Příjmení Jiráni

Josef Beneš

[Short articles]

(pdf)

-

Poslední slabika tohoto příjmení se často vyslovuje tvrdě, ale to je chyba. Tvar Jiráni je totiž vokativ jména Jiráň, tedy docela něco jiného než jména jako Benoni, Manzoni a pod. Jak pronikl vokativní tvar do nominativu, domyslíme si snadno. V řeči, zvláště v lidové, je velmi mnoho příležitostí, aby vokativ, na př.: František kázal nominativu. Tak při slovese říkati bývá vokativ, na př.: František kázal ptákům a vlkovi říkal bratře (Gebauer-Ertl 2, 1926, 194). V moravských nářečích odpověď na otázku »jak je ti?« (= jak se jmenuješ?) znívá: »Jane, Josefe, Marýno, Rozáro« (Gebauer, Hist. ml. III, 1, 24 a IV, 422). V takovýchto spojeních snad byl počátek oné záměny. I u jiných našich příjmení byl tvar nominativní vytlačen tvarem vokativním, na př. Havle (na Prachaticku), pravděpodobně i Paule (na Prachaticku) a Jenne (na Českobudějovicku). Také v jazycích jihoslovanských a v ruštině i ukrajinštině často vstupuje vokativ na místo nominativu; v srbocharvátštině je dnes jen nom. Pavle místo dřívějšího Pavao. Dokladem může být i německá podoba některých českých příjmení. Na německé reálce v Kašperských Horách bylo ve školním roce 1928/29 několik žáků jménem Tutschku (i Tutschkau). Ve smíšených Prachaticích označují Němci české děti tvarem vokativním: das ist Edo, Pepíku, Franto, Kadle, Máňo. I dospělé lidi tak nazývají, na př. Voseker Tomschi; jeden úsek lesa se jmenuje Lukschi-Maurer Wald. — Také příjmení Jakší, Tomší (Bavorov, [32]Protivín) jsou patrně vokativy původních příjmení Jakeš, Tomeš, ale pádová přípona je v nich zdloužena. Je to asi totéž emfatické dloužení jako v stč. hospodiné (Geb. III, I, 25). Příležitost k němu mohla být zvláště při volání na dálku a ustálení tvarů na -í snad podporovala i analogie jmen ze vzoru Jiří.

Naše řeč, volume 17 (1933), issue 1, pp. 31-32

Previous Mluvnická shoda

Next B-a.: Údržba