Časopis Naše řeč
en cz

O dobrý sloh

Karel Erban

[Články]

(pdf)

-

Za nedávných půtek o správnou češtinu mluvilo se také o úpadku stylu a někteří účastníci se přímo dožadovali spíše větší přísnosti pro slohovou stránku řeči než pro její brusičskou správnost. Jiní zase zdůrazňovali mezi slohem a jazykovou správností rovnováhu a vzájemnou závislost: není a nemůže býti dobrého slohu bez správného a čistého jazyka. Jen na dobrém základě jazykové správnosti a čistoty lze budovati sloh.

Co však rozumíme slohem, stylistikou? Ch. Bally v »Traité de stylistique française« rozlišuje styl od stylistiky velmi dů[200]razně. Styl je mu individuálním způsobem vyjadřování, zaměřeným na estetické prožívání, kdežto stylistika je věda, která studuje výrazové jevy každého organisovaného jazyka po stránce citové. Je nepřekročitelná propast, praví Bally (l. c. 19), mezi způsobem, jakým užíváme jazyka za okolností obyčejných a obecných, a jazykem, jak ho užívá básník, romanopisec, řečník. Básník chce právě tak tvořit krásu slovy, jako malíř barvami a hudební skladatel tóny. V řeči obecné však o estetickou stránku jazyka zpravidla nejde. Mluvíme, abychom jasně, důrazně a srozumitelně vyjádřili své myšlenky a city. Jestliže při svých pozorováních přesně rozlišujeme styl a stylistiku, pochopíme, že básník pro svůj styl nejen může, nýbrž musí míti značnou volnost v užívání jazykového materiálu — ovšem vždy umělecky odůvodněnou. Jako chybu lze pak vytýkati jen takový výraz, kterému nelze dokázati jeho stylotvornost a o kterém ani sám básník nemůže dobře říci, proč ho v svém díle užil.

Ale i v obyčejné řeči sdělovací je třeba při jazykovém posuzování jisté opatrnosti. I tu je třeba se především ptát, jaká potřeba citová odchylný výraz vybavila a zda zaň máme naprosto rovnocennou náhradu. Jazyk si dnes tvoří tolik odchylek od t. zv. spisovného usu, že je někdy velmi těžko najít výraz spisovný, který by se po citové a obsahové stránce novému výrazu úplně vyrovnal. Je pravda, že v dnešním jazyce je mnoho slov. vazeb a rčení, která bychom rádi z jazyka vymýtili, protože se nám zdají nečeské, hrubé, nízkého původu, nepěkné nebo nesprávné. Ale samotná tato hlediska nestačí. U spisovatele třeba dokázati nejen jejich závadnost stylistickou, nýbrž i stylovou nicotnost.

Přese všechnu obezřelost, kterou si při jazykové a stylové kritice slovesného díla ukládáme, mohli bychom mnohým z našich současných, vynikajících i populárních spisovatelů vytýkati velmi mnoho. Člověku je až teskno z té marné a ledabylé práce, které někteří naši spisovatelé tak vytrvale holdují. Ohrnujeme rádi nos nad Jiráskem, Raisem, nad jejich nečasovostí a uměleckou nevýbojností, ale kolik dnešních našich spisovatelů by se u nich mohlo učit jazykové kázni a umění rázovitého stylu!

Jazyk dnešních spisovatelů se sice též rád napájí živým pramenem jazyka lidového, ale jaký rozdíl mezi včerejškem a dneškem! Dobře ten dvojí svět charakterisují tyto dva citáty z Jiráska a Kopty. V knize Z mých pamětí I, 94 vypravuje Jirásek o zličském Šimkovi:

[201]Nepoznal jsem vesničana z naší krajiny, kterýž by byl tak výrazně hovořil a tolika pěknými a plastickými obraty a rčeními řeč svou krášlil, jako zličský Šimek. A nic neměl z knih. Byl přirozený, vesnický krasomluvec, jenž nevěda choval poklad vzácné jadrné mluvy.

V Třetí rotě na str. 426 vykládá básník a voják Jeřábek o tom, jaké mínění měli o básníkovi v jeho rotě:

A vůbec, básník, ten prý je asi ještě jemnější nežli slečinka a nikdy by nemohl říci slova, kterých já dosti často užívám. Taková ta jadrná, chlapská, však víte. A mně zrovna na té vojně znamenitě zašmákla. Člověk si jimi nádherně otuží duši. Jako když pravidelně vzpíráte činky.

Jaká ta jadrná a chlapská slova byla, ví každý, kdo četl Třetí rotu anebo Švejka od Haška (Hašek v románě Koptově také skutečně vystupuje).

Hlavní stylistické a stylové nedostatky mnohých našich spisovatelů možno shrnouti asi tak:

1. malá znalost slov a malá představivost, malá a opotřebovaná zásoba slovní, z čehož vyplývá:

2. časté užívání výrazů nepřesných, nemístných a špatných a

3. časté užívání výrazů zbytečných a mnohomluvných.

Malá a otřepaná zásoba slovní je obyčejně následek malého jazykového vzdělání. Kdo má malou zásobu slov, často se opakuje a užívá zpravidla výrazů, které jsou obecným majetkem celého prostředí, v němž žije. Takoví lidé nemají vlastního slohu, a jestliže se chtí literárně vyjadřovati, opakují se, užívají slov nepřesných anebo otřepaných, někdy dokonce i nemístných a zcela špatných. Své myšlenky nedovedou vyjadřovati stručně a jasně a jejich výrazová nepohotovost vede k trapné mnohomluvnosti. Jakožto spisovatelé chtějí míti větu bohatě rozvitou a rozšířenou a domnívají se, že tím dávají větě zvláštní dynamickou a melodickou linii. Poněvadž se jim však vždy nedostává vhodných a účelných slov, vyplňují větu slovy bezvýznamnými, zbytečnými, nepřesnými nebo vůbec nevhodnými. Mohli bychom taková slova nazvat vycpávky. Oblíbené je hlavně adjektivum, které svými kvantitami větu melodisuje, ale svým obsahem a smyslem často diskredituje. Adjektiva (i adverbia) ztrácejí tu svou funkci, vyjadřovati vlastnosti a vztahy. V dnešním slohu se charakterisuje adjektivy a posuzuje adverbii nemírně mnoho, což je zjev pro psychologii a sociologii dnešního jazyka zajímavý.

[202]Typickým příkladem všelijakých vycpávek je Koptova Třetí rota. Celá kniha se hemží samými »jakýsi«, »jaksi«, »kdesi« a »cosi«, kterýmižto slovy se sype čtenáři písek do očí: z věcí prostých a obyčejných se dělají záhadnosti a nevyjadřitelné zvláštnosti. Slova jaksi, jakýsi a pod. tu neznamenají vlastně vůbec nic. Jsou jen vycpávkami. Jen malou ukázku z velké spousty:

Z toho záhadného člověka mluvila jakási nezlomnost, jakou známe z asketických tváří atletů... (133—4), ...a na Sukovo silné a jaksi obzvlášť přátelské Dále vřítil se... (144), ...za ním jaksi ostýchavě vstoupil Mizina... (141), ...jeho drobná postava dostávala v takových chvílích jakýsi mohutný vzhled... (148), ...nemohl zahnati dojem jakési vrátkosti... (148), ...všichni vydechují v jakémsi uspokojení (148), ...a očarován tepem jakéhos nového lidství... (151), ...křiky tvořily jakousi zvukovou kouli (153), ...kdesi v hlubině chalupy skučel a vyl jakýsi neznámý tvor... (154), ...dívají se na něho s jakýmsi nevýslovným údivem (155), ...dotkl se jakýchsi těl (155), ...jaksi pokorně složil do klína ruce a nebránil se (156), ...na černém šatu měl jakýsi bílý přehoz... (163), ...a činila z ní tuhou masku jakéhos pekelníka (166), ...byli vlečeni silnými pažemi kamsi dozadu (167).

Slov jaksi, jakýsi a pod. lze užít jen tam, kde jde skutečně o nějakou zvláštnost a podivnost, i přirovnáním těžko pochopitelnou a vyjadřitelnou, ale nelze z nich dělat bezduchou výplň, kterou sneseme v živém jazyku sdělovacím (kde vyjadřuje nejen živost a pohotovost výrazu, nýbrž i frázovitost a zbytečné mluvení), kdežto v stylu nám silně vadí. Svědčí o tom, že autor velmi lehko a rychle své romány píše, ale netvoří.

Někteří naši spisovatelé zase užívají rádi výrazů (a někdy je i hromadí) k přímé charakteristice. Výsledek je však charakterisování buď zbytečné, anebo příliš obsáhlé a tím nevýrazné a bezradné. Že taková důsledná anebo častá charakteristika přímá působí v díle slabě a neumělecky, je samozřejmé.

Několik ukázek z Martínkova románu Jakub Oberva:

A když dozněly kazatelovy věty, udeřila ke klenbě píseň, radostně nesená ženskými hlasy a mužskými vážně doprovázená, píseň známá, ke které nebylo třeba kancionálů, jež vzrušovala nápěvem, sdružením zpívajících hlasů a ne slovy (33—34). Podtržená část věty nic k románu nepovídá a cha[203]rakterisuje píseň zbytečně dlouze. A stejně je tomu i dále: ...ale ony příšerné oči se otevřely a vbodly se, rozšířené a děsné, do tváře Obervovy, oči naposledy vyhrožující a křičící, strašlivé smrtelným děsem, oči neusmířené a mstivé i v té poslední vteřině prchajícího života (37—38); ...a kdy deset majitelů stvrzovalo svými těžkými podpisy, že je prodávají ředitelství železáren (117); ...kterým padlo do klína nečekané množství peněz, bože, závratné množství peněz (117); ...sžírán krutou závistí, že není mezi požehnanými, že nepřijímá stovky a tisícovky (117); Úly v dědině se rozšuměly, neboť událost byla příliš neobyčejná, příliš dráždivá, příliš převratná (117—118); A bylo několik myslivých hlav, které prohlédly pod omamný nebo provokující lesk peněz, viděly také stíny prodeje, viděly nový krok dobyvatelských závodů na periferii (118): Kdo by dbal varovných hlasů, a tak hloupých a zbytečných hlasů, když přitéká zlatý pramínek, rajsky se lesknoucí a slibující trochu lepšího života. Kdo by se trudil nesmyslnými nápady, že jsou pozemky odkazem dávných předků (118); Byli jako opilí, nejsilnějším vínem opilí (118); V náprsních kapsách v tlustých obálkách je svazek bankovek, hodně je jich, natlačených, urovnaných, desetkrát už počítaných, takových milých, pestrých papírků (119); Oblaka tabákového dýmu valila se šedavými vlnami, z kuchyně se lil sytý, mastný pach připravovaných jídel... pivní výpary... všecko splývalo v teplý hustý opar, v němž bylo dobře hlučícím, zrudlým, neklidným lidem (119).

Všude tu je vidět, jak Martínek plýtvá slovy, jak adjektivy charakterisuje zbytečně mnoho, jak bezradně výrazy hromadí a neumí si z nich anebo z jazykového materiálu naší řeči vybrati výraz nejvhodnější, nejekonomičtější a pro autora eventuálně nejrázovitější. Jaká bezradnost v druhé ukázce v slovech: příšerné, děsné, vyhrožující, křičící, strašlivé smrtelným děsem, neusmířené, mstivé...! A ve větě »sedláci stvrzovali prodej pozemků svými „těžkými“ podpisy« je adjektiva „těžkými“ užito úplně zbytečně; že sedláci píší těžkou rukou, je rčení velmi šablonovité a otřepané. Líčení o nečekaném množství peněz působí dojmem mnohomluvného řečníka nebo kazatele, který nevěda dobře, o čem by mluvil, rozbíhá se stále po téže větné konstrukci, rozšiřuje ji, aby malou myšlenku anebo představu do nekonečna rozřeďoval, nastavoval a doplňoval novými, stupňovanými výrazy pleonastickými. Ale je to stupňování umělecky nepůsobící a i stylisticky zbytečné.

[204]Zajímavé však je, že řeč lidová, kterou Martínek v svém románě tak dobře reprodukuje, touto mnohomluvností a výrazovou bezradností netrpí. Totéž vidíme u Raise a Jiráska.

Lid a dobří spisovatelé lidoví užívají také charakteristiky přímé, ale je to charakteristika pevná, čistá a jasná, každé slovo stojí na svém místě, má svou váhu, barvu a zvuk. Těmi slovy nikdo nepohne. U Kopty nebo u Martínka však můžeme věty pozměniti a zpřeházeti ve výrazech, a nic se nestane.

Také řeč Jaroslava Durycha oplývá charakterisačními atributy a adverbii, ale jsou zpravidla na svém místě, mají své poslání, kterého nelze popřít. Jeden z jeho nejoblíbenějších charakterisačních výrazů v Bloudění (II, 2. vyd.) jsou slova stříbrný, stříbrně, potom také zlatý, zlatě — vůbec optické i akustické vlastnosti kovů jsou autorovi podkladem k nejedné barokní metafoře s groteskním pableskem 17. století.

Několik ukázek: Viděl figuru jako z kosodřeviny, s krutou stříbrnou bělostí obličeje, s ocelovým leskem očí a s tím bolestným umrlčím jíním, které tak strašně krášlilo vnitřek odcizených chrámů (162); Zazvonil zlatý skřivánčí smích (169); Stříbrně modrá obloha, blažená jako unavený vítr, hověla si jako dívčina (170); K výsostem se zdvíhaly věže chrámů se stříbrně zeleným úsměvem kopulí. Ach, nad ním se třpytili zlatí kohouti... (171); Její obličej dosud stále se skvěl tím ostrým stříbrným svitem zděděné pochmurnosti (172); Ale krajina mlčela v rezavém přísvitu pochmurnosti (183); ...(slunce)... se sklánělo... rozlévajíc večerní smutek po rzivých sierrách (188); Obešla veliké a stříbrné modré jezero (219); ...a do tváře se jí vracela zlatá záře (244); Obzor byl daleký, plný mdlých zlatých jisker (240); Zlatá hvězda ve víně vyvolávala vzpomínky (246); ...viděl... rzivou mlhu (256); jásavý, zlatý zvuk polnice (259); jako stříbrná šavle (259); nebe zlaté, ...zlatá jiskra, zlatá záře (265).

Tu nikde není epitheton zbytečné, prázdné, mnohomluvné. Naopak: častým užíváním jistých slov vytváří Durych v díle dusnou a tesknou atmosféru třicítileté vojny. Expresionism slohový.

Ale ani jinak není možno vytýkati Durychovi nevhodnost anebo zbytečné užívání některých výrazů. Jedinou jeho slabou stránkou je snad sloveso býti, kterého skutečně užívá často, aniž je vždy může slohově nějak odůvodnit. Tak na str. 231 čteme tyto ukázky: Byl měsíc září. Jel z vesnic a byl smuten, že ničeho neveze. — Byli též udiveni a ptali se ho, nebojí-li se. Cesty nebyly spravovány a mezi lesy bylo smut[205]no. Údolí Bečvy bylo změněno..., ale bílá silnice byla oživena... Brána městská byla zavřena... Ulice byly zataraseny vojskem... Byli unaveni a zlořečili tiše.

Durychova adjektiva a adverbia mají však zpravidla svou řádnou funkci stylistickou a hodnotu stylovou: ...a podťatý strom padal bouřlivě a žalobně (261); Krev byla plna hudby jejího hlasu, který ve slovech španělských nabýval zvonivé a zasmušilé tvrdosti starých klenotů (262); ...a z očí jejích se lil hořící smutek (265); Dlouho bylo ticho. Pak slyšel dívčí zpěv s tesknou a nesmírně krásnou melodií, které pak nezapomněl nikdy v životě (207).

Výrazů zbytečných anebo nevhodně užitých má Durych velmi málo: Ale jel tudy vévoda, díval se a svrchovaně mlčel (BIII 93); Zavedl ho do kanceláře s výstražnou trpělivostí (274). Můžeme mlčet houževnatě, zatvrzele, umíněně, hrozivě — ale svrchovaně? Výstražná trpělivost by byla trpělivost, která dává nějakou výstrahu. Ale jak můžeme trpělivostí, t. j. pasivností, dávat výstrahu? Výstraha je v našich představách vždy spojována s nějakou akcí, nespokojeností, odporem nebo nesouhlasem s něčím, a proto tato dvě slova nelze dost dobře spojit.

Těžko také u Durycha pochopit slohovou účelnost krátkých nestažených vět a zbytečné opakování téhož slovesa: Ptáci si už na ně zvykli a nevšímali si jich. I věž si zvykla a nebe si zvyklo. Nebe se zdálo překrásné (BI 167).

Sloh některých našich spisovatelů trpí také nemírnou zálibou v přirovnáních a metaforách. A tak vznikají přirovnání a metafory, které slouží jen autorově plynulé a pohotové výřečnosti, ale nic neznázorňují. Děje se tak často jen pro autorovo vlastní potěšení nebo pro experiment: aby mohl marnivě ukázat, jak hravě takové výrazy tvoří a jak si s nimi pohrává. Ukázky zase z Kopty (Třetí rota): A měl tvář docela lidskou (Masaryk), hrozně lidskou, jako třeba váš tatínek (255); Čelo Matějky a Polívky je mokré a leskne se jako dobrý lak (116); Chvílemi stoleček (duchařský) čmárá jako šestiletý kluk na deskách první knížky (117); ...(stoleček) zanechávaje po sobě klikatou čáru, jakou kreslíváme blesk (120). — Z Třetí roty na magistrále: Vchody do uhelných dolů, ty černé tlamy, které z rána pohlcují bílé dělníky a večer je špinavé a popálené vyvrhují, byly obklopeny lidskými davy a podobaly se česnům na obrovských úlech, obklopených hlučícími včelstvy (542); ...procházeli s puškami v ruce a údery jejich kroků bylo možno měřiti čas (546). — [206]Z románu Adolf čeká na smrt (podle časop. uveřejňování): ...zacházeli s ním (s Adolfem) jako se sudem vína, do nějž (sic!) vráželi čepy svých otázek, aby se zmocnili dobrého obsahu; Viděl v ní (v své ženě) chamtivou hlídku, která ho obehnala ostnatým drátem žárlivosti a střehla každého, kdo by chtěl překročit meze majetku.

Všude tu jsou přirovnání zbytečná, protože popisovanou věc si dovede čtenář lépe představiti bez přirovnání. Přirovnání nebo metafory máme užíti jen tam, kde nám jde skutečně o novou, zvláštní nebo pronikavou představu, na kterou chceme upozornit. Tu však je přirovnání užito konversačně, bez tvůrčího úsilí.

Přímo epileptický záchvat přirovnání a metafor má Vladislav Vančura v Posledním soudě, který je spíše experimentem slohovým než románovým (cituji, zase podle časopiseckého otiskování v Plánu, začátek druhé kapitoly): Pilipaninec přijel do Prahy v jakémsi spěchu nevinnosti, jeho truhlička ležela uprostřed nádražní síně jako jednoslabičné slovo, jež nikdo neslyší. Vteřiny probíhají hlučně jeho tepnou a ticho, koruna kadeřavé hory, bylo ztraceno; Byla prokletá zima, za okny kvetlo napodobování jara a růže na metlách. Den a ulice obracely se k osmé, aniž hvězdář měl námitky. — Jaký spěch nevinnosti? Truhlička jako jednoslabičné slovo? Přirovnání, které by rádo chtělo být hlubokomyslné. Jak nějaké napodobování jara může kvísti? Proč se mocí mermo nutiti do obrazu i tam, kde ho není potřeba, kde vybavuje jen představy nahodilé a náhodné, které vyplňují pak jen prázdné místo a podpírají skrovný děj? Proč klásti přirovnání a metafory tam, kde stačí prosté a přímé vyjádření?

V této nemírné zálibě v přirovnáních a metaforách je snad dnes něco dobově specifického. U starších spisovatelů takové nemírné záliby nebylo. Vzpomeňme jen na Němcovou. V Babičce jsou sice také děti jako kvítí, fěrtoch bílý jako led, Viktorka děvče jako malina, pracovitá jako včelka, ale tu všude stojí přirovnání na svém místě. Tak tomu bylo i u Raise, Jiráska. Dnes jen málo spisovatelů po velkém příkladě Otokara Březiny tvoří metafory a přirovnání stylově hodnotná. Jaroslava Durycha tu však zase můžeme zacitovat jako opravdového tvůrce (Bloudění II, 2. vyd.): Byla sama, chudá a opuštěná, v úzkých a špinavých ulicích jako v ráji chudoby (179); Ale ruce se napjaly dolů jako křídla, která v prudkém letu již nebijí (181); ...a nyní tato krajina, srdce [207]její pozemské vlasti, zjevila se jí jako úděsné podobenství jejího osudu (183).

Není také zbytečných přirovnání a metafor ve význačných románech literatury cizí. Řekne-li Undsetová v Kristině Vavřincově (194) o jednom člověku, že vypadá jako seno, které zůstalo na kopci přes zimu, je to přirování velmi názorné a přímo osudné pro toho, jehož se týká.

Tímto obrazným slohem je také přebroušena řeč našich literárních essayistů, kritiků a referentů. Byla by to zase kapitola o sobě a ukázalo by se, že mnohé kritiky a referáty jsou jen frázovitou, pseudobásnickou parafrází kritisovaného díla. Jsou to z velké části jen samá jako, jako by, jaksi a cosi a potom příval frází a metafor. Ale utvořit příměr nebo metaforu jest věc pro spisovatele poměrně velmi lehká, tisíckrát lehčí než najít jediné dobré a poctivé slovo, které nám do řeči nebo do textu zapadne celým svým zvukem, melodií, rozpětím, rytmem a barvou. To, co dnes u nás píšeme a čteme, jsou z velké části jen slova kouzla zbavená. Jaký div, že cizince nelákají!

Naše řeč, ročník 16 (1932), číslo 7, s. 199-207

Předchozí František Oberpfalcer: Přechylování jmen jako výraz rozdílu v pohlaví, I.

Následující Otto Rádl: Polská propaganda v zábavné češtině

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1