O dobrý sloh

Karel Erban

[Články]

(pdf)

-

K odpovědi p. dra V. Martínka v 8. č. Naší řeči na můj článek z č. 7.

Především lituji, že se ani p. dr. Martínek nevyhnul v své polemice oblíbenému u nás zlozvyku: vyvraceti něco, co protivník netvrdí. Doporoučím prý zřejmě cestu velmi úzkou: sloh Jiráskův a Raisův. Ale to není z mého příspěvku nikterak zřejmé, toto prostoduché tvrzení mi p. dr. M. jen imputuje. Tím, že jsem chválil Jiráskův a Raisův sloh, jsem ještě netvrdil, že se jinak psáti nedá. Podle p. dra M. by mohl někdo z mého článku také vyvozovati, že obstojí jediné sloh Jaroslava Durycha. Právě tak je tomu s příkladem mluvy lidové: nikdo přece nebude tvrdit, že je pro spisovatele zdrojem jediným. Konstatoval jsem jen na jednom místě jako zajímavost, že mluva lidová mnohomluvností a zbytečnými okrasami netrpí. Nic víc. Co se pak týče těch několika slohových citátů z Jakuba Obervy, tu stojí prostě názor proti názoru, vkus proti vkusu. Vysvětlení a důvody p. dra M. mne nepřesvědčují. Chápu, co chtěl autor těmi výrazy vy[277]jádřiti, cítím nutnost odstínů a polotónů, ale prostředky, jakých k tomu autor v svém díle užívá, nejsou vždy úsporné a umělecky působivé. Záleží vždy na tom, je-li ten odstín stylisticky správný a stylově hodnotný, není-li ten ornament přeornamentován. Ale mimochodem: proč ještě v dnešní funkční a konstruktivní době mluviti o ornamentu? Není to už dnes termín trochu nevhodný a ornamentální technika trochu zastaralá? Ozdobovati svůj styl ornamenty přece dnešní spisovatel nepotřebuje.

Vzal jsem na Jakuba Obervu měřítko přísné a u nás neobvyklé. Není také divu, když kritika stylu je tak zanedbána. »V tom je právě ta bída,« říká F. Götz v Básnickém dnešku, »že dnes je možný každý styl.« Pan dr. M. tu se svým slohem není osamocen. Trpí novinářským povoláním, jak tomu je u mnohých našich spisovatelů. Slova ztrácejí svou váhu, hloubku a nahrazují ji množstvím. Tak vzniká v naší literatuře tak zv. šťastný průměr, v němž si tolik autorů libuje. Jakuba Obervu jsem začal excerpovati jen čirou náhodou a neměl jsem vůbec úmysl pronášeti o jeho slohu celkový úsudek. Potřeboval jsem z vážných autorů právě jen těch několik dokladů pro svou práci.

V odpovědi rád čtu, že oněch sporných výrazů nehájí autor stůj co stůj. Žádá jen větší objektivnost a opatrnost. Ani já nepokládám své výtky za nedotknutelné a nepronáším anathema. Svůj článek jsem psal ze zájmu čistě věcného a odborného a nepochybuji, že i p. dr. M. své dílo psal poctivě a s láskou. Jestliže jsem se někde mýlil, dám se rád přesvědčit a poučit.

Co se týče tónu, jakým byly mé výtky proneseny, lituji velice, že jsem se jimi p. dra M. dotkl. Uznávám, že některé z nich mohly zníti jinak. Ale psal jsem o slohu a nemyslil jsem na osoby. Potřeboval jsem v své kritice názornosti, která se p. dru M. nezdá dost ušlechtilá a taktní. Je však často velmi relativní a subjektivní, čím se lidé cítí dotčeni. Zvláště v kritice.

Naše řeč, ročník 16 (1932), číslo 9, s. 276-277

Předchozí Karel Erban: Píšeme správně křestní jména cizinců?

Následující Josef Bečka: Klaris a šedesát věrných