Mě

[Drobnosti]

(pdf)

-

(J. V.) Vyslovovati slabiku mě jako mje (rozumjel a p.) místo mňe (rozumňel) je nade vši pochybnost strojenost a násilnost, kterou nelze omluvit [192]ani důvody metodickými ve škole (na př. usnadněním pravopisného výcviku); škola musí naučit nejen správnému psaní, nýbrž i správné a přirozené výslovnosti. Přesných a podrobných pravidel orthoepických, jaká mají jiní národové, dosud sice nemáme, ale i tak můžeme přece dosti určitě stanoviti aspoň případy, kdy není možno žádati, aby se výslovnost řídila psaným obrazem slova, a zase případy, kdy můžeme tento požadavek stanoviti, i když se běžná výslovnost od psané formy odchyluje. Nikdo nebude zajisté žádati, abychom na př. rozlišovali — jak to kdysi chtěl Machar — ve výslovnosti i a y, abychom na konci slov zachovávali výslovnost souhlásek znělých tam, kde je píšeme (tedy had, dub, vůz a p., a nikoli hat, dup, vůs, jak vyslovujeme), abychom vyslovovali podle písma souhlásky bez spodoby (tedy rozpaky, prosba a ne rospaky, prozba a p.) atd., i když se v některých případech ve výslovnosti lokální, nářeční skutečně výslovnost s písmem shoduje (na př. nářeční rozdíly ve výslovnosti mezi bili a byly a p., mezi had a plat atd.). Naproti tomu stěží bychom se smiřovali s tím, aby se v pečlivé výslovnosti, na př. při deklamaci, vyslovovalo ščítati m. sčítati, boský m. bošský, korotef m. koroptef a p., nejni m. není, ajci m. aťsi a p., i když se tak v obyčejném hovoru vyslovuje. Jako bychom se v prvém případě nutili do výslovnosti strojené a nepřirozené, prohřešovali bychom se v druhém případě výslovností nedbalou, ledabylou. Jsou ovšem případy, kdy v odchylkách běžné výslovnosti od psaného tvaru slova není možno se stanoviska orthoepického rozhodovati tak bezpečně a na určito a kde by měla býti na základě dnešní pečlivé výslovnosti, na př. podle praxe deklamační, stanovena určitá pravidla. Bylo by na př. možno žádati, aby se vyslovovalo rigorosně sirotčí, anebo liberálněji, podle obecné výslovnosti, siročí; aby se vyslovovalo buď hanba anebo hamba, odďíl nebo oďíl a p. O tom o všem, jak se v případech nepochybných vyslovovati má a jak by se v případech pochybných vyslovovati mohlo a tedy snad i mělo, podávají poučení příslušné odstavce Mluvnice Gebaurovy-Ertlovy (v 9. vyd. I, §§ 39—58). K případům nepochybným náleží i výslovnost mňe za psané mě. Začátky této výslovnosti jsou velmi staré (v. Gebauer, Hist. ml. I, 226) a je to výslovnost rozšířená dnes na celém území československém. Vyslovuje-li se místy (na př. v nář. doudlebském) mje, je to zvláštnost čistě lokální, právě taková, jako když se vyslovuje na Hradecku hrad, a zaváděti tuto výslovnost do výslovnosti obecně české bylo by násilí a strojenost v případě tom i onom.

Naše řeč, ročník 12 (1928), číslo 8, s. 191-192

Předchozí Kravaře

Následující V. Švarc: Uzákoněný germanismus