Časopis Naše řeč
en cz

Potřeba jazyka nad správnou logiku

Ferdinand Strejček, Redakce

[Články]

(pdf)

-

Čteme v 3. čísle letošního Věstníku České akademie věd a umění na str. 17: »Pohřeb žehem (presidenta Zubatého) konal se atd.« a zamýšlíme se nad tímto výrazem. Co znamená původně slovo pohřeb? Výklad nám podává třeba Jungmann v III. díle Slovníku na str. 227: pohřeb = pohrabání mrtvého do země. Lze však mrtvolu pohrabati do země žehem? Nelze. V tomto případě jako v nesčetných jiných se zapomnělo na původ slova, takže má dnes význam nejširší, na př. i uložení mrtvého do kamenné hrobky, rozloučení s mrtvolou na nádraží atd. Potřeba jazyka zvítězila nad správnou logikou. Zdůraznil to již v prvém ročníku Naší řeči sám prof. Zubatý závěrečnými slovy jednoho článku: »V řeči působí skutečný život duševní, ne kostnatá logika« (str. 169).

Uvedeme namátkou ještě jiné příklady, zvlášť přesvědčivé. Dočítáme se v jiném nekrologu, že poslední pozdrav tlumočil X. Přiléhá tato věta logicky k tomu, co jí má být vyjádřeno? V Jungmannovi sice nenalezneme heslo pozdrav, ale zato rčení pozdravení dáti a při něm výklad: štěstí a zdraví někomu žádati (III, 410). Lze přáti nebožtíkovi štěstí a zdraví? A přece nám ona věta nekrologu docela vyhovuje a dobře jí rozumíme.

Máme houbu, která se jmenuje ryzec podle své červenavé barvy, neboť přídavné jméno ryzí znamená původně ‚červenožlutý, ryšavý‘ a souvisí s podstatným jménem rez. Ale již v Jungmannovi nalézáme doklad, že se zapomínalo na původ toho slova a že se ho užívalo ve smyslu jiném. Svědčí o tom na př. výraz ryzí stříbro, převzatý Jungmannem ze slovníku Dobrovského (Kraussilber, III, 974). Podobně se úplně zapomnělo na původ slova ryzec, neboť čteme na př. [34]v Českém houbaři od Jana Macků, že se hojně vyskytuje v našich lesích ryzec peprný, jehož klobouk je bílý a který má mléko bílé, palčivé jako pepř.

Nedávno byla v jednom spolku debata o tom, čím mají nahradit bezvěrci pozdrav sbohem. Těžko se asi najde vhodná náhrada, ale bezvěrci mohou klidně užívat tohoto starého pozdravu, neboť dnes nikdo již nemyslí na jeho původ a on vyjadřuje nám prostě zdvořilý rozchod. Rčení dáti sbohem (někdy psané podle původu s Bohem) znamená ‚rozloučit se pozdravem‘.[1]

Bývaly však doby, kdy se úzkostlivě dbalo původního znění některého výrazu, přenesený význam slova se zavrhoval jako »kazimluv«, a protože nebylo za takové slovo náležité náhrady, ochuzoval se živý jazyk a stával se v lecčem neobratným. Platí to na př. i o podružné předložce k vůli (která by měla být psána kvůli, jako píšeme vůči, podle, okolo a pod.), za niž nemáme náhrady a jejíž užívání působí každému myslícímu a píšícímu Čechovi velmi často nepříjemné rozpaky. Do vydání Brusu jazyka českého (s pomocí Matice české r. 1877) nebylo pokládáno za chybu, spojil-li kdo pojem vůle s genitivem (později dativem) věci, jak dokazuje třeba opět Jungmannův slovník, jenž cituje v V. díle na str. 215 (heslo vůle) i větu z Komenského (Centrum securitatis): »Věci k vůli rozumu tvého nepůjdou.« Všichni čeští spisovatelé, pokud jsem se přesvědčil, užívali dotčené předložky do konce let sedmdesátých beze všech rozpaků i při dativu věci, protože kladli docela správně potřebu jazyka a jeho práva nad zásady »kostnaté« logiky; teprve r. 1877 komise filologů rozhodla jinak, zařadivši do Brusu (v části slovníkové) toto pravidlo: »k vůli jakožto předložka pojí se s dativem jména osoby, a nikoli věci, zde raději: pro, za. Kom., Har.: K vůli někomu něco učiniti = jem etwas zu Gefallen thun. Vel. — Naproti tomu místo: »K vůli svému obchodu, vzdělání meškati v Praze« neb »k vůli zábavě konati cesty« kladeno budiž: Pro vzdělání atd., pro zábavu atd. = za svým obchodem, vzděláním meškati v Praze = za příčinou svého obchodu, vzdělání meškati v Praze.«

[35]Taková je teorie, ale jiná je praxe, jak jsem se přesvědčil mnohokrát. V kvintě na gymnasiu jsme měli v textu místo, jak si kdosi zašel pontis causa (tak tuším to místo znělo). Přeložil jsem, jak by byl přeložil každý Čech, krátce, že si ten a ten »zašel k vůli mostu«, ale překlad ten byl profesorem zavržen, protože nejde prý o osobu, jíž se děje něco k libosti. Po delším shánění vhodnější náhrady byl překlad upraven takto: »X. si zašel za tím účelem, aby použil mostu.« Překlad jistě proti latinskému originálu velmi neobratný. Nesouhlasil jsem s ním v duchu a přemýšlel jsem o tom, co nám profesor řekl, že se může správně užít předložky k vůli jen při jménech osob a kdy se jí může při nich užít. Čtli jsme tehdy také Iliadu a připadl jsem na myšlenku, jak by se logicky správně mělo odpovědět na otázku profesora řečtiny: »K vůli komu byla trojská válka?« Jistě nebyla k libosti Paridově ani Helenině, protože si jí nepřáli; mohla tedy odpověď na tu otázku znít jediné, že trojská válka byla k vůli Menelaovi. Od těch dob si všímám všech vazeb, kde se užívá předložky k vůli, a vždy znovu docházím k úsudku a přesvědčení, že stanovisko brusu je velmi neoprávněné a neudržitelné.

Uvedu další příklady. Jdu podle stavení a slyším slova: »Ty nezdaro, k vůli tobě jsem si rozmlátil celou hůl!« Nepochybně otec trestal synka a o něho si rozbil hůl. Lze tu však mluvit o »libosti« onoho nezdary?

V Jiráskovi jsem četl vazbu: k vůli nebožtíkovi. Jde tu sice o osobu, ale mrtvou, nemůže se tedy ani v této příčině mluvit o něčí libosti.

Ve škole jsem se ptal, kdo jde do koncertu, a když se mi přihlásilo několik žáků, ptal jsem se, proč tam jdou. Odpověď zněla: »K vůli Smetanovi.« Marně jsem přemýšlel a posud nevím, jak by měla ta věta znít jinak, když přece nelze mluvit o tom, že někdo jde na koncert k libosti mrtvého Smetany.

Četl jsem anekdotu, v níž praví starší dáma, že chodí na procházky jen k vůli psíkovi (t. j. aby se mohl proběhnout). Psík ovšem není osoba, ale lze onu vazbu nahradit jinou, logičtější?

Na našem venkově bývají plůtky nebo přepážky u polí. Ptávám se, abych dostal náležitou odpověď, k čemu jsou ty plůtky. Posud jsem nedostal jiné odpovědi než takovouto: »K vůli husám. K vůli drůbeži.« Lid, jak známo, nerad užívá [36]vět vedlejších, proto ani jednou nezněla odpověď tak, jak by navrhl přísný brusič: »Aby husy nezabíhaly do polí.«

Spisovatel Rais mi vyprávěl, jak se jednou na procházce přeli spisovatelé Thomayer a Jirásek o to, čím nahradit obvyklé rčení pacientů, že přicházejí »k vůli nosu, k vůli žaludku« a pod. Po delší debatě přišel některý ze spisovatelů na to, že se může říci: stran nosu, stran žaludku, avšak Raisovi ani tato náhrada nevyhovovala, protože vazbou »stran nosu« není vystižen účel, o nějž jde, nýbrž prostý vztah, takže náhrada není rovnocenná.

Měli jsme v Pospíchalově německé čítance článek o Macoše, v němž byla i věta: »Um seiner ausgedehnten Wirtschaft willen heiratete der Witwer nochmals.« Přeložíme-li předložku um- willen českou předložkou vzhledem k..., není překlad věrný, protože by i v tomto případě bylo nahrazeno příslovečné určení účelu (příčinnosti) příslovečným určením vztahu (způsobu).

A takovýmito opisy, více méně strojenými a knižními, má si vypomáhat živý jazyk, jehož nejsvětějším právem podle známých slov Šafaříkových, vložených i do úvodu matičního Brusu, jest »působení, úkaz, proměna«?![2]

Mezi příčinami změn jazykových uvádí Gebauer na pátém místě žádoucí zřetelnost. Touha po takovéto zřetelnosti byla jistě prvním důvodem, proč se předložka k vůli rozšířila v živém jazyce velmi brzy hlavně tam, kde svým významem nevyhovovaly navrhované prvotní předložky pro, za. Kde vystačují, náleží jim ovšem přednost, ale jistě je třeba opravit neudržitelné stanovisko starého Brusu, že předložky k vůli (kvůli) lze užívat výhradně při jménech osob, neboť »v řeči působí skutečný život duševní, ne kostnatá logika«.

Ferd. Strejček

*

Není možno nesouhlasit s výkladem prof. F. Strejčka, že je nutno u druhotné předložky kvůli opravit názor matičního Brusu, založený příliš jednostranně na logice. Víme všichni velmi dobře, že jí obecná mluva užívá nejen o osobách, jimž [37]se děje něco k vůli, k libosti, nýbrž i jindy, také o věcech. A v tomto rozšířeném významu proniká předložka kvůli vytrvale i do jazyka spisovného. Takové stírání původního věcného významu slov a pronikání způsobu lidového do řeči spisovné není nic zvláštního, nýbrž je to naopak zjev docela běžný a NŘ. často už na podobné příklady upozorňovala. Vytýkala-li vazby s předložkou kvůli tam, kde nešlo o osobu, činila tak nikoli z touhy »brousit« stůj co stůj, nýbrž z obavy, aby se touto novou předložkou nezatlačovaly zbytečně způsoby jiné. Toto nebezpečí vidí velmi jasně také prof. Strejček a varuje před ním na konci svého článku. A že ty obavy nebyly a nejsou plané, ukazují rozličné jazykové nezpůsoby zaviněné touto předložkou na př. v českých novinách (»Který z těchto fenomenů má býti vyřazen k vůli, aby uvolnil místo nově angažovanému Svobodovi?« Pond. list 17. XI. 1930). Lze tedy užívat předložky kvůli i přes upřílišenou zápověď brusů také o věcech, ale nikoli zneužívat, t. j. nesmí se, jak prof. Strejček upozorňuje, zapomenout, že máme i předložky jiné (pro, na, za, k), které rovněž vyjadřují účel a kterých se rovněž nemůžeme vzdát.

Je konečně pravda i to, že smysl výrazu k vůli ve funkci předložkové je setřen a že už v něm spojení jména s předložkou nevnímáme jako původní vazbu pádovou, nýbrž jako nový pevný celek, asi jako výrazy mimoto, nadto, vespod a pod., a proto že by se mělo psát jako jedno slovo: kvůli.

Redakce


[1] Stejně byl setřen nábožný smysl i v citoslovci bohužel a může ho užíti bez výčitek svědomí i nevěrec sebe důslednější. Proto je zbytečná idiosynkrasie, kterou proti němu projevuje na př. Večerník Práva lidu 22. VI. 1931, když píše: »Z korupcí byl zatím usvědčen pouze jeden, a to, osudu žel, mrtvý bvrokrat«. Všichni cítíme, že by tu bohužel znělo o mnoho přirozeněji. — Citovaný doklad nám poslal jeden z našich čtenářů. Red.

[2] Myšlenka Šafaříkova, z níž jsou tato slova citována, je na tehdejší dobu opravdu znamenitá a zaslouží, aby byla připomenuta celá: »Jediné mrtvé řeči jsou neproměnitedlné, živý živého národu jazyk tím samým živ jest, že se mění; a ti, kdož ho mezemi zvyku některého věku ohraditi chtí, tajemství života nepojali, jehož bytost jest působení, úkaz, proměna.« V dopise V. Sedláčkovi. Celý dopis je otištěn v úvodě k Sedláčkovým Základům přírodnictví a fysiky 1825, I.

Naše řeč, ročník 16 (1932), číslo 2, s. 33-37

Předchozí Redakční rada Naší řeči: Sdělení redakce

Následující Antonín Frinta, Jaroslav Dvořáček: O psaní x a jeho výslovnosti

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1