Časopis Naše řeč
en cz

Z našich časopisů

Jiří Haller

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Žeň po našich časopisech je tentokrát velmi hojná. Vybíráme z ní aspoň věci nejzajímavější.

K diskusi o jazykové správnosti se připíná moudře uvážený článek Josefa Hory v Českém slově 17. I. 1932, nadepsaný »Jazyka dar«. Naše řeč už měla příležitost upozorniti na Horův účinný zájem o český jazyk, když jako redaktor Literárních novin věnoval celé sloupce diskusi o otázkách spisovné češtiny. Ale jeho hlasu je třeba si vážit především proto, že sám je jedním z našich nejčistších básníků, který svá díla neimprovisuje, nýbrž opravdu tvoří. Velmi vážně proto znějí jeho slova o tom, že naučit se své mateřštině je úkol velmi těžký. »Ale mnohý z nás by si ani neuvědomil, že neumí česky, kdyby řeč ať mluvená či psaná nebyla jeho životním osudem. Novinář, herec, spisovatel, debatér u piva i řečník v parlamentu zakopnou co chvíli o svou mateřštinu, zakoktají se, nenajdou pojednou výraz, ač věc, kterou chtěli vyslovit, stojí v duchu jasně před nimi, slova však pro ni nenalézají. A když je najdou, mine se dokonale s účinem, protože to často bývá slovo otřelé a ošumělé dlouhým používáním. Jazyk hovorový vystačuje s nepatrným zlomkem celé zásoby slovní, a proto většina slov čeká v slovníku; my jim sice rozumíme, ale užíváme jich velmi zřídka.«

Hora spravedlivě uznává jazykové a slohové nedostatky mnohých našich spisovatelů a vinu našich škol na tomto stavu. Psát není snadné, a proto je třeba se tomu učit. »Když se však ptáme, kdo nám stvořil tak těžkou mateřskou řeč, musíme si odpovědět, že to nebyli přísní filologové, nýbrž naši předkové, lidé prostí, kterým v boji se světem vytanula na rtech nejen nová slova, nýbrž i nové jejich vazby, nové způsoby vyjadřovací. Lidé, kteří celý život pracovali na poli a neznali města, mluvili jinak a jednodušeji než dnešní společnost, jež studuje, obchoduje, vynalézá, vyrábí, jezdí do světa a stýká se s neustálými novotami. Milenci starých století měli jednodušší lichotky než dnešní pokolení. Řekněte mladému párku, jenž se tiskne v biografu, aby se vyjadřoval v svém milkování slovníkem Večer[57]ních písní Hálkových, a uzříte, jak se rozchechtají.« Také dnes se řeč vyvíjí přes hlavy spisovatelů i jazykových odborníků a nám nezbývá, než ji dohánět. Vždyť kus toho vývoje jsme zažili už sami. »Slova, která se nesměla napsat v knize před válkou, jsou dnes až do zpitomění rozmazávána v moderní literatuře a nikdo v tom nevidí úhony. Za čas pozbudou ta slova své smělosti, zšednou, zratí svůj provokační přízvuk a setkáme se s nimi možná zase jen v slovnících, které jsou velikými hřbitovy, kde spí ovšem mrtví vedle živých a nemocných.

A o řeč se bude bojovat dál, jako o všechno na světě. A bude to docela dobré.«

Hora bystře uhodil na nejdůležitější stránku jazykového vývoje, na změny významu slov. Válka přinesla mnoho silných popudů k nim, a protože se dnešní literatura nevyhýbá žádné oblasti hovorového jazyka, projevuje se ten rychlý vývoj i v jazyce spisovném. To nelze zavrhovat, neboť i v takovýchto prudkých otřesech rodí se síla a dokonalost jazyka. Ale o to jde, aby se vědomé úsilí tvůrčí nezvrhalo v jazykovou svévoli. Šaldův soud o tom jsme citovali v předešlém čísle NŘ. a krásný článek Horův je stejně jasnou odpovědí na otázku o povinnostech spisovatele k jazyku a o jeho svobodě vyjadřovací: jíti s přirozeným vývojem jazyka, toť vše. —

Horův projev dal podnět k přísné, ale při tom spravedlivé poznámce v témž listě (22. I. 1932, značka Hn): »Jazyka dar, jak o něm psal nedávno Josef Hora, byl nám dán k tomu, abychom se dorozuměli trochu jinak, než se dorozumívají vytrubující sloni, chechtající se hyeny a jiná havěť pozemská, kterou jsme právě slyšeli s plátna filmu Trader Horn. Jazyka dar byl však zašantročen lidmi, kteří nemají co říci a přece by rádi psali. Míníme tím nejnovější generaci kritickou. Číst tyhle kritiky, ať už filmové, divadelní, knižní či filosofické, podobá se nápadně obtížné cestě džunglí, kterou se lovec musí mnoho a mnoho hodin proklešťovat, než se dostane k nějakému tomu jádru kokosového ořechu, na něž má hlad. Kdo nevěří, ať čte ukázky literárního týdeníku, který včera vyšel:

»Dušezpytná to analysa neobyčejně pronikavá a umělecky intensivní... Vzrůstá v něm jakýsi metafický (?) nepokoj. A tu na něho působí vnitřně uspokojivě katolicismus svým aktem milosti... Schází mu dynamická osa dějová... vrcholí v činném dramatickém konfliktu... Tušení jiné metafysické skutečnosti je příliš lineárné a schází mu zde ono bolestné vyrovnání se světem a životem.«

A tak dále. Chybí tu už jen »nervní styl« a »žhavé propalování se až na dřeň věci«, a pak už můžeme udělat nad chudákem Undsetovou kříž, s aktem milosti ovšem. Neboť kdo si přečte takovou kritiku, nebude jistě povzbuzen k četbě jejího románu. Dokud nebyla v platnosti tisková novela, mohlo by se lidem říci otevřeně, aby šli do háje, dnes je nutné je uctivě požádat, aby nepsali, když nevědí, co by chtěli říci, ale zato rozumějí tomu, jak se to nic vyjádří vznešenou řečí kritickou.«

[58]V Lidových novinách 16. 1. 1932 otiskl O. Fischer sloupek »Laikův doslov«. Obrací v něm pozornost k cizím slovům v češtině a ukazuje, že se český jazyk odjakživa v mnoha věcech uchyloval o pomoc k slovům cizím. Ale vedle otázky, odkud jednotlivé prvky jsou, je třeba uvažovat také o tom, k čemu vedly a jak se jich užilo. Mívají zpravidla zcela zvláštní přízvuk citový, který nelze vystihnout žádným slovem domácím, na př. slovo anšlus, lidové výrazy vandrovati, vandrovník, jíti na vandr a pod. »Při tom si arci jasně uvědomujeme, jak ožehavou věcí je trpět cizí přísady v domácím slovníku a jak je radno užívati jich s určitým odstiňováním, s reservou a s rozmyslem. Jazykový zvyk a tradice kulturní samy určují významové a hlavně citové zabarvení slova. Slovo Lusthaus je pro německé ucho něco velmi ošklivého, ba odpuzujícího; ne tak pro nás, když si vzpomeneme na titul jednoho z nejkrásnějších děl českého písemnictví, takže nám místo prodejné lásky vytane při tom citátu představa „kdož doma v srdci svém sedě“... Dnešní jazyky národní vůbec vyplynuly daleko více, než si běžná praxe přiznává, z mezinárodní výměny statků a pojmů.«

K tomu, co se dnes bohužel tak lehkomyslně přezírá, t. j. k živé jazykové tradici, důrazně ukazuje rozhodný závěr Fischerova Doslovu: »Nechybělo nikdy a nechybí snad ani dnes pokusů, aby se na snahy o uvolnění hranic a o rozšíření obzorů odpovídalo argumenty čerpanými z národního rozhořčení. Ale na to, zdá se mi, bylo by radné reagovat rovněž vlastenectvím, jenže stupňovaným. Všichni, kdož s kultem rodného jazyka stojíme a padáme, měli bychom být leda vděčni, jsou-li mu přísnými posuzovateli vytyčovány úkoly čím dál vyšší. Pozastavují-li se Slováci nad naším ř, nemusíme se pro jejich kritiku s hlediska jazykové metodiky oprávněnou rozčilovat, řekněme si jen, že ten od nepaměti na nás vložený kříž, který křížem je, poctivě a trpělivě poneseme dál; poukazují-li Rusové na ztrnulost našeho přízvuku, nemůžeme jim, zástupcům jazyka nejrytmičtějšího, než s politováním a závistí dát za pravdu, jak nedávno učinil překladatel Boh. Mathesius; ale spolu si opět řekněme, že v tom bude tím větší čest, podaří-li se naší mateřštině, přes některé nepříznivé podmínky, ducha tíže zmáhati a zmoci; a ukazuje-li se, jak nedávno učinil Pavel Eisner, na zemitou srostitost, která češtinu při vší její svěžesti snad ještě nelegitimuje za pomůcku filosoficky nejpohotovější, nepotřebujeme po způsobu doktorů Wagnerů odpovídat nadšením, jak daleko my dotáhli to už: raději — faustovštěji — budeme vedle ohně vzývati též rodnou mluvu jako cosi, v čem nikdy nesmíme umdlít a co chcem apostrofovati Theerovým slovem „Neklide svatý!“«.

6. ledna 1932 přinesly Lidové noviny rozmarně napsaný, ale vážně myšlený sloupek Emila Kalába »Shledání s Gebaurem«. Kaláb v něm vypravuje, jak za dlouhého pobytu mezi Rusy a Poláky podlehl vlivu jejich řeči. Ani nevěděl, že si »gramatická pravidla polská a ruská silně v jeho [59]hlavě zakoketovala s českými a pak učinila s nimi slovanskou alianci.« Po válce se vrátil do vlasti a začal psát povídky do Lidových novin. Ale divil se někdy, že mu v nich redaktoři přidělávali chyby. Až když mu jednu povídku, opravenou a k tisku připravenou, vrátili, poznal, kolik uhodilo. Uvědomil si, že jazyk, kterým píše, není už ani čeština, jíž se podle Gebaurovy mluvnice učil ve škole. Koupil si tedy Gebaurovu Krátkou mluvnici českou, kterou nově zpracoval Václav Ertl. »Já jsem ji také nově zpracoval,« pomyslil si s trpkostí náš muž, »ale trochu jinak než Ertl.« Zabořil se do studia této knížky a našel v ní poučení o všech těch záhadách pravopisu a jazyka, jež ho znepokojovaly. »Udeřil se v prsa a zvolal: ‚Pater, peccavi! O Gebaure, jak jsem se ti za těch třiadvacet let, která uplynula od maturity, odcizil!‘... A muž se učil. To shledání s tatíkem Gebaurem budilo v něm jakousi slavnostní náladu. Asi takovou, jako když se vrátil marnotratný syn pod střechu otcovskou. Umínil si, že upozorní na tu knížečku též svoje známé vrstevníky, aby i oni prozkoumali svoje ledví a přesvědčili se, že i oni už daleko starému panu Gebaurovi utekli. Činí to touto cestou a prohlašuje slavnostně, že v knize zvané Gebaurova Krátká mluvnice česká jsou velice a velice zajímavé věci, zvláště pro pány, kteří jsou už v páté desítce let. Buďte jako ti maličcí.« — A na konec připojují poznámku redaktoři: »Snad ti páni, až poznají Gebaurovu Krátkou mluvnici, dostanou chuť na tu jeho větší Příruční v úpravě Trávníčkově.« — A my bychom pro úplnost mohli připojit, že ona Krátká mluvnice je jen výtahem z Gebaurovy dvoudílné Mluvnice české, kterou zpracoval a bohatě rozšířil V. Ertl a jejíž 9. vydání vyšlo r. 1926. Bylo by opravdu dobře, kdyby si všichni lidé píšící česky vzali k srdci zkušenost Kalábovu a seznámili se důkladně s některou z těchto užitečných pomůcek jazykových.

V Národních listech 7. ledna 1932 psal Robert Štech o metodách jazykového tříbení. Nesouhlasí s myšlenkou jazykového ústavu, neboť by prý stejně nemohl zákony o jazykové čistotě oktrojovat, a jinak by mnoho užitku nepřinesl. Zato doporučuje, aby se praktické výklady mluvnické přenášely z odborných časopisů do deníků i večerníků. »Když se lidé sami neshánějí po nových učebnicích a českých gramatikách, což je přirozené, třeba jíti k nim, vloudit se do jejich každodenní četby, do novin. Ty zajisté už dnes cítí jazykové hříchy v svém okruhu působnosti. Představme si jenom několik málo řádek v denících (i třeba ve večernících) vhodně zařazených příkladů a ukázek jazykových jednou týdně v stálé rubrice a na stejném místě listu, co by to znamenalo! Materiálu je po ruce dost, už jen z těch patnácti ročníků Naší řeči. Důležité tvary se dají a mají opakovat, aby se dříve a lépe zapamatovaly. Podával bych lidem jen výsledky v co možná vtipném výběru, bez zbytečného povídání a bez suchopárných doprovodů. Vytisknout přímo tvar správný, po případě nesprávný, anone, nejvýš ještě proč v případech, kde by to bylo vhodné [60]pro lepší zapamatování nebo pro zvláštní zajímavost. Dobrá a potřebná slova vytahovat ze zapomenutí, dávati je znova do oběhu, jindy podávat malou kytičku z toho jazykového býlí a z rozličných neplech, které pášeme v řeči, ať mluvené, ať psané.« Mnoho z úkolů, které se žádají od jazykového ústavu, má vykonati škola. Místo debat o reformách osnov by měli profesoři češtiny věnovat víc zájmu skutečné práci ve škole, přiblížit žákům jazykové vyučování a učinit jim je zajímavým. V profesoru »to ovšem musí být, musí to jím hýbat, předmět ho musí těšit a býti mu části života, ne bezduchou nádeničinou.« — Všechno to jsou myšlenky jistě zdravé, ale leccos by se k nim mohlo připojit. Myšlenka jazykového ústavu není tak mladá, jak se Štech domnívá; už před lety se o její realisaci pokoušeli prof. Jos. Zubatý, E. Smetánka a V. Ertl, ale nadarmo. Neměl ovšem být jenom nějakou nejvyšší korektornou jazykovou, nýbrž institucí, která by organisovala a konala všechnu práci spojenou se studiem dnešního jazyka spisovného a lidových nářečí. Jenom člověk dobře zasvěcený si dovede představit rozměry této práce, tak velké, že nikdy nebude vykonána, dokud bude odkázána jenom na soukromou horlivost a ochotu jednotlivců. Toužíme-li po jazykovém ústavě, není to »chytání se máminy sukně«, nýbrž opravdu conditio sine qua non. Že je u nás pro tento samozřejmý požadavek tak malé pochopení, tomu se ani příliš nedivíme. — Štechova připomínka o profesorech se může arci týkat leda jen jednotlivců; kdyby ji chtěl vztahovat na všechny profesory, většině z nich by křivdil. Jsou i dnes profesoři, kteří by rádi i ve vyšších třídách soustavně učili své žáky českému jazyku, ale nemohou. Nemohou proto, že jim osnovy předpisují tolik látky jiné (literaturu, poetiku, cizí slovanské jazyky), že se na jazyk nedostává ani hodina za měsíc. A ta jiná látka je předepsána k maturitě — odtud tedy plynou i úvahy o reformě osnov. Jsou nutné, ne zbytečné. Že nevedou k jedinému správnému cíli, není vina profesorů. — Štechovy rady, aby denní listy přinášely také jazykové výklady, by si měly povšimnout jejich redakce. Mají velmi nasnadě možnost citovati praktické výklady Naší řeči; v každém jejím čísle lze najíti něco, co by mohlo zajímat i širší čtenářstvo.

Naše řeč, ročník 16 (1932), číslo 2, s. 56-60

Předchozí Spor o dobrou češtinu

Následující Holečkovi Naši

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1