Časopis Naše řeč
en cz

Z našich časopisů

Jiří Haller

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V 2.—4. čísle Časopisu pro moderní filologii, str. 113—132, 239—260, rozepsal se prof. Miloš Weingart o české jazykové kultuře. Podnětem mu byla nedávná diskuse o správnosti jazyka, ale nepřestal, jako se dosud dělo, toliko na úvahách o stavu dnešní češtiny a na kritice dnešních puristických metod, nýbrž podal také stručný přehled vývoje české řeči a snah o její zdokonalování od nejstarších dob a zasadil tak svůj výklad do širokého rámce historického. Především se Weingart obrací proti názoru, že je dnešní čeština v úpadku. Srovnává naše poměry se současným stavem jiných jazyků evropských a shledává, že u nás není hůře než jinde. Nedostatky dnešního jazyka nelze vykládati jako pouhý následek porušení jazykové tradice v 17. a 18. století, nýbrž spíše z příčin [215]jiných. Podle Weingartovy diagnosy měly na porušování jazyka vliv velké změny sociální v 19. stol., myšlenková orientace romantická a s ní souvisící jednostranný kult básnické osobnosti a přesvědčení o svrchovanosti básníka i na poli jazykovém, příliš vypjatý individualismus slovesných umělců, projevující se jazykovou nekázní, úpadek jazykozpytného badání před Gebaurem, ba i odpor spisovatelů proti puristům. Po válce pak k tomu přistupuje ještě promíchání společenských vrstev, rozšíření vojenské řeči a s ním nová záplava německých slov, pronikání vulgárních slov do řeči spisovné, prudký vzestup proletariátu a povznesení četných potilických agitátorů bez jemnějšího vzdělání do popředí sociálního života a naopak zase oslabení těch vrstev, které dříve bývaly hlavními pěstitelkami spisovného jazyka. Z obecného rozkolísání starších ideových hodnot po válce nebyla vyňata ani historicky podložená čistota jazyková. Zvláštní důraz klade Weingart i na to, že většina našich spisovatelů vyrostla z vrstev sociálně slabých, že mnozí z nich neměli ani předběžného vzdělání; i to se podle něho projevuje leckdy v stinných stránkách jazykové kultury. Weingart uznává, že velká část odpovědnosti za špatný stav jazyka padá také na naše školy, od obecných počínajíc až ke školám vysokým. Přes to však nechce vliv školy na vývoj jazyka přeceňovat a upozorňuje na velký význam výchovy rodinné (viz též zprávu v NŘ. XVI, 1932, 55). K těmto vnějším příčinám jazykových nedostatků se druží i příčiny vnitřní. Často se ukazuje na obtížnost češtiny a na nesnáze, které působí její studium. Tato obtížnost pro Čecha záleží jen v rozdílech řeči hovorové a spisovné, a ty jsou u nás mnohem menší než na př. v němčině. Vyrovnávat uměle rozdíly řeči hovorové a knižní není nemožné a také se tak postupně a v jednotlivostech děje ustavičně, ale k změnám celého systému, ať už pravopisného či tvaroslovného, není dosud dostatečných předpokladů sociálních. Mylné je domnění, že by se zjednodušením dosavadní soustavy pravopisné a tvarové přestaly všechny chyby; lidé nepozorní a jazyka nedbalí budou chybovat vždycky. S tohoto hlediska Weingart posuzuje také snahy o reformu českého pravopisu a v podstatě je zamítá.

Poslední část svých výkladů věnoval Weingart kritice českého purismu. Základní chybu puristického úsilí vidí v tom, že změna v jazyce byla obyčejně ztotožňována s chybou. To vedlo k přílišnému vyvyšování minulých období jazyka a k znevažování doby přítomné. Naší řeči, Jos. Zubatému, V. Ertlovi a hlavně dnešnímu odpov. redaktoru Naší řeči vytýká Weingart nedostatečný podklad theoretický. Z toho vyplývají rozličné nedůslednosti a také osobní rozdíly v úsudcích Naší řeči o správnosti a nesprávnosti výrazů. Teprve Pražský linguistický kroužek se pokusil s potřebným rozhledem podat »theoretické vymezení české jazykové kultury«. Weingart se staví za these Praž. ling. kroužku, ale nezastírá si při tom, že i při všem potřebném rozhledu jsou také jednostranné a při tom i nebezpečné universálnosti a životnosti spisovného jazyka. Účinný prostředek [216]jazykového zdokonalování vidí Weingart především v poznávání různých období a různých druhů téhož jazyka. Čtenář obírající se spisy jen jednoho druhu ochuzuje svůj jazyk i styl; naopak střídání vlivů dobrých a stylových vede neomylně k tříbení jazyka a je nutným doplňkem jazykové theorie.

Myšlenky Weingartovy pokládám za projev velmi důležitý proto, že je pronáší aktivní člen Pražského linguistického kroužku, známého svým odporem k brusičství. Weingart se snaží zachovat pravou střední míru, která jediná může být zárukou, že otázky spisovného jazyka budou řešeny rozumně; odmítá omyly brusičského úsilí, ale kriticky se dívá i na výstřelky opačné, vedoucí nedomyšlenými a přepjatými theoriemi k anarchii v jazykové praxi. Tuto jeho nestrannost třeba zvláště oceniti. Přes to však je jisté, že ani tímto výkladem nebyl palčivý problém jazykové správnosti odklizen; i o Weingartových úvahách platí to, co sám před nějakým časem napsal v ČMF. 17, 1931, 369, že i »zde vlastní práce je mnohem těžší než povšechná úvaha«.[1] Bude však velmi poučné srovnat hlediska Weingartova s tím, co přinese chystaná publikace Praž. linguist. kroužku; to také svým časem hodláme učinit, a proto i zevrubnější ocenění Weingartových názorů ponecháváme na dobu pozdější.

Některé jednotlivé Weingartovy poznámky, týkající se Naší řeči a jejích spolupracovníků, žádají si odpovědi arci hned. Je to především jeho kritika názoru, že je dnešní jazyk v úpadku. Zdá se, že tu jde jen o spor o slovíčka a že celkem zbytečně věnoval Weingart této otázce značnou část svého článku. Jak dnešní stav jazyka nazývat, zda neutěšeným či úpadkovým, to je trvám věc nikoli vědecky objektivního zjištění, nýbrž jen osobního vkusu. Člověk, který přísněji posuzuje chyby svoje i cizí a který má na mysli, že v jiných kulturních jazycích přese všechny jazykové zmatky je celkový stav přece jenom mnohem lepší než u nás (na př. ve francouzštině, která ani zdaleka netrpí tolik cizími vlivy jako čeština a v které se zájem puristů soustřeďuje vlastně jen na pronikání jazyka lidového do řeči spisovné), nazve dobu, v níž se jazykové chyby prohlašují za svaté právo spisovatelů, dobou úpadku. Kritik, který není tak přísný v užívání některých pochybných výrazů a doplňuje na př. po německém způsobu souvětí podmínečná opěrnými slůvky, zaměňuje spojky či a nebo, porušuje vyrovnanost svého stylu tím, že vedle slov čistě knižních (na př. stanoviště m. stanovisko) užívá i slov se zabarvením vulgárním (na př. samozřejmě m. ovšem) a který si nadto pro srovnání vybere nej[217]smutnější období z jazykového vývoje, nebude dnešní stav posuzovat tak pesimisticky a nazve jej prostě neutěšeným. Ale stojí tato hádka o slovo za to? Vždyť obraz, který sám Weingart o dnešním jazyce podal, je velmi černý a potvrzuje názor Zubatého a Naší řeči spíše než názor kohokoli jiného. Připomeňme si jen těchto několik vět z Weingartova článku: »Sociální rozmach českého jazyka po válce je tedy spíše kvantitativní než kvalitativní«. Úsilí o jazykovou očistu je »potřebí na všech stranách«; »... četné seminární, resp. státní a doktorské práce našich studentů a studentek, a to i kandidátů a kandidátek profesury českého jazyka, jsou zakaleny docela základními mluvnickými chybami, a to skutečnými a nespornými chybami, které se žádnou diskusí a žádnou theorií obhájiti nemohou.« »Také naši spisovatelé odborní, některé university v to počítaje, mívají ve svých rukopisech podobné chyby tvaroslovné, syntaktické i lexikální.« »Nechci se ovšem ješitně domnívati, že jen ostatní chybovali, zajisté také mé rukopisy musily býti opravovány.« »Stalo se mi také, že jsem nedávno svěřil korekturu jednoho objemného vědeckého díla mladému doktorovi filologie, zkoušenému z jazyka českého, a že nechal tam podobné chyby, o jakých jsem se zmínil výše.« »Že naše noviny většinou přímo vynikají mluvnickými chybami, zbytečnými germanismy a nedostatkem slohové péče, je věc známá... Nedivíme se tomu: ubohý jazyk těchto novin je ve shodě s kvalitou jejich obsahu a víme, že je často píší lidé nedostudovaní, tedy nedoučení. Rovněž chápeme, že se chyby proti školní mluvnici ozývají i ve výstupech některých našich politických řečníků, ba i členů Národního shromáždění: to odpovídá míře jejich obecného vzdělání. Shledáváme přirozeným, že se takové chyby vyskytají (sic) v protokolech a jednání našich úřadů a veřejných institucí, neboť mnozí naši úředníci a funkcionáři, a to i representanti nejvyšších úřadů, patrně nemají dosti jazykové péče ani znalosti, zejména jsou-li to právníci či dokonce technikové, a zřejmě všichni nečtou „Naši úřední češtinu“.« »Také krásná literatura, zvláště beletrie, a s ní i kritika a essayistika, nebývá krásná ani čistá jazykově.« »Je nemístné na nás žádati, abychom mlčeli, či dokonce schvalovali, když některý mladý básník či redaktor staví na odiv svou neznalost českého skloňování a přechodníkových vazeb, a abychom je ještě omlouvali funkcí básnického jazyka.« »Je-li takový stav v mladé české původní próse, nemůže nás překvapiti, že v překladové literatuře je ještě hůře.« »Při tomto stavu české moderní beletrie nám může býti jakousi útěchou, že i při pokroku sociálního rozšíření spisovného jazyka, o němž jsme se svrchu zmínili, rozšíření nové krásné literatury v širokých vrstvách národa je pořád ještě poměrně nepatrné.« Atd. Nevím, že by byl kdy býval podán výmluvnější přehled dnešní jazykové — neutěšenosti, než je toto resumé Weingartových dokladů. Ani já, ač se Weingart dokonce útrpně usmívá mým nářkům nad jazykovým úpadkem, jsem nikdy nic tak chmurného nedovedl napsat. Zda je to jen [218]neutěšené či už úpadkové, když i universitní profesoři dopouštějí se jazykových chyb, když třeba »shledávat přirozeným«, že ani nejvyšší naši úředníci nedovedou česky, a když nám může býti útěchou aspoň to, že lid novou literaturu málo čte a že tedy jeho jazyk zůstává nezkažen (srov. s tím dobu obrozenskou!) — to přece není problém a hádat se o to nebudeme. V hlavní věci se s Weingartem zajisté shodne každý rozumný Čech: že za těchto okolností je očistné práce třeba na všech stranách. Proti tomu arci nemá významu, když jazykovému kritikovi uklouzne někdy mentorsky zabarvená věta, v níž někteří lidé shledávají »nabubřelou frázi« a »nafouklý mentorský tón«. Jistě to od péče o jazyk neodvádí tolik jako revoluční theorie vyhlašující negaci dosavadních mluvnických norem a budující jazykové zákony na rozmaru a samolibosti spisovatele.

Ostré kritice podrobil Weingart také přátelskou gratulaci, kterou redakční rada Naší řeči připomněla čtenářům jubileum sesterského časopisu, Naší úřední češtiny. Nechceme rozsuzovat, je-li vůbec vhodné tento příležitostný projev posuzovat se stránky přísně vědecké, ale když už se tak stalo, je třeba některá nedorozumění aspoň přivésti na pravou míru. Weingart z oné gratulace odsoudil hlavně větu: »Tři sta let se náš jazyk kazil, nelze jej tedy spravit za pouhých deset let.« To je prý tvrzení paušální a přemrštěné a zejména druhá část onoho souvětí zní prý jako »nesmímé sebepřeceňování«; »kdyby se některý jazyk tři sta let opravdu jen kazil, bylo by patrně dávno po něm, a sebe učenější skupinka čtyř či pěti filologů by v tom již nic nesvedla«. Je to zase jen hádání o slovíčko. Weingart si nepovšiml asi, že onou druhou částí věty není myšlena »skupinka čtyř či pěti filologů«, neboť ti by nikdy nemohli své úsilí počítat »na celé generace«, jak tam stojí dále, nýbrž že jí jsou myšleni všichni »ti, kteří se dali do služeb jazykové čistoty«. To jsou tedy i poctiví spisovatelé, to jsou učitelé a profesoři češtiny na všech školách, to jsou tvůrci nové české terminologie odborné, to jsou naše linguistické i puristické časopisy, to je i prof. Weingart, do jisté míry i celý Pražský linguistický kroužek a vůbec všichni lidé, kteří o svůj jazyk dbají. O nějakém »nesmírném sebepřeceňování« lze tu tedy mluvit jenom při tendenčním výkladu oné věty. První část věty je stylisována opravdu jen přibližně (v gratulaci!), ale nikoli nezvykle. Mluví-li se v této souvislosti o kažení jazyka, myslí se tím arci jen jazyk jistých spisovatelů a vrstev, nikoli jazyk v svém úhrnu. Ta synekdocha je tu tak zřejmá a tak přirozená, že je opravdu s podivem, když se nad ní Weingart pozastavuje. Přes to však, aby bylo jasno, podotýkáme výslovně, že se náš výrok o kažení jazyka netýkal ani Komenského ani Dobrovského, Palackého, Jungmanna atd., nýbrž oněch smutných zjevů, které sám Weingart příkladně vylíčil v své knížce »Vývoj českého jazyka« (Za vzděláním, sv. 109, bez data) a které se bez jakékoli [219]nadsázky táhnou od r. 1620 až do dnešní doby, tedy přes tři sta let. Abych ušetřil čtenáři hledání, připojím hned několik citátů z knížky Weingartovy: K r. 1620 a době následující: »Vypovídání nekatolíků, konfiskace jejich jmění, ...zpustošení země, příliv cizích dobrodruhů, to vše ničilo život jazyka země« (str. 28). »Tak se oblast jazyka opět zúžila až celkem na nynější meze... a jazyk sám klesal a divočel, pozbývaje pevné kulturní organisace« (str. 29). »Poslední velcí spisovatelé střední doby jsou ještě pamětníky bitvy bělohorské; po jejich smrti, t. j. po r. 1670, po celé století neměl český jazyk vynikajícího pěstitele« (str. 29). »Po stránce lexikální vůbec nabývají knihy obhroublosti a křiklavých barev, po stránce gramatické správnosti upadají — přese všechny opravné snahy několika spisovatelů jesuitských — čím dál tím více« (str. 30 n.). »K dovršení bídy r. 1774 byl jazyk český zbaven posledního útočiště, které mu dosud zbývalo, venkovských škol obecných... Nad českým lánem rozestíralo se temno« (str. 31). K době obrozenské: »Při milé naivnosti obsahu vynikají tyto drobné švabachové knížky (Krameriusovy) i jazykem prostým a ku podivu libým, ba nehledíme-li ke germanismům, které lze za daných okolností snadno vysvětliti, i velmi čistým« (str. 33). »Řeč zanedbaná a pokleslá potřebovala obeznalého, pevného vůdce« (str. 34). K r. 1815—1848: »Vnější podmínky jazykového vývoje nebyly ani teď ještě o mnoho příznivější« (str. 36). K r. 1848: »Rychle rostoucí záplava tisková... nahrazuje také leckterý čistý prvek lidový kazimluvem novinářským, zejména bezduchými germanismy syntaktickými« (str. 42). K době po r. 1861: »Zato správnost jazyková poklesla. Způsobilo to mylné domnění, rozšířené u nás žáky školy mladoněmecké, že básník je v jazyce vládcem svrchovaným. A tak již v družině Májové, přese všecky její pokroky, vidíme dosti poklesků proti ryzosti« (str. 43). »Nechtěliť postižení (t. spisovatelé) uznati, že v zemích pokročilejší kultury, jako je Francie, naprostá správnost jazyková u každého spisovatele a třeba i jen u denikáře se pokládá za první a základní požadavek, podávajíc vysvědčení i o vzdělanosti pisatelově i o jeho povahové svědomitosti« (str. 44). K době nejnovější: »... tvořila se znova i řeč úřední, obchodní a vůbec jednací v nejširším smyslu slova: než vyrostla málo původní, napodobená často až do nesrozumitelnosti podle němčiny« (str. 46). »Zejména pak duše jazyka, skladba, jest... mnohem více nasáklá živly cizími, zejména německými, než kterákoli skladba jiného jazyka slovanského. A tak vynikající polský jazykozpytec Alex. Brückner, výborný znalec slovanských jazyků a upřímný přítel českých snah kulturních, prohlásil, že je třeba Polákovi, aby si dnešní češtinu novinářskou přeložil napřed do němčiny, chce-li rozuměti, oč vlastně jde« (str. 47). — Snad tedy přece jen ona věta o třísetletém kažení jazyka není fráze tak »nabubřelá«, jak se Weingartovi zdá. Z jeho vlastního vylíčení aspoň vychází najevo, že po celých tři sta let vnikaly do našeho jazyka chyby nové a nové, a nyní sám znova přesvědčivě dokládá, [220]že se tak děje dosud, tedy po té stránce se kazil náš jazyk opravdu tři sta let.

Ale všechno to, v čem se s Weingartem nemůžeme shodovat, jsou nevýznamné maličkosti. V podstatných věcech mu rádi dáváme za pravdu a s námi zajisté i všichni opravdoví přátelé jazykové čistoty.

V 30. čísle Rozprav Aventina prudce proti Naší řeči vystoupil prof. B. Havránek.[2] Kritisuje a zesměšňuje příspěvek F. Strejčka, otištěný v NŘ. XVI, 1932, 33 n., a Strejčkovy výklady o tom, že jazyk nelze měřit logikou, nazývá »moudrostí málo vhodnou i pro škamny školské«. Autor si prý »plete vývoj významu slova a jeho změny s hodnocením myšlení podle správnosti a nesprávnosti« a trpkou ironií osudu prý je, že svůj výklad začíná citátem ze zprávy o pohřbu Zubatého, neboť právě Zubatý odsoudil v NŘ. XIII, 1929, 133 n. »takovéto matení řeči s logickým hodnocením«. Redakce NŘ. prý otištěním Strejčkova článku desavouovala názor Zubatého, že Strejček nemá dost vědecké průpravy ani dost dobré vůle, aby pravdu dovedl poznat a uznat. Havránka »kvalita« článku nepřekvapuje, neboť prý »není dnes v Naší řeči jevem ojedinělým«. Následuje pak náhlá záměna Naší řeči s mým článkem ve výroční zprávě ústeckého gymnasia, neboť pro další doklady kvality dnešní Naší řeči si jde Havránek tam. Také já se tam prý dopouštím téže primitivní chyby jako Strejček a skáči nejen z logiky do semantiky, když pokládám spojení »žena se zmužila« za spojení jistě zcela nelogické, nýbrž i z logiky do gramatiky, a nadto ještě v témž odstavci, nedlouhém, jsem vyloučil afektivní prvky z psychologie. Za těchto okolností se Havránek nediví, že jsem mohl do NŘ. napsat příznivý referát o Sedlákově knížce o Bezručovi, tedy o knize autora, jehož nevědeckost Havránek sám už dříve v NŘ. odsoudil. Útěchou prý mi může být, že ani jiní, na př. dr. V. Jirát, neviděli Sedlákovu nevědeckost, ale i jeho práce prý bude nazývána jen pavědou, dokud se v svém názoru nesrovná s názorem Havránkovým. Atd. Tyto ukázky snad stačí dokonale, aby znázornily zvláštní ráz Havránkovy invektivy. Praxi dnešní Naší řeči útrpně doličuje Havránek ještě dvěma drobnými příklady: na str. 92 prý »redakce činí rovnítko mezi přesností výrazu a jazykovou čistotou, doprovázejíc citát z dopisu „elektrotechnikové znají hodnotu přesných výrazů i se stránky obchodní“ slovy „ukazuje se tu, že jazyková čistota má i přednosti velmi praktické“«, a na str. 24 se prý »hodnotí užívání adjektiva „kvalitní“ exkursem do ethiky jako úpadek morální odpovědnosti«.

[221]V tom ve všem vidí Havránek nebezpečí pro českou linguistiku. »Nikoli proto, že se takové lapsy píší a tisknou, ale proto, že se tisknou v časopise, který vydává III. tř. České akademie.« A k tomu, celkem už po třetí (a v chystané publikaci Praž. ling. kroužku to bude po čtvrté), připojuje Havránek odsudek mé zpupnosti a domýšlivosti, kterou vidí v tom, že jsem tiskem nabádal, aby byla uznávána jazyková autorita »orgánu tak obezřele a reálně vedeného, jako byla dosud Naše řeč«, t. j. časopisu, jehož jsem dnes sám odpovědným redaktorem. To všechno přimělo Havránka k tomu, aby na adresu Naší řeči obrátil výzvu »caveant consules«, kterou A. Novák v Lidových novinách upozornil na Havránkovu činnost kritickou.

Kdyby byl Havránek zůstal jen při potírání osob, nebylo by třeba snad odpovídat; ale on svůj útok rozšířil na celou Naši řeč, a proto nelze k jeho výtkám mlčeti.

Především si Havránek usnadnil předsevzatý úkol, že úplně pominul základní rozdíl mezi hlediskem svým a hlediskem prof. Strejčka a mým. Takovou metodou lze ovšem dokázat všechno na světě. Ale je to metoda asi tak spravedlivá, jako kdybychom někomu ukazovali barevný obraz, nasadili mu na nos červené brýle a namlouvali mu, že autor toho obrazu byl jistě slepý pro barvy. Zdá se ostatně, že Havránek neporozuměl smyslu Strejčkova výkladu; srovnává Strejčkovy příklady s přenesenými významy vůbec, a přece měl Strejček zřejmě na mysli případy, při nichž vývoj oddálil dnešní význam slova od významu původního tolik, že dospěl až ke spojením se stanoviska vývojového nesourodým. Ani Strejček ani já jsme netvrdili, že výrazy »pozdrav mrtvému«, »žena se zmužila« a pod. jsou nelogické svým dnešním významem; uvedli jsme je právě na doklad toho, že konfrontace významu původního s dnešním nemůže být měřítkem správnosti. Název »logický« a »nelogický« pro takováto spojení není ovšem vynález Strejčkův ani můj. Je to terminologie starších brusičů, kterým se každý takový »nelogický« výraz (na př. k vůli dřevu) zdál nesprávný, a v témž smyslu jako my jí užívali i Zubatý a Ertl, a oba tyto redaktory Naší řeči přece Havránek s oblibou staví proti mně, kdykoli chce ukázat mou bezvýznamnost. Je opravdu podivné, že si tohoto matení pojmů povšiml teprve v onom čísle Naší řeči, které obsahuje zprávu o knize Sedlákově. Také odstavec mého článku (ve výr. zprávě ústeckého gymnasia) o zaměňování tvarů račte a ráčíte, který Havránka tolik rozhořčil, jeví se bez těch brýlí mámení poněkud jinak. Ani mě nenapadlo uvádět záměnu těchto tvarů jako doklad na matení logických kategorií. Hned v prvních řádcích toho článku jsem napsal výslovně, že mi nejde o zkoumání filosofických základů otázky, nýbrž o pouhou praktickou aplikaci, a v odstavci, z něhož Havránek cituje, jsem to znovu opakoval. V tom smyslu a k tomu ve výkladě podávaném formou co možná populární (se zřetelem na čtenáře gymnasijní výroční zprávy) je snad přece možno říci, že není [222]logické užívat rozkazovacího způsobu místo tvaru oznamovacího tam, kde tomu odporuje obsah myšlenky. Je to jen stejné užití slova jako v případech uvedených dříve. Proto odmítám všechny Havránkovy vývody, založené na subjektivním a skresleném výkladu Strejčkových a mých slov, jako naprosto nespravedlivé.

Havránek nehledí ke skutečnostem, které jsou tak zřejmé, že by měly být známy i jemu, když mne a mou soukromou činnost ztotožňuje s Naší řečí. Havránek přece musí vědět jako každý jiný člověk, který Naši řeč bere do rukou, že ji neřídím já sám, nýbrž redakční rada, skládající se z pěti lidí, mezi nimiž jsou univ. prof. Smetánka a Hujer. Nechci tím říci, že mi Havránek křivdí, když chyby, které v Naší řeči objeví, přišívá jenom mně (tu funkci obětního beránka pokládám naopak za čestnou); ale křivdí Naší řeči, když ji vydává za nedokonalé dílo mé linguistické nedostatečnosti, ať již skutečné či domnělé, a když bez příčiny přezírá vážnou a velikou práci učenců, dokonce svých vlastních učitelů, kteří Naší řeči dávají její ráz a také její význam. Tak na př. kritisuje Havránek nedostatky článku Strejčkova, uveřejněného v Naší řeči, a pokračuje: »Naše překvapení se zmenší, když vidíme, že kvalita článku Strejčkova není dnes v Naší řeči jevem ojedinělým. A zvláště pak když si všimneme, že právě téže primitivní chyby... dopouští se sám odpovědný redaktor NŘ.... v své teoretické úvaze Problém jaz. správnosti«. Touto patrně záměrnou asociací dosahuje Havránek toho, že čtenář také všechno to, co v onom článku padá čistě jen na můj osobní vrub (neboť ten článek nemá s Naší řečí pranic společného), pokládá za věc Naší řeči. Totéž se pak opakuje i na konci Havránkovy kritiky. Jsou to tedy zase brýle mámení a čtenáři Havránkových kritik by na ně měli dát dobrý pozor.

Stejně málo dbá Havránek skutečnosti, když vidí zpupnost v mém přání, aby byla autorita Naší řeči uznávána. Havránek se patrně domnívá, že jsem při tom myslil na své příspěvky a na svou redakční činnost v Naší řeči. Tento výklad není možný už proto, že jsem obě ony poznámky o Naší řeči psal v době, kdy jsem ještě neměl ani tušení, že budu také v redakční radě Naší řeči, a kdy mé první občasné příspěvky mě ještě nijak neodlišovaly od pouhého čtenáře. Správnost tohoto svého datování mohu Havránkovi dokázat dopisy i svědky. Naši řeč jako celek jsem zdůrazňoval proto, že se u nás náležitě oceňuje zpravidla jen činnost Zubatého, kdežto činnost Ertlova se leckdy jednostranně a neprávem přezírá. Ani ve snu mě nenapadlo, že by někdo mohl ta má slova vykládat tak jako Havránek, a proto jsem je nechal beze změny i při korektuře, třebas jsem tenkrát už byl v redakční radě Naší řeči. A když o tom přemýšlím dnes, vidím, že bych, kdyby bylo třeba, svou důvěru v Naši řeč vyslovil týmž způsobem znova. Jen člověk, který přezírá evidentní fakta a za nic neváží redakční radu Naší řeči, by v tom mohl vidět domýšlivost. Ostatně v odstavci, který Havránek cituje, výslovně jsem mluvil o orgánu »tak obezřele [223]a reálně vedeném, jako byla dosud Naše řeč«; Havránek skvěle dovede nerozumět, když se mu to hodí.

Rovnice mezi přesností jazyka a jeho správností je zase jen v osobitém podání Havránkově, neboť na onom místě se žádné rovnítko nečiní. Ale nyní po Havránkově výkladu bych byl dokonce ochoten přidat je tam, neboť pisatel dopisu nemyslil slovem »přesnost« stránku pojmovou, nýbrž jazykovou čistotu výrazu. Kdo si přečetl celý ten článek, nemohl být o smyslu poslední věty na rozpacích. Havránek souvislost přehlédne — a má hned nový doklad o matení pojmů. Jak mohl Havránek z článku o slově »kvalitní« vyčíst, že se užívání tohoto slova hodnotí exkursem do etiky, to je záhada zase jeho matení pojmů. Tam se užívání adj. kvalitní hodnotí zcela jinak a exkurs do etiky se docela nepochybně vztahuje na praxi jazykovou vůbec. O morální odpovědnosti za chyby proti jazyku a za jeho zneužívání jsem ovšem přesvědčen pevně, i když má Havránek snad názor jiný. Že nejsem se svým přesvědčením sám, je vidět na př. i z důkladné rozpravy M. Weingarta v ČMF. XVIII, 1932, str. 120, 132, 247. Také o knize Sedlákově jsem se vyjádřil po svém a vidím, na svou útěchu, že se můj úsudek shoduje nejen s názorem Jirátovým, ale i s názorem Arne Nováka, Fraenkla a j. Neberu Havránkovi jeho mínění, ale trochu tolerance by měl mít i on, aby neviděl v každé odchylce od svého názoru hned crimen laesae maiestatis.

Havránek celou svou dnešní činností popírá životní kredo prof. Zubatého, obsažené právě v onom článku, který sám cituje, a přece vystupuje velkomyslně na jeho obranu proti dnešnímu vedení Naší řeči. To je gesto zcela zbytečné. Zubatý dokonce sám F. Strejčka zval k přispívání do Naší řeči a každý, kdo Zubatého znal zblízka, Havránkovi potvrdí, že by Strejčkův článek o rčení k vůli, kdyby jej byl dostal, nebyl odmítl proto, že před nějakým časem se Strejčkem polemisoval. Zubatý neměl ani za mák oné nesmiřitelnosti, která propuká v Havránkovi, jakmile zaslechne na př. jméno »Sedlák«; byl za všech okolností spravedlivý.

Ze všech výtek Havránkových jenom jediná je opřena o skutečnost a nikoli jen o tendenční výklad fakt: že jsem v svém článku o jazykové správnosti, otištěném ve výroční zprávě ústeckého gymnasia 1929/30 (tedy nikoli v Naší řeči!), vedle jazykových prvků psychologických jmenoval ještě zvláště prvky afektivní. Je to chyba a nemám pro ni jiné omluvy než to, že jsem z technických příčin nemohl provésti sám konečnou redakci tisku (a právě Havránek by mi mohl dosvědčit, jak důležité jsou tiskové korektury pro konečnou podobu práce). Musím se však bránit, když z obyčejného přehlédnutí, jaká se zase v jiných podobách přiházejí všem lidem, činí Havránek závěr, že má filosofická erudice nestojí za nic. To je jistě přepjaté; dokonce tu náhodou jde o věc příliš evidentní, aby kdo Havránkovi uvěřil, že je to následek mé nevědomosti, a nikoli pouhá roztržitost. Kdyby se mělo generalisovat tímto Havránkovým způsobem, nevím, kdo [224]z vědeckých pracovníků, Havránka nevyjímajíc, by vyvázl bez pohromy. Vynikající literární estetik český napsal hned na první stránce své knihy podivný tvar »neutrpějí« (m. neutrpí); máme snad z toho po havránkovsku usuzovat, že by patrně neudělal ani přijímací zkoušku do primy? Jeden cizí učenec si důsledně plete slova »přizvukovati« a »přízvukovati«, ale přes to velmi rozhodně a povýšeně posuzuje činnost Naší řeči; Havránkovou metodou bychom z toho nedopatření musili dojít k závěrům ještě daleko horším, než jaké vyvodil Havránek z mého mechanického přehlédnutí. Vážený český spisovatel a básník se sám přiznal, že se teprve jako universitní profesor od svého universitního kolegy dověděl, »že odviseti od čeho« je notorický germanismus; kdybychom si tuto mezeru v jeho jazykových znalostech nevysvětlovali jako náhodné opominutí a kdybychom jako Havránek z ní vyvozovali generální závěry, jak by musil dopadnout soud o češtině onoho básníka a učence? A mohl bych Havránkovi posloužit ukázkou nedopatření a roztržitosti i z jeho vlastních spisů, ale nejsem škodolibý. Chci jen ukázat, že od omylu není chráněn nikdo na světě, tedy ani lidé Havránkem bez výhrady uznávaní, a přece nikdo jich neodsuzuje úplně. Proč právě mně měří jinak a proč z mého přehlédnutí hned vyvozuje obecnou nevědomost? Prosím tedy, aby prof. Havránek byl příště v své kritické říznosti ne shovívavý, to mě ani nenapadá od něho žádat, ale aspoň spravedlivý. Snad i pro něho napsal K. Čapek (LN. 17/4 1932) svou výstižnou charakteristiku kritika zajatého vlastním názorem: »Jsou nátury, které, nejsou-li na sto procent pro, jsou ipso facto stoprocentně proti. Stačí jim, když mohou na nějakou větičku vyhrknout své »ne«, aby měli libý pocit, že zúčtovali se životním dílem i lidskou osobností Petra nebo Pavla. Jsou bezvýhradní a doktrinářští i ve svém souhlase; proto mohou mít kladný poměr jen k jedné věci z deseti tisíc, k jediné autoritě, jediné idei, jedinému systémku...«

Soud budoucnosti nečeká jenom na mne za mou činnost v Naší řeči, jak mi Havránek hrozil, ale čeká také na něj za jeho kritiky.

V Jarním almanachu Kmene (str. 99) se známým svým způsobem vyjádřil o Naší řeči Adolf Hoffmeister. Jeho výrok o »výškrabu, který hyne rozmnožen a otištěn v Naší řeči« a jemnosti tomuto výroku podobné by ovšem nestály samy o sobě za poznámku, neboť Hoffmeistrovi nešlo o nic jiného než o lacinou příležitost k několika siláckým metaforám. Zmiňuji se o tomto jeho rytířství jen proto, že názorně ukazuje, jak dračí símě rychle klíčí; Hoffmeister poněkud snad předčasně jásá nad mou »slavnou porážkou« a ztotožňuje mne a Naši řeč už docela bez rozpaků. Jsou-li dnes uveřejňovány takové fráze věru nabubřelé, jako je Hoffmeistrova antithesa mezi Naší řečí a »slavnými vědci jako profesor Mukařovský a Roman Jakobson«, je to patrně aspoň z největší části plod jednostranných kritických metod. Zdali také zásluha, to rozhodnout náleží onomu Havránkem vzývanému soudu budoucnosti.


[1] V této zkušenosti je také odpověď na otázku, na niž Weingart nenašel správnou odpověď: proč Zubatý pomíjel v své práci theoretické uvažování. Jen proto, že »vlastní práci« pokládal za mnohem důležitější a účinnější; nutné zásady theoretické mu samy vyplývaly z praxe a nepotřeboval je teprve hledat. A jen theorie opřená o praxi má v otázkách jazykových skutečnou cenu.

[2] Tato odpověd vychází bez mé viny trochu opožděně. Napsal jsem totiž po přečtení Havránkova článku odpověď přímo do Rozprav Aventina a redakce mi oznámila, že ji otiskne. Ale za nějaký čas své rozhodnutí změnila a odpověď mi z technických příčin vrátila. Tak jsem byl nucen užíti nyní přístřeší Naší řeči.

Naše řeč, ročník 16 (1932), číslo 7, s. 214-224

Předchozí Č. Charbuský: Bibliografie prací o českém jazyku

Následující František Oberpfalcer: Přechylování jmen jako výraz rozdílu v pohlaví, II.

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1