Nejčastější galicismy v novočeské skladbě, IV.

Jaroslav Dvořáček

[Articles]

(pdf)

-

(Ostatek)

Slovosled a větná struktura. — Interpunkce.[1]

I. Slovosled a stavba větná

Obvyklý pořádek slov v české větě měnívá se, jak jsme poznali, dosti často již zdůrazňováním podmětu, předmětu a příslov. určení po způsobu francouzském. Ale vedle těchto změn bývá viděti vliv jazyka francouzského i na jiných stránkách českého slovosledu a větné struktury.

α) Inverse podmětu ve větách tázacích zjišťovacích. Schema: Ce roman est-il intéressant? Je-li tento román zajímavý? (Podle franc. slovosledu nezvykle též: Tento román je-li zajímavý?) — A zvláště náboženství katolické není-liž dosti krásným (!), aby dostačilo nejhlubším potřebám lidí? (Barrès, Nepřítel 33); zkusmo: et surtout la religion catholique n’est-elle pas assez belle pour satisfaire...? Proto lépe obvyklým slovosledem: a není zvláště náboženství katolické dosti krásné, aby...? — Ale právě toto podrobení se osudu nebylo-liž ohromením? (ibid. 131). — Dnešní zasnoubení, zdali nebude příčinou týchž řad dnů plných nudy? (Karásek, Legenda 90); zkusmo: Les fiancailles d’aujourd’hui ne seront-elles pas la cause...? — Vaše bytost, nebyla-li zázrakem v hřmotu ulic a v hlučení našich boulevardů? [162](ibid. 140). — V překladech jen z pohodlí a neumělosti; v próze původní, a to jen zřídka, nejspíše z afektovanosti. β) Roztržení větných členů, které náleží těsně k sobě. — Protože stavba franc. věty (jednoduché rozvité i celého souvětí) jest volnější nežli struktura věty české, jsouc takřka jenom lehce nastíněna, dovoluje křížení myšlenek, přesuny a skoky; napodobí-li se to v češtině, zní věta (souvětí) tvrdě, vypadá roztříštěně a způsobuje začasté i nejasnost, nepřehlednost. Česká věta složená je sevřenější, přesnější; řídí se spíše logikou nežli psychologicky pochopitelným chvatem a křížením myšlenek na sebe narážejících, jak se děje ve větě francouzské. Tato pevnější, takřka skloubenější stavba české věty nedovoluje proto stylistům (překladatelům), aby trhali od sebe větné části tak, jak to nalézáme v následujících dokladech. — Princ pln malomyslnosti, jíž neznal jména (Karásek, Legenda 89); správně: jejíhož jména neznal; napodobeno podle typicky franc. slovosledu, kde po genit. zájmenu dont musí ihned následovati podmět věty: dont il ne connaissait pas le nom. — Lanýže, jimiž až dosud jsem opovrhoval, ale kterých náhle mně přišla na mysl rozpomínka jasná (Arène, Z nových 12) m. na něž vzpomínka mi náhle přišla... nebo (jednodušeji) na něž jsem si najednou vzpomněl. — Je to jako smyslný tanec nahého těla, v odlehlém harému, mladého tanečníka (Karásek, Legenda 34). [Dva přívlastky genitivní odtrženy od sebe přísl. určením; je to typicky francouzská stavba věty: c’est comme une danse sensuelle du corps nu, dans un harem retiré, d’un jeune danseur.] — Silnice vesnice, se svým vroubením bílých stavení, se svým, docela na konci, malým kostelem (Moréas, Neviňátko 19); zase přívlastky roztržené přísl. určením. — Překvapen, že nemohl přilnouti k ničemu, zabývat se ničím, že musil uznati za nedostatečné, nejen aby zaměstnaly jeho mysl, nýbrž aby usadily jeho tělo, obyčejné zvyky, jimiž vyrážel svůj soukromý život,... tázal se, co počne (Maupassant, Naše 94). (Má-li toto »souvětí« vypadati trochu po česku, jest potřebí celé je přestavěti: jsa překvapen, že nemůže přilnouti..., že musí uznati obyčejné zvyky, jimiž... život, za nedostatečné nejen k tomu, aby zaměstnaly jeho mysl, nýbrž aby usadily (?) i jeho tělo, tázal se...). — Ovládány starými stromy, nalézaly se na pravo dvůr pro drůbež, na levo psinec (Barrès, Nepřítel 132). Doplněk, táhnoucí se k podmětům dvůr a psinec, položen na sám začátek věty tak »obratně«, že čtenář má dojem ana[163]kolutu, stupňovaný nadto i užitím typicky francouzské kongruence (nalézaly se... dvůr... psinec). Kdyby byl překladatel cítil trošičku česky, byl by musil strukturu této věty úplně rozbít a větu přestavět, na př.: napravo byl dvůr, nalevo psinec; oba byly zastíněny starými stromy. — K prostotě těch věků prvotních, kdy na zemi neposkvrněné ještě, bez ctižádosti, bez potřeb, šťastní a dobří lidé žili v úzkém styku s přírodou (Arène, Z nových 104). Po způsobu franc. je zde položen doplněk příliš dopředu; k jasnosti má tu dopomoci typicky francouzská interpunkce. Struktura věty musí býti změněna aspoň na místě: ...žili v těsném styku s přírodou, jsouce bez ctižádosti atd. — Tak, potulujíc se... po záhonech zeleniny, beztvarého těla a zamlženého ducha, ubohá idiotka dosáhla svých dvaceti let (Moréas, Neviňátko 19). Doplněk zase příliš vpředu, nadto nečesky volně položený, bez opory substantiva (srov. u doplňku α). Aby zněla aspoň trochu po česku, musila by být ta věta jinak složena: potulujíc se... zeleniny, dosáhla takto ubohá idiotka, děvče beztvarého těla... ducha, dvacíti let. Tak, jak ji stylisoval překladatel, je to cliché otrocky francouzské, česká jest jenom výplň. — Takovéto chyby, někdy těžké a vedoucí až k zatemnění smyslu, jsou u průměrných překladatelů časté; v próze původní se objevují jen slabší jejich stopy.

II. Interpunkce (pleonastické kladení čárek)

Vliv francouzštiny se projevuje v moderní češtině, zvláště v překladech, též na interpunkci. Jest nepatrný ovšem u znamének podružnějších, jako jsou vykřičníky, dvojtečky. (Místo vykřičníku klade se na př. na konci vět tečka, za oslovením v dopise čárka; a hojněji se v periodě užívá dvojtečky místo českého středníku. To vše se napodobuje však jen ojediněle a neprohřešuje se proti tradičním zvyklostem nikterak patrně ani rušivě.) Zato pozorujeme v moderní české próze nešvar, jenž záleží v tom, že se nadměrně kladou čárky, často nejen zbytečné, ale i rušivé.

Francouzština vlastně nemá deklinace v našem smyslu. S tím souvisí nejen odchylná stavba franc. věty (slovosled), nýbrž i od češtiny rozdílná interpunkce, zvláště užívání čárek.[2]

[164]Rozdíl, o němž mluvím, jasně vysvitne z typického příkladu. V statistické příručce o Belfortu a okolí (Annuaire Fournier du Territoire de Belfort, 1929) četl jsem a zapsal jsem si tuto větu: Le voyageur, trop souvent, traverse, indifférent, cette région. — V této krátké franc. větě jsou čtyři čárky, všecky nezbytné. Průměrně dovedný náš překladatel by snad přestal na dvou z nich;[3] avšak přeložíme-li větu správně, nezaleknouce se chvilky přemýšlení a potřebné změny slovosledu, ukáže se, že všecky čtyři čárky této franc. věty jsou v češtině zbytečné: Cestovatel příliš často projíždí touto krajinou lhostejně. A přece je trvám tato česká věta bez jediné čárky tak jasná a přesná jako její franc. originál se čtyřmi čárkami. Naši průměrní překladatelé (ať z pohodlí, ať z neumělosti) napodobují však franc. větu i po stránce interpunkční: kladou čárky tam, kde jsou úplně zbytečné a chybné.

Hlubší příčiny tohoto zjevu vysvitnou z následujícího rozboru (srovnání) věty české a francouzské.

Pořádek slov ve větě »Potkal jsem vašeho bratra včera večer« můžeme bez újmy smyslu změniti a říci (napsati) buď »Vašeho bratra jsem potkal včera večer« nebo »Včera večer jsem potkal vašeho bratra« nebo »Potkal jsem vašeho bratra včera večer«[4] a jinak. Takovéto permutace však — aspoň bez čárek — nejsou možné ve franc: bez interpunkce může být tato francouzská věta sestavena jedním jediným způsobem, t. j. tak, jak jest uvedena nahoře: J’ai rencontré votre frère hier soir — podmět, určité sloveso, předmět v akus., přísl. určení. Změní-li Francouz tento slovosled, t. j. položí-li, ať z jakékoli příčiny, v čelo věty předmět nebo přísl. určení nebo změní-li pevně stanovený pořádek těchto dvou větných členů, musí je odděliti čárkou; tedy:

Votre frère, je l’ai rencontré hier soir,[5] nebo: Hier soir, j’ai rencontré v. f., nebo: J’ai rencontré, hier soir, v. f. —

Napodobením těchto tří hlavních typů vzniká ona čárkovací manie v českých překladech z francouzštiny a druhdy (zřídka) i v próze původní. Mimo to bývají zbytečné čárky též u přívlastků obojího druhu, zvláště u těch, které jsou neobratně položeny na začátek nebo na konec věty.

[165]Nejlépe bude tuto chybu viděti z několika dokladů:

α) U předmětu. Tuto směšnou ředkev, pověsíme ji (Barrès, Nepřítel 45); správně buď: tuto sm. ř. pověsíme, nebo — ovšem s čárkou — tuto sm. ředkev, tu pověsíme (nikoli ji). — Vděčnost zachráněných, nebeřme ji v pochybnost (Lid. nov. 23. V. 29). Zjev celkem vzácný, vyskytující se jen v této podobě větné (srov. v oddíle Předmět α).

β) U příslovečného určení. Římané, za časů Césarových, zasvětili jej (les) Dianě; z origin.: Les Romains, au temps de César, l’avaient consacrée à Diane (France, Perleť. 42). — Že jsem to byl já sám, jenž, po ohlášeném čekání, se přihlásil m. že jsem se po ohlášeném čekání přihlásil já sám (Barrès, Nepřítel 35). — Dávají najevo, s velikou chlubivostí, nejpřípadnější vážnost (ibid. 40 a častěji). — Získal, díky jemnosti svého ducha, znamenitou technickou pružnost m. jemností svého ducha získal znam. t. p. (Maupassant, Silný 6). — Bylo lze, na velikou dáli, slyšeti moře (Karásek, Legenda 27). — Před loží Fochovou v jedné řadě, dr. Slavík se ženou a dr. Borovička (Weiner, Třásničky 115). V citovaných dokladech není nikde ani důrazného vytýkání, ani vysvětlení, ani stupňování, jímž by se čárky odůvodnily. Že je tu skutečně vliv interpunkce francouzské, potvrzují zvláště zkušenosti ze školské praxe. Student reálky nebo reálného gymnasia, sotvaže za rok nebo za dva přičichne k francouzštině, odděluje čárkou každé obšírnější přísl. určení, zvláště na začátku věty; tak na př. oddělí zbytečnou, chybnou čárkou přísl. určení (za slovem »zotavení«) ve větě: Po dvou měsících odpočinku a zotavení vrátili jsme se zase do školy. Toto chybné čárkování se stále rozmáhá, zvláště v článcích novin.

γ) U přívlastku a doplňku. Vlasy, husté, vlnivé, kryjí zpola čelo m. Husté, vlnivé vlasy kryjí (Karásek, Legenda 170). — Vrátiv se domů, spatřil, s tlukoucím srdcem, na svém stolku dopis; franc: Rentré à la maison, il vit, le coeur battant, une lettre sur son secrétaire (Maupassant, Naše 95). — Čekal, s hodinkami v ruce, a zachvěl se (ibid. 103). — Princ vzdaloval se zase, lhostejný, nevyslovuje žádného přání (Karásek, Legenda 35); zkusmo: le prince s’éloignait, indifférent, n’exprimant... — V běžných překladech velmi často, v próze původní většinou jen z afektace.

A že se vskutku může vyskytnouti překlad franc. věty v »českém« ztlumočení, v němž jsou všecky čtyři čárky zbytečné, na to cituji tento doklad: »Osm dní potom, Ondřej, [166]na prosbu snobovu, navštívil malou kněžnu, v ulici Montaigne« (Maurice Barrès, Nepřítel zákonů, str. 42; Moderní revue ročn. II, listopad 1895). Tento čárkovací rekord nedal asi spáti ani českému žurnalistovi, který (v Nár. listech 12. XI. 1931, str. 3) napsal: »Při včerejším pohřbu, nad otevřeným hrobem, za zvuku státních hymen, vzdal mu čest český vojín.«[6] Nepodobají se tyto české věty tak trochu vrabčímu hnízdu po bouři?

Doslov

Z tohoto stručného přehledu je vidět, že příčiny galicismů jsou trojího druhu. V překladech nejčastěji chatrná znalost francouzštiny nebo češtiny, mnohdy i obou jazyků; potom i pohodlí: překladatel se nenamáhá, nepřemýšlí, jak by slovní obraz (schema) originálu nahradil správným obrazem českým, jak by větnou strukturu přestavěl; a konečně (zvláště u některých moderních a módních spisovatelů, kritiků, essayistů atd.) vědomá snaha, vyjadřovati se jinak, než se vyjadřují jiní, psáti a mluviti odlišně — zkrátka strojenost, afektace. To jsou hlavní zdroje našich galicismů, chyb, které porušují organismus, strukturu našeho jazyka. Takové vlivy nadto ohrožují, jak jsme místy viděli, často i vlastní cíl a funkci jazyka: jasnost a srozumitelnost. Proto se jazyk takovým cizím vlivům, ať přicházejí odkudkoliv, brání a musí se jim brániti.

* *

*

Seznam knih citovaných v této studii.[7]

(V abecedním pořádku jmen spisovatelů.)

Arène Paul, Z nových povídek vánočních (též Čtyři pov. ván.). Světová knih. č. 1157/58, Otto, Praha.

Balzac Honoré, Dvě povídky. Světová knih. č. 1095/96.

Barrès, Nepřítel zákonů. Mod. revue ročn. II, listopad 1895.

[167]Baudyšová, Vyšší než láska, vyšší než štěstí. Knihy »Zvonu«. Unie, Praha 1924.

Buzková P., Mlází. Román. Melantrich, Praha, 1930.

Fay, Panorama soudobé liter. franc. Přel. dr. Ot. Dubský. Al. Srdce, Praha, 1929.

Fischer J. L., Saint-Simon a Auguste Comte. »Orbis«, Praha, 1925.

Fischer Otokar, Duše a slovo. Essaye. Melantrich, Praha, 1929.

Flajšhans V., Náš jazyk mateřský, Praha, Unie, 1924.

Flaubert G., Prosté srdce. Přelož. Marie Majerová. Světov. knih. č. 812.

Forsterová Hana, Na rozcestí. Román. Nákladem »Rodiny«, Praha, 1928.

France Anatole, Perleťová schránka. Přelož. Ed. Bass a V. Kún. Praha, orový, 1927.

France Anatole, Studně svaté Kláry. Přelož. Ad. Velhartický. Světová knih. č. 974/76.

Guth-Jarkovský Jiří, Paměti. Hejda a Tuček, Praha, 1929.

Hladík Václav, Dobyvatelé. Román. II. vyd. »Sfinx«, Praha, 1927.

Hradecký J. R., Továrna. Román. Al. Hynek, Praha, 1919.

Champsaur Félicien, Faraonka. Přelož. De la Cámara. Mazáč, Praha.

Imlauf Indra, Samojed. Román. V Novém Městě nad Met. 1919.

Jungmann Jos., Atala aneb Láska dvou divochů na poušti. J. L. Kober, Praha, 1869. (Národní bibl.)

Karásek Jiří, Legenda o melanchol. princi. Moderní revue r. III (1896).

Krejčí F. X., České vzdělání. »Okna«, sv. 7. Gust. Voleský, Praha, 1924.

Maupassant G., Naše srdce. Knihovna Zlaté Prahy, Otto, Praha.

Maupassant G., Silný jako smrt. Hejda a Tuček, Praha, 1900.

Maurois André, Byron. Přelož. Jar. Zaorálek. R. Škeřík, Praha, 1931.

Medek Rudolf, Pouť do Československa. Nár. listy 1928, knižně 1930.

Moréas, Neviňátko. Přelož. Arn. Procházka. Moderní revue, duben 1895.

Neruda Jan, Pařížské obrázky (Drobná prósa). Kvasnička a Hampl, Praha, 1923.

Nezval Vít., Kronika z konce tisíciletí. Román. »Sfinx«, Praha, 1929.

Pasovský, Přeludné lásky. Nákladem K. Beníška v Plzni, 1920.

Philippe Charles-Louis, Čtyři příběhy o lásce. Přelož. Jarosl. Vobrubová-Koutecká. Aventinum, Praha, 1921.

Pražák Alb., Rukověť dějin č. literatury III (Doba nová), 2. vyd., Bursík a Kohout, Praha, 1922.

Procházka Arnošt, Rozhovory s knihami, obrazy a lidmi. V Praze 1916, naklad. Borový.

Régnier Henri, Dvě milenky. V Národ. listech 1929.

Restif de la Bretonne, Cudná proti své vůli. Přelož. Jarosl. Poch. Moderní revue sv. III, 1896.

Richepin Jean, Historie ze zásvětí. Svět. knihovna č. 195, Otto, Praha.

Ronsard, Výbor z básní. Přelož. Benj. Klička. »Pokrok«, Praha, 1928.

Rouquette, Velké bílé ticho. Román. Přelož. Rud. Chalupa. Náklad. J. Elstnera v Praze, 1925.

Serre, Ghetto v mešitě. Román. Přelož. A. P. Knihy dobrých autorů, Praha.

Šimánek Josef, Bratrstvo smutného zálivu a jiná prósa. Topič, knihy pův., sv. 9, Praha, 1918.

Vachek Emil, Moc. Román. »Zvon«, ročn. XXIII. (1923).

Vančura Vl., Pekař Jan Marhoul. Román. »Odeon«, Praha, 1925.

Vaucher, Bolševické peklo v Petrohradě. (Topičovy dobré knihy přeložené.) Přelož. dr. J. Guth. Unie, Praha, 1919.

[168]Voltaire, Listy Amabedovy. Přelož. Zachar. Světov. knih. č. 685/6.

Weiner Rich., Netečný divák a jiné prósy. Borový. Praha, 1917.

Weiner Rich., Třásničky dějinných dnů. Brno, 1919, Polygrafia.

Pozn. Všecky denní listy, z nichž jsou citovány doklady, jsou označeny zkratkami, na př. LN. nebo Lid. nov. = Lidové noviny, Nár. osv. = Národní osvobození, Mor. nov. = Moravské noviny, atp.

---

[1] Studii o odchylné, nesprávné interpunkci bylo lze ovšem přiřadit zvláště; ale poněvadž nadbytečné kladení čárek, jak bude vidět, těsně souvisí s odchylnou stavbou franc. věty, shrnul jsem oba tyto jevy do téže kapitoly.

[2] Pravidla, kdy klásti čárku, jsou u Francouzů v podstatě ustálena od druhé polovice XVII. stol.

[3] Cestovatel příliš často projíždí, lhostejný, touto krajinou.

[4] V důrazu se ovšem ta nebo ona část pošine na začátek nebo na konec věty. Ale vždycky bez čárek.

[5] Vedle toho ovšem — s důrazem na předmětu — c’est votre frère que j’ai rencontré hier soir.

[6] A přece je možno — aspoň z šetrnosti k sazeči — napsat na př.: Při včerejším pohřbu vzdal mu český vojín čest nad otevřeným hrobem za zvuků st. hymen.

[7] Uvádím jenom knihy, z nichž bylo čerpáno nejvíce, ale ovšem všecky, které jsou v předcházející studii uvedeny zkratkou. Při citacích jsem se úmyslně přidržel jenom omezeného počtu spisovatelů, aby tak průkaznost byla co největší, objevuje-li se několik druhů galicismů u téhož překladatele nebo spisovatele původního.

Naše řeč, volume 16 (1932), issue 6, pp. 161-168

Previous »Zalistniti«

Next Josef Bečka: O postavení přívlastku v české větě, II.