Časopis Naše řeč
en cz

Oprava nesprávností

Bohuslav Havránek, Jiří Haller

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Žádám redakci Naší řeči, aby v zájmu vědecké objektivity a prosté občanské spravedlnosti otiskla tuto opravu, doklady doloženou, nesprávností, které jsou v Hallerově obraně v 7. č. tohoto ročníku Naší řeči (str. 220—224), reagující na můj článek v Rozpravách Aventina VII, č. 30, str. 244.

1. Není pravda, že jsem práci dr. V. Jiráta nazval pavědou, nýbrž je pravda, že jsem ji pavědou nenazval; vytýkal jsem naší mladé literární vědě a tím i Jirátovi, že se sama uvádí v nevážnost, když nečiní hranice mezi vědou a pavědou, t. j. prací Sedlákovou. Doklad:

Haller v obraně, 220:

»... ani jiní, na př. dr. V. Jirát, neviděli Sedlákovu nevědeckost, ale i jeho práce prý bude nazývána jen pavědou,[1] dokud se v svém názoru nesrovná s názorem Havránkovým.«

Havránek v Rozpr. Avent.:

»Pokud jejím spasitelem [totiž literární vědy] má být J. V. Sedlák a sama nečiní hranice mezi vědou a pavědou, musí odpustiti, že ji jiní odborníci budou uvádět v uvozovkách.«

2. Není pravdivé místo: »chyby, které [Havránek] v Naší řeči objeví, přišívá jenom mně (tu funkci obětního beránka pokládám naopak za čestnou)« (222), nýbrž je pravda, že Hallerovi přišívám jen jeho chyby vlastní a žádné funkce obětního beránka nevykonává. Důvod: vytýkám jako Hallerovy chyby jen ty, které sám podepsal, a odlišuji od nich čtyři vytýkaná místa, která nejsou podepsána (píši u prvních dvou »redakce [249]sama...«, a dále »jen ještě dva drobné příklady z praxe dnešní Naší řeči«, »redakce činí...«) a za chyby Hallerovy jsem je nevydával; nyní k tomu dodávám, že i to jsou chyby Hallerovy.

3. Není pravda, že »bez příčiny přezírá [Havránek] vážnou a velikou práci učenců, dokonce svých vlastních učitelů [uvedeni jsou před tím prof. Smetánka a Hujer], kteří dávají Naší řeči její ráz a také její význam« (222), nýbrž je pravda, že jsem nemohl, kritisuje dnešní Naší řeč, jejich práci přehlížet ani jim něco vytýkat, z tohoto důvodu: s jménem prof. Hujera jest od doby, kdy se stal členem red. rady Naší řeči (od počátku XV. roč., 1931), otištěna v Naší řeči jen jeho řeč u rakve Zubatého (4 str.) a za touž dobu s jménem prof. Smetánky jen nekrolog prof. Zubatého (2 str.); dr. Haller otiskl za touž dobu v ní 117 podepsaných stránek a je jejím odpovědným redaktorem. — Odmítám kategoricky naznačenou výtku nevděčnosti k svým učitelům, — proto, že kritisuji dnešní Naši řeč a určité chyby Hallerovy; jsem naopak přesvědčen, že se tam tento passus o nich dostal jen jejich přehlédnutím.

4. Nejsou pravdivá místa: »náhlá záměna Naší řeči s mým [t. j. Hallerovým] článkem ve výr. zprávě...« (220), »mou soukromou (!) činnost ztotožňuje (Havránek) s Naší řečí« a »touto patrně záměrnou associací dosahuje Havránek toho, že čtenář... to, co v onom článku padá... na můj osobní vrub (neboť ten článek nemá s Naší řečí pranic společného), pokládá za věc Naší řeči«. »Totéž se opakuje na konci Havránkovy kritiky« (222), nýbrž je pravda, že v své kritice cituji uvedenou stať z výroční zprávy (»Problém jazykové správnosti«) jako publikaci samostatnou (se vročením 1930 a samostatnou paginací) tak, jak ji autor sám odborníkům rozeslal, kdežto místa z Naší řeči výslovně označuji jako místa otištěná v Naší řeči a kde v ní, uváděje u všech, která nejsou z r. 1932, i číslo ročníku; rovněž tam, kde cituji Hallerova slova z Naší doby, uvádím »v Naší době 1931«. — Není pravda, že článek »Problém jazykové správnosti« „nemá s Naší řečí pranic společného“, nýbrž je pravda, že mají společnou látku (ba článek obsahuje i pokus o rozbor praxe Naší řeči a její odůvodnění), mají společné chyby a jeho autor a dnešní odpovědný redaktor Naší řeči je jeden a týž odborník; — nemůže proto nikdo upírat kritikovi právo, aby, když kritisuje kvalitu dnešní Naší řeči, nehledal odůvodnění chyb i v teoretické stati, kterou o téže věci napsal sám Haller v době zcela nedávné (r. 1930 a 1931) a nepřipomínal nenápadně, že týž Haller je odpovědným redaktorem Naší řeči, a ještě méně má právo podkládat mu proto úmysl klamat čtenáře, když konstatuje pravdivá fakta.

5. K jádru mých výtek. Není pravda, že »ze všech výtek Havránkových jenom jediná je opřena o skutečnost a nikoliv jen o tendenční výklad fakt« (223), nýbrž je pravda, že se z mých devíti výtek mlčí o dvou vůbec, které se týkají nepřesností v redakčním doslovu k Strejč[250]kovu článku a chybného příkladu v něm, a že po odečtení ještě té jediné, kterou omlouvá H. přehlédnutím, neopírá se zbylých šest o »tendenční výklad fakt«, ani »nepostupují metodou, kterou lze dokázat všechno na světě«, ani neužívají brýlí mámení (221 a 222), ani »nejsou založeny na skresleném výkladu« (222), ani neobsahují mé »matení pojmů« (223). Doklady:

a) (k mé výtce č. I. a II.):

Haller v obraně, 221:

»Ani Strejček ani já jsme netvrdili, že výrazy »pozdrav mrtvému«, »žena se zmužila« a pod. jsou nelogické svým dnešním významem; uvedli jsme je právě na doklad, že konfrontace významu původního s dnešním nemůže býti měřítkem správnosti.«

Strejček v Naší řeči XVI, 33:

»Dočítám se v jiném nekrologu, že poslední pozdrav tlumočil X. Přiléhá tato věta logicky k tomu, co jí má být vyjádřeno?«

Haller, Problém, 13:

»Říkáme bez rozpaků, že se žena zmužila, ačkoli je to spojení jistě zcela nelogické.«

Měl tedy kritik právo vytýkat Strejčkovi i Hallerovi, že nazývají ty výrazy nelogickými, ba mohl by jim podle jejich vlastních slov i vytýkat, že je nazývají nelogickými dnešním jejich významem; přihlížel jsem však v své kritice právě k jejich stanovisku vývojovému, třebaže nejasně vyjádřenému, když píši »autor (Strejček) si plete vývoj významu slova a jeho změny s hodnocením myšlení...« a Hallera upozorňuji na Paulovo místo o »historickém faktu«. — Není tedy pravda, že »Havránek v této věci úplně pominul základní rozdíl mezi hlediskem svým a hlediskem prof. Strejčka a mým«, rovněž není pravda, že »Havránek neporozuměl smyslu Strejčkova výkladu; srovnává příklady Strejčkovy s přenesenými významy vůbec a přece...«, nýbrž je pravda, že Strejček sám »nelogický význam« takových slov nazývá »přeneseným« (str. 34 »bývaly doby, kdy se úzkostlivě dbalo původního znění (sic) některého výrazu, přenesený význam slova se zavrhoval...«.

b) (k mé výtce č. III.):

Haller v obraně, 221:

»Také odstavec mého článku (ve výroční zprávě) o zaměňování tvarů račte a ráčíte, který Havránka tolik rozhořčil (!), jeví se bez těch brýlí mámení poněkud jinak. Ani mě nenapadlo uvádět záměnu těchto tvarů jako doklad na matení logických kategorií. Hned...«

Haller v Problému, 13:

»Avšak někdy se stává logika jazykovým kriteriem v jazyce docela přirozeně. Tak na př. zavrhujeme tvar račte m. ráčíte (na př. kde račte bydlit) proto, že odporují naší (!) logice.«

Havránek v Rozpr. Avent.: »skáče (Haller) i z logiky do gramatiky: zavrhuje tvar račte (m. ráčíte«...) — tedy tvary imperativu... místo způsobu oznamovacího — protože prý odporují logice. Nehledíme-li ani k tomu, že se zde zaměňují jen formy imperativu a oznamovacího způsobu, nikoli gramatické jejich kategorie, vidíme, že Haller mylně ztotožňuje kategorie gramatické s kategoriemi logickými«. — Vytýkám tedy ma[251]tení (ztotožňování) kategorií gramatických s logickými — totiž že o tom, co »odporuje« naší gramatice, t. j. gramatické stavbě našeho jazyka, tvrdí, že to odporuje logice, nikoliv »matení logických kategorií«, t. j. jedné logické kategorii s jinou. c) (k mé výtce č. VIII.):

Haller v obraně, 223:

»Rovnice mezi přesností jazyka a jeho správností je zase jen v osobitém podání Havránkově.«

Havránek v Rozpr. Avent.:

»redakce činí rovnítko mezi přesností výrazu a jazykovou čistotou«,

— jazyková správnost a jazyková čistota nejsou však přece synonyma —

(pokračování)

»... nyní bych byl dokonce ochoten přidat je (rovnítko) tam, neboť pisatel dopisu nemyslil slovem »přesnost« stránku pojmovou (!), nýbrž jazykovou čistotu výrazu. Kdo si přečetl celý článek, nemohl být o smyslu poslední vety na rozpacích.«

(pokračuji)

»doprovázejíc citát z dopisu »elektrotechnikové znají hodnotu přesných výrazů i se stránky obchodní« slovy »ukazuje se tu, že jazyková čistota má i přednosti velmi praktické.«

Že se dovětek redakce týká tohoto posledního citátu z dopisu, dokazuje jeho stilisace (»ukazuje se tu«) i obsah, neboť se o přednostech praktických u slov jinde v celém článku nemluví; kritik nemá právo, tím méně povinnost, předpokládat, že slova »přesné výrazy« znamenají něco jiného než »přesné výrazy«; naopak, kdyby začal tvrdit, že autor tím myslil něco jiného, než slova ta znamenají, pak by měl každý právo vytýkat mu subjektivní výklad. — Přečteme-li však celý článek, máme právo soudit, že autor dopisu myslil slovy »přesné výrazy« na »přesnost výrazovou«, poněvadž hned s počátku se z něho cituje »upozorňuji, že nám tato náhrada [měřiti m. odčítati] bohužel nestačí« (důvod toho, proč nestačí, není přece v jazykové čistotě) a dále »na tento výkon nestačí nám výraz čtení, čísti« (str. 91).

d) (k mé výtce č. IX.):

Haller v obraně, 223:

»Jak mohl Havránek z článku o slově kvalitní vyčíst, že se užívání tohoto slova hodnotí exkursem do etiky, to je záhada zase jeho matení pojmů. Tam se užívání adj. kvalitní hodnotí zcela jinak a exkurs do etiky se docela nepochybně vztahuje na praxi jazykovou vůbec. O morální odpovědnosti za chyby proti jazyku a za jeho zneužívání (!) jsem ovšem přesvědčen pevně i když má Havránek snad názor jiný.«

Haller v NŘ. XVI, 25:

»Ve všech těchto případech bylo příd. jm. kvalitní užito frázovitě, bez nutné příčiny (!), a to je ovšem chyba. Je dnes... doba taková, že smysl pro vlastní, určitý a reální význam slov zaniká a že místo něho nastupuje... frázovitost. To už není jen úpadek jazyka, ale úpadek smyslu pro morální odpovědnost.«

Podle logiky, co platí o všech A, platí i o některých. — Je-li tedy frázovité užívání slov (frázovitost) nejen úpadkem jazyka, ale »úpadkem smyslu pro morální odpovědnost,« jsou tak hodnoceny i jednotlivé případy frázo[252]vitého užívání slov a mezi ně je výslovně zařaděno i užívání slova kvalitní »v těchto případech«. Není to tedy mé »matení pojmů«.

Mou výtku č. IV. Haller uznává, o výtce VI. a VII. nemluví; k výtce V., týkající se jeho chvály přesnosti a jasnosti v práci Sedlákově, jen podotýkám, že je už škoda každého slova o nedostatcích Sedlákových.

I jiná místa v obraně Hallerově nejsou správná, ale nedotýkají se již tak přímo mé cti vědecké i občanské, proto je neuvádím; omezil jsem se na to, abych ukázal, že obvinění, kterými mne Haller místo věcné obrany zahrnul, nejsou správná.

V Praze 12. září 1932.

Bohuslav Havránek

*

K tomu poznamenávám:

Nemohu bohužel ani po tomto dodatečném výkladu prof. Havránka potkládat jeho článek v Rozpravách Aventina za projev vědecký, nýbrž toliko za pouhý projev polemický. Přes to se však nikterak nechci dotýkat Havránkovy vědecké a tím méně ovšem občanské cti, neboť jeho práce vědecké i jeho samého jako člověka si náležitě vážím. Způsob mé odpovědi byl dán jeho vlastní metodou kritickou. Prof. Havránek by měl uznat, že článek, jímž mě nepadl, nebyl nikterak šetrný a že ten, kdo seje vítr, klidí bouři.

Na všech svých námitkách trvám i nyní a jen to k nim dodávám ještě výslovně, že neobviňuji Havránka z úmyslného klamání čtenářů; i on se může zajisté zmýlit bona fide. Jenom pro pořádek připojuji k poznámkám Havránkovým:

Ad 1. Aby měla Havránkova námitka nějakou váhu, musil by nejprve říci, jaký rozdíl vidí mezi »literární vědou« v uvozovkách a mezi pavědou; po mém prostém rozumu je to totéž. Ale i kdyby nebylo, stylisace »sama (lit. věda) nečiní hranice mezi vědou a pavědou« je tak neurčitá, že se ta pavěda z ní hodí stejně dobře na Sedláka jako na Jiráta. Zde jsem se tedy nesprávnosti nedopustil já. Ostatně onu svou větu z RA. opakuje Havránek v své odpovědi právě vhod, neboť je velmi příznačná pro ráz oné jeho polemiky. Těžko by zajisté dokazoval, že někdo z těch, proti kterým se obrací, vidí v Sedlákovi »spasitele« naší mladé literární vědy. Takové hyperboly přece nepatří do stylu, který se vydává za vědecký.

Ad 2 a 3. Havránek se tu znova dopouští chyby, kterou jsem mu už vytýkal, že totiž jednostranně vykládá cizí text a jeho smysl subjektivně zužuje. Podle něho »vážná a veliká práce učenců..., kteří dávají Naší řeči její ráz a také její význam« může být jen práce spisovatelská. Zapomíná, že oba jmenovaní učenci, stejně jako ostatní členové redakční rady, kontrolují všecky příspěvky pro NŘ. a že i má činnost odp. redaktora se řídí jejich pokyny. Tato jejich práce je pro NŘ. příliš důležitá, aby mohla být mlčky pomíjena. Nic na tom nemění, že oba učenci, které jsem uvedl v své obraně, pro mnohé jiné úkoly, které jim ukládá jejich úřední postavení, nemohou pro NŘ. psát tolik, jak bychom si všichni přáli. Ani passus o Havránkově přezírání [253]této jejich práce nedostal se do mé odpovědi jen jejich přehlédnutím, nýbrž proto, že je pravdivý. V tom přezírání Havránkově však nevidím jeho nevděčnost, nýbrž nedbání skutečnosti nebo nepříjemný omyl. Upozornil jsem na ně jen proto, že Havránkovo podání svádělo k představě, jako by NŘ. byla vydána na milost a nemilost mé vědecké nedostatečnosti, kterou Havránek tak vytrvale dokazuje. Z toho vyplývá také, že svůj výrok o zaměňování NŘ. a mé soukromé činnosti (ad 4) musím držet i nyní, a to tím spíše, že obsah Havránkova článku potírajícího jen a jen mou činnost (Havránek to nyní sám dokonce potvrzuje) není ve shodě ani s tučným nadpisem »Správná logika a Naše řeč«. Nevím, jak by bylo možno tuto zřejmou věc vyvrátit.

Ad 5. Havránek tu v podstatě opakuje to, co napsal už v RA., a na hlavní mé námitky neodpovídá. Proto nepokládám za potřebné vracet se znova k jednotlivým odstavcům a odkazuji jen na svou odpověď v předcházejícím čísle NŘ. Havránkovy výtky VI. a VII. jsem si nevšiml vědomě, neboť jsem v nich viděl pouhé chytání za slova.

Čtenář i z odpovědi Havránkovy pozná, byla-li mou obranou dotčena jeho vědecká a občanská čest. Opakuji znova, že sám jsem neměl nic takového v úmyslu a že se dojmu, kterým na Havránka má obrana působila, upřímně podivuji. Tím více se mu podivuji, že Havránek sám si v svém prvním projevu nekladl nijaké brzdy. Rád uznávám, že tato jeho odpověď je mnohem věcnější, než byl jeho útok v RA. Takovouto kritiku bych v dobrém přijal vždycky, pro sebe i pro NŘ., neboť nejde mi o osobní spory, nýbrž o věc. A o to jde, když už jsou a budou polemiky, aby hned od počátku místo věcné kritiky nenastupovaly nesprávné útoky.

Jiří Haller

[1] Kursivní anebo proložený typ v citátech je ode mne; také doplňky v hranatých závorkách a vykřičníky.

Naše řeč, ročník 16 (1932), číslo 8, s. 248-253

Předchozí kvh. (= Kvido Hodura): Z našich časopisů

Následující Lidová rčení