Husovo odsouzení

[Short articles]

(pdf)

-

V článku »Jejich osvobození — jich osvobození« v předpředešlém sešitě Naší řeči bylo ukázáno na to, že mezi genitivem dějového podmětu, na př. vznik světa (= svět vznikl), a genitivem dějového předmětu, na př. stvoření světa (= stvořiti svět), jevívá se v češtině v praxi ten rozdíl, že v takových případech, kde podstatné jméno fungující v platnosti genitivu podmětného je schopno vytvořiti přídavné jméno přivlastňovací (bratrův, -ova, -ovo) nebo příd. jméno významu podobného (na př. lidský), užívá se místo genitivu dějového podmětu raději takovéhoto jména přídavného (na př. bratrova ztráta, lidské mámení), a genitivní tvar zůstává vyhrazen platnosti genitivu dějového předmětu (ztráta bratra = ztratiti bratra, mámení lidí = mámiti lidi). Ale je velmi mnoho případů, kde tento formální rozdíl není možný a kde pro oba tyto významy je nutno užíti genitivního tvaru, protože vhodného příd. jména nemáme; to bývá zejména, má-li býti dějovým podmětem nebo předmětem jméno věci (na př. pochvala veřejnosti), jméno osobní v čísle množném (na př. ztráta rodičů) nebo ve výraze rozvitém (na př. ztráta mého bratra) anebo takové osobní jméno, od něhož se příd. jméno utvořiti nedá (na př. ztráta dítěte, ztráta Jiřího a p.). Nemožnost rozlišiti formálně význam dějového podmětu od významu dějového předmětu může míti i opačný důvod, t. j. nedostatek genitivního tvaru, kterého by proti tvaru adjektivnímu bylo lze užíti; na př. nemůžeme říci jinak než její ztráta, ať jde o dějový podmět (ona ztratila) či o dějový předmět (ztratili ji), protože genitivu ji při jméně podstatném neužíváme. To platí více méně i o jiných zájmenech přivlastňovacích. A konečně praxe jazyková z psychologických důvodů, které byly minule vyloženy, sama nešetří formálního roz[267]dílu mezi významem genitivu podmětového a předmětového ani tam, kde formální prostředky k tomu jsou pohotově; říkáme na př. Husovo odsouzení, ač bychom mohli dobře říkat odsouzení Husa (= odsoudili Husa), reservujíce si příd. jméno přivlastňovací, jako to jinde činíme, pro význam dějového podmětu, na př. Husovo kázání (= Hus káže). Zdá se, jako by jazyk ani nestál o možnost rozlišovati formálně tento dvojí význam, i kde může, a jako by dával přednost pohodlnějšímu způsobu, vyjadřovati všecky způsoby příslušnosti dvou představ věcných k sobě týmž způsobem, t. j. přídavným jménem, kde je má, a genitivem, kde adjektiva není.

To, co se u nás jeví v některých případech na pohled jako nehospodárnost ve formálních prostředcích, mohlo by se zdát v jiných jazycích, kde není takového výběru prostředků jako u nás, a kde k vyjadřování dějového podmětu i předmětu při jménech dějových je k disposici vždy jen genitiv, skutečným nedostatkem. Latinské amor dei může znamenati i lásku, kterou Bůh cítí (jako podmět), i lásku, kterou někdo jiný cítí k Bohu (jako předmětu své lásky). Tak je tomu i v jiných jazycích. Dánský linguista Jespersen připomíná anglickou anekdotu o jakémsi agentovi, který nebyl právě proslulý poctivostí, že byl oloupen jedné noci cestou z Wicklow do Dublina. Jeho otec, setkav se příštího dne se svým přítelem, ptá se ho: »Slyšel jste o oloupení mého syna (of my son’s robbery?)«. »Neslyšel,« povídá přítel, »prosím vás, koho pak oloupil?« Přes to však k takovýmto dvojsmyslům dochází jen velmi zřídka i v takových jazycích, které oba významy rozlišovati nemohou, a tato okolnost umožňuje pak i jazykům, které tuto schopnost mají, nepociťovati újmu, jestliže obětují tuto schopnost pohodlnějšímu formálnímu zjednodušení. Některé příčiny, proč nevzniká dvojsmysl, i když se obě syntaktické kategorie, dějový podmět a dějový předmět, vyjadřují stejně (na př. ztráta rodičů; Husovo odsouzení — Husovo kázání), vyložili jsme v připomenutém již článku v předešlém sešitě NŘ. Pro angličtinu, která pro obě kategorie má zpravidla jen jednu formu, t. j. genitiv, obíral se touto otázkou výše jmenovaný dánský linguista a stanovil pro nedvojsmyslné chápání těchto dvou genitivů (podmětového a předmětového) při podstatných jménech značících děj (ztracení, ztráta) několik pravidel, která platí v takových případech většinou obecně a tedy i pro nás. Proto je zde s několika vlastními doplňky a příklady reprodukujeme.

1. Vyjadřuje-li podst. jméno dějové děj slovesa podmětného (t. j. slovesa, které se nedoplňuje předmětem), může genitiv při [268]něm stojící znamenati ovšem vždy jen dějový podmět; na př. narození dítěte, chůze mého bratra, let ptáků, pád Jerusalema atd. Pro podstatná jména dějová vyjadřující děj přechodný, na př. chvála (chváliti koho), platí dále tato pravidla:

2. Při jménech podstatných utvořených z takových sloves přechodných, která vzhledem k svému významu nemohou míti u sebe za předmět jméno osoby, nýbrž jen věci, vyjadřuje genitiv [jména osobního] vždycky dějový podmět [a genitiv jména věcného vždycky dějový předmět]. Na př. projev pana presidenta (projeviti něco), návrh architekta K., vynález G. Marconiho, tvrzení mého bratra, výroba domácích tkalců atd.; ale projev důvěry, návrh zákona, vynález telegrafie bez drátu, tvrzení nepravdy, výroba plátna atd.

3. Kde se podstatným jménem slovesným vyjadřuje takový děj, jehož podmětem je zpravidla osoba a jehož předmětem může býti také osoba, bere se genitiv zpravidla za výraz dějového podmětu; na př. chvála rodičů (= rodiče chválí), trest představeného, volání dítěte, jeho omluva atd. Při tom připomíná J. zajímavou odchylku v tom případě, je-li podstatné jméno dějové s genitivem ve větě nikoli podmětem, nýbrž je-li závislé na předložkách [k nebo na vyjadřujících účel]; v tom případě bývá genitiv i u takovýchto podstatných jmen dějových výrazem předmětu, nikoli podmětu dějového. Na př. chvála starších lidí blaží — k chvále starších lidí třeba říci,…; podpora příbuzných byla vydatná — přispívati na podporu příbuzných; jeho výstraha mě zachránila — řekl jsem to na jeho výstrahu atd. K tomuto pozorování pokládáme za vhodné poznamenati, že u dějových podst. jmen, která mívají i podmět i předmět osobní, jako chvála rodičů (rodiče chválí, chváliti rodiče), padá velmi na váhu obvyklý anebo daný poměr obou představ; ve výraze výchova dítěte budeme vždycky viděti spíše gen. předmětový než podmětový, jako zase ve výraze odsouzení celé veřejnosti spíše gen. podmětový, kdežto ve výraze odsouzení výtržníků gen. předmětový; při výraze ztráta rodičů spíše nám zatane na mysli výraz »zratiti rodiče« (předmět), kdežto při výraze výchova rodičů spíše myslíme na rodiče jako vychovatele (podmět) než na předmět výchovy atd. V takových pak případech jako »chvála starších lidí blaží — k chvále starších lidí třeba říci« a p. bude velmi často rozhodovati, je-li ve větě dějový podmět (nebo předmět) vyjádřen nějakým jiným způsobem než genitivem; na př. ve větě »vystudoval podporou příbuzných« není možno bráti genitiv příbuzných za gen. předmětový (tím, že podporoval příbuzné), protože předmětem děje podporování je tu zjevně on (příbuzní ho podporovali), a naopak [269]ve větě »vydal mnoho peněz na podporu příbuzných« nelze bráti gen. příbuzných za dějový podmět, protože tím je tu zjevně on (on podporoval příbuzné); a pod. jeho výstraha mne zachránila (= on vystřehl mne) — já jsem to řekl na jeho výstrahu (= já jsem vystřehl jej); jeho chvála mě těší (= on chválí mne) — (s podmětem obecným) budiž řečeno k jeho chvále (já nebo kdokoli chválí jej) — (s předmětem obecným) chvála starších lidí blaží (= když starší lidé chválí mne nebo kohokoliv) atd. Samozřejmě za výraz dějového předmětu musíme pokládati každý genitiv v takových případech, kde je dějový podmět přímo vyjádřen příslovečně, přívlastkově a p., na př. napomínání židů skrze proroky, klamání veřejnosti novinami; Husovo odsouzení církve, ale naopak: církevní odsouzení Husa atd.

4. Genitiv při podst. jméně významu dějového pokládáme za výraz předmětu v takových případech, kdy více záleží na předmětu děje než na jeho původci. Tak ve výrazech jako odsouzení M. Jana Husi, umučení Ježíše Krista, zatčení dvou poslanců, volba předsednictva, výslech obžalovaného atd., kde je mnohem méně zájmu o to, kdo Husa odsoudil, kdo ty dva poslance zatkl atd., a kde hlavní věc je, že to byl Hus, dva poslanci atd. Jsou to tytéž případy, kdy pro nezávaznost (neznámost, obecnost atd.) podmětu dáváme, vyjadřujíce se větně, přednost konstrukci pasivní před aktivní: Hus byl odsouzen, Kristus byl umučen, dva poslanci byli zatčeni atd. Menší důležitost podmětu v takových případech jeví se i tím, že je-li už z jakýchkoli příčin třeba vyjádřiti původce děje, děje se to vždycky tvarem přísl. určení: odsouzení M. Jana Husi koncilem kostnickým (na koncilu kostnickém) atd.

5. Bývá-li podmětem slovesa častěji věc než osoba a předmětem osoba, pokládáme genitiv za výraz dějového předmětu; na př. překvapení rodičů (něco překvapilo rodiče), poděšení přítomných atd. A naopak zase (dodáváme k tomu my), jde-li o slovesné děje toho druhu, že jejich původem (podmětem) nemůže býti věc, je možno genitiv substantiva významu věcného pokládati toliko za genitiv předmětový; na př. kopání brambor, dobytí pevnosti, přechod řeky, objevení Ameriky a p.

Z toho ze všeho je vidět, že i když se pro obě představy, t. j. pro představu dějového podmětu (rodiče chválí) i pro představu dějového předmětu (chváliti rodiče) spokojujeme (anebo musíme spokojovati) jedním a týmž výrazem, na př. genitivem (chvála rodičů), je ve valné většině případů již v takových výrazech samých dosti kriterií, abychom dovedli rozlišiti, v kterém případě máme viděti v takovém genitivě výraz dějového podmětu a v kte[270]rém dějový předmět. Že k tomu pak ještě dále nemálo napomáhá širší souvislost, známé okolnosti, situace atd., bylo ukázáno v předminulém sešitě. Tím si pak také dovedeme vyložiti — a o to nám zde hlavně šlo —, že když se z psychologických důvodů projevuje v jazyce snaha vyjadřovati sounáležitost dvou představ v nejširším smyslu touž formou, t. j. kde to jde, přivlastňovacím přídavným jménem nebo zájmenem (zahrada bratrova, statečnost bratrova, chůze bratrova, zatčení bratrovo), a kde to nejde, genitivem, nedochází skoro nikdy k nejasnostem, i když se touž formou přivlastňovací vyjadřuje někdy genitiv dějového podmětu a jindy genitiv dějového předmětu, a že tu tedy o ochuzování jazyka nemůže býti řeči. Nejlépe to dokazuje arci praxe sama. Anglická anekdota, kterou jsme vypravovali výše jako doklad možné dvojsmyslnosti genitivu pří podstatném jméně dějovém, působí v českém překladě dojmem hledanosti a její pointa selhává. Ať užijeme k překladu slov »o oloupení mého syna« či »o oloupení synově«, vždycky, i když jsme zpraveni o nevalné poctivosti onoho gentlemana, budeme rozuměti tomuto výrazu ve smyslu trpném (že byl oloupen), nikoli činném, který je podmínkou vtipu. Proč?

Naše řeč, volume 10 (1926), issue 9, pp. 266-270

Previous Václav Flajšhans: Naše nejstarší jména osobní

Next Zemčata, vzhůru!