Časopis Naše řeč
en cz

Z našich časopisů

Jiří Haller

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V diskusi o jazykovou správnost se ozval hlas tentokrát opravdu autoritativní. V prosincovém dvojčísle Šaldova zápisníku na str. 116—129 posoudil F. X. Šalda kriticky její dosavadní výsledky a připojil několik myšlenek a dokladů vlastních, a to tak vážných a rozmyslných, že cítím takřka povinnost věnovati jim pozornost co největší. Šalda ukazuje, že nejsme se svou krisí jazykovou ve světě sami, že na př. i Francouzové mnoho mluví o krisi francouzštiny. Hledání a tápání jazykové praxe je dnes zjev nejen český, nýbrž obecný. — »Názory na jazyk nejsou nic nahodilého a osobního; souvisí s celou filosofií člověkovou, s celým jeho názorem životním, světovým, společenským; a poněvadž dnes se kolísá celý svět a celá společnost, je i zde zmatek a chaos; ani jazyková věda a filologie není jednotná v posuzování těchto otázek. Jsou znamení na nebi i na zemi: i sám typ spisovatelský se dnes mění a brzy bude snad spisovatel nahrazen někým, kdo se obejde nejen bez papíru, inkoustu, tiskařské černě, nýbrž do jakéhosi stupně i bez slova. Válka oprostila člověka i po stránce jazykové; člověk zprimitivnělý, odervaný od civilisace, vržený do barbarství předhistorického, pod bičem durae necessitatis, druhý Robinson Crusoe, vynalézal a tvořil si znova nástroje dorozumění a výrazu. A nyní všecky tyto nouzové výrobky vplynuly do jazyka kultivovaného a poměrně zlogičtěného a rozrušily jeho kultivovaný ráz. Tato jazyková tvořivost člověka zprimitivnělého nemusí být a není také většinou špatná; již před válkou byli jazykozpytci a filosofové jazyka, kteří upozorňovali na zdravou [18]jazykovou tvořivost nízkých vrstev společenských. A zde vidím, mimochodem řečeno, kriterion i pro jazykovou tvořivost a vynalézavost spisovatele-umělce. Je někdy zdravá, jindy nezdravá. Zdravá tehdy, když autora žene nutnost, ukouti si zbraň nebo nástroj pro opravdovou potřebu; nezdravá tam, kde novotaří z nevědomosti nebo z libovůle, z pózy a z ješitnosti bez ostnu vnitřní potřeby.[1]

Na příklad Neruda má výraz i pochybný, i ne právě jasný „vpíti se“ ve své známé romanci o Karlu IV. „To víno má svůj zvláštní ráz, zprv trpké, ale milé zas — my, myslím, se už vpili“, praví tam panovník Buškovi z Vilhartic. Je to nepochybně nesprávné. „Vpívá se“ třebas inkoustová skvrna do pijáku, vpíjí se řeka do moře, neboť moře ji jaksi ssaje do sebe, vpije se někdo do někoho nebo do něčeho zrakem, ale těžko říci o člověku, že se „vpil do vína“ nebo do jiného nápoje. Neruda chtěl říci tolik jako: my si již zvykli, my již tomu vínu přicházíme na chuť; a své „vpíti se“ utvořil obdobou k „vžíti se“, „vcítiti se“, „vmysliti se“... Ale s jakou karakteristickou jemností je to vysloveno při vší tvrdosti. Za nic na světě bych to nechtěl nahradit nijakým jiným slovesem běžným a obvyklým, třebas správnějším. Nebo F. L. Rieger ve své „Kovářské“ praví o kováři, že svým perlíkem „hromí“ zrádce. „Hromí“ je jistě nečeské, je to pravděpodobně rusism, ale pochopíš ho a omluvíš ho, uvážíš-li, že k svému básnickému účelu potřeboval pádného slova dvojslabičného a že nemohlo mu nikterak posloužiti loudavé čtyřslabičné „ohromuje“ nebo „ochromuje“. Ve své stati „Několik poznámek k poesii Karla Hlaváčka“ v min. roč. „Zápisníku“ vyslovil jsem se již proti jazykové zvůli a anarchii a ukázal jsem na obdobné poměry ve Francii. Novotaření Goncourtů prohlásil jsem tam za omyl potud, že se minuli s úkoly hlubší vnitřnější práce, která je spíše ve fraseologii a v syntaxi než v novotaření slovníkovém. V mládí spokojíš se snadno revolučním gestem a revoluční posou; ale jak ti přibývá let a zkušeností, tak se stáváš vyběravějším a dáváš přednost spisovateli, který pracuje do hloubky a hledá spíše nový tón a odstín než novou barvu a dovede ze starých výrazových prostředků dobývat nových účinů tím, že kutá za nimi hlouběji.

Všecko je možno pochopit a omluvit u spisovatele vyjma nedbalost a lajdáctví; všude, kde je úsilí, byť scestné, byť zřejmě neúspěšné, měli by i filologové mluviti o něm s pochopením. Kde by měli nemilosrdně přiložit sekeru ke kořeni, je však nemyslivé pohodlí a tupá lhostejnost, routina a mechanism pouhého tlachu a žvanění, neboť za nimi jsou defekty rozumu, karakteru, vůle, citu, vkusu. Od »Naší řeči« chtěl bych, aby nejenom opravovala spisovatelům pravopis — věc konec konců historicky konvenční —, nejen tvarosloví a syntax, nejen fraseologii, nýbrž i stylistiku. Jazyk je jistě klíč k duši; právě filologovi náleží používat ho a hledat k ní odtud přístupu.«

[19]Šalda pak na několika opravdu odstrašujících příkladech ukazuje jazykové a slohové lajdáctví mladého spisovatele A. C. Nora, naší literární společností uznávaného za jednoho z nejlepších. Je to opravdu velmi názorný doklad, jak blízko je od dnešní nové literatury české k jalovému, nesmyslnému žvástání. Šalda však varuje filology, aby se nedomnívali, že oni sami tvoří jazyk. Jazyk tvoří lid, doba, život a do jisté nevelké míry i básníci. Filologové jej jen popisují a vykládají a do jisté nepatrné míry i regulují. Nevím však, že by byl dnes filolog, který by měl o sobě domýšlivé mínění, že tvoří jazyk. NŘ. sama přistupovala k jazykovým problémům vždycky jen jako opatrná vykladačka, nikoli jako autonomní tvůrkyně. Slova Šaldova nemohou být tedy chápána jako pokyn, nýbrž spíše jako konstatování skutečného stavu. O účinnosti své práce si NŘ. nikdy iluse nedělala a nikdy se nepokládala ani se nepokládá za neomylnou. Vliv života na jazyk je ovšem nesmírný a Šalda tuto okolnost právem zdůrazňuje. Ale neméně jisté je, že se ten vliv bude projevovati docela jiným směrem než dosud, zdravějším a rozumnějším, budeme-li mít všichni pevné a zdravé základy jazykových vědomostí už ze školy. Pravda, dnes u nás nová životní situace způsobila jazykovou anarchii, jako ji způsobila i v jiných jazycích spisovných. Ale o to jde, aby se jazyk vyhnul otřesům a poruchám zbytečným, které nejsou částí vývoje, nýbrž jen prostředkem zkázy; k tomu je třeba pevných základů, a ty nám má dát škola. Život nám jich potom už nedá.

Šalda se dotýká také rozdílu mezi spisovatelem dobrým, t. j. píšícím správně, a spisovatelem velkým. V slovesném umění se nesmí jazyková správnost přeceňovat. »Může někdo psát bezvadně, bez chyby, a přece nemusí to stát za nic, mohou to být jen literární pomyje. A naproti tomu jsou velcí autoři, v nichž se naleznou sem tam i chyby jazykové. Před nějakou chvílí přezkoumávali ve Francii i Flauberta co do jazyka a našli v něm také několik chyb, nedopatření, poklesků. Ale to nikterak nezmenšuje jeho velikosti spisovatelské a stylistické. Nalézt a opravit tyto chyby dovede každý lepší učitel, ale nedovede leckdy ani cítit, ani pochopit, ani karakterisovat jeho kvality stylistické. Tím nechci ovšem nikterak brát do ochrany lajdácké spisovatele, nedouky, kteří se nenaučili gramatice; quod licet Iovi, non licet bovi; a pokavad nemají ohromných plus Flaubertových, Balzacových, Stendhalových, nesmějí míti ani jedno z jejich minus, ostatně nepočetných a nepatrných. Ale celkem: usilujme spíše o krásu, sílu a výraznost než o správnost.« Tomuto místu by se měli naučit všichni čeští spisovatelé a odříkávat si je každodenně jako večerní modlitbu. Pro NŘ. je toto místo krásným zadostučiněním, neboť velmi přesně shrnuje všechny požadavky, které na české spisovatele dosud kladla: aby znali českou mluvnici, neboť bez ní zůstávají stále jen spisovatelskými nedouky; nemusí být absolutními znalci všech problémů jazykových, ale musí svou řeč znáti aspoň do té míry, aby nebyli nuceni utíkat se k výmluvám o znásilňo[20]vání umělecké svoboddy, jakmile někdo podrobí jejich dílo jazykové kritice; mohou se »sem tam« dopustit odchylky od spisovného průměru (to však jen tenkrát, vydobyli-li si práva k tomu svou velikostí uměleckou), ale nesmějí v jazykové anarchii a libovůli vidět podstatu umělecké svrchovanosti. Šalda rozlišuje krásu, sílu, výraznost výrazu a jeho správnost; je však otázka, není-li to totéž nebo aspoň to, co spolu nerozlučně souvisí. Sám mám naprosto jistou zkušenost, že jazyková chyba zpravidla ruší i slohovou stránku textu, láme jeho sílu výrazovou a brání čtenáři míti dojem krásy. Doklady k tomu NŘ. už několikrát uvedla a bude k tomu poukazovat stále. Do učení posílá Šalda české spisovatele k lidu a hlavně k velkým spisovatelům, jako jsou Tomáš z Štítného, Petr Chelčický: »Zde se naučíš něčemu víc než pouhé korektnosti, ale ta ti bude přidána.« To samo svědčí o tom, jak vážně Šalda pojímá úlohu spisovatele a jeho povinnost k jazyku. Jak se od toho liší průměr českých spisovatelů, jehož stanovisko k jazyku není daleko od lhostejnosti a velkopanského přezírání!

Na konec kárá Šalda Naši řeč, že je příliš nedůtklivá ke kritikám o dokonalosti češtiny. Nevím, odkud má tuto zkušenost o Naší řeči; jiní ji zase kárají proto, že prý příliš přísně posuzuje stav spisovné češtiny. Citáty z Vrchlického a K. Čapka nepokládá Šalda za skutečné doklady o dokonalosti češtiny, neboť prý obojí svědectví vytrysklo zřejmě z mysli spíše vlastenecky pohnuté než kritické. Mně však stačí už to, že se vůbec takto o češtině vyjádřili, neboť předpokládám, že by nebyli tak psali ani Vrchlický, ani K. Čapek, ani konečně Fráňa Šrámek, kdyby byli na češtině shledali vážné nedostatky, kdyby s ní jako nástrojem svého umění, a to umění nemalého, nebyli spokojeni. A zdůraznil jsem při tom, že jsou to právě autoři, kteří znají dobře i přednosti cizích jazyků a kteří měli příležitost srovnávat vlastnosti češtiny s vlastnostmi jazyků jiných. Proto jsem jejich slov užil jako zbraně proti charakteristice, kterou podal P. Eisner, že se mi zdála příliš přísnou. Liší-li se čeština svou »selskostí« od jiných jazyků, je to nikoli její vada, nýbrž osobitá vlastnost a tedy přednost, neboť jazyk činí jazykem právě to, čím se liší od jazyků jiných. Ty citáty měly ukázat, že čeština, ať je jakákoliv, je řeč zrovna tak dobrá jako němčina i jako francouzština a kterákoliv jiná, neboť i velcí spisovatelé čeští s ní jsou spokojeni. A ruku na srdce: mohl by Šalda své »Boje o zítřek« napsat po německu lépe, než je napsal po česku? Na češtině je prý znát, »že neprošla ani dialektickými tůčkami německé porýnské mystiky, ani finesami francouzské dvorské sentimentality porenaissanční ve společnosti preciosek, ani temnou symbolikou španělského gongorismu; to nejsou jen barokní maroty, to nejsou jen pochybná podivínství, to byla svého času opravdová kázeň a manéž jazykového tříbení. A na dnešní češtině je stále ještě znát, že jí taková vyšší jezdecká škola scházela. Proto vlastenečtěji si vede ten, kdo češtinu žene do nových, byť krkolomných experimentů, činí-li to s myslí opravdu umělecky vážnou a [21]odpovědnou, než kdo přestává na lyrickém rozřeďování jejích chval. Před pochlebníky nejlépe ucpat uši, platí i zde.« To je pravda, ke gymnastice měla čeština dosud příležitosti velmi málo. Ale že by jí to nějak silně scházelo, to lze jen tvrdit, nikoli dokazovat. Český jazyk se až do nedávné doby vyvíjel jen v dílech vážných, z valné míry náboženských, a ten charakter vážnosti, věcnosti a vázanosti, který se mu tím vtiskl, to není něco, co by se dalo předělat krkolomnými experimenty v nějaké škole jazykové. Divím se, že Šalda, ač odkazuje české spisovatele k Štítnému a Chelčickému, svými slovy jaksi znevažuje tuto stránku našeho jazyka, tak vzácnou a závidění hodnou, že bychom ji měli opatrovat a přede vším jiným zdokonalovat, nikoli hledat v ní výmluvu pro své nedostatky. Ten vážný ráz čeština nepochybně má, na tom nelze nic měnit, a spisovatel, který češtiny užívá k svému tvoření, musí s tím počítat. Že i tak je čeština jazyk k uměleckému tvoření velmi vhodný a poddajný, ukazují právě ony citáty ze tří českých spisovatelů, lišících se naprosto duchem i technikou svého básnického umění. Proč by mělo být jejich svědectví bez významu, anebo proč bychom právě jim měli věřit méně než hyperkritice Klímově nebo výkladu Šaldovu? A ukáže-li se jednou potřeba změny v celém rázu češtiny, jazyk k ní dojde po generacích sám, ale nelze jej ke krkolomným výkonům jezdeckým nutit násilím; nelze ani jazyk na této cestě vědomě řídit, neboť i to by bylo násilí. Je možno ovšem dělat experimenty v jazyce, ale »s myslí opravdu umělecky vážnou a odpovědnou«. To je doslova učení Naší řeči.

Závěr Šaldova jedinečného a spravedlivého článku podpisuji bez jakékoli výhrady: »Tyto spory je možno jen vítat. Nevymezí jen stanovisko dvojího nepřátelského tábora, filologů a spisovatelů, způsobí jistě dříve nebo později spolupráci obou činitelů. Bude třeba vzájemné kontroly, jak naznačil v závěru svého článku Otokar Fischer. (Prosím: O-to-kar, ne Otakar, právě jako O-to-kar Březina — ale Otakar Theer, Otakar Zich, Otakar Jiráni!) I filologové si budou musit zvyknout, že se jim podíváme občas trochu na prsty, rozumějž si tím my jeden belletristy, druhý literární historiky, třetí literární vědce. Neuškodilo to posud nikomu, neuškodí to ani jim. Ostatně v každém dobrém filologovi má být a bývá opravdu ne-li básník, aspoň dobrý milovník a znatel poesie, jako v každém dobrém básníkovi bývá kus vášnivého filologa v naturálním stavu. Filolog je tu mimo jiné také proto, aby ho z toho naturálního stavu vynesl aspoň poněkud do stavu kulturního, aby mu dal kus uvědomění filologického. Tedy: clara pacta, boni amici


[1] Podtrhuji sám.

Naše řeč, ročník 16 (1932), číslo 1, s. 17-21

Předchozí František Oberpfalcer: Potulky pražského reportera

Následující Z kanceláře Slovníku jazyka českého

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1