Časopis Naše řeč
en cz

Základy českého verše

Jan Mukařovský

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Roman Jakobson: Základy českého verše. Nákladem Odeonu v Praze 1926. Str. 130. Za Kč 25.—.

Vykládaje zásady své »fonologické« prosodie, zabývá se Jakobson nejprve široce přízvukem a kvantitou s tohoto stanoviska. Ukazuje, že v ruštině i v srbštině je přízvuk prvkem fonologickým (t. j. změna místa přízvuku nebo kvality přízvuku může změniti význam slova, na př. ruské plàču = pláču a pláčù = platím), avšak v ruštině je podstatným znakem přízvuku síla výdechu, kdežto v srbštině hudebnost (tónová výška). Proto je v ruštině možno, že slabika nepřízvučná nabude vyššího tónu než slabika přízvučná, avšak nikdy nenabývá silnějšího důrazu. Rovněž délka, která v ruštině obyčejně provází přízvuk, není s ním nerozlučně spojena; v řeči citově zabarvené stává se leckdy, že nepřízvučná slabika je delší než přízvučná. Avšak posun dynamického (výdechového) přízvuku je v řeči citově zabarvené velmi řídký, neboť ruský přízvuk je prvek fonologický, kdežto délka je prvek mimogramatický, doprovázející přízvuk. A tak je tomu po každé; není možno, aby se v jazyce nezávisle na sobě projevovaly jakožto fonologické prvky přízvuk i délka; v takovém případě se jeden z těchto prvků nutně vylučuje z fonologického systému. V praslovanštině žily ovšem nezávisle na sobě přízvuk i délka. Ale tam nebyl přízvuk čistě expiratorní (výdechový), nýbrž byl hudebně-expiratorní, t. j. byly v něm hudební rozdíly vnitřně podmíněny jako v dnešní srbštině. Ale tou [213]měrou, jak se ztrácely v jednotlivých slovanských jazycích vnitřně podmíněné rozdíly hudební, mizelo i spolužití výdechového a časového akcentu jakožto samostatných fonologických prvků. Někdy odumírá časový akcent jako nezávislý fonologický prvek: nepřízvučná délka se zkracuje. Jindy naopak zůstává prvkem fonologickým délka (na př. čes. dráha — drahá), kdežto přízvuk ustrnuje v prvek mimogramatický; to se stalo v češtině: český dynamický přízvuk v jazykovém povědomí nerozlučně splynul se začátkem slova.

A proto se necítí v češtině přízvuk tak důrazně jako právě začátek slova, mezislovný předěl, který je důležitým prvkem fonologickým. Neboť čeština, jakožto jazyk gramatický (t. j. mající rozvitou deklinaci i konjugaci), má mnohem větší samostatnost slova ve větném celku než jazyky lexikologické (t. j. takové, v nichž flexe je omezena na nejmenší míru, na př. francouzština a zejm. čínština). Mezislovný předěl (rozhraní slov) je důležitý i pro ruský verš; cítíme, že se na př. liší verše

A netò / pokoločù

a

Pritaščilì / mertvecà,

ačkoli jsou oba čtyřstopé katalektické trocheje; rozdíl záleží v různém umístění mezislovných předělů. Úkol mezislovných předělů ve verši je ten, že působí frázování, to jest členění vnímané zvukové řady na těsnější skupiny. Toto členění je pro dojem rytmu nezbytné. Pouhé opakování zvuků nestačí ke vzbuzení rytmického dojmu. Je třeba, aby byly rozděleny v skupiny. A není-li takovéto seskupení dáno v objektivní skutečnosti, doplňujeme je dokonce i subjektivně. V řeči, i když frázování není dáno objektivně, jest v našem povědomí, a to členěním na slovné celky. Neboť slabiky spojené s hlediska logického zdají se nám spjatými i ve výslovnosti. Dokladem toho je nám i ruský verš, jehož základem je přízvuk; je členěn cesurou, připadající po každé na mezislovný předěl po jisté slabice verše. Tak na př. v pětistopých jambech ruských je závazný mezislovný předěl po čtvrté slabice. V souvislosti s tím dokazuje J., že cesuru nelze chápati jako pausu syntaktickou, tedy jako opravdovou objektivní přestávku, nýbrž že pro cesuru stačí pouhý mezislovný předěl, subjektivně uvědomovaný.

Frázování dané skutečným rozložením slovních celků není ovšem po každé ve shodě s členěním, jakého by si žádala rytmická setrvačnost. Tato neshoda však neporušuje rytmický chod básně, nýbrž posiluje rytmický pocit, protože podmiňuje [214]moment zklamaného očekávání. A tak se děje, že slabiky slovných celků protivící se rytmickému chodu charakteristickému pro jazyk jsou subjektivně vztahovány k sousednímu slovnému celku, ale tato odtržka se cítí, t. j. moment zklamaného očekávání tu je. Na př.:

célébrer avec vous la fameu-|| se journée.

V češtině, jejíž chod je sestupný, bylo by třeba k způsobení neshody mezi frázováním skutečným (pomocí slovních celků) a nařízeným (vlivem rytmické setrvačnosti) slovných celků vzestupných. Těch je však v češtině tak málo, že nejsou s to, aby způsobily moment zklamaného očekávání v celé jeho pronikavosti. Proto čeští básníci, aby dosáhli zdůraznění rytmu pomocí momentu zklamaného očekávání, užívají radikálnějšího prostředku, posouvání přízvuku v trojslabičných slovech, o němž byla řeč výše.

V následující kapitole vykládá J., vraceje se k teoretickým předpokladům své práce, o srovnávací charakteristice fonologických a mimogramatických prvků. Prvky mimogramatické jsou všechny fonetické prvky, jichž nebylo užito v systému fonologickém. Jsou jistým způsobem normovány, ustáleny jen v klidné a věcné řeči, kde je slovo toliko logickým termínem, poukázkou na předmět. Jakmile však jde o to, aby se zvukem vyjádřil nějaký dojem (zvuková metafora) nebo vzrušení citové, deformují se mimogramatické prvky a dodávají tak řeči výraznosti. Poměr mezi jistým citovým vzrušením a mimogramatickým prvkem, který je vyjadřuje, není však nijak absolutní a jednoznačný, protože se vzrušení zmocní kteréhokoli prvku, jehož nebylo užito ve fonologickém systému jazyka. Proto se různé jazyky liší způsobem fonetických projevů citového vzrušení. Tak na př. na Rusa působí české délky dojmem emfatičnosti, protože je zvyklý emfaticky prodlužovat krátké samohlásky; pro něho je délka prvkem mimogramatickým, kdežto pro Čecha je délka prvkem fonologickým, a tedy citově nevýrazná. Naopak na Čecha působí klidná řeč ruská dojmem mluvy rozčilené, protože nepravidelné rozdělení přízvuků, které v ruštině vyplývá z fonologického rázu přízvuku, působí na Čecha dojmem porušení pravidelné alternace přízvuků, jaké nastává ve vzrušené řeči. Prvky mimogramatické jsou tedy velmi pohyblivé, kdežto prvky fonologické vynikají stálostí a velmi zřídka se deformují pod vlivem vzrušení citového; ani tehdy, když dojde výjimkou k jejich pozměnění, nepřekročují se jisté hranice, aby nebyla přerušena jejich fonologická funkce. J. ukazuje to názorně zejména na změnách české délky.

[215]Po těchto výkladech, které měly za účel ukázat, že se toliko prvky fonologické pro svou stálost hodí za základ veršového rytmu, vrací se J. k verši a prohlašuje, že fonologickou basí českého přízvučného verše je mezislovný předěl, průvodním mimogramatickým prvkem dynamický přízvuk a autonomním fonologickým prvkem (t. j. takovým, který v daném případě není činitelem rytmické setrvačnosti) kvantita, kdežto na př. v ruském přízvuč. verši je fonologickou basí rytmu dynamický přízvuk, průvodním mimogramatickým prvkem kvantita a autonomním fonologickým prvkem mezislovný předěl. Autonomní fonetické prvky (v češtině kvantita, v ruštině mezislov. předěl) nejsou ovšem rytmicky bezvýznamné: někdy odporují rytmické setrvačnosti, jindy se jí částečně podřizují, avšak jejich přítomnost se nezbytně cítí.

Výsledek úvah o podstatě českého verše je tedy tento: v českém »přízvučném« verši je dáno fonologicky toliko frazování, kdežto temps marqués (rytmické důrazy) samy nejsou fonologicky odůvodněny, t. j. jsou vyplněny prvkem nevytyčeným v jazykovém povědomí. Verš ruský je tedy hluboce odlišný od českého, ačkoli bývají zařaďovány do téže kategorie; tak na př. Jungův verš

»Bouře mlhou nebe kryje«

liší se od puškinského originálu

»Burja mgloju nebo krojet«

jednak kvantitou, jednak a zejména tím, že v ruském verši je neměnné frazování

O O || O O || O O || O O

toliko nahodilou shodou autonomního předělu s rytmickou setrvačností, kdežto v češtině je mezislovný předěl základním rytmotvorným prvkem a uvedený verš Jungův je svým frázováním kanonický.

Konečně pojednává J. ještě o míře trvání rytmických jednotek. Je trojí míra totožnosti rytmických úseků (t. j. stop, taktů): 1. isochronismus (stejné trvání), podmíněný součtem kvantit těch slabik, které tvoří úsek (na př. v latinském verši); 2. isochronismus založený na tendenci jazyka vyrovnávati trvání rytmických úseků; 3. isosylabismus, při němž rovnost úseků se omezuje na rovnost počtu slabik tvořících úsek. Český verš, zamítnuv časoměrnou prosodii, zamítl první možnost měření; druhé možnosti se staví v cestu fonologický ráz české kvantity; třetí způsob měření, isosylabismus, rovněž není vhodný pro českou prosodii, neboť českému jazykovému povědomí slabika jakožto míra časová je cizí. Přes to však jsou rytmické úseky tradičního českého verše přísně isosylabické.

[216]Po tomto stručném nástinu názorů Jakobsonových bylo by nespravedlivé nezmíniti se o předmluvě k jeho knize, kde se teoretik dovolává básníků a herců, uváděje jednak citáty z jejich uveřejněných projevů (Durych, Rutte, Kalista), jednak odpovědí, kterých se mu dostalo v interviewech (Karásek ze Lvovic, Neumann, Toman, Hořejší, Hora, Nezval, Biebl, Hilar, Tuma, Burian). Hlavním bodem zájmu interviewerova byla otázka kvantity v české prosodii. A tu se ukázalo, že nikdo z básníků nepomýšlí na zavedení prosodie založené na kvantitě; Toman řekl dokonce velmi určitě: »Délka, ačkoli hraje jistou úlohu v přízvučném verši, nesmí nahrazovati přízvuk.« Zato upozorňují všichni na závažný význam délky »pro melodický pohyb a melodickou výstavbu verše«; činí to ovšem různými slovy. I druhého stěžejního bodu názorů Jakobsonových, mezislovného předělu, dotkli se někteří básnící (Karásek ze Lvovic, Nezval). Důležitý je výrok Karáska ze Lvovic: »Mezislovní hranice do jistého stupně určují rytmus.« Konečně i o posunutí přízvuku vyslovili se mnozí, schvalujíce je zejména v případech, kdy slabika bezpřízvučná strhující na sebe přízvuk je dlouhá.

Obsahem předmluvy končíme přehled názorů Jakobsonových. Že jsou zajímavé, řekli jsme již na začátku. Je však třeba nyní pohlédnouti zblízka na jejich správnost. Jde především o poměr mezi přízvučnou a časoměrnou prosodií. Jakobson je přesvědčen, že nelze mluvit o nevhodnosti časomíry pro češtinu, protože každá prosodie páše nutně násilí na jazyku, tedy nejen časoměrná prosodie, nýbrž i přízvučná. K vítězství přízvučné prosodie došlo prý historickou náhodou. Myslím, že by bylo zbytečné rozviřovat příliš mnoho prachu kolem otázky dnes už docela nevinné, a spokojím se proto krátkou poznámkou. Se stanoviska historického je divné, že prosodie časoměrná, ač je a priori stejně vhodná pro jazyk jako přízvuk, objevila se až v době renesanční, byvši přenesena z jazyků klasických, a že se nová její vlna objevuje právě začátkem XIX. století v době klasicismu, tedy zase za živého styku se starověkem; hned potom v básnické praxi ustupuje. Ještě divnější však je tato okolnost: naše sedmileté i mladší děti čtou bez jakýchkoli teoretických znalostí a zcela instinktivně přízvučné verše bez rytmických chyb, kdežto naši čtrnáctiletí kvartáni, ba časem i osmnáctiletí oktaváni potýkají se s prajednoduchým českým hexametrem, ačkoli jsou mu zvyklí z latiny a jsou o něm teoreticky poučeni. Je tedy násilí páchané časomírou na jazyku zcela stejné a stejně oprávněné jako násilí páchané prosodií přízvučnou? Sotva. Při tom ovšem nikterak nepopírám (a jen hluchý by mohl popírati) veliký význam dlouhých samohlásek ve verši [217]přízvučném pro tempo verše, pro jeho citovou výraznost a pro to, co nepřesně bývá nazýváno hudebností.

Mnohem závažnější než nové řešení poměru mezi obojí prosodií je však Jakobsonův pokus objevit v českém veršování přízvučném zcela jiný základ rytmu, než jaký byl uznáván dosud teoretiky i básníky samými. Rytmickou basí českého verše není podle Jakobsona přízvuk, nýbrž mezislovný předěl. Východiskem, z něhož vychází k tomuto tvrzení, je mu rozdíl mezi fonetickými prvky fonologickými (vnitřně podmíněnými) a mimogramatickými (zevně podmíněnými). Prvky mimogramatické, k nimž náleží český přízvuk, nemohou totiž podle názoru Jakobsonova býti základem veršového rytmu zejména pro svou nestálost. V kap. VIII. a IX. ukazuje Jakobson proměnlivost prvků mimogramatických (pod vlivem citového vzrušení atd.) a zdůrazňuje stálost prvků fonologických. Tento důvod však neplatí pro český přízvuk. I uznáme-li kolísání vedlejších přízvuků pod vlivem citového vzrušení, o kterém ostatně věděl i Král, a přiznáme-li oprávněnost názoru Jakobsonovu, že v trojslabičných slovech je možno přenesení vrcholu dvouslabičné přízvukové vlny pod vlivem citového vzrušení, musíme připustiti, že celkem je systém českého přízvuku velmi stálý, mnohem stálejší než na př. délka v těch jazycích, kde je zjevem mimogramatickým.

Jiný důvod Jakobsonův proti základní funkci přízvuku v českém verši je slabost českého přízvuku. Je pravda, že český přízvuk je mnohem slabší než ruský, kterému je J. zvyklý, ale je s dostatek výrazný, abychom cítili jakékoli jeho pokřivení ve výslovnosti cizincově. Vždyť síla expirace není jediným fonetickým činitelem přízvuku; působí i jiné složky, na př. tónová výška, staccatové odtržení přízvučné slabiky od následující (značně výrazně pronikající na př. ve verši Čechově) atd. Jakobson však přičítá českému přízvuku nejen slabost objektivní, nýbrž i subjektivní; je totiž toho názoru, že existuje slabě (nebo snad vůbec neexistuje) v jazykovém povědomí. Na důkaz toho uvádí, že Čechové nikdy nerozlišovali v písmě slabiky přízvučné od nepřízvučných a že bylo dokonce nutno místo přízvuku objevit (Dobrovský). Na to lze odpověděti, že i mnohé jazyky se silnějším přízvukem než čeština neoznačují jej graficky a že psychologická závažnost přízvuku je sotva menší než závažnost mezislovného předělu. Je fakt velmi známý, že málo gramotní lidé u nás, píšíce dopis, kladou přečasto slovní hranici, tedy mezislovný předěl, na místo nepravé. Vytýká-li se v prospěch větší psychologické závažnosti mezislovného předělu jeho ráz fonologický, je nutno vzpomenout, že i český přízvuk má (podle názoru Jakobsonova!) [218]platnost fonologickou jakožto přízvuk větný. Je pravda, že Dobrovský stanovil po prvé pravidla českého přizvuku; má-li však býti tato okolnost uváděna za doklad slabé existence přízvuku v jazykovém povědomí, je nutno odpověděti, že důležitost mezislovného předělu dochází povšimnutí teprve v době přítomné.

Tolik na obhájení přízvuku. Ještě závažnější důvody lze však uvésti proti kladné části Jakobsonova tvrzení, že totiž mezislovný předěl je základem rytmu v českém verši. Rytmická funkce, kterou podle názoru Jakobsonova mezislovný předěl vykonává, je frazování; rytmické důrazy jsou sice dány přízvukem, ale frazování, to jest seskupování, bez něhož není rytmu, dodávají mezislovné předěly. Mluví-li se o seskupování, ptáme se ovšem, co se seskupuje. A tu začínají v nauce Jakobsonově nejasnosti a rozpory. Na str. 34 pojímá J. frazování jakožto shrnování rytmických důrazů v skupiny oddělené od sebe cesurou a dokazuje, že se cesura nutně kryje s mezislovným předělem. S tímto výkladem lze do jisté míry souhlasit. Měl jsem příležitost ukázat jinde (viz studií O volném verši českém v Čas. čes. musea 1925), že bez cesury není rytmu ani v takové větě, v níž jednotlivé přízvuky jsou od sebe odděleny po každé stejným počtem nepřízvučných. Je tedy cesura pro rytmus českého verše velice důležitá.

Jiná však je otázka mezislovného předělu v cesuře nutného. Neboť především se stává, ač výjimkou, že v cesuře mezislovného předělu není, nýbrž že cesura připadá doprostřed slova, za druhé — a to je mnohem důležitější okolnost — mezislovný předěl v cesuře je podle přiznání samého Jakobsona závazný i v ruském verši, kterému J. přiznává za podklad rytmu přízvuk. Není tedy nutnost mezislovného předělu v cesuře okolností tak závažnou, aby pro ni musil být prohlášen mezislovný předěl za rytmickou basi verše. Jakobson to patrně sám cítil, a proto na jiném místě (str. 53) naznačuje jiné pojetí jeho funkce. Cituje totiž Jungův verš

Bouře mlhou nebe kryje

a praví o něm, že je »kanonický« svým neměnným frazováním. Tomuto výroku nelze rozuměti jinak, než že nejde o seskupování rytmických důrazů, nýbrž o seskupování jednotlivých slabik v skupiny odpovídající veršovým stopám; v citovaném verši Jungově připadá totiž náhodou po každé stopě mezislovný předěl, takže všechny rytmické důrazy jsou vyplněny hlavními slovnými přízvuky. Avšak potom není správné mluvit o frazující rytmické funkci mezislovných předělů, protože slabika není v češtině nejnižší rytmickou jednotkou; tou je teprv rytmický segment (stopa). Sám J. praví na str. 54, že českému jazykovému povědomí [219]slabika jako míra časová »zůstává fikcí«. A tak v citovaném verši neseskupuje mezislovný předěl rytmické prvky, nýbrž pouhé slabiky. Jeho funkce je tedy fonetická, nikoli však rytmická. Kdybychom přes to chtěli jej uvést v nějaký poměr k rytmu, bylo by lze nejvýše říci, že mezislovný předěl označuje rytmické důrazy. To by však nebylo správné, protože takových veršů, v kterých připadá na každý rytmický důraz mezislovný předěl, bychom mnoho nenašli. Hromadění mezislovných důrazů má totiž značnou schopnost výrazovou (expresivní). Má vliv na tempo verše (které v citovaném verši je jím zpomaleno) a na důrazné pronikání rytmu, který je mezislovnými předěly (nebo spíše hlavními slovnými přízvuky) tvrdě skandován. V uvedeném verši Jungově, jehož obsahem je líčení bouře, podporuje tato zvláštnost účinně náladový tón verše, ale v jiných případech by byla na závadu. Proto nejčastěji shledáváme ve verších, že mezislovný předěl připadá jen na některé rytmické důrazy, kdežto jiné důrazy připadají doprostřed slova na přízvuky vedlejší. Pozorujeme-li takovéto verše, shledáme, že není v sousledu mezislovných předělů pražádné pravidelnosti a že mezi nimi není vzájemný poměr isochronismu (rovnosti časové). Kdybychom chtěli takové rozložení mezislovných předělů pokládat za rytmické, nebylo by možné odlišit verš od prózy. Vezmeme-li ovšem na pomoc statistiku (jako to učinil J. v své studii »Staročeskije stichotvorenija« atd. v III. roč. Slavie při studiu veršů staročeských), poznáme, že procento případů, kde se mezislovný předěl kryje s rytmickým důrazem, je značné. To je však jen nutný důsledek ustálení hlavního přízvuku na první slabice slova, neboť kdykoli připadne rytmický důraz na tuto slabiku, shoduje se s mezislovným předělem. A proto nelze přiznati oprávnění Jakobsonově teorii o rytmické funkci mezislovného předělu. Neznamená to ovšem že by rozdělení mezislovných předělů bylo pro ráz verše bezvýznamné. Má naopak značnou hodnotu, ne však rytmickou, nýbrž — jak bylo výše naznačeno — výrazovou, expresivní. Hromadění mezislovných předělů nebo zase naopak vyhýbání se jim, různé jich rozestavování, to vše může účinně podporovat základní citový tón verše. Ale právě proto je sluchový dojem mezislovného předělu mnohem prchavější, individuálnější, a proto méně snadno zachytitelný než sluchový dojem přízvuku.[1] Nelze tedy [220]přijmouti Jakobsonovu teorii o mezislovném předělu. I po jeho výkladech bude nám základem rytmu ve verši přízvuk.

Jest nyní třeba zaujmouti stanovisko ke krátké, ale důležité kapitole Jakobsonova spisu, která má název »Míry trvání rytmických jednotek«. V ní, jak bylo výše vyloženo, upírá J. češtině isochronismus (stejné trvání) rytmických segmentů (stop), a to proto, že má čeština fonologické kvantitativní poměry. Jinými slovy: stopa, jejíž samohlásky jsou dlouhé, nemůže podle názoru Jakobsonova trvat stejně dlouho jako stopa, jejíž samohlásky jsou krátké. Jakobson však zapomíná, že rytmický isochronismus neznamená stejné objektivní trvání, nýbrž subjektivní dojem stejného trvání a že — jak ukázal Verrier — dovedeme pojímat jako isochronní dokonce i stopy o různém počtu slabik. Dovede-li tedy naše schopnost rytmického prožívání překonat rozdíl v trvání segmentů způsobený nerovným počtem slabik, stačí zcela jistě i na překonání rozdílů plynoucích z nesrovnalostí délkových. Je tedy omyl, domnívá-li se J., že je čeština neschopna isochronismu segmentů; naopak rytmus českého verše je na něm založen, a to tak, že cítíme vzájemnou isochronnost segmentů v témže kólu (skupině oddělené cesurou) a pak ještě vzájemnou isochronnost kól téhož verše (viz o tom citovanou již studii O volném verši českém).

Vysloviv své stanovisko k otázce kvantity, mezislovného předělu a isochronismu rytmických segmentů, pokládám úkol svého referátu za skončený, neboť hlavní směrnice Jakobsonova spisu byly probrány a posouzeny. Nechal-li jsem bez povšimnutí některé podružnější výklady fonetické, stalo se to proto, že většinou nemají přímého vztahu k prosodii a že povolaným jejich posuzovatelem může býti toliko fonetik. Přes to však nelze zcela opominouti jednoho z těchto výkladů, protože se zblízka týká prosodie. Jde o posouvání přízvuku v trojslabičných slovech. Jakobson, uživ pozorování Brochových o dvojslabičné vlně přízvukové, ukázal, že pod vlivem citového vzrušení připadá někdy vrchol takové vlny na druhou slabiku, zejména je-li dlouhá, a odstranil tak prosodické nauce z cesty značnou obtíž. Nelze ovšem z tohoto výkladu, byť zdařilého, vyvozovat dalekosáhlý závěr o možnosti kompromisního systému kvantitativně přízvučného právě proto, že jde o zjev výjimečný, závislý na citovém vzrušení.

Jde nyní o formulaci konečného úsudku o Jakobsonově knize. Z kritických poznámek, které jsem dosud uvedl, vyplývá závěr, že přes bohatství a zajímavost detailů je práce Jakobsonova v základních svých thesích pochybena. J. příliš málo dbal ná[221]ležitého odstupu mezi fonetikou a metrikou; tak na př. vnutil metrice apriorně za základní metodický pojem rozdíl mezi zvukovými prvky fonologickými a mimogramatickými, na jiném místě upřel češtině z důvodů fonetických isochronismus rytmických úseků, zřejmě daný rytmickým cítěním. Přes své omyly není však Jakobsonův spis bezvýznamný ani zbytečný. Zmýlil-li se J., stalo se to proto, že odvážně hledal. A jeho kniha je přes svou suše odbornickou tvářnost kniha živá, která nezanechá čtenáře lhostejným. A kdyby neměla jiného výsledku, než že podnítí vážnější přemýšlení o otázkách českého verše, nebyla nadarmo napsána.

[1] Do jaké míry je rozložení mezislovných předělů zjev individuálně podmíněný, ukázal J. sám v studii o staročes. verších, která byla výše připomenuta, pokusiv se přičísti jistému básníku verše právě podle rozložení mezislovných předělů.

Naše řeč, ročník 10 (1926), číslo 7, s. 212-221

Předchozí Jejich osvobození — jich osvobození

Následující Z našich časopisů