, neboť tento způsob vyjadřování se mohl vyvinout na půdě české zcela přirozeným a spontánním způsobem. Jsou stará česká rčení poroučím duši Bohu, poroučím koho Bohu, poroučím se Bohu, poroučím se v ochranu boží a pod., známá i z dnešního jazyka lidového, a od nich je zajisté přímá významová cesta k obměně poroučím se vám se smyslem »odevzdávám, svěřuji se do vaší přízně«. Tento význam je sice ve formální klausuli dopisové silně otřen, ale v jiné souvislosti vystupuje i dnes ještě velmi zřetelně, na př. poroučeti děti komu, poroučeti se do něčí přízně, poroučeti se milosti něčí atd. Také takovéto výrazy shledáváme už v textech staročeských. Je tedy ve rčení poroučím se Vám zachován dokonce původní význam slovesa poručiti (t. odevzdati, odkázati, srov. poručiti statek komu, poručiti pole, peníze dětem a pod.) úplně neporušeně, a nevidíme, v čem by se tu byl uplatnil vliv německý. — Téhož původu jako ona klausule dopisová je také pozdrav, kterým se loučíváme: poroučím se Vám, poroučím se pánům rodičům a pod. V starší době se říkávalo poručena se činím (dvojí akusativ).

Naše řeč, ročník 17 (1933), číslo 4, s. 127

Předchozí Kázání

Následující Úřední čeština