Bůh

[Drobnosti]

(pdf)

-

(L. V. K.) Slovo »bůh« píšeme podle Pravidel českého pravopisu s velkým začátečním písmenem ve smyslu křesťanském, s malým ve smyslu pohanském (bůh — bohové). To je zásada, kterou se řídí také pravopis francouzský. Dělati rozdíl mezi obojím způsobem psaní podle toho, věří-li kdo v Boha či nic, je zásada, která by se v praxi asi stěží osvědčila. To by lidé psali možná do patnácti let velké B, od patnácti do třicíti malé a od třicíti třeba zase velké; židé by psali křesťanského boha s malým b a svého s velkým a křesťané zase naopak. Zkrátka, vedlo by to k směšnostem. Náš způsob psaní je založen na tom, vidíme-li v slově bůh jaksi jméno vlastní (bez plurálu) či obyčejné apelativum (s plurálem). Proto by byla snad zásada našich pravidel přesnější, kdyby byla formulována jako ve francouzském pravopise raději v ten smysl, že ve smyslu monotheistickém píšeme Bůh, ve smyslu polytheistickém bůh (bohové). — Spisovatel má ovšem právo charakterisovati osoby svého románu i řečí a zvoliti k tomu v přímé řeči třeba i řeč vulgární. Nesmí ovšem zapomínati, že i řeč vulgární je jistý typ řeči téhož rázu, jako jsou nářečí. A jako by jistě zaráželo, kdyby na př. Hanákovi byla v nějakém románě vložena do úst věta »škoda takového (m. takovyho) dochtora, jaké to bele rozumné (m. rozomné) dochtór«, právě tak je nesprávné, napíše-li se obecnou češtinou: »on mňe říkal, že se ty holky mají rádi« m. von, řikal, maji. Tedy užívá-li se už k charakterisování ně[165]kterého typu živé řeči, je třeba nevybočovati z jeho rázu a nevkládati lidem do úst míchanici forem, jakou žádný skutečný člověk z lidu nevypustí z úst. Psáti spostele m. z postele byla by však v beletrii zase zbytečná rigorosnost (výslovnost je stejná) a musela by arci zase býti zachovávána důsledně, což by vedlo příliš daleko. — Slova maďarská je zvykem psáti také maďarským pravopisem. Přepisováním fonetickým se tomu, kdo maďarsky neumí, neprospěje, a tomu, kdo zná maďarštinu, porozumění se pak ztíží. Udati výslovnost a význam takového slova, je-li ho užito na př. v česky psané povídce, je ovšem věc dobrá a potřebná.

Naše řeč, ročník 12 (1928), číslo 7, s. 164-165

Předchozí Václav Flajšhans: Něco o metodě filologické

Následující Chloustná, Róžěná