Něco o metodě filologické

Václav Flajšhans

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

(Poznámky ke knize Klamnost důkazů podvržení rukopisů Královédvorského a Zelenohorského. Z Gebauerova Poučení o padělených Rukopisích z r. 1888 dovodil dr. F. Mareš, profesor university Karlovy v. v. V Praze 1928. Zemědělské knihkupectví A. Neubert. 124 str., za 18 Kč).

(Dokončení.)

Jedna z hlavních a stále opakovaných námitek prof. Mareše proti výkladům filologickým je stálé odkazování, že dříve (Gebauer i) Flajšhans tvrdili to a ono, že nyní však to a ono se vykládá jinak. Povím napřed něco o sobě.

Prof. Mareš vytýká, že nyní (a míní tím rok 1927) vykládám věci jinak nežli r. 1896/8. I tu se mýlí, nezná fakt. Již po r. 1899 (po článku Máchalově) jsem poznal, že se novými výzkumy o Hankovi věci podstatně změnily (o tom níže); ale nechtěje se do sporů mísiti, nepsal jsem o té věci, až počátkem r. 1912 mě navštívil tehdejší redaktor Venkova Mečíř, aby se mne zeptal, co [157]o novém boji, vzníceném Píčem právě tou dobou, mohu říci. Později ke mně přišel s týmž dotazem redaktor Nár. politiky Kádner — a oba své interviewy (bez mé iniciativy a bez mého přičinění) v lednu 1912 v svých listech uveřejnili. Odtud pak přešly zprávy jinam. Že o tom prof. Mareš neví, za to nemohu.

Mé doklady (pokud ovšem nejsou mylné) z r. 1896/8 zůstávají arci stále v platnosti a prof. Mareš sám ví, že potom, se zřetelem na ně, prof. Gebauer některé své výklady jinak formuloval, některé výtky vůbec odvolal. Kdyby prof. Mareš znal Histor. mluvnici nebo Stč. slovník zevrubněji, nalezl by skoro všude stopy nových nálezů nebo nové výklady. Řekl-li na př. Gebauer v Potřebě (3): »Mohly dobře vzniknouti analogií novotvary dáše, stáše, ale ve starých památkách přesných nenaskytl se mi doklad pro ně ani jediný, nejsou dosvědčeny nijak«, jsou nyní novotvary ‚stáše‘ v Hist. mluvn. beze všech výtek uvedeny, ale ovšem teprve pro počátek XV. stol. Výtka Potřeby je tedy oslabena — ale oslabení se týkalo více formulace nežli merita: neboť dokladů současných, t. j. z doby, do níž se RK. klade, stále ještě není. Prof. Mareš ví přece sám nejlépe, jak se takové formulace ve vědě mění takřka den ode dne — kterak může tedy Gebaurovi nedostatky jeho doby vytýkati?

Prof. Mareš míní, že snad vědění o kusosti materiálu nebo o mylnosti některých výkladů Gebaurových není dosti rozšířeno. I tu se mýlí. Když by vzal do ruky letošní můj druhý svazek Klaretova slovníku, najde tam plných šest stran omylů v Stč. slovníku vypočtených — dnes; kdyby vzal do ruky 16. sešit Stč. slovn., nalezl by tam prohlášení vydavatele Smetánky ddto 20. V 1909, že se snaží vyplňovati jeho mezery a že reviduje u dokladů podezřelých jejich správnost. Je jen zcela přirozené, že novými nálezy a novými vydáními roste materiál a staré sbírky zastarávají — je to snad ve fysiologii jinak? Jest on neomylný?

A že se s pokrokem věd sousedních a se vzrůstem materiálu mění pak i výklady, je také věc jen až příliš přirozená. Gebaurův Slovník vykládá ‚an, ana, ano‘ lépe a s hojnějšími doklady nežli všichni jeho předchůdci; ale Zubatý 1908 mistrným článkem skoro s týmiž doklady podal výklad zcela jiný a správný, výklad Gebaurův docela zastaral. Článek Zubatého znamená velký pokrok v naší filologii — ale bylo by naprosto nesprávné měřit starou dobu novými pokroky. Dnešní naše chyby najdou jiní zítra.

Že někdy v polemice padne silnější slovo, než náleží, nebo že některá formulace je jednostranná a neúplná, to je již vlastnost lidská; třeba hleděti k věci — o to přece hlavně jde.

*

[158]Prof. Mareš — a tím přicházíme k jiné hlavní myšlence jeho spisů — často vytýká, že se spojuje s RKZ. stále osoba Hankova neprávem; že třeba napřed dokázati podvod a pak teprve hledati falsátora. A takový důkaz že nebyl napřed podán.

Prof. Mareš i tu je na omylu; z té mravní kvality Hankovy nejsou odvozovány důkazy. Důkazy ty se drží metody filologické, obvyklé u vědeckých pracovníků filologických všech národů — datovati díla nedatovaná podle vnitřních shod, citátů a paralel jednak z díla jinde, jednak v díle samém odjinud.

Tak najde prof. Mareš ve vědeckém vydání Husových spisů, vydaném akademickou komisí, datována jednotlivá díla Husova podle citátů a paralel; spis o Sentencích cituje 1415 sám Hus, byl psán tedy před r. 1415 — a uvádí v něm svůj spis de corpore Christi, byl tedy psán (příslušný oddíl) po r. 1408. To je postup zcela obvyklý u filologů všech národů. Shledáme-li na př. v Máchově Máji verš ‚na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal‘ a u Vergila verš ‚spem vultu simulat, premit altum corde dolorem‘, soudíme, že Mácha znal Vergila; nalezneme tam také stopy drobných básníků německých (Siebenschein v Listech filol. XXXIX), paralely k Máji ve velikých básnících polských (Menšík v Musejníku loni) atd. Nesoudíme ovšem z toho, jak míní prof. Mareš, že by byl básník z takových veršů »sešíval« své básně, nýbrž — a to již prof. Mareš snad připustí — že básně, z nichž citáty nebo paralely u něho nalézáme, znal a že psal později, nežli byly vydány básně nebo spisy takové, jež zná.

Této metody, zcela obecné, bylo užito také při RK. — a užívali jí zejména hojně obránci. Právě oni hojně citovali Hanku. Nalezl takové shody se staročeským Štilfridem Feifalik; ježto Štilfrid je notoricky pozdější nežli RK., nelze pak této shody (aby domněle stará báseň citovala báseň notoricky pozdní) jinak vyložiti nežli paděláním. A tu bránil Jireček pravosti tím, že v pozdějších tiscích Štilfrida těchto shod není, že starý rukopis (v němž ty shody jsou) Hanka neznal a znáti nemohl, že tedy patrně Štilfrid čerpal z RK. a že je to naopak důkaz pravosti. Ale ukázalo se, že se Jireček mýlil; že v starých tiscích ty shody jsou — důkaz pro pravost se rozplynul. Shody se Štilfridem jsou v básni Ludiše; tam je i jedna shoda s Alexandreidou — Jireček zase vykládal, že Alexandreis čerpala z Rukopisu, že je to tedy důkaz pravosti; ale ukázalo se, že skladatel Ludiše Alexandreidě nerozuměl. Tam se dva válečníci srazili »koňmi, prsmi a hlavama« tak, že potom spadli koňům přes hlavy. Míní se tu ovšem, že se jejich koně srazili prsy a hlavami; v Ludiši však oba turnajníci »hlavama v sebe vrazista« — což se asi při turnajích koňmo ne[159]dálo. Důkaz pravosti se tedy zase rozplynul. Ale zvlášť hojné byly takové důkazy uváděním shod s legendou o sv. Kateřině, s rukopisem Baworowského, s leg. o sv. Jiří atd., kde všude obhájci citovali Hanku: za něho tyto rukopisy známy nebyly, shody ty jsou důkazem, že Hanka RK. padělati nemohl. Tedy M. vytýká mylně, že této metody (a citování Hanky) užívají jen odpůrci.

Ale ovšem, v něčem přece pravdu má. Shoda s texty, jež Hanka padělal a jež pocházejí z doby před nálezem RKZ., jest jakési přírodovědecké experimentum crucis; kde je taková shoda nepochybně nalezena, nemůže býti RKZ. pravý. M. se mýlí (Kl. 93), míní-li, že takový důkaz může vyvrátiti poukazem, že vedle otázky vědecké jsou Rukopisy také dílem uměleckým a že jsou také tedy umělci povoláni rozhodovati. Nestačí ukazovati, že Hanka nemohl složiti Záboje nebo Jaroslava; jestliže jsou tam shody s texty pozdními, třebas jenom jediný verš, pak je sice ještě další otázka, jak to asi Hanka provedl, ale není již otázky, kdy byl RK. složen: byl složen po té době, z které pocházejí nejmladší paralely.

Prof. Mareš nezná ovšem novější naší literatury filologické; na př. míní, že Alexandreis pochází z XIII. stol. — a podle něho by shody s Alexandreidou ovšem nebyly na závadu pravosti. Ale je dávno již dokázáno, že Alexandreis pochází až z doby po r. 1306, shody s RK. lze ještě pořád (a konečně i neporozumění Alexandreidě) z nouze vyložiti bez nebezpečenství pro RK. Totéž platí o shodách s žaltářem Klementinským, rukopisem Hradeckým atd. Výklad ten (ježto většinou RK. přejímá chybně, nerozumí svým předlohám atd.) jest velmi obtížný, ale konečně — možný; tu by RK. pocházel z polovice nebo z druhé třetiny XIV. stol. Odporuje to sice paleografickému vzhledu, formě jazykové, veškeré pravděpodobnosti: ale — opakuji, možné to je.

A to ovšem platí také o některých jazykových koincidencích s Hankou. Možnost jistých analogických změn jest u každého Čecha dána, ve XIV. jako v XIX. stol. Má-li 6. p. mn. stejně konc. -ích u slov vzoru znamení jako dnešní, je snadno možno i v 2. p. mn. č. utvořiti podle dnešních také znameních — a jsou skutečně takové novotvary spolehlivě doloženy v době velmi staré. To také výslovně uznali prof. Gebauer i Zubatý — a ježto Hanka byl Čech, byl u něho možný zrovna tak nedoložený dosud některý novotvar, jako na př. v neznámém dlouho evangeliáři Olomouckém. Tedy zde by ani shoda s jeho dřívější mluvnicí nebyla rozhodující; akusativ po supinu mohl položiti (pro rým, pro verš, chybnou analogií atd.) i starý autor, třebas máme takových chyb [160]doloženo málo. V tom by měl tedy prof. Mareš do jisté míry pravdu.[1]

Ale zcela jinak vypadají věci se shodami literárními. Vezměme nejjednodušší příklad: »lesů pán«. Slova obě jsou nepochybně dobře doložena již v XIII. stol., 2. pád přívlastkový před svým podstatným je doložen rovněž tak dobře — a přec by snad ani prof. Mareš netvrdil, že by taková glossa v Mater verborum nad slovem ‚latro, spoliator‘ (kdybychom takovou našli) pocházela z XIII. století. Jistě by řekl, že je psána od někoho, kdo znal již Máchův Máj, tedy po roce 1836. Nemohli bychom sice dokázati, že ji psal Hanka (vždyť Máj čtli jistě i jiní), ale padělána by byla jistě.

Typický takový příklad poskytuje paralela 20 veršů v Jaroslavu s 20 řádky v českém Milionu, jež sice v Poučení uvedena jest, ale na niž prof. Mareš docela zapomněl. Již r. 1862 si všiml J. Jireček shody dvou veršů Jaroslava s příslušným místem Milionu — ale bylo mu to ještě důkazem pravosti. R. 1868 v krásném obšírném rozboru Vocel v Pravěku dokázal, že český překlad Milionu je učiněn z latin. překladu Pipinova, že Jaroslav čerpal z překladu, a že tedy RK. nemůže býti starší než z r. 1320. Krásný a přesný rozbor Vocelův opakoval 1875 Gebauer s týmž výsledkem — a marně proti tomu bránil 1877 J. Jireček RK., že prý věc je naopak, že překladatel čerpal z Jaroslava. To bylo již proto nemožné, že překladatel překládá doslova a že v textu Jaroslava jsou chyby, jichž není v překladu. Ale Jireček zároveň dokázal věc další, že totiž český překlad je pozdní, z doby kolem roku 1400; tím však, ježto RK. paleograficky a jazykově (aoristy atd.) nesmí opustiti XIV. století, zároveň bylo řečeno, že RK. je falsum, neboť v nejlepším případě nemůže býti starší než z XV. století. Mohlo se však namítati, že není jisto, je-li datování Jirečkovo správné, možnost omylu zde zůstala; a na té slabé niti visela 1896 možnost pravosti. Tu však nastoupila práce mikroskopická; r. 1902 vydala text Milionu Akademie (česky i latinsky) s mým rozborem a slovníkem; tuto práci mou doplnil a opravil 1909 v Sborníku filologickém Šimek — průkaz, že český text je až z XV. století, byl podán dokonale. A dnes vidíme, že za správné čarodějník (čarodeník) Miliona je v RK. chybné a nedoložené čaroděj, že za správný aorist položi sě (trest; = ascendit) je v RK. [161]chybné impf. svícezíše (trest) atd., že jest tam — mezi neologismy právě uvedenými — nemožný archaismus ‚slovesy‘, že má RK. proti správnému ‚polovice‘ Mill. nemožné ‚póla‘ (odvozené chybně ze stč. ‚pól‘) atd. Je tedy zcela jisto, že těch 20 veršů Jaroslava je čerpáno z Milionu, z toho 2 verše (‚aby zvěstovali uhodnúce — kteraký by konec boj jměl vzieti‘) že doslovně opakují text ‚aby pověděli uhodnúce, kerakej by konec jejich boj jměl vzieti‘. Tu je předloha dvacíti veršů; odkud jsou ostatní verše Jaroslava, nic nerozhoduje. Tyto verše jsou z Milionu.

Tato shoda není sama; zatím jsme byli nuceni couvnouti do XV. století.

Nalezl jsem v Písemnictví (prof. Mareš si mého výkladu 1898 v Písemnictví 42—45 nepovšiml, ač cituje Hanušovo résumé) další dva verše Jaroslava (180/1): ‚i by bojeváno dlúho, kruto — až noc temná konec bojem sdieše‘, jež se shodují doslova s líčením napoleonské bitvy 7. května 1815 v Prvotinách: ‚i nastaltě boj tuhý, jemuž jen temná noc konec učiniti mohla‘: jsou tu dva verše Jaroslava zrovna tak sestrojeny z předlohy, jako jsme viděli v Milionu. Tím je RK. datován do doby po r. 1815; ale tím opět je prokázán za falsum. R. 1898 jsem ovšem ještě nevěděl, že ty dva řádky Prvotin jsou doslovný překlad z němčiny, a mínil jsem, že by se konec konců mohla shoda vyložiti tím, že byl RK. znám dříve, než byl nalezen; ale tento výklad se také dále ukázal nemožným. Neboť že skladatel RK. znal války napoleonské, je viděti zcela zřetelně ze Záboje, kde česká jízda (v X.—XIV. stol.!) stíhá zuřivě v tehdejších pralesích přes hory a řeky dva dni a dvě noci prchajícího nepřítele docela podle předpisu Clausewitzovy taktiky »bis zum letzten Hauch von Pferd und Mann.«

Ale tyto shody, ač datují zcela bezpečně a prof. Mareš jich nemůže doložiti ze XIV. století, jsou rozsahem přece jen malé proti shodám s Kyticí, Růží, Jahodami atd., kde jsou skoro celé básně RK. doloženy z počátku XIX. stol.! Byly to koincidence vskutku závažné a pokusil jsem se brániti 1896 Kytici s úspěchem. Prof. Máchal napsal o tom (1899, Listy fil. 37—8) toto:

»Obhájci pravosti, zejména dr. Flajšhans (ČČM. 1896, 275), dokazovali…, ježto se nemůže přesně dokázati, že píseň Hankova před r. 1817 byla už známa, že povstala teprve podle Kytice. Prof. Gebauer při své úctyhodné objektivnosti uznal, že ani ta ani ona možnost není vyloučena, a proto od své námitky upustil. Po té dr. Fl. vítězoslavně ohlašoval, že prof. Gebauer nejzávažnější koincidence s Hankou… se vzdává… Dokud nebyl původ… náležitě vysvětlen, bylo toto stanovisko… zcela správné…«

[162]Prof. Mareš je na tomto stanovisku dosud; ale je tu o třicet let pozadu. Neboť r. 1899 provedl právě prof. Máchal mikroskopický rozbor všech těchto již dávno známých shod lyrických písní RK. s paralelními písněmi českými, ruskými a srbskými, s básničkami Hankovými a s padělanou Písní pod Vyšehradem. A právě tento jeho rozbor, proti němuž 30 let nikdo nic nenamítal a o němž také prof. Mareš zcela pomlčel, je ono veliké novum po r. 1898, jež prof. Mareš tak usilovně vyhledává. Tímto rozborem je ovšem též můj výklad 1896—1898 antikvován a shody ty ukazují, že lyrické písně RK. vznikly až po r. 1816.

A rozhodující pro mne je shoda s Písní na Vyšehrad, padělanou 1816: »Ha ty naše slunce — Vyšegrade tvrd! — Ty smělě i hrdě — na přiekřě stojieš — na skále stojieši…« = »Ach ty naš batjuška — Jaroslavl’ gorod — ty choroš, prigož — na gorě stoiš — na gorě stoiš…« Nebylo potřebí tedy tak veliké síly básnické, stačilo zpracování cizí látky. Pak tedy i Hanka mohl býti zpracovatelem…

*

Prof. Mareš o těchto paralelách nemluví, ač jsou jasné. Ale on zase opakuje (Kl. 14), že Hanka »nemohl míti vědomostí potřebných…«, tedy totéž, co jsem 1896—1898 uváděl jako protiváhu námitek a co i Gebauer sám ještě v Poučení 1888 uznával, že Hankovi schopnost složiti epiku RK. nepřiznává. Není tu vlastně úkolem zkoumatele, aby dokazoval, co není jisto; postačí, dokáže-li, že ty a ty verše pocházejí z doby po r. 1815 a 1816; že se mohly dostati do sousedství textů domněle ze XIV. století jen falsací, je jisto.

Ale zkoumání vyhovělo i této námitce. O Milionu je dokázáno, že jej Hanka znal již před nálezem RKho, 3. srpna 1817 podává sám o něm zprávu, náležel mu, sám v něm opravoval a připisoval; v Prvotinách 1814—1815 Hanka »nádeničil«, sám podobné referáty tam překládal a básně téhož rázu tam psal; r. 1816 skládal scházející verše do legendy svatoprokopské týmž, docela týmž archaisujícím způsobem (i s tím chybným imperfektem), jako je předěláno těch 20 veršů Jaroslava z Milionu; ruské, srbské i české písně lidové Hanka znal, překládal a plagoval — a hlavní jejich pramen, sbírku Čulkovovu z r. 1770—1774, měl sám a přepracovával. A tu je zajímavá ta věc, kterou zjistil Máchal, těch několik suchých čísel: ve sbírce Čulkovově nalézáme předlohy č. 129 k RZ., č. 142 k Opuštěné v RK., č. 143 k Růži, č. 145 dále k Růži v RK., č. 146 k Jelenu v RK., č. 148 k Hankově písni Na sebe (t. j. ke Kytici v RK.), č. 155 k Hankově písni Holubinka, č. 172 [163]k Jahodám, č. 178 k Hankově písni Žalost a č. 187 k Písni pod Vyšehradem. Sám se tu takřka vnucuje závěr, že to všechno pochází od jednoho autora, t. j. od Hanky.

Prof. Mareš se ovšem může zeptati: »A kde jsou paralely k ostatním veršům Jaroslava nebo Záboje?« Na to je jednoduchá odpověď: Na důkaz původství Hankova postačí docela tyto.

*

Na konec opět malou obranu (není jí sice potřebí), protože velmi jasně osvětluje kritikovu metodu i logiku; M. se obrací (Kl. 74—75) proti mému výkladu o slově ‚děva‘ v Musejníku 1896, 210/2.

Vyložil jsem tam, že Gebauer sám vykládal námitku o nedoloženosti slova ‚děva‘ za planou. Ukázal jsem, že Erben četl v Životě sv. Kateřiny mylně ‚děvo‘ místo ‚panno‘ (v. 876). Podle M. ten můj doklad »charakterisuje odbornické methody odpůrců«.

»Flajšhans opakuje po nich, že slova ‚šlechetná děvo‘ v LKat. jsou od Erbena, že rkp. má panno« — prof. Mareš nekontroluje fakt; mé doklady jsou — mé, u Gebaura jich není, M. se mýlí. Pokračuje:

»Pravý filologický odborník, jemuž záleží na slovech a ne na obsahu stč. básní, čte letmo jen konce veršů, rýmy, ježto nejlépe charakterisují slova« — čtenář v této jemné satiře pozná ušlechtilou tendenci. Prof. Mareš pokračuje »anständiger Weise«:

»Tak četl asi také v LKat. 876/7 o šlechetná děvo! Co ty zde činíš tak ráno? K ráno ovšem rýmuje se panno spíše než děvo« — prof. Mareš mystifikuje sebe i jiné; neboť výslovně cituji »rým ‚na javo‘« — a nikoli ‚ráno‘. A prof. Mareš pokračuje:

»Odborník tedy asi vůbec nešel pátrati do rukopisu« — ačkoli výslovně cituji, že rukopis má ‚panno‘, prof. Mareš mi nevěří (jako Dolanskému) a pokračuje »anständiger Weise«:

»Neboť v souvislosti od v. 875 text zní… vynide k ní na jevo a řka o šlechetná děvo! co ty zde činíš tak ráno? kteréť jest násile dáno« a končí silným závěrem: »Jaké to nevývratné důkazy odbornické přesnosti!« — Prohlédněme jeho přesnost!

Cituje opět (ačkoli jsem řekl, že je to chyba) ‚na jevo — děvo‘ — a míní, že cituje rukopis! Má patrně (on, jenž myslí, že Dolanského ošidili litografií) mínění, že v pol. XIV. stol. nějaký staročeský rukopis píše »šlechetná děvo«. —

Prof. Mareš ve skutečnosti cituje malé vydání Erbenovo, jež obsahuje jenom text upravený Erbenem, nikoli však znění rukopisné;

[164]neví, že vedle tohoto vydání je druhé, větší, kde je nalevo text rukopisný;

tam, na str. 50, stojí ovšem »na yawo… o slechetna panno«; žádné děvo — jevo.

Někdo by si snad mohl mysliti, že pan prof. Mareš šel přímo do rukopisu; to by byl ovšem omyl; neboť i vydání Spinovo 1913, str. 30 čte zrovna tak jako Erben (yawo — panno), odmítá v poznámce Erbenovu transkripci a cituje Gebaurovu starší opravu této mylné Erbenovy transkripce.

Prof. Mareš nerozezná tedy novověké transkripce od starého rukopisu, nepochopí vůbec, co odpůrce vyložil — a mystifikuje sám sebe i své čtenáře (optima fide, dodávám). Pak je ovšem snadno pochopiti, že se sám dal mystifikovati výkladem dr. Řezníčka! To jsou skutečné »nevývratné důkazy odbornické přesnosti« — ale ne filologů, nýbrž jejich kritika. — —

Jsme povinni vyvraceti takové důkazy? (A takové jsou všecky.)

---

[1] Jazykové koincidence, t. j. shody odchylných tvarů v RK. s tvary téhož způsobu v jiných prokázaných falsech Hankových i s jeho výklady teoretickými, jsou však podle mínění redakce NŘ. přece jen příliš četné, pestré a nápadné, aby k jejich ospravedlnění bylo možno užíti třeba i jen výkladu z pouhé možnosti.

Naše řeč, ročník 12 (1928), číslo 7, s. 156-164

Předchozí Dostaviti se

Následující Bůh