Pausa v novočeských slovních skupinách

Stanislav Petřík

[Articles]

(pdf)

-

(Ostatek)

b) Pozornosti zasluhuje také pausa v těsných skupinách s několika přívlastky anteponovanými. Pausu nalézáme zpravidla tam, kde je mezi přívlastky významový poměr (máme na mysli jen výrazy beze spojky, neboť ve spojeních spojkových je, jak se zdá, veliké kolísání), a to proto, že přívlastky jsou vlastně volnou skupinou. Poměr mezi přívlastky může býti rozmanitý, vysvětlení, precisace atd. i pouhá obměna, na př.: Přímo do strhaných || krví podlitých očí (Baar, Mžikové obrázky II, 28). — Měl na sobě uprášené || pomoučněné šaty (ib. 32). — Sníženým || přidušeným hlasem (ib. 32). — S veselým || bodrým úsměvem (ib. 37). Tu jde o variaci. Příbuzný (ne však týž) poměr významový jest mezi přívlastky v těchto příkladech: V ten krásný || májový den (Jirásek, U nás II, 305). — Byla sychravá || listopadová noc (Třebízský, Levohradská povídka 7). — Vhodné české učebnice a dobrý || odborný časopis pedagogický (Kádner, Dějiny pedag. III, 3, 83).

Ačkoliv přívlastky »májový«, »listopadová«, »neodborný« nejsou vlastně povahy hodnoticí, nýbrž určovací (stran rozdílu mezi přívl. hodnoticím a určovacím srov. na př. Marouzeau, L’ordre des mots I, 15), přece mohou býti chápány, jako by byly významem skoro rovnocenné hodnoticím přívlastkům »krásný«, »sychravá«, »dobrý«, neboť májové dni bývají »krásné«, listopadové noci »sychravé«, odborné časopisy »dobré«. Významový poměr mezi atributy je jakoby variace, tedy může býti pausa mezi nimi, a v našich příkladech, jak se zdá, je; aspoň je mezi přívlastky čárka.

Jinak však mezi přívlastkem hodnoticím a určovacím pausa [66]nebývá, na př. ve výraze »mladý policejní úředník« přívlastek »mladý« hodnotí, »policejní« určuje. Pausa tu není proto, že přívlastek určovací tvoří se substantivem těsný pojmový celek, který by bylo možno eventuálně nahraditi jedním slovem, m. »policejní úředník« říci »policista« a p. j. Tento celek jest kvalifikován přívlastkem »mladý« skutečně tak, jako by »policejní úředník« bylo jedno slovo; neboť jako není pausa ve spojení »mladý policista«, tak není ani zde.

Pausa není ani v případech, kde oba přívlastky jsou povahy hodnoticí, není-li mezi nimi významového poměru a vybaví-li se oba přívlastky zároveň, na př.: Dlouhé černé řasy měla přiklopeny (Holeček, Výprava 284). Také nebývá pausa, kde první přívlastek je povahy formální, na př. zájmeno, druhý hodnoticí: ta naše malá chaloupka.

Pausa se tu objevuje a) je-li přívlastek stojící při jméně příliš rozsáhlý (typ: »dvě takové || podle nejpečlivějších vědeckých výzkumů zhotovené ptačí budky«, srov. výše, pausa psychologická), b) vybavují-li se přívlastky nikoli zároveň, nýbrž za sebou, sukcesivně, nebo chceme-li obsah některého z nich vytknouti, zdůrazniti, naň upozorniti, na př.: Sejmul se stěny starý || jezdecký meč (Třebízský, Miličova kletba 47). — Pískot hladové vydry pod černými || holými olšemi (Jirásek, U nás II, 282).

Často bývá mezi přívlastky čárka, ale bývá to pouhý grafický znak; v kterém případě konkretním je to jen grafický znak a v kterém skutečná pausa, nelze vždy s jistotou říci.

Pozn. Implicitní dojem pausy (ne skutečná pausa) bývá působen tím, že oba přívlastky mají přibližně stejný přízvuk a také stejnou flexi, což budí dojem rovnocennosti gramatické a významové, jaká je ve skupinách s pausou (srov. výše typ »sníženým || přidušeným hlasem«).

Takový dojem pausy pak může vésti autora k tomu, aby udělal mezi přívlastky čárku: pravý || český drahokam (Třebízský, Levohr. povídka 6). Svědčí o tom kromě sebepozorování také na př. to, že mezi přívlastky zcela různých flexí a různého přízvuku se nikdy čárka nedělá: ta naše malá chaloupka.

3. Až dosud jsme mluvili jen o pause, která nemá fonologické funkce, t. j. zrušení pausy na př. v rychlé mluvě nemá vlivu na smysl skupiny slovní. Někdy však přítomnost nebo nepřítomnost pausy v jednom a témž spojení vede k úplné změně smyslu. Řeknu-li na př. »pak přijelo další || nádherné [67]auto« s pausou po »další«, má toto spojení smysl takový: než jsme přistoupili k popisu tohoto »dalšího auta«, mluvili jsme už o jiném autě, jež však nebylo tak »nádherné«. Stavíme tu tedy implicite proti sobě auto nádherné a obyčejné (-á), jde tu o kontrast. Bez pausy by mělo totéž spojení smysl jiný: auta, která přijížděla před naším autem, byla také nádherná; jde tu tedy o shodu.

Příklady na spojení bez pausy: Zajímavá… je jiná velmi oblíbená povídka od neznámého spisovatele…, totiž »Zdeněk z Zásmuku…« (Jakubec, Dějiny čes. literatury II, 190; před tím se mluvilo o oblíbené povídce »Hrabě Rožmberk«). — Výraz nesklonný jiný (Gebauer, Historická mluvnice jazyka českého IV, 18; dříve byla řeč o infinitivu, tedy o výraze také nesklonném).

Spojení s pausou: Student se poklonil, a potěšen, že si nese nový || vydatnější pramen k svému pensum, vyklouzl ven (Jirásek, F. L. Věk II, 13). Situace je taková: P. Matouš Vrba, jeden z hrdinů F. L. Věka, půjčil studentu Toníčkovi knihu, aby si mohl vypracovati přípravu do školy; student však v ní nenalezl, čeho by mohl k pensu užíti, i přišel požádati kněze o novou knihu, lepší. Staví se tu tedy proti sobě pramen neužitečný, nevydatný, a pramen vydatnější, lepší.

Tato pausa je také před adjektivní aposicí: Nasadil pan Tais nový tón || společenštější, téměř laskavý (Karas, Neukojené srdce a j. povídky 52). Pan Tais je vězník v moravském městě. Jednoho dne přivádí do vězení nového vězně; nejedná s ním s počátku jinak vlídně, ale jakmile zpozoruje, že nový vězeň je zámožný, obrátí a nasadí »nový tón, společenštější…« Stojí tu tedy v rozporu tón nevlídný a laskavý.

Někdy nechceme ani postaviti proti sobě dva kontrasty (A: anti A), spíše chceme prostě vyznačiti neshodu, pouhou různost dvou pojmů: proti A stavíme vše ostatní nebo aspoň něco jiného než A (tedy A: non A). Dejme tomu, že jsem až dosud nosil klobouky slaměné n. velurové n. oboje, ale ne plstěné; řeknu tedy: »Koupil jsem si nový klobouk || plstěný«, s pausou před »plstěný«.

Jiný příklad: Odchylky ve vypočtené dráze Nebešťanky jsou následkem přitažlivosti jiné || posud úplně neznámé a prostým okem, ba snad i posavadními fysikálními prostředky neviditelné oběžnice (Arbes, Ethiopská lilie 232). Zde se staví proti sobě Nebešťanka a nějaká hvězda jiná, dosud neznámá; tedy pouhá různost.

*

[68]Tento první typ fonologické pausy nalézáme tam, kde jeden přívlastek určuje vztah k tomu, co předcházelo (má podobu zpravidla číslovky řadové, na př. »druhé || nádherné auto« proti »druhé nádherné auto«; jindy je to slovo »jiný«, »další«, »nový«, tedy vesměs slova vztahová), druhý přívlastek hodnotí (jiná velmi oblíbená povídka) nebo určuje (nový plstěný klobouk, nesklonný výraz jiný a p.).

Ojediněle se zde v rychlé výslovnosti pausa stírá; řekneme na př. »kromě velkých spisů napsal náš autor ještě několik jiných spisů menších« bez pausy před »menších«, ač tu je kontrast. Zdá se, že se to děje hlavně, když přívlastek vztahový je anteponován, hodnoticí n. určovací postponován, nebo vůbec, kde nejsou vedle sebe. Matení s typem »jiný dobrý člověk«, »jiná oblíbená povídka«, »nesklonný výraz jiný« a p., kde jde o shodu, se tu zabrání přízvukem. Kdežto v typu »jiná oblíbená povídka«, kde pausa není primárně, je důraz jen na slově vztahovém, v bezpausovém typu sekundárním (»jiné spisy menší«) je důraz jen na přívlastku hodnoticím (zde »menší«); srov. též níže.

Naopak zase bývá pausa i tam, kde jde o shodu, ale za důležité podmínky: shodnost je vyjádřena explicite, t. j. spojkou značící shodu, na př. »také«, »též«, »rovněž«, »stále« a p. Vedle »jiný duchaplný výklad této věci podal p. X. Y.«, bez pausy, říkáme »jiný || také duchaplný výklad podal…« se zřetelnou pausou před »také«. Tento zjev si vysvětlíme tímto způsobem: spojka tu může býti dobrou a vítanou výpomocí. Mluvíme o duchaplném výkladě jisté věci, jejž podal p. N. N.; pak chceme říci, že byl podán ještě jeden výklad této věci, a začneme vykládati: »jiný výklad…«, ale najednou si uvědomíme, že i tento výklad byl duchaplný. Poněvadž se však pojem »duchaplný« vybavil až dodatečně, vznikla by nutně pausa po slově »výklad«, a tím by posluchač byl uveden v omyl, anebo by vzniklo nedorozumění, neboť pausa značí rozpor nebo neshodu, jak jsme viděli, a nikoli shodu, kterou my chceme vyjádřiti. Jak zachrániti tedy situaci? Nechceme-li začíti větu znova, uchýlíme se jako k pomoci k explicitnímu vyjádření shody spojkou »také«. Tento popsaný proces zjistíme snadno sebepozorováním; i já jsem jej tak zjistil. Jindy si pausu vysvětlíme tak, že explicitním vyjádřením shody se vytkne i obsah přívlastku, a dva přívlastky silně důrazné jsou oddělovány pausou.

[69]Avšak pausa není tu jediným funkčním činitelem, t. j. není jediným znakem, který liší typ »jiný || dobrý člověk« od typu »jiný dobrý člověk«, tedy typ značící různost od typu znamenajícího shodnost. Celá intonační stránka obou typů se od sebe liší: v typu bez pausy má jen slovo vztahové silný důraz, druhý přívlastek i substantivum jsou přizvukovány velmi slabě. Pochopí se to snadno: výrazy »dobrý člověk«, »oblíbená povídka« a p. jsou prostě přejaty z toho, co předcházelo, neboť už dříve se mluvilo o »oblíbené povídce« atd., jak jsme viděli výše. Výraz »oblíbená povídka« a p. je tedy posluchači, čtenáři i autorovi zcela běžný, známý, možná i otřepaný, jestliže se o něm mluvilo několikrát. Krátce už nám na nich tak nezáleží, nýbrž jde nám jen o slovo vztahové, jež je v té chvíli pro nás důležité, a proto i silně důrazné.

Nepřítomnost pausy si vysvětlíme podobně jako u typu »mladý policejní úředník«: opakováním se stala slova »oblíbená povídka« spojením tak těsným, jako by to bylo jediné slovo; jako není pausa ve skupině »jiná povídka«, tak není ani zde.

Intonační podoba spojení »nový tón || společenštější…« je zcela jiná. I přívlastek vztahový i přívlastek hodnoticí (»společenštější«) mají silný důraz, neboť ani jeden ani druhý nejsou přejaty ze souvislosti, nejsou to pojmy známé, nýbrž zcela nové, odlišné od toho, co předcházelo. Pausu si tu vysvětlíme dodatečným vybavením členu hodnoticího; s počátku se autorovi zdá, že »nový tón« postačí, chce se tedy spokojiti pouhým zjištěním rozdílu nebo protikladu; teprve dodatečně si uvědomí, že je možno ještě precisovati, i přidá další slova, »společenštější, téměř laskavý«. Možná, že tu přispívá k pause i to, že není dobře možno, umístiti v jediném bezpausém spojení dva silné důrazy; svědčila by o tom i ta okolnost, že když vynecháme ve spojení »jiné spisy || menší« pausu po slově »spisy«, je slovo vztahové »jiné« bez přízvuku, jak jsme už řekli.

Je otázka, zdali osoba mluvící užívá typu »jiný dobrý člověk« nebo »jiný || dobrý člověk«, jsouc si při tom dobře vědoma, že by vzniklo nedorozumění, kdyby užila za daných okolností třeba typu bez pausy místo typu pausového. Je si tedy vědoma, že musí užíti typu s pausou, a nikoli typu bez pausy? Spíše si fonologické funkce obou typů není vě[70]doma. Pravděpodobně neužíváme toho nebo onoho typu proto, abychom se vyhnuli omylu a matení s typem druhým, nýbrž asi jen proto, že daný způsob nejlépe obráží dané poměry; teprve gramatik, srovnávaje oba typy, zjistí, v čem se liší, a teprve jemu vysvitne z tohoto srovnání fonologická funkce intonační stránky. Tedy krátce: mluvčí, negramatik, užije pausy v typu »jiný || dobrý člověk« ne proto, aby jej odlišil od typu bez pausy, nýbrž proto, že člen »dobrý« se vybavil až dodatečně. Stejně položí důraz na oba přívlastky ne proto, aby odlišil tento typ od onoho, nýbrž proto, že oba přívlastky jsou důležité té chvíle, atd. Nicméně je tomu tak snad ve většině případů, ale ne vždy; někdy totiž, a takový případ jsem sám pozoroval, osoba mluvící užije nesprávného typu, ale opraví jej a změní v typ náležitý. Přes to přese vše ve většině případů si mluvící osoba fonologické funkce vědoma není. To můžeme opakovati o všech typech dalších.

*

Jiné je »bude dělat ještě jednu státnici z polštiny« bez pausy a s důrazem jen na »ještě«, slově vztahovém, a »bude dělat ještě jednu státnici || z polštiny« s pausou po »státnici« a s důrazem na »ještě« i na »z polštiny«. Tento typ je příbuzný typu »jiný dobrý člověk« a »jiný || dobrý člověk«; spojení bez pausy značí shodu, spojení s pausou různost, novotu.

*

Někdy spojení těsné, bezpausové, značí, že z mnoha exemplářů některého předmětu vytýkáme jeden: »Jediný správný výtisk našeho rukopisu je x-ský«. Přívlastek »jediný« zužuje rozsah pojmu »správný výtisk« na jeden jediný případ, exemplář. Smysl spojení je tedy: výtisků našeho rkpu bylo mnoho, ale jediný z nich je správný.

Docela jiný smysl má spojení »jediný výtisk || (a to) správný, našeho rkpu je x-ský« nebo »jediný || (a to) správný výtisk našeho rkpu je x-ský«. Zde slovo »jediný« zužuje rozsah ne už pojmu »správný výtisk«, nýbrž jen pojmu »výtisk«, přívlastek »správný« kvalifikuje zúžený pojem »jediný výtisk« jako celek, kdežto v případě prvním přívlastek »správný« se vztahoval jen k slovu »výtisk«. Toto spojení druhé pak má tedy smysl: našeho rkpu byl vydán jen jediný výtisk, a ten byl správný.

[71]Intonační podoba spojení »jediný správný výtisk« je tato: Slova »jediný« a »správný« mají přízvuk asi stejně silný, neboť obě jsou celkem stejně důležitá, ale tón nižší než slovo »výtisk«. Ve spojení »jediný || správný výtisk« jsou oba přívlastky silně přízvučné, substantivum má přízvuk slabší. Pausu vysvětlíme asi dodatečným vybavením členu »správný« anebo stejnou, a to silnou důrazností přívlastků. Spojení bez pausy vysvětlíme takto: slovo »jediný« zužuje rozsah pojmu »správný výtisk« jako celku, tedy, jako by »správný výtisk« bylo jedno slovo. A jako není pausa na př. v »jediný výtisk«, tak není ani zde.

A. Debrunner upozorňuje v článku »Das Klammergesetz«, IF. 50, 1932, 184, že »der grosse deutsche Dichter« bez pausy znamená »německý básník, jenž je veliký«, tedy schema ab (cd); s pausou po »grosse« značí toto spojení »básník, který je veliký a německý«, čárka tedy zastupuje spojku »a«, schema a (b + c) d. Dále poznamenává, že v »der einzige || die Wirklichkeit bestimmende Faktor« je pausa nenáležitě. Co se týče rozdílu mezi »der grosse deutsche Dichter« a »der grosse || deutsche D.«, je třeba říci, že je příliš malý, aby byl důsledně zachováván, a řeč mluvená ho myslím nezná. Spojení »der einzige, die Wirklichkeit bestimmende Faktor« nemusí býti za všech okolností nesprávné; srov. výše typ »jediný || správný výtisk«.

*

S dalším typem funkční pausy přecházíme částečně ze skupinosloví do větosloví; srov. tyto dva případy: a) Já nejsem tak hloupý jako ty! b) Já nejsem tak hloupý! Jako ty! První spojení, bez pausy, značí: ty jsi hloupý, kdežto já ne; druhé, s pausou, znamená: ani ty ani já nejsme hloupí; spojení bez pausy značí neshodu, s pausou shodu, tedy opačně než v typu »jiný dobrý člověk« a »jiný || dobrý člověk«. Intonační podoba prvního spojení je: přízvukový vrchol je na slabice ne slova »nejsem«; od ní až ke konci věty rychlé dynamické decrescendo; slovo »ty« mívá někdy důraz, ale slabší než »ne-«. V druhém spojení má důraz »ne-jsem a »ja-ko«. První spojení je jeden intonační celek, druhé jsou dva celky, oddělené pausou před »jako«. Tyto intonační poměry věrně obrážejí poměry významové: spojení první je jediná věta, spojení druhé jsou věty dvě. V prvním spojení výraz »jako ty« patří k slovu »hloupý« jako jeho určení způsobu nebo míry, je tedy povahy zcela nevětné; v druhém [72]spojení je »jako ty« samostatná věta eliptická; je uspořeno »… nejsi hloupý«. Výraz »jako ty« se netáhne tedy k slovu »hloupý«, nýbrž k celé větě »já nejsem tak hloupý«.

Jiný druh pausy funkční: a) »Já mezi těmi dvěma lidmi nevidím rozdíl jen v obleku«, bez pausy, b) »Já mezi těmi dvěma lidmi nevidím rozdíl. Jen v obleku!«, s pausou po »rozdíl«. První spojení je jediná věta, druhé jsou věty dvě, »jen v obleku« je eliptická věta. V prvním spojení »jen v obleku« je určení slova »rozdíl«, v druhém se »jen v obleku« vztahuje k celé větě.

Až dosud funkce záležela m. j. v přítomnosti nebo nepřítomnosti pausy. Někdy však záleží v její poloze, na př. na otázku: »Půjdeš tam ty nebo já?« je možno odvětiti buď »Já! || Ne ty!« anebo »Já ne! || Ty!«, a spojení má smysl po každé jiný.

Vedle funkční pausy charakteristické pro jisté útvary je i funkční pausa náhodná, jako snad v posledním případě. Velmi často pak pausa neliší dosti přesně dva útvary, jak jsme viděli u »der grosse || deutsche Dichter«, a tu si pomáháme výrazy explicitními, spojkami, na př. spojkou a to: »jediný, a to správný výtisk« a p. Spojka zabrání matení.

V seřadění, v jakém jsme uváděli jednotlivé druhy pausy, je jistá gradace: při prvním typu pausy psychologické významová stránka se vůbec neuplatňuje; v druhém už poněkud ano, neboť pausa je tu následkem soustředění mysli na významový poměr mezi pojmy; v pause psychologicko-semantické je stránka významová rovnocenná psychologické, a v pause funkční převládá stránka významová zcela zřetelně.

Naše řeč, volume 17 (1933), issue 3, pp. 65-72

Previous Úhrada

Next František Oberpfalcer: O ženských jménech přechylovaných příponou -ová