Anděl, manžel

[Články]

(pdf)

-

Kdekterý brus, kdekterá mluvnice dávno učí, že se tato jména správně mají skloňovati podle tvrdého vzoru ‚chlap‘ a že tedy správný tvar 5. p. je anděle (staří lidé si snad ještě vzpomenou, jak na obecné škole zpívávali píseň »Anděle boží, strážce můj…«), manžele, ne anděli, manželi, jak se obyčejně říká i píše. Nic naplat, říká se tak i píše dále, a snad přijdou časy, kdy se mluvnice poddají a budou učiti, že to jsou, jak říkají mluvnice latinské, heteroclita, jména různosklonná, tvořící své pády podle různých sklonění, a mluvnice vědecké se spokojí pouhým výkladem, že 5. p. [230]anděli, manželi vznikl napodobením tvarů příteli, pane učiteli a p. Ale nikdo ještě neříká »U zlatého anděle, od pana Anděle, od manžele« atd., slova ta mimo 5. p. skloňujeme stále správně (1. p. mn. č. andělé, manželé má oporu také v tvarech jako křesťané, židé) a sotva kdy je budeme skloňovati jinak. Jen 7. p. mn. č. od nedávna tvoří novou odchylku; zvláště p. t. páni novináři začínají psáti čím dále, tím vytrvaleji s manželi, mezi manželi (s anděli a p. jsme ještě neviděli, asi proto, že o nebeských andělích málo mluvíme a slovo anděl, kde znamená tvora pozemského, je zpravidla singulare tantum, má anebo aspoň správně míti má jen číslo jednotné). Je to ovšem jen odchylka na papíře, protože vyslovujeme stejně, ať píšeme manžely či manželi; ale tím je zbytečnější, a měli bychom se umoudřiti a psáti, jak se u nás psalo vždy od té doby, co lišíme y a i, s manžely, mezi manžely atd.

Naše řeč, ročník 12 (1928), číslo 10, s. 229-230

Předchozí Václav Ertl: Nč. leda

Následující V. N.: Jásavé barvy