Pelnář

[Články]

(pdf)

-

K výkladu tohoto příjmení, jejž jsme uveřejnili v 9. č. minulého ročníku, bylo nám posláno několik námitek. Uveřejňujeme je, třeba si čtenář, od něhož pocházejí, toho nepřál.

Původní tvar pernář podle našeho čtenáře neznamená pernikáře, nýbrž tesaře, který dělal perny, dřevěným pažením (‚peřením‘) zahrazené části stodoly, do nichž se skládá nevymlácené obilí. Slovo [68]perna, perně známe v tomto významu v ojedinělých dokladech již z 16. st., ale nevěříme, že by na budování peren naši předkové byli mívali zvláštní řemeslníky. Nepostavil-li si za starých časů sedlák stodolu vůbec sám, přibral si na pomoc souseda, který snad kromě sedlačiny rozuměl tesařině o něco víc než jiní. Neznáme ani jediného dokladu slova pernář s významem, jaký v něm hledá náš p. čtenář. Svedl jej Kott, jenž 2, 534 píše: »Pernář, e, m., kdo perny dělá. Záp. měst. 1450«. To je výklad, jejž Kottovi, důvěřivému jako vždy, poslal někdo, jenž toho slova nedovedl jinak vyložiti; a kdyby se vůbec podařilo jeho doklad označený jen číslem roku v některém tom městském archivu nalézti, byl by to asi zápis se křticím jménem, provázený slovem naznačujícím řemeslo, jakých je v městských knihách na tisíce a z nichž čtenář nepozná, o jaké řemeslo jde, nezná-li jeho jména odjinud. Kott sám uvádí vedle tohoto výkladu výklad Tomkův: pernikář; a Tomek, který mimo Dějepis města Prahy vydal také Základy starého místopisu Pražského (1866) se spoustami jmen všech možných řemeslníků a ve Věstn. Král. č. spol. nauk 1869 Seznam řemeslníků v Čechách a zvláště v Praze okolo r. 1400, jménům řemesel rozuměl. Z jeho Základů uvádíme aspoň několik zvláště poučných dokladů, kde tytéž osoby jako majitelé domů se jmenují jednou pernikáři, po druhé pernáři: St. m. 101a (1404—1433), 195b (1429—1433), N. m. 105b (1413—1419), 109a (1393—1402), 134b (1383—1398). P. čtenáři vadí také, že se v několika chodských vesnicích říká po dvoře »u Pelnářů«; je přece známá věc, že totéž příjmení v některém místě nebo v některém kraji bývá silně rozšířeno (a také na Chodsku jsou i jiná hojně doložená příjmení), a jediný pernář nebo Pernář (co je jméno řemesla a co již stálé příjmení, v dobách, v nichž se malá a veliká písmena ještě důsledně nerozlišovala, nebývá vždy snadno rozeznati), který by se byl někdy v 15.—16. st. na Chodsku usadil nebo tam přiženil, mohl by býti praotcem všech těch chodských Pelnářů.

Že by na Chodsku značilo slovo pernář člověka ostrého vystupování, p. čtenář pochybuje. My také; vždyť jsme nic takového ani neříkali. Ale příd. jm. perný se tak časem užívá a máme po ruce doklad již z písně o bitvě před Ústím (1426, Výbor 2, 305), podle níž Čechové Němcům žádajícím, aby ustúpili viery své, jim se poddali, aneb hrdel svých nechali, odpověděli: »Ač pak nás jsú malé húfce, co jedna lžíce hořčice, však budem proto perní vám; to nám rač dáti Kristus Pán!« Proto již Chelčický mohl napsati o lidech, kteří jiné tupí a hanobí, že »v ohni pekelním bude takovým perně zaplaceno« (Post. 194b), jako také lev v Ezopu z r. 1557 (89b) vyhrožuje mužíčkovi: »Co si ty mnoho [69]zlého mně, otci mému i jeho poddaným učinil, zaplatíš mi to perně«. V původním významu ‚peprný, silně kořeněný‘ je slovo perný v starší době často doloženo zejména v radách, v kterých měsících se mají nebo nemají perné krmě jísti. Co se ‚perného‘ pečiva týká, známe zejména perné húsce (= housky) ze slovníku z 15. st.; přímého dokladu pro perný chléb (= perník) zatím nemáme, ale slovo perník nemůže býti nic jiného než podst. jm. k příd. jm. perný a známe aspoň perníkový chléb z Žídkovy Správovny (32, 16 Tob.). Staročeský perník si ovšem nesmíme představovati tak lahodný, jako je perník dnešní: »stran zboží pernikářského v té době víme zajisté, že dodáváno k těstu medovému všelijaké koření, zvláště mnoho pepře; odkudž také zove se pernikář často artopiperista (v Němcích Pfefferkuchler)«, píše Z. Winter v Dějinách řemesel a obchodu v Čechách ve XIV. a v XV. st. (1906), 883.

Že perný je také příd. jm. k podst. jm. pero, peří, napsali jsme již 11, 207. Tam jsme také uvedli z Podkrkonoší výraz perný žid, jímž se označuje obchodník kupující po vsích peří. Uvedli jsme tam v témže významu i tvar pernář, za jehož svědka jsme jmenovali prof. Hujera. To se zakládá, jak nás prof. Hujer ujišťuje, na nějakém omylu; snad nám to slovo zaručí někdo jiný? S jiným významem (skladač obilí do perny) má totéž slovo Kott, Přísp. 1, 276 ze Sterzingrova něm.-č. slovníku; to je patrně slovo jen pro slovník sám uměle vytvořené. Jungmann má ze slovníku Dobrovského pernář s významem pouzdra na psací pera, jemuž se v rozličných krajích říkávalo i jinak (perna, u Jungmanna pod týmž heslem; pernice Kott 1, 535; Přísp. 2, 219; perník 1, 535; 7, 223; pérovník 1, 535; pernyál, pernial t. a Přísp. 1, 276; pernát Přísp. 2, 219); nejčastěji se říká penál (z něm. Pennal = lat. pennale). Než byly vynalezeny čtyřhranné penály s přihrádkami a zašupovacím víčkem, panovala válcovitá pouzdra soustruhovaná z tvrdšího dřeva; ta se v čas potřeby měnila i ve zbraň, jíž se v pouličním boji zasazovaly do zad citelné rány; těm se aspoň v Praze říkalo po německu futrály.

Naše řeč, ročník 12 (1928), číslo 3, s. 67-69

Předchozí František Oberpfalcer: Vzor

Následující Redakční poznámka