Přechylování jmen jako výraz rozdílu v pohlaví, II.

František Oberpfalcer

[Articles]

(pdf)

-

(Ostatek)

Jak ukazují dvojice bělec — bělka, *holec — holka, zrzek — zrzka, škaredák — škaredka, hlupec, hlupák — hlupka, atd., nepřistupuje při přechylování ženská přípona vždycky k úplnému jménu mužskému, nýbrž často se přidává k jeho kmeni bez odvozovacího suffixu. Od základu neboh ‚zesnulý‘ (na př. Póh. 2, 529 [1417] to zboží na nás po nebohu bratru našem spadlo) jsou odvozena substantiva nebožec a nebožka a poměr obou těchto jmen je zřetelné přechylování. Ukazuje to na př. doklad z nejstarší knihy Českého Brodu: XX kop gr. peněz sirotčích dětí nebožky panie Duory, mlynářky předměstcké [r. 1436] Věstník Spol. nauk 1899, VI, str. 12); vzato XX kop sirotkóv nebožce Dománkových..., sirotkóv nebožky Duory [1452] (t. str. 18). Jiné svědectví o tom, že je zde přechýlení a nikoli nezávislé odvozování, dává mužský tvar nebožek, přitvořený nově k ženskému nebožka: KolB. 96b (1498) služebnice nebožka Váni z Křečhoře.

Přechylování tohoto typu je v českém jazyce zcela běžné a jsou pro ně příklady i ze starší češtiny, jako: MamA. 29a dojka nebo doják ‚mulgista‘ (‚dojič‘, ‚dojička‘) a pod. S oblibou tvořili naši předkové k mužským jménům na -ek ženská hypokoristika příponou -ka, na př. Reg. II, 1286 Bolka ‚Boleslava‘ (: Bolek); Háj. 35b Domku, dceru Mstirodovu (: Domek ‚Dominik‘); DalC. 10 Mlada, Hodka, Svatava... podlé své kněžny veždy biechu (: Hodek ‚Hodislav‘); TomZ. 1375 h 158 Jilka vidua (: Jílek ‚Jiljí‘), atd. Proto máme za přechýlené formy také feminina Hád. 81b náměstka nebo SušP. 141 dítky, moje dítky, ubohé sirotky, němaće žádného krom Boha samého; slc. Kál. 605 sirôtka; F. Bartoš, Osvěta 1884, [226]153 stárci si volí stárky, ty jsou chloubou děvčat; BartP. 3, 515 náš hospodář hodné dvořák, von má jedne žence pořád; pani máma hodná dvořka, vona je dobrá kuchařka; atp. Fem. sloven. jedináčka je přechýlením mas. jediniak (na př. Kollár, Zpiev. 79 hrdá jedináčka; Hviezdoslav, Sp. VI, 20), ale čes. jedinačka (Jirásek, Slavný den [1879] 51 mysle na svou jedinačku; V. Lužická, Divišova ženitba 158 ‚jediná dcera‘) má mužský protějšek jen jedináček.

Takový vztah bývá mezi přechylovanými tvary často. K řeckým mask. basileus ‚král‘ hiereus ‚kněz‘ byla utvořena fem. basilissa ‚královna‘, hierissa ‚kněžka‘ tím, že na místo mužského suffixu vstoupila přípona ženská; ta se pak, hlavně za diadochů, značně rozšířila, pronikla i do pozdní latiny a je posud v románských jazycích velmi živá (srov. franc. maître — maîtresse, tigre — tigresse, atd.). Tato fakta je třeba míti na paměti, abychom nemusili následující skupiny přechýlených feminin, založené na významu, tříditi po každé ještě podle formy.

K maskulinům se příponou -ka tvoří jména žen podle jejich společenského postavení, podle původu, nábož. vyznání a pod. Na př. BrandlGlos. 141 (1580) Barbora z Vrbna, manka biskupství olomúckého; Dačický 2, 200, 265 knechtka; KolK. 133b (1613) měštěnínka Nového města; TkadlS. 37a tuť jest byla městka s svým škrobeným šlojieřem; t. vysokéj mysli a bujného kroku dvořka; Zíbrt, Hry 178 kralka ‚královna v šachu‘; BartS. 161 kráľka v kuželkách; Kda. 1, 308 princka pověděla, jestli jí zhodne hádku, že bude připuštěn; Němcová, Babička (1855), 66 »Babičko, babičko, rytířka, podívej se!« vykřikly děti. »I co vám napadá, což jsou nějaké rytířky? To je paní kněžna,« řekla babička; slovensky Kál. 152 grófka ‚hraběnka‘; t. 59 cisárka; t. 268 kráľky, chodí o vánocích (jako 3 králové); val. (Slav. ČL. 11, 322) herfonka k něm. ‚Herr von‘.

Příslušnost národní, kmenovou a rasovou, původ podle měst a krajů udávají odvozeniny jako:

OtcAC. ad B. 66b jedna Říměnínka; t. B. 66b jedna Římenka, bohatá a velmi nábožná; RokPostŠ. 1, 239, 140 var. cizokrajínka; Kom. Brn. 17, 264, 11 cizozemka; Ol. Num. 12, 1 pro ženu jeho múřenínku ‚Aethiopissam‘; Klaret 2197 Pražka; polnic. 114, BartS. 205 Moravka ‚Moravanka‘; F. Teplý (J. Š. Baar a Chodové 1926, str. 34) Chodovačka ‚Chodka‘; chod. 15 bulka ‚Chodka z vesnic, kde říkali bul‘; KtD. 16 dolka ‚obyvatelka doliny‘; senic. 1, 15 horka ‚obyvatelka [227]z hor‘; Kt. 7, 1208 Bzenčanka ‚žena z Bzence‘; bošácR.[1] 96 jakéjsi dzedzinčance dala som za výšivky desat zlatých; t. 141 horanka ‚obyvatelka hor‘ (: horan ‚horák‘, ‚horal‘); t. 215 kopaničárka ‚obyvatelka kopanic‘; t. 28 Bošáčanka; t. 262 Ljéskovanka; t. 623 Trenčanka; t. 634 Uhrinka ‚Maďarka‘; t. 295 Morauka (: Moravec, Moraučík); Kál. 560 Rácka (: Rác ‚uherský Srb‘); t. 316 Ľuptáčka ‚obyvatelka Liptova‘; t. 319 Machanka ‚Němkyně‘; t. 907 žvachanka ‚Němka‘; t. 348 murínka ‚mouřenínka‘, atd.

Poměr slov Moravec — Moravka je týž jako u dvojic Slovinec — Slovinka, Japonec — Japonka, Němec — Němka, Australec — Australka. Slova Pražák, měšťák, Polák se přechylují v Pražka, měšťka, Polka; stejné přechylování je u jmen bulák — bulka, dolák — dolka, horák — horka, a pod.

K náboženským pojmům jsou přechýlená feminina na př.: Pass. 372 nábožná křesťanka; sloven. (Živena 18, 129c) jedna naša církevníčka ‚příslušnice farnosti‘; ŠtítBud. 171 s takými duchovničkami, ješto ť chtie lidem zřiedlny býti obláštím náboženstvím; DalC 45 německými mniškami knězě osu; Štít. ř. 43b dobré milujíc, ač by byli i konvrši (klášterníci) neb konvršky, aneb nebyli jich zákonóv; Kollár, Básně 1821 (1921, str. 58) bůžka ‚bohyně‘; klad. 197 místo mesiáše bylo to ďouče, mesiáška; jičín. místo papeže byla to papežka (jež se narodila jeptišce); klad. 58 dybych byl prelátem, má žena prelátkou; slc. Kál. 426 opátka ‚abatyše‘; t. 339 mníška ‚jeptiška‘; bošácR. 197 já mám ženu katolíčku, ona lúbi slivovičku a já zasej borovičku; t. 103 evanďělíčka.

Také mnohé vztahy žen, příbuzenské i jiné, vyjadřují se přechýlenými jmény: KolC. 10b (1587) dědové po vnucích... a báby po vnučkách; klad. 58 čeledinka; t. 239 byla u nás za tovaryšku při stauje; jičín, kmotřiček — kmotřička (říkají si lidé z jedné vsi); podl., horň. (Bart. S. 77) frajerka ‚milá‘; val. t. 80 chodí za gaľánkú; Bartoš, Mor. lid. 26 každý stárek volí si svou stárku; slov. BartS. 411 svatka ‚tchyně‘; sloven. (R. Pokorný, Z hor. 203) hoch jmenuje se potom (po 12. roce) chasník a děvče chasnička; BartD. 2, 42 to néni céra má, ani žádná přátelka ‚příbuzná‘ (mám tam jakéhosi dalekého přáteła); Němcová, Pan učitel (Sp. 4, 381) my školáci a školačky; slc. Kál. 678 školárka, školáčka, žiačka; t. 277 krstníčka ‚křtěnka‘, ‚kmotřenka‘ (: krstníček); t. 659 [228]svatka, význam není ustálen: ‚matka zeťova, snašina‘, ‚žena bratrova‘, ‚sestra mužova‘, ‚tchyně mého dítěte‘; bošácR. 587 svatky ‚matky ženichova a nevěstina‘ (otcovia ženichov a nevestín sú sebe svatmi); t. 327 nápanníčka; t. 109 frajérka každému a žena jennému; t. 193 tyto pekné jabúčka dán svojjéj kamarácce; t. 96 prítelko, jako sa volá táto dzedzina?; SlP. 38, 395 domatínka ‚hospodyně‘ (: domatín ‚hospodář‘); Kál. 465 pikulka ‚hbitá hospodyňka‘, ‚hněvivá dívka‘ (: pikul(ík) ‚hospodáříček‘, ‚skřítek‘); t. 788 výborníčka ‚členka výboru‘; t. 839 zápisníčka ‚zapisovatelka‘; t. 525 predsedníčka předsedkyně‘; Němcová, Nár. bách. 2 (Sp. 5, 187) »Ó běda!« zkřikla princezna, »nyní jsem tvým vězněm.« »Nikoli,« řekl Silomil, »ty jsi vítězkou a já tvým otrokem.«

AČ. 15, 558 (1460) ten pondělí před svatú Lidmilú, České země dědičkú; OtcC. ad B 41b (mnich) shřešil s svú rodičkú; Hrad. 105a zda jmáš kterú svú rodičku ‚příbuznou‘; Pís. arch. Míst. P. 92—14 (1686) souseda a rodička písecká; Jakoubek, Viklef 187b žena, kterús mi dal za tovařišku; HusE. 3, 209 muž má ctíti svú ženu jako tovařišku od Boha sobě danú; VelQ. 690 za tovaryšku lože pojíti ‚za manželku‘; MandA. 165a když byl (Sampson) u své miličky Dalily zastižen (t: 165a chtěl bych tvým milíkem býti); Klaret 1181 rufiánka ‚lena‘; Winter Obr. 2, 87 (15.—16. stol.) rufiánka ‚nevěstka‘; často se užívalo tvaru zkráceného rufka: RokPostŠ. 2, 417 ad 296 i dopustí na vás Buoh zlé, aby zlí zlé zle trápili, lotr, lotra, rufka rufku.

Zvláštní a velmi rozsáhlou skupinou přechýlených feminin na -ka jsou jména manželek. Odedávna se tak tvoří názvy žen podle povolání jejich mužů, na př.: AČ. 19, 84 (1512) pak na zajtří sama paní doktorka s pacholaty a s děvečkou vobořily to jeho, bakalářovo, dřívie; Tem. Z. n. 288 (1419) husařka ‚vdova po husaři‘; KolAO. 10a (poč. 16. stol.) paní Doroty rychtářky; AČ. 13, 442 (1511) Majdalena Jindřichová bečvářka; Sněmy Č. XV (1611) 2, 172 biřička ‚žena biřicova‘; Pís. arch. 286, 269 (1631) mlč, mlč, a ty štěkáš jako biřička, on (Dvořák) jí zase, jak ty jsi dobrá biřička i manžel tvůj, nepotřeba vám biřice, jak sami dobře odbiřicujete; AČ. 18, 459 (1508) cihléřka v Chrašťanech.. . dlužna mi jest dluhu spravedlivého; WintŘem. II 651 cukrátka (: t. 652 cukrát); Štít. uč. 90a sedláci a sedlky nemají se vrovnati rúchem, stravú... vladykám; RokPostŠ. II 179, 191 by byl sedlákem zuostal nejeden a ty sedlkú jako máti tvá a otec, mno[229]hem by snáze byli spaseni; AČ. 1, 170 (1455) Čejkarka šenkéřka v Holanech;

doudl. 21 truhlářka, bednářka; jihoč. řeznička, šenkýřka, pastejřka; hor.-blan. 47 mlinářka; klad. 58 myslivecka, mysliucka, šeufcka; jičín. švec po hrázi jede, šeucinka ho kleje (píseň); laš. BartD. 1, 147 kovarka, bačuvka; podluž. 24 kovářka; sloven. Suchý 18 sedláčka, švečka, sklepníčka; bošácR. 17 bennárce som poščala pecen chleba; t. bíreška, bíroška ‚žena hospodářského sluhy‘ (bíreš, bíroš); t. 73 dochtorka si zala g dzjéťaťu dojku ‚žena lékařova‘; t. 105 falár na máry a falárka s fáry; t. 122 hájnička ‚manželka hájnikova‘; t. 150 povedala hrnčárce, aby jéj sama nejaké dobré hrnce vybrala; t. 180 jágerka ‚myslivka‘; t. 188 juháska ‚žena pastýře ovec‘ (juhás); t. 201 klanpárka ‚žena klempířova‘; t. 218 kostelňíčka; t. 220 kováčka ‚žena kovářova‘; t. 223 krajčírka; t. 257 kravávka ‚žena kravárova‘ (také ‚pasačka, opatrovnice krav‘); t. 276 masárka ‚žena řezníkova‘ (: masár, keť ňevyščeká, ňevyseká); t. 282 meláč račjéj vidzí čerta v mlyňici než minárku (ta ráda ubírá od obilí); t. 304 murárka ‚žena zedníkova‘; t. 361 notárčino dzjéča; t. 524 rechtor bíje rafikú, já ňebudem rechtorkú; t. 544 rychtárka; t. 550 selláčka;— Kál. 110 dráčka ‚žena rasova‘; t. 158 hajdúška ‚žena hajdúcha‘; t. 248 kočiška ‚žena kočího‘; t. 576 roľníčka, sedliačka; t. 758 valaška ‚žena valachova‘; t. 768 vicišpánka ‚podžupanka‘; Záturecký, Slov. přísloví 25b komu farár, komu farárka, komu farárova kuchárka; t. 186b farárovi bom! a farárke von!

Jak viděti, je to tvoření živé, hlavně v mluvě lidové. V obecném usu se některé odvozeniny na -ka vyhrazují novým ženským povoláním, na př. doktorka, profesorka, notářka, starostka, a o manželkách se užívá přípony -ová.

Také vlastní jména mužů se přechylují suffixem -ka: TomZ. 1401 st. d. 243 Maretha Češka ‚Čechová‘; t. 1391 n 291 Črnka; t. 1419 st 83 Katherinam Bohdalkam; t. 1516 h 162 Dorothea Beranka; t. 1395 n 117 Marza Sebestkonissa; KolCC. 28a (1553) Trojanka ve Velimi dlužna za botky; t. B. 79b (1497) Špičačka; AČ. 13,418 (1511) Duška, kuchařka kněze Mikulášova ‚Dúška‘, ‚Doušová‘; Sborn. Hist. kroužku 17, str. 12 n. (1594) Anna Králka; t. 17, str. 14 (1569) na statek po někdy Lidmile Kocource; Smolná kniha města Solnice[2] 32a (1606) ten sem prodal Anně Dostálce, dala mi za něj másla [230]a homolek; t. 35b (1611) vyznal, že jest ukradl Půlpánce 15 loket plátna; t. 36b (1611) Kalabka s tím pacholkem na svém lůži celau noc ležela; Pís. arch. IX 83 (1593) Anna Vyžmihubka.

Týmž způsobem se nazývají ženy ve všech našich nářečích. Podle podoby, kterou má při tomto přechylování základní jméno mužské, můžeme příjmení žen takto děliti:

Jméno muže zůstává nezměněno: doudl. 21 Přibylka; jihoč. 27 Kašparka, Petráška, Lukáška, Uljánka; hor.-blan. 47 Štěpánka, Kovářka, Pavliška, Harantka; bydž. 5 Dostálka, Daneška, Kňapka; sev.-vých. 19 Musilka, Václauka, Fišarka; klad. 58 Myrelka, Kubinka; polen. 93 Chvátalka, Beranka; polnic. 114 Ambrožka, Fabijánka; podluž. 24 Bártoška; laš. BartD. 1, 147 Svatoška; laš. km.[3] 5 Bohačka mo tež dvě kury, Pešatka; bošácR. 6 Adámuska, 29 Bradáčka, 67 Dobiška, 115 Gardoňka, 129 Hermanka, 137 Hodálka, 183 Jaroška, 204 Klučárka, 221 Kozicka, 309 Nabjáralka, 351 Nerátka, 344 Ňeboháčka, 398 Oprchalka, 438 Pisklárka, 520 Radoška, 660 Vozatárka, 698 Zbudzilka a j.

Přípona -ka vstupuje na místo koncového -a: hor.-blan. 47 Kudrnka; hořic. 82 Janderka; sev.-vých. 19 Suchardka; polen. 93 Svobodka; polnic. 114 Fijalka; dbeč. (LF. 20, 1893, 115) Brázdka, Kopřivka; laš. BartD. 1, 147 Jahodka, Nesrstka, Pivodka, Sikorka, Juřenka, Hajka (muž Haja); střbeč. 54 Skýpalka, Můcalka; hor.-ostr. 28 Večerka (muž Večeřa); bošácR. 88 Dúbravka, 98 Dzinka, 107 Figurka, 110 Frnčalka, 217 Korycinka, 527 Rogoňka, 684 Záhorka; k mas. na -o: t. 30 Brdka (: Brdo), 109 Franka (: Fraňo), 116 Gelka (: Gelo). — Souhláska před -ka je palatalisována: laš. BartD. 1, 147 Maška (: Macha), Błeška (: Błecha), Vlžka (: Vlha), Miklička (: Miklica); hor.-ostr. 28 Bělička (: Bělica). V jihoč. 31 Cabalka (: Cába) je -ka připojeno ke jménu mužskému rozšířenému o deminutivní příponu -al (srov. kůňal ‚koník‘, vůzal ‚vozík‘; jihoč. 13).

Přípona -ák se při přechylování mění v českých nářečích v -ačka (jihoč. 27 Novačka, sev.-vých. 19 Čermačka), na východě zůstává dlouhá kvantita: BartD. 1, 147 Šestáčka; střbeč. 54 Štveráčka; bošácR. 5 Adamáčka, 8 Babáčka, 17 Beráčka, 35 Bunčáčka, 102 Dzuráčka, 105 Fanfuláčka, 152 Hrotáčka, 188 Juráčka, 243 Kvačáčka, 261 Liščáčka, 275 Martáčka, 289 [231]Mizeráčka, 417 Ozefáčka, 559 Slimáčka, 560 Slováčka, 611 Šupáčka. — Jméno Dvořák má přechýlenou formu Dvořačka, ale také Dvořka (jihoč. 27, polnic. 114). — Suffix -ík se přechyluje v -íčka: dbeč. (1. c.) Kubíčka; střbeč. 54 Cahlířka; bošácR. 91 Durdzíčka, 114 Galovčíčka, 182 Jaňíčka, 188 Juríčka, 239 Kulička, 285 Michalčíčka, 431 Paulíčka, 599 Šeučíčka, 621 Tomšíčka, 717 Žapčíčka. Na západě je i tu kvantita krátká: klad. 48 Hercička, polen. 93 Holička.

Maskulina s jinými příponami se zřídka přechylují v -ka. Srov. jihoč. 27 Machačka, Bartka; t. Vojtalka (muž Vojtálek); bošácR. 55 Čížička (od Čížek); — doudl. 21 Němcka; jihoč. 26 Moravka; — doudl. 21 Tomška (: Tomeš), Kupška (: Kubeš); jihoč. 31 Hrubšalka (: Hrubeš); — sev.-vých. 19 Veselačka (: Veselý); podřip. 98 Novotňačka, Drobňačka (mask. Drobnej).[4]

Se zdrobňováním je spojeno přechylování ve jménech dcer: jihoč. 27 Hlavatík tancoval se Šouřičkou (otec Šourek); t. 36 Buřička si ho neveme (: Borek); Hynšička (: Hynše). Kde se prostého -ka nedá užít, tam je -íčka přechylovací příponou vůbec, i o manželkách; na př. jihoč. Švehlička ‚žena Švehlova‘.

V některých krajích jsou formy takto tvořené zcela obvyklé. I v oslovení se říká na př. jihoč. Vavřinko, pučte mi hrábě!; Strnadko, pudete zejtra do Budějc?, a pod. Pro spisovnou slovenštinu jsou nyní přímo normovány u příjmení původem neslovenských, jako Ambrózka, Ambrózyčka (: Ambrózy), Škultétka, Škultétyčka (: Škultéty); viz Pravidla sloven. pravopisu 1931, str. 43. Ale jsou celé kraje, kde se takto v přímých titulech mluvit nemůže, nýbrž jen o osobách nepřítomných. Srov. dbeč. (1. c.) Bartoňka tam byla taky; už sem dłóho neviděła tetky Brázdky; Lid. noviny 12. VII. 1932 (F. K. Zeman ve feuilletonu) aspoň se mu jinak než konduktér v Králově Poli neříkalo a jeho paní byla paní konduktérová a konduktérka, když zrovna nebyla nablízku. — Pozornosti zasluhuje, že se tato forma nejednou dává jménům oblíbených umělkyň: Destinka, Benonka, Hübnerka; České slovo 5. VIII. 1932, str. 8a (J. Vodák ve výroční vzpomínce) vlivy a stopy umění Hübnerčina budou se projevovat při každé příležitosti.

Méně obvyklá je přípona -ka u jmen samic, na př. jičín. ťopka ‚slepice ťopana, krocana‘; BartS. 205 morka ‚krůta‘ [232](morák ‚krocan‘); val. (BartS. 164) maška ‚svině‘ (: mašík); Bartoš, Mor. lid 152 křižáčka ‚kráva‘ (: křižák ‚kůň, který kříží přední nohy‘); val. BartS. 26) była čérná, taká březistá telička ‚tele jalůvečka‘; t. BartD. 1, 320 micka, cupka ‚samice králíka‘ (: micák, cupák ‚samec‘); slc. Kál. 318 macka ‚svině‘ (: macek ‚vepř‘), mačka ‚kočka‘ (máček ‚kocour‘), t. 574 ročiačka ‚roční samice‘ (: ročiak); bošácR. 295 dalas žrat téj morce? (: má sopel jako morák). — Na Moravě se dávají samicím domácích zvířat jména podle původu; srov. BartD. 1, 217 vałaška, polka (krávy); t. 319 jasenka ‚ovce z Jasené‘, prlovjanka (z Prlova), ublanka (z Ubla), vsacanka (ze Vsetína), slovenka (ze Slovák), javornička (z Javořiny); han. KottD. 126 tyrolka ‚kráva‘. Také podle toho, od koho byla koupena, dostává kráva jméno na Mor.-Budějovsku: Téralka (od Térala), Párka (od Pára).

I mezi názvy předmětů neživotných najdeme slova připomínající svou stavbou přechylování toho typu, o němž zde jednáme, na př.: polnic. 117 Kovářka ‚louka kovářova‘, Učitelka ‚louka, kterou dostával učitel‘, Rychtářka ‚jméno lesa‘; bošácR. 194 dze sú pán kaplán? — Tan f kaplánce; slova kandidátka se v posledních asi dvou desetiletích užívá též ve významu ‚kandidátní listina‘; zázračná léčivá voda v pověrách se jmenuje jordánka (val. BartS. 135); zimnici vyskýtající se v okolí Hodonína nazývají hodoňka (SušP. 343 bodaj ťa, synečku, popadla hodoňka!); slovo kaňka snad bylo přiděláno k muž. ‚kanec‘: Jg. 2, 22 je tlumočí výrazy ‚poškvrna‘, ‚svině‘; holicí nožík žiletka dostal jméno podle vynálezce K. O Giletta, atd. V takových případech nejde o vlastní přechylování, tu působí jiné jazykové činitele, analogie, metafory a pod., ale jsou to svědectví, jak je odvozování suffixem -ka od maskulin v českém jazyce živé.

---

[1] Zkratka bošácR. značí »Dialektický slovník bošácký« od L. V. Ríznera, jehož rukopis (729 stran) je v Turč. Sv. Martině.

[2] Příklady ze Smolné knihy solnické jsem vypsal z rukopisu chovaného v archivu města Solnice.

[3] A. Lisický, Z kmenosloví různořečí laš. Výr. zpr. reál. v Hradci Král., 1, 1908; 2, 1910.

[4] J. Haller, Popis a rozbor lid. mluvy v pěti podřipských obcích I, 1932.

Naše řeč, volume 16 (1932), issue 8, pp. 225-232

Previous Jiří Haller: Z našich časopisů

Next Dr. Vojtěch Martínek: O dobrý sloh