O některých jazykových zvláštnostech našich současných spisovatelů

Josef Brambora

[Articles]

(pdf)

-

1. Podobenec

K oblíbeným výrazům literárních kritiků a historiků přibylo, a to patrně nedávno, nové slovo podobenec. Nezmiňuje se o něm V. Flajšhans v svém pojednání o podstatných jménech na -enec (»Papeženec«, NŘ. 13, 1929, 169—175), ani se tuším dosud nevyskytlo v našich slovnících. Je odvozeno od adjektiva podobný a patří tedy k té skupině, o které praví Flajšhans (str. 172), že je dnes poměrně vzácná. Ze jmen skutečně se vyskýtajících, ne jenom hypothetických (jako na př. špatnec), uvádí Flajšhans l. c. jen dva příklady: zelenec (v odborném jazyce) a červenec (ve významu peníz, známém z ruštiny).

Po prvé jsem si slova podobenec všiml u Alberta Pražáka v Naší vědě 8, 1917, 103, a u Pražáka jsem je pak četl častěji. Zavedl-li je teprve Pražák, nedovedu povědět. Význam slova podobenec je trochu neurčitý, není to zčeštění ani výrazu epigon, ani folie, ač k oběma má blízko, ani to není rovnoprávná náhražka slova napodobitel, protože nezahrnuje v svém obsahu i akci volní, jež je obsažena v slovu napodobitel (kdo je podobný, nemusí nebo nemusil napodobovati); podobenec je zkrátka osoba, která je někomu (kdo je vždy jmenován) tak podobná, že je to její charakteristická vlastnost. Nalezl jsem tyto doklady u Pražáka: (Kollár) vzrostl z doby a rozpustil se v době, t. j. vzbudil doma i mezi [45]Slovany stoupence a napodobitele, čerpající z něho myšlenkově, látkově i technicky. Na Slovensku je toho plno dokladů, Kollárův podobenec za podobencem. U nás kollárovství Sv. Čecha je podobně příznačné« (na cit. místě). — Staškův Bořek jest skutečně jakýsi miniaturní podobenec Rockův[1] (Tillův sborník, 1927, str. 188). — Doležal je po mnohé stránce Karáskův podobenec i dědic jeho vídeňsko-českých a vídeňsko-slovanských úkolů (Naše věda 9, 1928, 115). — Kalina býval kladen za Erbena jen jako jeho podobenec a miniatura (t. 145). — Svatoplukova silná, mnohotvárná, záhadná, záludná a přece uvědomělá osobnost kontrastuje s četnými podobenci a protivníky, dalšími to typy doby, stvořenými s úžasnou smělostí podle zákona pravděpodobnosti, schematisujícími pravděpodobné prvky dobových názorů, pocitů i vůlí (Panorama 6, 1929, 173).

Jiné doklady: Arne Novák napsal v článku k šedesátinám F. X. Šaldy: »… ne na zdraví, ne na propuštěnou, ale na svobodu ducha připíjel si F. X. Šalda s vlastním svým katem, věrný podobenec chrabrého a veselého pážete z rytířské své romance« (Lidové noviny 22. XII. 1927), a v monografii A. M. Píši o Otakarovi Theerovi čteme na str. 182 I. dílu: »… obdobně je líčena i Lila, v níž Faganel spatřuje svého ženského podobence«.

2. Ne tak

Při čtení románů Boženy Benešové »Úder« a »Podzemní plameny« (při citování dokladů označuji je Ú. a P. p.) jsem brzy zpozoroval, že se autorka úmyslně snaží nahraditi ustálený obrat: (ne) A, natož(pak) B jiným, který má asi toto schema: (ne) A, ne tak B. Mám pochybnost, že by náhrada, jíž B. Benešová užila, byla dokonalá. Nehledím ani k tomu, že ono rčení je tak vžilé, že by se těžko nahrazovalo; hlavní námitka je, že nové spojení nevyjadřuje to stupňování, jež je vyjádřeno obratem natož(pak), ba mnohdy smysl nejen (pro náš nezvyk) zatemňuje, nýbrž úplně deformuje, ruší: je to jen popření předcházejícího sdělení, ne jeho stupňování. Objasní to příklady: Matku nestihly tresty žádné za těžké provinění proti dávno mrtvému chudákovi, který se nedočkal ani pětatřiceti let, ne tak padesáti (Ú. 25.) — Pepík, srdce básnické, nebyl schopen rozkřiknout se na nikoho, ne tak na přítele, který mu přese vše imponoval [46](P. p. 97). — Člověk mojí (!) generace — nebyl by vůbec schopen podlosti, ne tak zrady (Ú. 36). — Již na těchto dokladech je vidět, že autorka dala své větě někdy význam právě opačný, než zamýšlela, na př. jako by byl Plečník chtěl říci, že generace, která dala vlasti Omladinu, by podlosti nebyla schopna, ale zrady ano. Ještě zřejmější je to na tomto příkladě: Vždyť já oba syny jeho bratra znám po léta a mám je velmi ráda. A ubohá Mary by jistě zešílela, kdyby ztratila jednoho z nich, ne tak oba (Ú. 222). V této souvislosti pociťuji spojení s ne tak daleko spíše jako brachylogii za celou větu: ne, kdyby ztratila oba, než za spojení, kterému se autorka mermomocí brání. V obou knihách měla totiž spisovatelka mnohokrát možnost vyjádřit se i jinak než užitím zaváděného spojení, užívala však zcela důsledně jen výrazu ne tak. Užila ho i bez vytčení druhého objektu, a pak se tento obrat teprv ukáže nejasným pro čtenáře, který přešel dřívější doklady bez povšimnutí: „»Bože! Jak je krásná! A jak významná! Vždyť by tolika darů bylo vlastně škoda i pro Jiřího… ne tak…« Domyslit nemohla pro koho, nejen představa se vzpouzela, i dech jako by vypovídal při pouhém pomyšlení.“ Kdo neví, že ne tak = natož pak, bude chápat výraz „ne tak“ tak, jak mu rozumíme normálně, a tomuto místu vůbec neporozumí, protože paní Malotová pokračuje aposiopesí: „Máš pravdu, co záleží na věcech, když se takto hroutí základy celého života?! atd.“ (Ú. 279—80). Doklady mimo citované: Ú. 90, 98 (dvakrát), 128, 129, 196, 232, 265, 279, 285, 292, 301, 324, 336, 338; P. p. 10, 25, 71, 154, 178, 368, 377. Nedovedu povědět, zná-li B. Benešová toto rčení z lidové mluvy či zda je to archaismus, obdoba s podobným rčením cizím, či společný příznak ještě jiných moderních děl básnických — setkal jsem se s ním po prvé.[2] Jen na jednom místě z obou knih jsem si všiml, že užila obratu ustáleného: „… z vedlejšího pokoje (zněly) pořád kroky, vleklé, nikdy přesné kroky, kterých neměl rád ani za dne, natož v noci, kdy tak toužil po spánku“ (P. p. 298).

Z jiných lexikálních zajímavostí cituji: Usedla vedle něho netrpěliva a trochu poklamána (P. p. 211); s tvářemi rozrušenými a poklamanými (Ú. 53). Byla to první přímá řeč, kterou unylý muž pronesl, a Marečkovi zabylo špatně z umělé nasládlosti jeho hlasu (P. p. 52); »… já o to [47]nestojím, aby mi pomoh’ kdokoliv, netak ten břichatý Maďar!« křičel dál a supil se pořád víc (P. p. 71); beznaděj prýštila z poznání, s jakými bublinkami a zevnůstkami by se naši lidé spokojili (Ú. 248); klekla k dětskému kočárku, z kterého znělo kňouravé pochrapkování (Ú. 261); sametová tmáň (Ú. 280); Vlastiny myšlenky se zase paničkovsky umravní v Jindrouškově ušlechtilém náručí (Ú. 320); Zahradní cestička běžela rybízem jako putec způsobně učesanou hlavou (Ú. 50); Ach, ve Francii, tam teď jistě také cítí dcery všech šosatých rodin, jak krásný může být život, když padnou předsudky a polopravdy! (Ú. 322).

---

[1] Kovář Daniel Rock je ústřední postava románu E. Erckmanna a A. Chatriana z r. 1861 »Maître Daniel Rock«.

[2] Výraz netak ve významu natož(pak), neřku-li je nářeční, východomoravský. Bartoš v Dialektologii mor. I, 176 uvádí na ten význam doklad »Ten iným chłapom poradí, ne tak tobě«, já sám všiml jsem si toho obratu nejednou v řeči prof. Pastrnka, rodáka kelečského. S.

Naše řeč, volume 17 (1933), issue 2, pp. 44-47

Previous E. Kodar: Krýti

Next Jaroslav Přikryl: Píšeme správně křestní jména cizinců?