Několik slov o posledních českých překladech Cervantesova »Dona Quijota«

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Ota Dubský: Několik slov o posledních českých překladech Cervantesova »Dona Quijota«.

(Ostatek)

Sancho se bojí svatého bratrstva a vyjádří to zase obrazně: »Je mně už, jako by mi šípy fičely kolem uší« (I, 33, P. i Č.); K.: »Na mou pravdu zdá se mi, že mi již jeho šípy fičí okolo ucha«. — Chudobu hidalgovu charakterisuje Sancho Panza takto: (E1) se ha arremetido a caballero con cuatro cepas y dos yugadas de tierra y con trapo atrás y otro adelante (II, 2), a to překládá P.: »Máte jen čtyři révy, dvě dlaně polí a hadr napřed a hadr vzadu«; Č. uchovává doslovně první část rčení P. a mění druhou část: »cár napřed a cár vzadu«; K.: »Ač máte nějaké čtyři révy a dvě jitra polí, kus hadru vpředu a kus vzadu« (vkládá správně »jitra« místo P. »dlaně«, ale jinak rovněž se řídí překladem P.). — Sancho chce říci, že chudí rytíři sice trpí bídu, ale jsou přece jen hrdí. Řekne to (tamže): »Natírá své škorně koptem a vyspravuje díry v černých punčochách zeleným hedvábím«; Č. nahradí jen »škorně« nevhodně slovem »boty« a upraví další znění: »Spravuje si černé punčochy« atd.; K. to praví samostatněji: »Začerňuje si boty sazemi a zašívá díry u (!) černých punčoch zeleným hedvábím«. — Licenciát vyznačí rozdíl v mluvě příslušníků jiných tříd obyvatelstva obrazem: »Nemohou ti, kdož vyrostli v jirchárně a na Zodocoveru, mluviti tak dobře, jako ti, kdož se téměř po celý den procházejí v křížové chodbě hlavního chrámu« (P. II, 19); Č. mění poněkud smysl místa: »Nemohou ti, kteří vyrůstali v jirchárně a na Zodocoveru, mluviti vybraně jako ti, kteří tráví celé dny v chodbách (?) hlavního chrámu«; K. upravuje znění P.: »Ti, kteří byli vychováni v jirchárnách a v Zodocoberu, jako ti, kteří celý den trávili v křížové chodbě hlavního chrámu«. — Bakalář Sansón Carrasco vyjádří myšlenku, že »kniha o Donu Quijotovi je přeslavná«, takto: es tan… leida … de tood género de gente, que apenas han visto algún rocín flaco, cuando dicen: allí va Rocinante (II, 3). P. to překládá: »Lidé všeho druhu… tak ji četli…, že jakmile uhlídají někde hubeného koně, hned řeknou: ‚Hle, Rocinante‘«; Č.: »Lidé různých vrstev ji… dokonale znají, a spatří-li nějakou herku, ihned zvolají: ‚To je Rocinante‘«; K. to poněkud rozvede, zůstávaje věren originálu: »Zkrátka jest tak známa, čtena a chápána od všech lidí, že jakmile někdo zpozoruje hubenou herku, hned řekne: ‚Tam si vykračuje Roci[116]nante!‘«. — Neť Quijotova vyznačí »kacířskost« knih rytířských obrazem: Merecían (las historias) que a cada una se le echase un sambenito (II, 6). P. překládá: »(Historie by) zasloužily, aby se každé oblékl sambenito« (v poznámce P. podává vysvětlení slova »sambenito«: žlutý pláštík s červeným křížem a plameny, jaký oblékala inkvisice ve Španělích odsouzeným kacířům); Č.: »Zasloužily by, aby na ně bylo obléknuto sambenito« (bez vysvětlení slova); K.: »(Historky) by zasluhovaly, aby každá dostala sanbenito — inkvisiční kacířské znamení«. — Toledský kanovník se zlobí na to, že autoři nedbají požadavku dramatické »jednoty« děje, a praví: qué mayor disparate… que salir un niňo en mantillas en la primera escena… y en la segunda salir ya hecho hombre barbado? (I, 48); P.: »V prvním výstupu prvního aktu vystoupí na jeviště dítě v plénkách, a ve výstupu druhém vystoupí již jako vousatý muž«; Č. překládá příliš volně takto: »Může existovat větší nesmysl než ten, že dítě je v prvním jednání (?) ještě v plénkách, v druhém vystupuje jako starší (?) muž?« (tím jest setřen celý obraz); K. dbá více originálu: »Neboť jaký větší nesmysl může být v tom oboru, o kterém pojednáváme, když v prvním výstupu prvního dějství vystoupí dítě v plénkách, a v druhém dějství je už z něho vousatý muž?«. — Lékař Pedro Recio přesvědčuje Sancha Panzu o tom, že jídlo olla podrida se nehodí pro jeho »vladařskou vznešenost«, takto: Allá las podridas para los canóningos, o para los retores de colegios o para las bodas labradorescas (II, 47); P. překládá: »Jídlo takové se hodí pro kanovníky, nebo řiditele kolejí, či na selské svatby« a vykládá v poznámce význam slova olla podrida: jídlo z rozmanitého masa, slaniny a zeleniny (pův. hrnec se zbytky jídel: řekli bychom všehochuť); Č. bez výkladu tlumočí: »Olly podridy (?) jsou dobré pro kanovníky, školské rektory nebo pro sedláky (?) na svatbě«; K.: »Dejte si ollu podridu kanovníkům nebo rektorům kolegií, nebo na selské svatby« (rovněž bez vysvětlení).

Na konec si ještě všimněme, jak uvedení překladatelé čeští tlumočí Cervantesovy veršované vložky v »Donu Quijotovi«. Na př. »soneto« (II, 12), v originále dvanáctislabičné verše, P. překládá verši jedenáctislabičnými a uchovává rýmy originálu:

Cíl určete mi, jenž vám, paní, milým,
já na něm nechci ani slůvka měnit,
a budu si ho neskonale cenit (!),
a o vlas od něho se neuchýlím.
[117]A chcete-li, nuž, ani nezakvílím,
a život svůj dám rázem smrti splenit (!).
A chcete-li, má láska nesmí lenit (!),
a čím jest, poví slovem novým, čilým.

Dikce jest opravdu trochu zastaralá, ale jinak se přibližuje překlad P. duchem i formou originálu. Hůře to dopadlo v překladě Č.:

Ó, dejte, paní, lhůtu mi (!)
jak jenom vůli vaší uzdá se,
a moje před tou vaší (?) skloní se,
jež reptati proti vám neumí, atd.

Rýmy, jak vidět, jsou spíše »parýmy«. Verše jsou osmislabičné a desítislabičné. Srov. dále:

Líbí-li se vám, bych, bolestivý,
mlčky se smrti vydal, staň se!
Chcete-li lásky platit za ochránce (!),
city vyjevím, jež mlčením se kryly

(má se rýmovat s »bolestivý?), atd. K. překládá toto místo verši jedenáctislabičnými, má pěkné rýmy a také rytmus jest plynný, srov.:

Ó paní, rcete, ke kterému cíli
bych kráčet měl, si vaše vůle žádá?
Hned vůle má se podrobí mu ráda
a nikdy od něho se neodchýlí.
Mě za mrtvého mějte v každé chvíli,
kdy chcete, duše mlčením ať strádá;
leč takovou řeč nikdo neovládá,
jíž povím, chcete-li, čím láska kvílí, atd.

Jinde (II, 18) jest v originále glosa o čtyřech strofách po desíti verších, osmislabičných s rýmy ababaccddc. P. překládá:

Však nemožné to věru přání,
čas, který v zašlosti se ztrácí,
moc žádná v světě, žádné zdání
nám neprobouzí, nenavrací,
a hlava se mi truchle sklání.
Čas prchá, letí, mizí ztad
a nelze myslit na návrat.
Jsi bláhov, vraceti jej chceš-li,
a rceš-li: »Vrať se, čase přešlý,
to, možno-li, bych viděl rád, atd.

U Č. to dopadlo zase přeuboze:

Nemožné ovšem žádám věci,
neboť na světě moci není,
která by nazpět zase téci (!)
přiměla čas, padlý v zapomnění.
[118]Hodiny letí, běží a jdou,
bláznivé myslit je na návrat;
blázen je, kdo by chtěl řečí svou
zadržet prchavý jejich řad (?):
kéž bych je zrakem svým uhlídal (!).

Žíti v jich kole zčarovaném,
doufat hned a hned se zase bát?
V žití, žitím neprávem zvaném,
vítán je milenci smrti chlad.
Já též bych nelekal se smrti,
tajemný hlas však mluví ve mně
a ránu zdržuje, co drtí,
bázně hlas; tím mi hrozí temně,
co osud chystá mi v budoucím čase.

Jako P., jak vidět, překládá také Č. verši většinou devítislabičnými, ale jeho rýmy jsou dosti špatné a básnická dikce i rytmus asi jako v některých málo vzorných libretech českých (zvláště překladech). Desítiveršové strofy originálu přeložil Č. strofami devítiveršovými.

K. překládá totéž místo verši osmislabičnými a sedmislabičnými, srov.:

Nemožnost bych žádal sobě,
kéž se vrátí dávný čas;
neb co bylo v jiné době,
nevykouzlí znovu zas
žádná moc ve staré zdobě.
Čas můj dávno vymizel,
plyne, vodou jak by spěl.
Klamal by se, kdo by žádal,
by čas starý v dnešní vpadal,
ač bych rád to uviděl.

Hynout v pochybeném žití,
doufat a se obávat,
toť stav, jak když smrt se cítí.
Raděj smrt si vyhledat
a tu trýzeň umrtviti!
Kdybych rád šel smrti vstříc,
nejsem toho schopen víc. (Trochu velká licence!)
Nový slib mi život dává,
jímž se nitro plachým stává:
— Jakou budoucnost má líc?

Romanci, kterou zpívá Altisidora donu Quijotovi (II, 44), překládá P.:

Ty, jenž v loži odpočíváš
na holandském jemném plátně,
a spíš pevně jako dudek
do rána hned od večera, atd.

[119]Ach ty, jenž spíš na loži
na holandských polštářích,
v hlubokých snech trávíš noc
od soumraku k svítání, atd.

Ó ty, který klidně na svém loži
na holandském plátně sladce dřímeš,
ty, jenž natažen spíš pohodlně
od večera do pozdního rána, atd.

Romance jest komicky zahrocena a záleží také na slovním vyjádření této komiky. Tam, kde P. překládá:

Kéž bych v náruč tvoji klesla,
a když to ne, kéž bych mohla
při tvém lůžku škrabat tobě
hlavu, vybírat z ní lupy atd.,

překládá Č. velice neobratně:

Kéž bych náruč znala tvoji
neb aspoň tvým nad ložem (?),
mohla hladit hlavu tvou
vyčesávajíc ti vlas.

K. si dopřává také volnosti na tomto místě:

Šťastná, že v tvém objetí se vidí,
blízko u tvého že sedí lože
a tě šimrá v bohatých tvých vlasech,
ze kterých ti vybírat smí lupy atd.

Komika se vyvrcholuje na konci romance. Srov. překlad P.:

Hlas můj znáš již, posloucháš-li,
— líbezných tak není mnoho —
postavy jsem trochu menší,
nežli prostřední co zovou.

Tyto a i jiné vnady
kořistí jsou tvého toulce,
komornou jsem v tomto domě,
Altisidorou mne zovou.

Překlad Č. zní naproti tomu příliš drsně:

Posloucháš-li, slyšíš už,
krásnějších že hlasů není,
a co do mé postavy (!),
menší je než prostřední.

Všechny moje půvaby
kořistí jsou šípů tvých;
komornou jsem v domě tom,
Altisidora — mé jméno.

K. se drží věrněji překladu P.:

Slyšíš hlas můj, posouditi můžeš,
vyrovná-li se on nejsladšímu. (To je nepovedené.)
Moje postava jest, abych řekla,
menší spíše, tak jen nadprostřední.

[120]Ty a jiné půvaby mé všechny
cílem jistým vždy jsou tvého toulce.
V domě tom jak komorná já sloužím,
Altisidorou mne zovou všichni.

Don Quijote (II, 62) praví o překladech, vyjímajíc překlady z latiny a z řečtiny: Podobají se »vlámským čalounům na rubu, neboť i když je viděti na nich tvary, jsou plny nitek, které je činí nejasnými, že jich není viděti tak zřetelně ani barvitě jako na líci.«[1] Překládati z řeči lehké nevyžaduje podle dona Quijota »nadání ani slovní pohotovosti, jako jich nepotřebuje ten, kdo přepisuje nebo opisuje nějakou listinu.« Cervantes ústy Quijotovými nezavrhuje překladů vůbec. Dělá výjimky. Jsou překlady, jichž nelze rozeznati od originálů. Lze to tvrditi o uvedených českých překladech »Dona Quijota«? Pikhart má jistě velkou zásluhu, že svým dosti věrným a při tom živým překladem podal »Dona Quijota« předešlé generaci české. Počínal si při překládání podle svých prostředků a možností neobyčejně svědomitě a solidně. Oba dnešní překladatelé »Dona Quijota«, jak prokázáno, rádi přibírali při své práci jeho překlad k ruce. Bylo by stačilo jeho překlad jen na některých místech upraviti a tu a tam jeho dikci přizpůsobiti dnešku. — Překlad černého činí celkově dojem práce příliš rychle vykonané. Leckdes nepřihlížel Černý k jednotlivým výrazům a tím Cervantesovi mimoděk ublížil. Cervantesa jest nutno čísti velice opatrně, abychom mu dobře porozuměli, a tím opatrněji je třeba ho překládat. Vždyť překladatel bere na sebe odpovědnost za to, jak autora tlumočí. Dav, který nemá znalostí, aby mohl čísti originál a učinil si pak úsudek o překladu, který se mu podává, přijímá každé slovo překladatelovo za bernou minci. Při tak těžkém autorovi, jako je Cervantes, nestačí překládat jen podle smyslu. U Cervantesa záleží na každém slově. Černý, jak se zdá, ani si po dokončení práce svého překladu sám nepřečetl a nekontroloval. Kde se mu hodilo, řídil se překladem francouzským, jinde upravil překlad Pikhartův, s oblibou volil obhroublý výraz místo rčení lidových atp. Je tím již učiněno zadost požadavku, zpřítomniti překlad »Dona Quijota«? Já o tom alespoň velice pochybuji, třeba se překlad Černého kritice časopisecké líbil. Vážněji přistupoval k svému úkolu Kosterka, který je také pře[121]kladatel daleko rutinovanější než Černý. Kosterka se nespokojil tím, že dbal znění originálu, nýbrž věnoval péči také výrazu českému (zná poctivou lidovost a jadrnost mluvy a přizpůsobuje se pravidlům dnešního českého pravopisu). V tom je jistě velké plus na prospěch Kosterkův, zvážíme-li oba nové české překlady »Dona Quijota«. Nestačí dnešní líbivé heslo přebásňovati cizího autora. Podávám-li dílo světové v rouše českém, musím je podávat věrně, nesmím měnit jeho smyslu. Teprve potom, když vystihnu správně obsahovou stránku díla, musím přihlížeti ke korespondující stránce výrazové v jazyce českém. Ale nikdy nevnesu do díla minulého věku dnešních výrazů periferijních. Tím dílo nezpřítomním, nýbrž pokazím.

---

[1] Jedenadvacet let před Cervantesem vyskytuje se totéž přirovnání v akademické formě u Luise Zapaty, Simibolo de la Fe I, c. 16, § 1, viz Hatzfeld Heknut, Don Quijote als Wortkunstwerk, Lipsko 1927, str. 61.

Naše řeč, volume 17 (1933), issue 4, pp. 115-121

Previous V. Kvasnička: Píšeme správně křestní jména cizinců?

Next J. M. K.: Jazykozpyt