Z našich časopisů

E. Čapek, František Oberpfalcer

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Germanismy a znalost němčiny. Prosím, abyste mi dovolili ke zmínce o mé stati »Jazyk, škola a spisovatelé« na str. 88 dvě námitky. Nikde jsem nevyslovil mínění, že by špatná znalost němčiny chránila před vlivy německými. Žádal jsem širší obzory. Dokazoval jsem v svých knihách o reformě střední školy, že není možno, aby se němčina stala pro českého inteligenta jediným živým jazykem, kterému se může ve škole naučiti. Germanismy vnímá jen ten, kdo zná ještě jiné jazyky mimo němčinu a může srovnávati. Také o poměru latiny k češtině nemám tak primitivního názoru.

E. Čapek 

*

Ve Sborníku Matice slovenskej 9, 1931, 38—72 uveřejnil Ľudevít Novák článek »K problému reformy československého pravopisu«. Nezabývá se všemi otázkami, jež se naskýtají při kritice našeho pravopisu. Letmo se dotýká označování délek a psaní čes. ů, slovenského ô, pak věnuje hlavní pozornost otázce ypsilonové (str. 52—67) a na konec připojuje poznámky o slovenském ä. Ostatních věcí obyčejně od reformátorů pravopisu kritisovaných, jako psaní některých předložek a předpon (s, z), psaní příslovcí vzniklých z předložkových pádů, dvojice mně-mě, psaní velkých písmen, rozdělování slov a pod., L. Novák nepřipomíná. Šlo mu především o »lepšie precizovanie a linguistické podloženie vcelku už známých návrhov« (70). Aplikuje na pravopisné problémy poznatky čerpané z nové jazykovědné nauky fonologie, úspěšně pěstované a šířené Pražským linguistickým kroužkem. V podrobnostech se ukazuje, že pravopis je vybudován na[154]mnoze na jiných základech, než jsou požadavky fonologického přepisu. V ruském písmě se neoznačuje přízvuk, ač přízvučnost a nepřízvučnost má v ruštině fonologickou platnost, t. j. rozlišují se jí tvary a významy slov.

U nás je přízvuk vázán vždy na totéž místo v slově, jest jen znamením počátku slova, ale zato máme fonologicky významnou krátkost a délku slabik; srov. váha — váhá, milí — míli atd. Psaní čárek nad dlouhými samohláskami bývalo prohlašováno za »nepohodlnou zbytečnost«. Novák pro jeho zachování mimo důvod z fonologie uvádí, že by nastal »kvantitatívny chaos vo výslovnosti spisovných našich jazykov«. Rozdíl mezi ú a ů by měl být zjednodušen na jednotné ú, již proto, že je třeba označovat délku uvnitř zdomácnělých slov cizích. »Pravidlá slovenského pravopisu« z r. 1931 píší kultúra, literatúra, procedúra, garnitúra, revolúcia, rezolúcia, inštitúcia atd.; i my máme psaní múza (vedle musa) a jiná cizí slova si jistě časem psaní délky vynutí (na př. bluza). Sloven. dvojhlásku uo psal omylem M. M. Hodža a po něm M. Hattala ô a od nich má toto písmeno spisovná slovenština v slabikách s původním ó (bôl, vôl, kôň, dôkaz, bôček). Kdyby se psalo uo, písmo by se přiblížilo fonologické soustavě dlouhých samohlásek, v níž proti krátkému ä stojí ia (sviatok, viazať), proti e dlouhé ie (2. pád mn. č. žien), proti o dlouhé uo.

V otázce i — y by fonologickým poznatkům nejvíce vyhovovalo psaní jednotného i. Pak by se u souhlásek d, t, n musila označovat měkkost (ď, ť, ň), což se zpravidla děje při přepisu nářečí majících jediné i. Jakkoliv tak psal již L. Štúr, přiklání se Novák k V. Medonosovi (Reforma pravopisu, Praha 1930), jenž přejal ponechávání y jen v slabikách dy, ty, ny od F. Jokla (Zjednodušený pravopis, Brno 1898). Tato myšlenka, mající některé obhájce mezi učitelstvem, není tedy nikterak nová. U Medonosa je dáno kompromisní řešení důvody propagačními: chce y napřed jen redukovat, neboť je si vědom, na jaké překážky naráží změna porušující vžitou zvyklost. Ale jazykozpytec takové reformy hájit nemůže. Psaní dvori, lesi, sklepi, domi proti světy, sady, komíny atd. nedá se odůvodňovat tvrzením, že nynější protiklad chlapi — dvory také »hřeší« proti morfologickému principu. V této dvojici nemá -i touž funkci jako -y: obě písmena neznačí jen 1. pád množ. čísla, nýbrž slouží také třídění mužských jmen podle rodu životného a neživotného. Třídění to zasahuje pronikavě do skloňování jmen rodu mužského i do skladby. Kdo zde stírá tradiční grafické rozdíly, zatemňuje mluvnickou stavbu našeho jazyka. Je známo, v jak těsném spojení je jazyk a myšlení. Uvědomují-li si příslušníci národa strukturu svého jazyka, nemůže to »kazit soudnost«, jak tvrdívají oprávci pravopisu, mluvíce o jeho domnělých vnitřních rozporech. Psaní se nedá zmechanisovat do té míry jako čtení. Čteme letmo celé věty, ba odstavce i stránky, ale nemůžeme psát »globálně«. Nelze-li přivést k platnosti jednotné i, je lépe nezhoršovat kusými reformami daný stav. Právě funkční [155]pojetí hlásek, fonologie, vede k novému nazírání na pravopis. Ideálem přestává býti přepis čistě fonetický, jakému se nejvíce přiblížili Srbové (píší na př. Srbin — adj. srpski, srce — gen. plur. srdaca). Až bude vypracována celá fonologická soustava češtiny a slovenštiny, bude vhodné odvoditi z ní důsledky pro pravopis. Není pochyby, že se taková úprava bude po mnohé stránce přikláněti ke psaní »etymologickému« (viz také u Nováka na str. 70, pozn. 90).

Co se týče slovenského ä po retnicích (päť, mäso, svätý, žriebätá ‚hříbata‘), přimlouvá se Novák za návrat k štúrovštině. Štúr nepřijal ä do své mluvnice z důvodů estetických a proto, že se ho užívá jen »v niektorých zapadlých náračiach« (srov. o tom v témž sv. Sbor. Mat. slov., v studii F. Frisky »Úvahy o Štúrovej a Hodžovej filologii«, str. 174). Právě tato výlučnost hlásky ä vedla Hodžu a Hattalu k tomu, že ji zavedli do spisovné slovenštiny, kterou chtěli mít co nejvíce svéráznou a odlišnou od češtiny. Ve světle fonologie se ä jeví jako znak pro slovenštinu nad jiné typický; o tom velmi poučně vykládá ve spojení s ostatními slovanskými jazyky spisovnými B. Havránek (Travaux du Cercle lingu. de Prague, Praha 1931, str. 267—278). Novákův požadavek, nahraditi ä písmenem e, se nemůže opírati tak o důvody jazykozpytné, jako spíše o potřeby praxe. Toto křížení zájmů, pronikající celou studií, nepřidává vždy Novákově argumentaci přesvědčivé síly.

Práce L. Nováka svědčí, že je dobře informován zvláště o posledním badání fonologickém. Přejímá odtud i všecko názvosloví a ještě je rozhojňuje názvy novými. Termín pol. jazykozpytce Baudouina de Courtenay grafema se dobře hodí pro jev, jenž v písmě odpovídá fonologické jednotce, fonému, ale je třeba vymeziti jeho význam; Baudouin jím rozuměl »představu nedělitelné litery«. Slovo grafema, stejně jako fonema, syntagma a pod., je Polákům rodu ženského a skloňují je podle vzoru ‚žena‘. V českých pracích z fonologie se zavádí sklonění střední s řeckým kmenem na -mat-(v písme funkciu fonémat nahradzujú grafématá, píše L. Novák na př. na str. 54, pozn. 59). Toto sklonění je obvyklé u řec. slov dvojslabičných (drama, thema, klima, sperma a p.) a u těch víceslabičných, jež mají před -a skupinu souhlásek (fantasma, syntagma, dilemma). Delší slova na prosté -ma někdy traktujeme jako v pol. (do panorámy; sloven. také na př. gen. sg. drámy, témy, klímy), zřídka je necháváme bez změny (v příjemném aroma), ale zpravidla jim dáváme podobu obvyklou v západoevrop. jazycích. Zobecnělá jména diplom, program, systém, problém dávají nám vzor i pro podobu a flexi nově zaváděných názvů vědeckých foném, morfém, grafém a pod. V tvoření nových termínů se doporučuje hospodárnost; termín jako ortografonologia, jejž mimo jiné novotvary navrhuje L. Novák (pozn. 59), není toliko »trochu pridlhý«, ale jazykozpyt se bez něho zcela dobře obejde.

*

[156]Pravopisu se dotkl také I. Olbracht v Liter. novinách 6, 1932, č. 3 v článku »Jazykové zmatky řeší laici«. Odmítá hračky se psaním malých písmen u jmen vlastních (praha), o i, y říká, že nepůsobí zvláštních potíží již ani dobrým žákům nižších tříd obecné školy, a ještě méně prý psaní ú a ů. Olbrachtovy požadavky jsou zfonetisování pravopisu a legalisování nynějšího spisovného jazyka, pokud neodporuje zákonům živé češtiny. O zfonetisování jsem se zmínil již výše. Je to otázka mnohem těžší, než se zdá laikům. Spisovný usus uznává za normu i »oficiální filologie«, hájící ve sporných případech, co se v jazyce vyvinulo ve shodě s celou jeho stavbou. Nerozchází se tedy tolik s požadavkem spisovatele Olbrachta, jak by se zdálo z jeho poznámky.

*

Etymologii příd. jména hezký hledali jedni, spojujíce je s ruským slovem (pri)góžij ‚příhodný, dobrý, hezký‘, v základu god-, od něhož máme na př. hodný. Jiní pro hláskové obtíže toho výkladu a pro mor. a slovenské znění herský pomýšleli na původ z němčiny, ze starší podoby slova, jež nyní zní herrisch. Tvar herský je spolehlivě doložen od doby kolem r. 1800; v písních, zvláště slovenských, sebraných J. Kollárem, má význam ‚vznešený, slavný‘, příslovce herský ‚jak se na pána sluší‘. Ani hezký nemá starých dokladů, vyjmouc vlastní jméno Hezký (na př. z Popravčí knihy pánů z Rožmberka). Obtíže, jež se při obou výkladech naskýtají, kriticky reviduje J. M. Kořínek v Listech filol. 58, 1931, str. 149—157 a 278—287. Rozhoduje se pro výklad ze slov. kořene god-, v oslabené podobě g’d-, jejíž stopy vidí v subst. heslo z *g’d-slo ‚něco smluveného‘ a v litevských slovech gùdas ‚obvyklý‘, gùdras, gudrùs ‚chytrý, lstivý‘, snad také v místních jménech typu Hedeč, Hedčany. Rozšíření o příponu -ký vykládá Kořínek snahou, zabrániti homonymii s komparativem *h(e)zí (srov. staré čes. komparativy chuzí, mlazí, draží, věcí a p.). — K tomu připomínám, že se v nářečí kladském říká to je to tadyk hezý, má to hezý (J. Kubín, Lidomluva Čechů kladských, Praha 1913, str. 177; s poznámkou »jen v neutru«). Na Kladsku se vyskytují zvláštní komparativy, na př.: už byl chytří než sám táta; dnes je ta vjetřice vostří; po tom dešti bude šeno mokří; nemeškal, chuří šaty na sebe uzal; šel do ty blíži vesnice. Také z Pardubicka, z Libišan, jsou zapsány komparativy chytří, mokří, ostří. Komparativ chytří je znám z Novopacka a Hořicka (v. LF. 40, 1931, 51) a z Rychnovska. Je kladské hezý tvar komparativní (vl. hezí), či zbytek neodvozeného *hez?

*

V Technickém obzoru, v č. 4 letošního ročníku, píše ing. R. Štech článek »Neskloňujme zbytečně!« Má na mysli nepřímé pády na adresách (Fr. Buzkovi v Heřmanově Městci), ve jmenovacích formulích úřadů (vrchnímu stavebnímu radovi, inženýru Antonínu Kaltofenovi, přednostovi oddělení), na orientačních tabulkách (K Českým Budějovicům), na pomní[157]cích a plaketách (Bedřichu Smetanovi). Přimlouvá se, aby všude byl k své platnosti přiváděn nominativ. Líbí se mu úřední názvy tratí železničních (Praha-Brno-Bratislava) a automobilových (Blansko-Macocha-Sloup), po jejichž vzoru by měly prý být označovány i silnice, dosud jmenované na př. vodňansko-plzeňsko-kraslická. Není pochyby, že nominativ vstupuje stále více na místo jiných pádů, zvláště v jazycích západoevropských. Ale čeština je jazyk s mnohem bohatší flexí a odvozování adjektiv je v ní velmi živé, takže na př. proti franc. le ministère Clemenceau nebo něm. Universität Prag máme ministerstvo Udržalovo, universita pražská nebo v Praze a pod. Tam, kde to dovoluje skladba věty a kde jde o stručnost, o zřetelnost jména, nelze ovšem ani se stanoviska jazykové správnosti nic namítati proti tvarům nominativním.

F. Oberpfalcer

Slovanský název psa, p’s’ (čes. pes, pol. pies, rus. pës, srbskochorv. pas atd.), byl pro etymology vždy tvrdým oříškem, a dosavadní jeho výklady jsou málo pravděpodobné nebo docela pochybné. Dříve byl zejména rozšířen výklad, že slovanské slovo p’s’ je v podstatě totéž slovo jako latinské pecu ‚dobytče‘, staroindské páśu ‚brav‘, německé Vieh atd. a že tedy původně označovalo asi vůbec ‚zvíře žijící v domácnosti lidí‘. Obměnou tohoto výkladu byla domněnka, že slovo p’s’ vzniklo zkrácením nějakého komposita s prajazykovým *pek’u (= lat. pecu atd.) v první části; hlavně se tu myslilo na původní složený název *p’so-straž’ ‚strážce dobytka‘. Ale spojení slov. názvu pro psa s latinským pecu atd. je nepodobné pravdě z důvodů hláskových i významových. Jiní badatelé hledali v slově p’s’ indoevropský základ, který je na př. v lat. specto ‚dívám se‘, in-spicio ‚prohlížím a pod.‘, staroind. páśjati ‚vidí a pod.‘, něm. spähen ‚vyzvídati a pod.‘, a vysvětlovali jeho vznik tak, že pes u Slovanů nazván podle své prastaré a charakteristické funkce hlídače dobytka, lidského obydlí a j. Pro tento výklad osamoceného slovanského názvu však není přesvědčivých paralel z ostatních jazyků. Ještě jiní myslili při slově p’s’ na základ, který je na př. v našem pestrý, pstruh, psáti, dále na př. v řeckém poikílos ‚pestrý‘, avestském paes- ‚barviti, zdobiti‘, staroindském pišánga-, ‚rudohnědý‘ a pod.; podle toho by slovanský název psa byl vznikl podle nápadného zbarvení nějakého druhu psovitých (nebo i jiných) šelem. Podporou tohoto výkladu jest, že názvy rozmanitých zvířat podle barvy srsti, peří a pod. jsou ve všech jazycích světa dosti časté, a dále, že zejména také od onoho indoevropského základu pochází staroindský název daňka piśás, což se hláska po hlásce může shodovati se slovankým zněním p’s’. Ale staroindické piśás a slovanské p’s’ jsou přece jen slova příliš osamocená, a jejich spojení nepřesvědčuje po stránce významové; teoretická shoda hlásková může tu pak býti — jako v tak mnoha případech jiných — jen náhodná, klamná. Vyskytla se dále domněnka, že slovo p’s’ vniklo do jazyka Slovanů z jazyka předindoevropských praobyvatelů Evropy, že je to tedy stará výpůjčka, stejně jako jiné slov. názvy [158]pro psa vyž’l’, ogar’. To je sice možné, ale nedá se to ničím zaručiti, a předpoklad, že v tom nebo onom nejasném a nesnadném případě je výpůjčka nebo vliv předindoevropského substrátu, lze za pravděpodobný míti jen tenkrát, když proň mluví jiné zvláštní důvody.

Nedávno se o výklad slovanského slova p’s’ pokusili V. Machek v své knize Studie o tvoření výrazů expresivních (1930), str. 111 a dál, a J. M. Kořínek v Listech filologických 58 (1931), str. 427 a dál. Oba vycházejí z předpokladu, že je marné hledati pro toto slovo příbuzenství v oblasti normálních základů indoevropských, že vzniklo teprve na území slovanském a že jeho kořen je (v širokém smyslu) interjekcionální. Machek si představuje, že slovo p’s’ náleží k mezinárodnímu expresivnímu základu pis—: piš— ‚močiti‘, který je na př. ve francouzském pisser, něm. pissen, čes. pískati, ital. pisciare, sloven, pišať a j.; je prý to jméno žertovné, asi jako naše štěk nebo raf, z vulgárního slovníku praslovanských pastýřů a zemědělců, kteří nazvali psa podle nápadné jeho vlastnosti, že stále kropí svým močem předměty, kolem nichž pobíhá a jež očichává. Nevýhodou tohoto výkladu jest, že jinak ani z tohoto základu, ani z žádného jiného základu pro představu ‚močiti‘ nikde, pokud víme, názvů pro psa (ani pro nějaké podobné zvíře) není, takže Machek nemůže pro svůj výklad uvésti paralelu ani vzdálenou. Podle Kořínka vzniklo slovo p’s’ z mezinárodní interjekce ps! (p’s! a pod.), jíž se u rozličných národů (také slovanských) volá na psa a z níž vznikly názvy pro psa na př. i v portugalštině (buz), ve španělštině (buzque), ve francouzštině (starofrancouzské bisse ‚psice‘, béarnské biscoudet ‚psík‘, vogeské beusse ‚psice‘), v němčině (Betze ‚psice‘) a j. Téže interjekce se v některých jazycích užívá také jako zvolání na kočku, a proto jsou tam z ní názvy pro kočku, na př. v angličtině (puss), ve francouzštině (gro-bis ‚kocour‘), v rumunštině (pisoiu ‚kocour‘ pisica ‚kočka‘); snad odtud pocházejí i některé názvy jiných zvířat. Mnoho hypokoristických názvů novějších i starších pro psa vzniklo také z paralelní interjekce ks! (k’s! a pod.) a z rozličných interjekcí jiných; autor podává i na to četné příklady z rozmanitých jazyků. Výhodou tohoto výkladu slova p’s’ jest, že lze proň uvésti množství paralel z názvů psa i jiných domácích zvířat v nejrozmanitějších jazycích rozličných dob.

Naše řeč, volume 16 (1932), issue 5, pp. 153-158

Previous Kvido Hodura: Grammaire de la langue tchèque

Next Lidová rčení