Časopis Naše řeč
en cz

Z našich časopisů

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V Listech filologických 59, 1932, 245—257 otiskl prof. Karel Titz studii o původu a rozšíření českého slova tábor. Kritikou starších výkladů a četnými doklady doplňuje výklad J. Šimáka a J. Pekaře, že české slovo tábor je původu biblického a že s válečnou slávou Žižkova Tábora proniklo i do jiných jazyků evropských. Titz, autor spisu Ohlasy husitského válečnictví v Evropě (viz NŘ. 6, 1922, 267—272), dovozuje podle Palackého, že jménem Tábor byla nejprve nazývána hora, vzdálená asi míli od Bechyně, na které se husitští kněží vyhnaní z Ústí Sezimova od r. 1419 scházeli se svými posluchači k pobožnosti. Když pak bylo r. 1420 založeno nové opevněné město na místě starého Hradiště u Ústí Sezimova, bylo mu rovněž dáno jméno Tábor. Toto mladé město i se svým jménem proslulo hned po r. 1420, když se uhájilo proti mocným útokům Oldřicha Rožmberského a jeho rakouských spojenců. To jsou počátky historie tohoto slova u nás. Titz pochybuje, že by už v této době husité byli jménem tábor označovali shromáždění lidu, jak se domnívá Palacký. Proč bylo právě jméno Tábor zvoleno pro nové opevněné město, vysvětluje místo ze čtvrté hlavy knihy Soudců, v níž se vypravuje jak Izrael, vydaný pro své viny v ruce nepřátel, na hoře Táboru našel své útočiště a jak odtud zvítězil nad svými nepřáteli. Bylo tedy jméno Tábor našim předkům symbolem vítězného boje proti nepřátelům boží pravdy. Stalo se i apelativem a označovalo nejprve opevnění, pak opevněné ležení a konečně ležení vůbec Doklady pro první význam jsou z Bavorska a z Rakous (z 15. stol.). Titz v nich vidí reminiscenci na nepříjemné zkušenosti Bavorů a Rakušanů, které zažili při obléhání města Tábora. Druhý význam, časově paralelní s prvním, se po bitvě u Lipan rozšířil s českými rotami válečnými téměř po celém tehdejším světě. Bratříci říkali svým opevněným ležením »tábor « a z jejich usu proniklo toto slovo také do jazyků cizích, slovanských i neslovanských, na př. i do albánštiny a do turečtiny. Když pak války přestaly (od druhé poloviny 15. staletí), slovo tábor žilo dál ve významu »ohrazené ležení vůbec«, ale po prvé je doloženo až v bibli Kralické. Je nápadné, že české doklady apelativa tábor pocházejí teprve z druhé poloviny 16. století. Titz to vykládá tak, že slovo tábor žilo sice u bratrských vojenských houfů jako technický termín pro ležení, ale do literatury se nedostalo jednak proto, že z těch, kdož žili v táborech, málokdo se věnoval spisování, jednak také proto, že jména města tak slavného a drahého nechtěli husitští spisovatelé užívat jako obecného jména pro vojenské le[62]žení, věc neušlechtilou. Snad teprve v pol. 16. století, když význam města Tábora už padl, stalo se slovo tábor běžným, takže ho užili i překladatelé bible Kralické. Avšak nesmí se při tom zapomínat na to, že neznáme po stránce jazykové všech literárních památek z této doby. V sedmdesátých letech minulého století se slovem tábor začala označovat shromáždění lidu, »meetingy«; stalo se tak patrně pod vlivem výkladu Palackého o táborech, t. j. shromážděních husitských. V nejnovější době pak hnutí skautské přispělo k dalšímu rozšíření tohoto názvu. — K tomuto výkladu prof. Titze napsal několik poznámek a dodatků prof. Josef Pekař v Českém časopise historickém 38, 1932, 637—640. Z nich nás zajímá především Pekařovo mínění, že slovo tábor mohlo v Čechách zdomácněti ve významu »vojenské ležení« teprve tenkrát, když si Čechové už nebyli vědomi toho, že toto slovo souvisí s českým městem Táborem nebo s vojenskými operacemi Táborů. Pekařovi se zdá zřejmé, že se jméno Tábor stalo apelativem nejprve v cizině a k nám se s novým svým významem vrátilo z Uher (ze Slovenska) v druhé polovici 16. století, nejdřív na Moravu, potom i do Čech. S tím souhlasí i data dosud známých dokladů (nejstarší doklad apelativa tábor v češtině je z r. 1579, a to z Moravy). Také J. Zubatý prý měl r. 1927 podobný názor o původu tohoto slova. Pekař dále připomíná, že slovo tábor je jeden z nejpádnějších, i laikovi zcela srozumitelných důkazů proti pravosti Královédvorského rukopisu; v něm se totiž čte také slovo tábor, a přece v době do níž se rukopisné padělky svým jazykem hlásí, nemohlo to slovo v češtině ještě vůbec být.

V Slavii 11, 1932, 265—273 vykládá V. Vachek o fonologickém poměru hlásek i a j v češtině a v slovenštině. Vychází z článku R. Jakobsona v Slovenských miscellaneích (Bratislava 1931) a doplňuje jeho výklad o fonologické povaze obou těch hlásek. Podle Jakobsona se dva zvuky pokládají za samostatné realisace různých fonémů tehdy, jestliže se jimi anebo jejich spojením mohou významově rozlišovati jazykové útvary jinak stejně znějící (na př. dám : nám, bedna : Benda).[1] Ale i takové dva zvuky, které nevyhovují této podmínce, mohou býti samostatnými fonémy, jestliže nemají společného příznaku akusticko-motorického, který by je odlišoval od fonémů ostatních, anebo jestliže by jejich spojení odporovalo zákonům fonematického seskupování, platným v daném jazyce; jinak jsou to kombinatorní varianty téhož fonému. Jakobson v uvedeném článku aplikuje tyto zásady mezi jiným i na poměr hlásek i a j v češtině a slovenštině. Ukazuje, že se v češtině hlásky i a j ani jejich kombinace ij a ji nevyskytují sice nikdy v téže posici, že mají společné znaky akusticko-motorické a že ani rozdíl v slabikotvornosti mezi i a j nepřekáží, abychom oba ty zvuky nepokládali za jediný foném neboť takový rozdíl je i u jiných fonémů českých (srov. r, l souhláskové a r, l samohláskové), ale přes to v nich vidí dva fo[63]némy rozličné, a to proto, že bychom musili jinak spojení ij, ji vykládati jako fonémy zdvojené, v slovech jako myji a j. by byla dokonce skupina tří stejných fonémů (ve fonologickém přepise miii). Jakobson konstatuje jenom splývavost fonologické hranice mezi i a j. Poměr i a j v slovenštině se proti češtině liší v tom, že skupina ij se vyskytuje jen před samohláskou (myjem, přijať), skupina ji jen po samohlásce (mojich). Takováto spojení i s intervokálním j jsou podle Jakobsona jedinou překážkou k úplnému splynutí obou zvuků v jeden foném. K tomuto Jakobsonovu výkladu, který i zde bylo nutno napřed uvést, poznamenává Vachek, že fonologickému splynutí hlásek i a j nevadí každé spojení i a j. Je-li totiž skupina totožných fonémů rozdělena morfematickým švem (t. j. je-li rozdělena do dvou různých částí slova, do předpony a kořene, do kořene a přípony kmenotvorné, do přípony kmenotvorné a přípony ohýbací, na př. při/jal, doj/í, mi/j/e, kraj/i atd.), nepříčí se zákonům fonematického seskupování, stejně jako se mu nepříčí zdvojené fonémy v slovech jako ros/souďit, roz/zuřit, od/dálit atd. Fonologickému ztotožnění hlásek i a j mohou vadit jen jejich spojení uvnitř téhož morfému (t. j. téže části slova). V češtině je takové spojení možné toliko na počátku kořenného morfému (na př. jíl, jímá a pod.) kromě ojedinělých výrazů knižních (na př. kyj, šíje) a technických termínů (na př. pyj, říje); v slovenštině takovýchto spojení není (kromě složenin najímat, zaujímat a pod., ale ty Vachek vykládá jako zvláštnost). Vachek dochází odtud k závěru, že v češtině je třeba dosud uznávat hlásky i a j za fonémy samostatné, kdežto v spisovné slovenštině se doplňují v jeden a týž foném, jehož variantou základní je i. Na několika příkladech z obecné mluvy Vachek ukazuje, že i v češtině je tendence úplně zrušit fonologický rozdíl mezi i a j, ale poznamenává k tomu že dojde-li jednou k jeho zrušení, bude stav v češtině přece jen poněkud jiný, než je v spisovné slovenštině.


[1] O termínech »fonologie«, »foném« a j. viz výklad F. Oberpfalcra v NŘ. 16, 1932, 153.

Naše řeč, ročník 17 (1933), číslo 2, s. 61-63

Předchozí Karel Pittich: Mládí Humprechta Jana Černína z Chudenic

Následující Úhrada

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1